Ivo Harák: Pedomancie



Harák výřez přebalPedomancie (nakl. Sursum) je básnickou sbírkou, v níž se Ivo Harák (*1964) představuje ve všech dosavadních polohách. Vystupuje jako poslední trubadúr a na loutnu umí kdeco: mistrné znělky, precizní jamby, nápadité pointy. Do básní místem přimísí verš citující velikány minulosti, místem hlubokost rozmaže groteskností, jindy do výjevu jako ze středověkého karnevalu přimísí skoro posvátné. Chybět nemůže ani tematizace plynoucího času a směřování k věčnosti. Putuje krajinou domova. Dostane se i na obvyklou polohu zpovědní, která se projevuje v podobě rodinné anamnézy, ba snad dokonce i v podobě sebediagnózy, byť nevěrohodné a nevážné.

 

 

Ale to je přeci pro Ivo Haráka typické: umí být básníkem vyostřených protikladů – básníkem banality i hloubky, básníkem pokory i provokatérem, básníkem, jenž svede sám sebe bičovat i Harák přebalkonejšit. Co k tomu dodat? Snad následující: čtení literárních textů, které dokážou zobrazit žití v tolika odstínech, nemůže být ztrátou času.

 

 

Ukázka z knihy:

 

Poslední trubadúr (nastupuje službu)

láska jako úkol
dvě hloupá slova. myslím si
možná ji bolí záda

celý den sedí, občas
narovná šíji, uvidí
dvě slepé oči
protějšího domu
(kolik odstínů má šedá)

těší se na večer?
uvaříš čaj
přidáš i metafory
med, citron, rum

a potom: po málu,
pomaličku
(o tom se však už nemluví)

 

*

 

Poslední trubadúr (a rozsypané fráze)

někde na okraji světa a noci
a papíru:

dvě zbloudilé planetky
kdyby se setkaly
budou z nich meteory
dvě zcela zbytečné

vločky sněhu?
nikdy jsem nemiloval fráze
a paravány
předchází slovo myšlenku?

píšem si veršem příští příběhy?
někde na malém městě
o půl osmé ráno
a studené kávě

někde: na prudce vyrvaný list
ze sešitu polí   šifrují koňská kopyta
už cizí hrdiny

 

*

 

Den který byl

když z  vředů sgrafit prší čas
šelestí listí tiché ave
Maria neopouštěj nás
osleplé oči, stříbro v  trávě

ještěrky prstů, střepy zornic
jakoby kroky: těch co zbyli
do marných střílen štítů střílí
ozvěny prošlapaných škorní

i slunce, které brzo padne
na trny rezavého smrčí
(už jenom prahy tady klečí)

mák hovoří a zrno mlčí
zrnka jsou solí: která léčí?
(olízneš kůži, v  ústech sládne)

 

 

*

Poslední neděle

Zatím jsi vidět, zatím je vidět dodaleka, možná vůbec nejdál z celých prázdnin; jenomže znavené slunce nedosáhne než k očím, z nichž ještě i odpoledne vyhrabává ospalky.
Práší se z větraných peřin a praží se z or(v)aných polí; snad také proto nedohlédne dech až na dno: jako bys každým slovem zvedal všechny ty panely, skříně a knihy svého už napořád přechodného bydliště.
Zatím je vidět, zatím jsi vidět dodaleka; ale už se stmívá a vane jako o Dušičkách.

 

 

nakladatelství Sursum, 2017
ISBN: 978-80-7323-314-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Listopad 2017 09:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB