J. Hrdlička, M. Jaluška, M. Pšenička (eds.): Hrdinové v básních (Eseje o poezii)



eseje poezie výřez přebalHrdinů je na světě velmi mnoho – alespoň potenciálně. Každý z lidí může vypadnout z mezí všednosti a jedním takovým hrdinou se stát. V této knize, vycházející z cyklu rozhlasových esejů, který byl v roce 2015 vysílán na stanici Český rozhlas Vltava, se autoři dotýkají nejrůznějších způsobů hrdinství v básních.

 

 

Jejich hlavním cílem je ponouknout čtenáře k tomu, aby se pustil do vlastních výzkumů na onom pomezí, v němž se z obyčejných lidí i věcí stávají hrdinové. Všímají si přitom především nečekaných modů heroismu, příběhů o hrdinech, kteří se své úlohy chopili překvapivým způsobem či kterým při díle nechyběla bázeň ani hana. Zde přítomné eseje byly znovu přehlédnuty, protříbeny a byl k nim připojen poznámkový aparát. Jsou doplněny literárněhistorickou a interpretační studií, která mapuje základní repertorium literárního hrdinství v evropském písemnictví a eseje poezie přebalv literaturách Evropou inspirovaných. Kniha svým pojetím volně navazuje na publikaci Básně a místa (2015), kterou tvořilo šestapadesát esejů věnovaných konkrétním básnickým textům a autorům od starověku až po současnost, které výběrově zachycují různé lokality a typy míst v poezii.

 

 

Ukázka z knihy:

 

HRDINA A VELRYBY U D. H. LAWRENCE

 

MATOUŠ JALUŠKA

 

Moře volá hrdiny. Hrdiny cestovatele, hrdiny objevitele. Hrdiny bojovníky. Muže vyrážející ve vratkých loďkách za štěstím anebo za osudem.

 

Ten, kdo prohraje, klesá ke dnu; zůstává ležet na písku jako vybělená kostra mezi vápenatými schránkami korýšů. Tak leží navždy v modrém tichu. Kromě pozůstatků poražených však moře uchovává i odrazy vítězů, jakkoli dávných. Alespoň to moře, na jehož břehu stojí básník:

 

Ostrůvky daleko v moři na obzoru
zjeví se pokaždé náhlým bílým zábleskem,
svitkem plachty, pozdravem
toho, co přichází, lodí vyplouvajících
z obruby moře.

A vždy jsou to koráby, koráby,
jsou to koráby Knóssu vyplouvající z rána
a moře,
jsou to egejské lodě a dávní muži se zašpičatělými bradkami,
vyplouvající z východní výspy.

Ale je to jen pěna v dálce.
A dlouhá nit černého páchnoucího dýmu
po nějakém zaoceánském parníku, jenž pluje
na východ,
jako když brouček šplhá po ostřici.

 

 

Na vzdálený parník hledí Angličan David Herbert Lawrence, známý u nás především svou prozaickou tvorbou. Tam, stejně jako v básních, projevuje obavy z moderního světa, z technologie, která zabíjí opravdové věci. Jejím ztělesněním je tu parník plující ze západu na východ, proti směru putování slunce. Nit páchnoucího dýmu jako by zastírala hluboké a jasné nebe. To, co dnes vidíme v pozemském přítmí, jsou již pouhé odrazy; obrazy, které vystupují mezi přílivy a odlivy paměti.

 

Parník se podobá brouku na listu trávy. Brouku, který členitýma nožkama obepíná dvojrozměrný objekt, jehož tloušťka je podobně zanedbatelná jako u stránky v knize. List nemá žádnou hloubku, jenom dvě strany; obou se dotýkají broučí tykadla. V Lawrencově době, na počátku 20. století, se zdálo, že podobně jedná i západní technická civilizace. Že ohledává objekty a celý svět z různých stran a holedbá se dokonalým, anebo alespoň neustále zdokonalovaným poznáním. Hlubina jí přitom uniká.

 

Lawrencův současník lord Dunsany, proslulý především svými fantastickými povídkami, se pro podporu proti modernímu světu přímek a plošin obrací k bohu. Ne však k tomu křesťanskému. Vždyť prsty v proměně světa mají především právě křesťané (alespoň podle jména). Dunsanyho bohem se stává bůh Pan v podobě fauna, který se v jedné jeho novele jako nezvladatelná síla noří z houští a zcela rozvrací umírněnou, rozumem uchopitelnou pohodu jednoho ztraceného údolí.

 

I D. H. Lawrence volá o pomoc. Své oči však přitom neupírá k horám z tichého kamene, ale k docela jiným olbřímím tvarům. Pátravě hledí do hlubin moře. Do prostoru tajemství, o kterém výletníci na parníku, zdánlivě nezávislém na větru či lidské síle, možná ani nechtějí nic slyšet. Vždyť právě tam je svět dosud plný bohů.

 

Prý že je moře chladné, přitom v něm kolotá
ta nejžhavější, nejdivočejší, nejdychtivější krev.

Všechny velryby v širých hlubinách žhnou, když tak dychtí
plout stále dál, potápějí se pod štít ledovců.
Velryby černé, vorvani, kladivouni, kosatky
tu troubí, troubí tu svůj žhoucí, divý dech,
vyfukují ho z moře.

A houpou, houpají se po bezvěké věky,
navždycky smyslně v hlubinách sedmi moří,
a solí rejdují s požitkem opilců
a láskou třesou se v blízkosti rovníku
a koulejí se těžkou, silnou touhou jako bohové.

Pak mocný býk nalehne na nevěstu
na tmavomodré šelfové lavici,
jak když se hora tlačí k jiné hoře, naplněná životem:
a z dostředivého hukotu vnitřního oceánu rudé velrybí krve
vzedme se hrot, silný a ostrý, jako hrot maelströmu, aby spočinul
v měkkém a divokém obětí nezměrného velrybího těla.

A po mostě velrybího falu, jenž spojuje velrybí zázraky,
planoucí podmořští archandělé přecházejí tam a zpět,
přecházejí tak, archandělé blaha,
od něho k ní a od ní zpátky k němu, velicí cherubíni,
již v moři čekají na velryby, ve vlnách vznášejí se
obrovská velrybí nebesa uprostřed vod. Dávné hierarchie.

Obrovská matka velryb sní a přitom kojí
své mladé,
má oči dokořán ve vodě počátků i konců.

Velrybí býci shromáždí své ženy a hebká telátka do středu,
když na hladině neustávající potopy vytuší ohrožení, seřadí
se jako planoucí serafíni tváří k nepříteli
v kruhu okolo schoulených monstrózních milenek.
To vše se děje v moři, na soli,
kde je Bůh láska, ale beze slov:
a Afrodita je manželkou velryb
z těch nejšťastnějších, šťastná bohyně.

A Venuše mezi rybami skáče. Je delfínicí,
je hravou sviňuchou, laškuje s láskou, s mořem,
či je z ní tuňačka, oblá a šťastná mezi tolika samci,
a plná šťastné krve, tmavě duhového mořského požehnání.

 

 

„Velryby nepláčou“, tak se jmenuje tato báseň. A je to tak. Proč by plakaly? Mají vše, co lidem na pevnině schází. Znají hlubinu a bez hříchu a beze strachu se mohou oddávat životu se vším, co k němu patří, včetně sexu – nezapomínejme, že patrně nejznámější Lawrencova próza, Milenec lady Chatterleyové, se až do šedesátých let v Anglii nesměla tisknout v necenzurované verzi.



Nebe před kouřícími aeroplány prchá pod hladinu. S ním se stěhují i „dávné“ andělské hierarchie, o nichž psávali středověcí mystikové. Narážka na tento myšlenkový směr je snad nostalgickou připomínkou dob, kdy lidský rozum neklouzal po šíři a délce věcí, ale pracoval uvnitř. Zalidňoval vnitřní prostor postavami hrdinů, andělů, bohů i ďáblů. K těmto bytostem mají velryby dosud přístup. Znají spodní stranu hladiny, spodní patro ledových hor. Pojmenování kytovců se v jednotlivých verších opakuje neustále, s obsesivní frekvencí. Snad je chce básník přivolat jako boží posly. Získat je na svou stranu, dotknout se jich. Chytit je jako svérázný mystický velrybář.

 

D. H. Lawrence jistě věděl, že tuk velryb lovených ve velkém mazal kola a napájel světla prvních fází průmyslové revoluce. Svou pozornost ke kytovcům obrací snad proto, aby ukázal, že moře není výrobní halou, ale prostorem pro hrdiny. Má své mocné ochránce, nebezpečí a bohy. I v době uhlí, nafty a doutníků zůstalo výzvou pro muže se zašpičatělou bradkou, znalé hloubek. Roku 1912 se pyšný Titanic potápí po střetu s horou ledu, jež bývá, jak známo, pod hladinou mnohokrát větší nežli nad ní. Tuto událost dodnes vnímáme jako jednu z předzvěstí krizového 20. století. Záchranné čluny s promrzlými lidmi nám vezou zprávu o zpropadené budoucnosti a mezi krami (stejně jako na rovníku) se prohánějí Lawrencovi plodní býci, laškující s velrybími jalovičkami. Nepláčí, smějí se.

 

 

***

Citované básně D. H. Lawrence se v originále jmenují „The  Greeks Are  Coming“
a „Whales Weep Not!“. Překládám je dle sebraného vydání Lawrencových básní The Complete Poems of D. H. Lawrence (London: Heinemann 1972). Novela o probuzeném starém bohu od lorda Dunsanyho (Edwarda Plunketta) se jmenuje The Blessing of Pan (Panovo požehnání; London: Putnam 1927). O sváru techniky (či technické civilizace) a přírody v pozdní fázi Lawrencova díla, k níž obě básně náležejí, píše obsáhle Bethan Jonesová (The Last Poems of D. H. Lawrence, Farnham: Ashgate 2010). K poznání ekologických aspektů moderní anglickojazyčné literatury přispívá i práce Petra Kopeckého věnovaná dvěma americkým básníkům: Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí (Brno: Host 2012). Základním textem o „nebeských hierarchiích“, tedy o organizaci andělů, archandělů, cherubů, serafů a dalších obyvatel nadsvětských sfér je traktát tzv. Pseudo-Dionysia Areopagity O nebeské hierarchii, který byl ve středověku obecně známý a v Čechách posloužil např. Tomášovi ze Štítného jako podklad spisu O přirovnánie lidského stavu k kóróm andělským (viz Tomáš ze Štítného: Knížky o hře šachové a jiné, Praha: SNKLHU 1956, s. 125–202). Moderní český překlad je dílem Martina Koudelky (Dionysios Areopagita: O nebeské hierarchii, Praha: Vyšehrad 2009).

 

 

vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2017
ISBN: 978-80-7308-735-4

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB