Zemřel František Listopad, básník s verši do „šuplíku“

Email Tisk PDF

 

Fratišek Listopad foto youtubeChceme-li charakterizovat básníka Františka Listopada, poslouží nám k tomu charakteristika ze slovníku spisovatelů popisující jej jako člena generace bloudící či rozptýlené, básníka dvojdomého, kolikerý. V poválečné Evropě a později i za oceánem hledali nová bydliště, pracovní příležitosti a dříve či později, bylo-li to možné, i cestu k vlastní literární tvorbě. Někteří z této cesty odbočili, jiní se jí vzdali docela a ještě jiní našli vícero možností, způsobů a jazyků jak se umělecky vyjádřit.

 

 

 

Je to narážka na to, že básník Listopad odjel po válce pracovně do Paříže, vrátil se v roce 1948 do Prahy, ale jen na týden, a když zjistil, co se zde děje, na falešné doklady (za přispění výtvarníka Jiřího Hejny) opět odjel do Paříže, kde se rozhodl emigrovat. Ve Francii pracoval v novinách (FrancTireur, France-Soir, Le Monde) a v rozhlase. Dokonce byl u zakládání francouzské televize (ORTF). Po deseti letech se stěhuje do Portugalska, kde se stal v roce 1964 profesorem slovanské literatury a kde žil dodnes.

 

Nesmíme ještě zapomenout na jeho činnost před emigrací, kdy patřil k zakladatelům deníku Mladá fronta. Od roku 1942 byl ve styku s ilegálními skupinami mládeže a také s Ústředním národním výborem mládeže. Na zakládání novin vzpomněl v jednom rozhlasovém pořadu: „Je až úžasné, co se všechno událo od rána 5. května do večera 9. května. Právě v ten den jsme vnikli se zbraněmi v rukou do německé redakce v Panské ulici. Vše bylo měsíce předem připravené. Bylo nás asi pět nebo šest. Asi si mě nedokážete představit s puškou. Vydali jsme pak první číslo Mladé fronty. Prvních svobodných českých novin. Stopadesátitisícový náklad byl tehdy za hodinu rozebrán.“

 

Návrat Františka Listopada do vlasti se uskutečnil až v roce 1990 a jeho objevení u nás nebylo vůbec pasivní. Jako režisér hostoval ve Studiu Marta, spojeného s výukovým úvazkem na JAMU a v pětadevadesátém režíruje inscenaci podle portugalské předlohy v Divadle Husa na provázku. Obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy. V roce 2001 mu byla udělena Medaile za zásluhy. Naposledy navštívil Česko v roce 2005.

 

Tvorba Františka Listopada není dnešní generaci moc známá. Když psal ještě před válkou, vycházela jeho práce časopisecky a první svoji knížku poezie Sláva uřknutí vydal až v roce 1945. Následující rok vydává hned dvě sbírky Vzduch/Verše 1944 a První věta. Leden – březen 1945. V roce 1946 vydává i svoji první prozaickou knížku – sbírku svých čtyřiceti dvou povídek „Malé lásky“, které napsal v letech 1940 až 1941. V roce 1947 pokračuje ve vydávání své sbírky Jarmark. Poezie 1944–45, ale také je zde tentokrát lyrizovaná próza Boj o Venezuelu. V roce 1948 po emigraci jeho básnická sbírka připravovaná v nakladatelství Práce již nebyla cenzurou povolena. Básník a spisovatel píše do šuplíku.

 

Neumíme si ani představit, co je to pro člověka, který se celý svůj život věnoval psaní, náhle se „probudit“ v cizině, neznat zdejší jazyk a nemoci se vyjádřit. K tomu Fr. Listopad napsal: „Když jsem se ocitl ve Francii nikoli jako host, ale definitivně, nic v kapse, bez jazykové opory a musel jsem bojovat o svou existenci […] měl jsem pocit, že jsem ztratil definitivně jazyk, ale stále jsem se blížil něčemu, co se dalo vyjádřit jinak, řekněme obrazem.“ Obrazem má na mysli svoji režijní práci. Teprve po letech se mu opět stal i písemný jazyk – francouzština a později portugalština oporou v tvorbě.

 

Psát česky ale nepřestal, psal povídky, fejetony, články, své verše do šuplíku a vyšla mu řada prací v československých exilových nakladatelstvích a v undergroundové podobě u nás.

 

Jedním z posledních jeho článků je také „Dopis: Z lisabonské opery“, který napsal v červnu roku 2013 pro Literární noviny, jichž byl dlouholetým spolupracovníkem.

 

 

Dopis: Z lisabonské opery

Tak nevím, jak začít. Portugalsko je na tom líp než Kypr. Kypr je na tom hůř než Řecko. Portugalsko je na tom přibližně jako Irsko. Irsko je na tom, no lepší je s tím přestat. Krize panuje, diskutuje se velmi čile, čili je důvod, abych o ní nepsal. Ale přece. V Lisabonu se stalo něco, co s tím vším souvisí. Ztrácíme operu.

Začnu znovu. Portugalská opera otevřela své elegantní veřeje v roce 1793. Stala se jedním z pólů operního průmyslu a kumštu v Evropě. Výstavní budova vypadá přesně tak, jak si představujete operu, a nachází se na malém čtverhranném plácku. Přímo proti opeře si můžete přečíst pamětní desku, která praví, že se v tomto domě ve druhém patře narodil Fernando Pessoa, kterého český čtenář zná více méně důvěrně.

Prestižní repertoár operní tvorby patří tomu velkému slavnému jevišti s elegantním hledištěm, ale dnes, kdy portugalský ministerský předseda dokonce chtěl být zpěvákem, a dokonce zpívá slušným barytonem, se děje následující. Ředitel opery v letošní sezóně donedávna neobdržel normální rozpočet a první představení tohoto roku se děje právě v této chvíli, kdy píšu. Jsou to tři Verdiho opery, trilogie Il Trovatore, Rigoletto a La Traviata, v jediné scénografii, což by bylo zajímavé, kdyby to bylo propracované, ostatně se skromnými uměleckými ambicemi. A pak zase nic. Ředitelem opery je Angličan André Martin. Trpí, že nemůže programovat tak, jako trpíme my, kteří máme rádi operu. Ke všemu tomu anglickému řediteli lisabonské opery končí smlouva za pár týdnů, takže této slavné scéně se ještě zhorší situace.

Přirozeně my, přátelé operní tvorby a nejen Verdiho, přicházíme o tuto komunikaci, která nás nutí k vytříbení dojmů, citů, krásy. Snad se zeptáte, zdali lze žít bez opery? Odpověď je – přirozeně ano. Eskymáci také nemají operu a černý kontinent nahrazuje operu jinými velkými produkcemi a slavnostmi v docela jiném stylu. Nicméně my, nejzápadnější obyvatelé Evropy, litujeme, že nás evropský chaos ochudil o to, co je tak originální pro hudební život v našich zeměpisných šířkách. A pokud si myslíte, že živou operu mohou nahradit nahrávky, filmy či amatérské pokusy, domnívám se, že se mýlíte. Opera nedovoluje simulákry sama sebe.

Byl bych rád, aby můj hudební čtenář vnikl se mnou do tohoto lisabonského národního divadla, které se nazývá São Carlos, a pochopil i vycítil celou tradici, sednuv si zvolna do jednoho z červených plyšových křesel, s ozářenou lóží za zády, lóží, která patřila kdysi králům. Zanedlouho celý prostor zhasíná, divadlo je chvíli v temnotě a nyní stejně volným rytmem se rozsvěcuje, zvolna, zvolna, zvolna, všechna světla zpočátku jakoby okrová, potom růžová a pak stále jasnější, aby symbolizovala začátek začátku. To je jeden z krásných okamžiků, podle mě nejkrásnější, a přirozeně všechno, co následuje, vás čeká v tom slavném divadle São Carlos. Tak to bylo. Tak to ještě bude, možná během několika představení. Opona se zdvihá, šéf orchestru přichází, povinný potlesk, ouvertura. 

Mluvil jsem o státním divadle opery. Ne vždycky patřila státu. Za těch sto dvacet let existence opera, jež byla založena nikoli jako pražské Národní divadlo národem sobě, ale bohatými obchodníky v Lisabonu, měla víc než deset různých statusů. Patřila původně těm bohatým obchodníkům, kteří hudbu milovali nebo také předstírali, že bez hudby nemohou žít, potom byla organizovaná takzvanými přáteli opery, což byla polostátní organizace, nakonec se dostala do rukou portugalského státu a konečně ministerstva kultury. Administrace se střídaly, jak je tomu zvykem, tu a tam přestala fungovat, ale vždycky znovu jako by se opět narodila. Nicméně nikdo nepochyboval, že bude pokračovat ve své činnosti. Existovala. Měla budoucnost.

A jak je tomu dnes? Smutně, říkala mi biletářka, která mi vždy věnuje dvě vstupenky, jednak ze sympatie, ale také z důvodů evidentních, praktických, protože jsem psal a píšu kritiky o představeních. Ještě jedna motivace milé biletářky. Režíroval jsem v São Carlos čtyři opery, takže jsem tam takříkajíc doma.

Tak se zamyšluji: píšu nekrolog? Jak známo, v těchto časech je v Portugalsku a nejen v Portugalsku, takových kulturních nekrologů fůra. Avšak Lisabon bez své opery, bez svých společenských konvencí, bez genia loci, které opera spoluvytvářela, bude těžko přežívat tento dnešní tlak. Opona padá, otvírá se prázdno a žádná ouvertura nás nečeká. A když, bude to trvat léta, než se objeví znovu dirigent, aby zdvihl taktovku k ouvertuře nové.

Vakuum.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 04 Říjen 2017 15:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB