Včera zemřel Ivo VODSEĎÁLEK, mimo jiné zakladatel Trapné poezie

Email Tisk PDF

 

ivo vodsedalek foto KosmasByl prvním předsedou Balon-klub Praha a vedl stavbu prvního československého poválečného plynového balonu (start v červnu 1968). Dosáhl kvalifikace pilot-instruktor; poté, co mu v roce 1974 bylo zakázáno balony pilotovat. To ovšem jen na okraj…

 

 

Proč mu zakázali létat, proč o něm psaly Literárky v roce 2012, se dočtete v našem tehdejším rozhovoru s jedním z hlavních představitelů první vlny českého undergroundu, otcem-zakladatelem Trapné poezie, spisovatelem, výtvarníkem… (níže dva obrazy Ivo Odseďálka)

 

Potěšilo mě, když jsem zjistil, že kromě svého dnes již proslulého psaní a tvorby koláží se zabýváte činností téměř obrozeneckou. Pomáhal jste kupříkladu na svět sborníku k výročí 650 let od prvního písemného záznamu o městě Vysokém nad Jizerou, kde žijete. Jmenoval se Putování s medvědem. Proč právě s medvědem?
Ve znaku Vysokého je medvěd, protože se traduje, že jistý sedlák kdysi dovedl medvěda ze Sklenařic, což je část Vysokého, až do Prahy. Proto jsem ten sborník tak nazval a jedna šikovná dívenka, výtvarnice Jana Špráchalová, do něj namalovala obrázky, jak sedlák vede medvěda. Putují spolu po vršcích stránek jednotlivých kapitol a na konci je veliký obrázek, jak došli až do hlavního města.

 

Před dvěma týdny jste v muzeu ve Vysokém zahájil výstavu sbírky místního malíře a písmáka Františka Laurina. Vy jste ho osobně znal?
Ano, sedávali jsme spolu v hospodě. Byl to opravdu zvláštní, obdivuhodný člověk. Psal kroniku, v 50. letech za to byl zavřený. Potom říkal: „Za co? Psal jsem jenom pravdu.“ Na výstavě, která bude trvat až do konce října, jsou k vidění půvabné obrazy i předměty z jeho sbírky, protože byl ke všemu ještě i sběratel. V Šachovci – tak se jmenuje jedna strmá stráň na okraji Vysokého – měl chalupu. Když jste vešel dovnitř, na půdě byly obrovské sbírky knih, obrazů a vázaných časopisů z konce 19. a začátku 20. století – Zlatá Praha a Světozor. Leccos jsem od něj koupil, něco mi sám daroval. A po jeho smrti jsem skoupil všechno, co po něm zbylo – a z toho vznikla ta současná výstava. Jsem rád, že se mi to podařilo zachránit.

 

Jak se k němu chovali místní lidé, neměli ho za podivína?
Všichni místní ho nesmírně obdivovali, mimo jiné proto, že měl ohromnou sílu. Vypráví se o něm, že jednou dostal velkou kovadlinu, a aby ušetřil za povoz, tak si ji celou cestu ze Semil do Vysokého odnesl 15 kilometrů na zádech. Obrovský silák. Jeho usedlost na té stráni byla zajímavá i tím, že když se vešlo do sednice, nebylo tam k hnutí, protože uprostřed stálo obrovské koncertní křídlo. Je naprosto nepochopitelné, jak ho mohl do toho strmého svahu dopravit. Před Požár v obrazárně I Odseďálekchalupou měl hrad postavený z polodrahokamů a celé to v boudě hlídala vycpaná liška. Takže každá návštěva u něj byla velice krásná.

 

Píše se o něm i ve  sborníku Putování s medvědem?
Ano, jedna ze tří kapitol, které jsem tam napsal sám, se jmenuje Poslové radosti. Připomínám v ní podivuhodné osoby, které ve Vysokém a okolí žily. První z nich je Rudolf Hásek, kouzelník-amatér, který se po kraji proslavil svými kouzly. Prováděl je dokonale – byl totiž hodinář, a tak měl šikovné prsty. Další je Jaroslav Hevák – ten se dostal až do Ameriky, kde žil delší dobu, a když se vrátil, koupil celé jedno údolí. Dodnes se tam říká Kalifornie a stejně se jmenuje i myslivecký spolek. Hevák si založil takzvané americké zahradnictví. Zákazníkovi vždycky ukázal: „Třešně jsou tady, višně tady, rybíz támhle a maliny tady, tak si to načesejte, pak to zvážíme a zaplatíte. Ale na jahody mi nechoďte.“ No a třetím poslem radosti je právě František Laurin.

 

Co vás do Vysokého přivedlo? Vyrůstal jste přece a celý život prožil v Praze.
Můj dědeček se ve Vysokém narodil, pochází odtamtud celý náš rod. Ne přímo z Vysokého, ale z nedaleké Staré Vsi. Jezdil jsem tam už jako kluk, ale nastálo jsme se tam přestěhovali teprve před pár lety. Když je nějaká slavnost a sejdou se tam místní – já už jsem občanem Vysokého, žádný Pražák – tak se nás tam sejde třeba pět Vodseďálků.

 

Odhalil jste nám půvabnou, málo známou stránku svého života. Proslavil jste se ale jako spisovatel po boku Egona Bondyho, který leží s Ivanem Klímou na Malostranském hřbitově – na tom, co není na Malé Straně.
Nezlobte se, ale já o Bondym nechci mluvit.

 

Pročpak?
To je moje věc, nechci to nijak komentovat.

 

Tak to jste nám trochu vyrazil dech. Inu, co se dá dělat. Pojďme tedy popořadě, narodil jste se v roce 1931, takže jste jako kluk zažil ještě první republiku. Vyrůstal jste ve Vršovicích, což byla tehdy barvitá pražská periferie. Vybavujete si, jaká tam vládla atmosféra?
Ano, kupodivu docela přesně. Je zajímavé, že – jak na to tak vzpomínám – teprve teď dokážu některé věci pochopit. Třeba sociální rozdíly. Dědeček koupil dům, když se moji rodiče brali. A rovnou celý činžák, výstavní. V prvním patře jsme měli nádherné mozaikové okno, vykládané barevnými skly, zalitými v olovu. To jsme si vzali na památku do Vysokého. Víte, Vršovice nebyly právě bohatá čtvrť, zvlášť ta dolní část – když jsem tam jednou přišel za spolužákem do bytu, vůbec jsem nedokázal pochopit, jak může bydlet v jedné místnosti celá rodina. My jsme byli proti nim zámožní – čtyři okna do ulice a další tři do dvora. Měli jsme služebnou a já jsem si nesměl chodit hrát s kamarády. Musel jsem na procházku se služebnou. A na jistá místa jsme měli přísně zakázáno chodit.Kam?
Do Edenu.

 

Proč? Bylo tam nebezpečno?
Ani ne, ale vyskytovaly se tam takové ty dívenky, víte, jaké mám na mysli?

 

Tuším a žasnu. Pak jste nastoupil na gymnázium na Novém Městě. Jak jste prospíval?
Ani se neptejte. To gymnázium bylo v Ječné ulici a nakonec jsem ho nedokončil. O třídu výš chodil Bondy, tehdy ještě Zbyněk Fišer. Ale ten do školy spíše nechodil, pamatuji si akorát, jak si jednou napsal omluvenku, kde stálo krásně napsáno: „Omlouvám svého syna“ a podpis. A potom, když tam přišel jeho otec, všichni profesoři mu děkovali, jak vzorně svého syna omlouval. A radost měli, i když jsem odešel já, protože jsem dělal samé potíže.

 

Co bylo dál?
Na začátku septimy jsem se přihlásil jako mimořádný posluchač na filozofickou fakultu, protože tam přednášel komparatistiku Václav Černý a estetiku Jan Mukařovský. Zároveň jsem požádal o výjimku, abych směl skládat zkoušky, jelikož jsem neměl maturitu. Rektorát mi vyhověl, ale s podmínkou, že se musím aktivně účastnit studentských kroužků. Tak jsem se musel pořádně snažit, ne jako ostatní, kteří na to kašlali, protože jim to bylo jedno. V mé oborové kombinaci bylo sedm studentů a hned mě zvolili vedoucím. Takže jsem se stal kupříkladu šéfem Milana Kundery.

 

ivo vodsedalek kolážNeříkejte! O tom ale určitě také nebudete chtít mluvit, viďte?
Raději bych se tomu vyhnul.

 

Psal se rok 1949, jaká panovala na pražské filozofické fakultě nálada?
Víte, v naší úzké, uzavřené komunitě s Janou Krejcarovou jsme ta léta mládí prožívali velice intenzivně. Prostředí jsme si vybírali. Na fakultu jsem chodil hlavně kvůli Václavu Černému – jeho přednášky byly pokaždé ohromným zážitkem. Konaly se v té velké posluchárně v prvním patře, myslím, že je to sto devítka. Černý měl ohromný intelekt a charisma, naslouchat mu bylo báječné dobrodružství. Pokaždé bylo nabito, studenti stáli i na schodech. Pamatuji se na jednu velmi zvláštní situaci. Černý se totiž z nějakého důvodu neměl rád s Halasem. No a jednou, počátkem listopadu 1949, právě přednášel, když jsme najednou zvenku uslyšeli hymnu. Vynášeli rakev s Halasem z Rudolfina. Takže jsme všichni předpokládali, že nám Černý dovolí jít k oknu a dívat se ven. Ale nedovolil.

 

Jak se na fakultě projevovala politická situace?
Nějaký čas mi trvalo, než jsem si dodělal maturitu, a pak, když už jsem ji měl, tak byl najednou Václav Černý pryč. Když ho zlikvidovali, nabídli mi, abych přešel na češtinu, ale to jsem nechtěl, mě zajímal on. Takže jsem odešel.

 

Je pravda, že jste se úmyslně vyhýbal zaměstnáním spojeným s kulturou a raději šel pracovat jako projektant?
To víte, že ano. Co bych v té kultuře dělal? Měl jsem úplně jiné názory, než byly ty oficiální, to nemělo smysl. Projektovat mě navíc ohromně bavilo. Taky proto, že jsem na to neměl žádné vzdělání, takže jsem musel být mimořádně pilný, abych to dohnal a naučil se to. Byly mi svěřovány dosti obtížné úkoly, například řešení logické struktury ovládání pokusného reaktoru, který se stavěl v Řeži. Vyřešil jsem to ve svém volném čase – byl jsem totiž právě asi tři měsíce v lázních. Už ani nevím, jestli jsem byl skutečně nemocný, nebo jsem to tak dovedně předstíral. Víte, tam šlo hlavně o to získat modrou knížku, což se mi podařilo.


 
Zároveň jste ale psal mimořádně působivé texty a verše, které se svérázným humorem reagovaly na absurdity doby. Tvrdíte, že jste psal jen do šuplíku, ale přesto se staly fenoménem – alternativou jak oficiální, tak i samizdatové literatury. Jak je to možné?
Co jsem kdy psal, to jsem psal do šuplíku, nejvýš ve třech kopiích. Neměl jsem představu, že by to mohlo být kdy publikováno. Ani jsem to nikomu nenabízel. Do samizdatu, ani do zahraničí. Znalo to jenom pár kamarádů a kupodivu – jak jsem se později dozvěděl – i bezpečnost. Všechno to vešlo ve známost až o hodně později.

 

Pracoval jste jako projektant, vyráběl koláže, psal básničky a prózu, ale záhy se objevila další záliba – létání v balonu. Stal jste se hlavním iniciátorem obnovení balonového létání v Československu. Co vás k tomu inspirovalo?
Byly to inspirace z oblasti kulturní, ne sportovní. Jednak svázaná vydání Zlaté Prahy, zděděná po babičce, a potom Lhotákovy obrazy. Touha vznášet se a nechat se nést větrem. Víte, balonové létání – to je moje celoživotní potěšení. Snad o tom teď vyjde kniha, ale já ji psát nebudu. Nabídl jsem všechny materiály Bořivoji Drtinovi, který se tím zabývá, protože nechci psát sám o sobě.

 

Představa létání balonem musela za reálného socialismu působit trochu surrealisticky, a trochu provokativně. Jaké byly největší překážky splnění vašeho odvážného snu?
Tak především aeroklub, který byl součástí Svazarmu, nechtěl o žádných balonech ani slyšet. Těm šlo o to vychovávat brance a učit je střílet, takže to bylo zcela mimo jejich zájem, ale já jsem o tom rád všude mluvil a novináři o tom rádi psali. Zvláště po roce 1965. Představa svobody s tím spojená se stávala ohromně populární. A to byl nůž do zad Svazarmu. Pak najednou přišli filatelisti, že chystají velkou výstavu poštovních známek, Praga 68.
A protože existuje slavná tradice dopravování pošty balonem od doby, kdy se tímto způsobem odesílala pošta z Paříže obležené pruskými vojsky v roce 1870 – ta pošta se dnes mimochodem vyvažuje zlatem – chtěli se k ní přihlásit. A řekli: „Když bude mít balon název Praga 68, tak ho zaplatíme.“

 

Co vy na to?
Všichni jsme měli ohromnou chuť se na tom podílet. Obešli jsme aeroklub tím, že jsme založili rovnou základní organizaci Svazarmu, což byl právní subjekt, na

Ukázka tzv. totálního realismu

Jezerka

Sleduji pravidelně televizi
V pořadu Jezerka vystoupil
vedle spisovatele Radka Johna
i ředitel podniku TESLA Eltos
Neznám díla tohoto spisovatele
ale jeho slovník i výrazy
byly ošklivé a odpudivé

Vodseďálek, Ivo.

Nalézání: poezie z let 1985–1989.

Praha: Praţská imaginace, 1992

který se jinak než žalobou nemohlo. Já měl známé příznivce balonového létání v Polsku, tak jsem rychle vyrazil do Varšavy a přivezl kompletní dokumentaci k balonu. Sehnali jsme i výrobce a všechno, co bylo potřeba. Zvláštní bylo, že zatímco Svazarm a armáda nás nemohly ani cítit, tak ty civilní složky, ministerstvo dopravy a tak, nám naopak pomáhaly, co mohly. Měli jsme všechno – elán, peníze, povolení a velké plány. První československý plynový balon se slavně vznesl z Letenské pláně a v jeho koši jsem byl i já s manželkou.

 

Jaký je vlastně rozdíl mezi plynovým a horkovzdušným balonem?
Plynové balony mají jednu krásnou vlastnost, že ve vzduchu je ticho. U horkovzdušných máte třicet procent času puštěné hořáky, které dělají kravál. Plynové balony mohou – když je dobré počasí a správný vítr – letět třeba tři dny, kdežto horkovzdušné tři hodiny. Tenkrát, v těch šedesátých letech, byly ty horkovzdušné ještě neznámé. Dnes už létají pouze ony.

 

Takže to byl slavný začátek vašeho létání.
Ano, ale brzy mě čekal trpký konec. Na pomstu jsem nemusel dlouho čekat. Všichni, kdo chtěli létat, museli procházet prověrkami. Ze závisti jsme tehdy s manželkou dostali záporný posudek. Později mi říkali, že nevěděli, kam to jde, že to nebylo úmyslně, že „taková je doba“. Šlo to ale na Státní bezpečnost, takže v r. 1974 nadřízené orgány rozhodly, že manželka létat může, ale já ne.

 

Z balonového létání se ještě v 60. letech stala velká společenská událost. Jak to vypadalo na proslulých plesech vašeho balonklubu?
Plesy začaly už v roce 1965, ještě dlouho předtím, než jsme vůbec postavili první balon. Ale měli jsme hodně sympatizantů, a když jsme udělali první ples a objevil se tam Miki Volek, Olympic a další, rozneslo se to a o lístky byla rvačka. Z balonových plesů se stal vrchol společenské sezony. Samozřejmě tam chtěli chodit i důstojníci ze Svazarmu a armády. Pomstili jsme se jim tak, že jsme je usadili do velkého sálu, přímo před reproduktory, kde byl takový řev – zvlášť když hráli po půlnoci ty rokenroly – že to bylo o uši. Říkali jsme tomu „místa pro významné hosty“. Pozvali jsme tam i jednoho operního pěvce, aby zazpíval naši hymnu „Bublina vzhůru letí“ a prostřednictvím moderátora jsme upozornili, že při hymně musí všichni vstát a uniformovaní salutovat. Koukali jsme se, jak salutují, a měli jsme z toho velkou legraci.

 

Pane Vodseďálku, o Bondym se s námi bavit nechcete – nemohl byste nám říct alespoň váš názor na film Tři sezóny v pekle natočený na motivy jeho života? Je podle vás autentický?
Ani v nejmenším. Ti filmaři chtěli, abych s nimi spolupracoval, tahali ze mě rozumy. Ale když jsem pochopil, o čem to bude, řekl jsem: Pánové, mě vynechejte, těch padesát tisíc, co mi nabízíte, by mi hodně pomohlo, ale já nechci, abych byl s tímto spojován.

 

Co vám nejvíce vadilo?
Všechno. Jednak to prostředí, které je totálně nepravdivé. Tak třeba Jana Krejcarová žila v malém bytě, v garsonce. Takové sály jako ve filmu to v žádném případě nebyly. Měla tam trošku bordel, ale filmaři to necitlivě posunuli úplně jinam. Lidé v té době chodili jinak oblečeni, jinak tancovali, ten obraz a duch doby neodpovídá skutečnosti. Je úplně falešný.

 

Zkreslování minulosti není, jak je vidět, pouze záležitostí politiků a ideologů. V módě je už i zkreslování současnosti. Jak se vy, z nadhledu svého úctyhodného věku díváte na dobu, kterou prožíváme? Mají podle vás pravdu ti, kdo tvrdí, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, nebo ti, kdo varují, že žijeme v době úpadku kultury, včetně té politické?
Souhlasím s těmi, kdo mluví o úpadku – hlubokém kulturním, duchovním i mravním. Víte, když se někdy dívám na televizi, tak než se dívat na naši politickou džungli, to už mi připadá snesitelnější atmosféra těch krvavých vražd a detektivek. Přestože pořád ukazují jenom samé prevíty z Ameriky. To snad mluví za všechno.
Já už ani nechodím do biografu, nemám touhu chodit na výstavy, a snad jediné, co mě po přestěhování do Vysokého chybí, jsou koncerty filharmonie, protože když jsme žili v Praze, měli jsme abonentní vstupenky do Rudolfina. Tam jsem chodil moc rád, měli jsme tam dobré známé. Dodnes se rád potkávám s Liborem Peškem, znám ho od 50. let, kdy jsem chodil v neděli dopoledne do Divadla Na zábradlí a on tam dirigoval Komorní harmonii.

 

V dobách kultuře nepřátelských se naštěstí aktivuje jakýsi pud sebezáchovy, živá kultura a řeč přežívá mimo centra dění, kde by to nikdo nečekal. Podle toho, s jakým zápalem vyprávíte o Vysokém, posiluje tamní dění naději, že kulturní duch v naší zemi – a dobrý člověk – ještě žije?
Naštěstí ano. Je tam kupříkladu čilé ochotnické divadlo, které má dvě až tři premiéry za rok, a s nimi pak jezdí po severních Čechách. Máme tam pro naši rodinu zamluvená čtyři místa v osmé řadě na všechny premiéry. To divadlo opravdu žije, má vlastní budovu, v říjnu pravidelně pořádá festival vesnických ochotnických divadel.

 

Mají místní o kulturu zájem?
Na představeních ochotníků je plno. Stejně tak na plesech pořádaných myslivci nebo hasiči. Kulturním pilířem je ovšem muzeum, vedené dvěma místními, kteří to dělají skutečně výborně, a hlavně s chutí a láskou. A pak je tam velmi rozumný katolický farář, takže v kostele bývají koncerty se zpěvem a varhany. To jsou jediné dny, kdy je v kostele narváno. Víte, vychutnávám si tam takový ten lidský pocit, který v Praze ani ve větším městě nezažijete. Ve Vysokém se pozná, kdo je místní a kdo je lufťák – místní se všichni zdraví, i když se potkají potřetí za den. Než přejdu náměstí, pozdraví mě tři nebo pět lidí: „Ahoj, Ivo.“ Všichni mě znají jménem. Navíc bydlím v ulici Františka Vodseďálka pojmenované po mém jmenovci – autorovi řady divadelních her z počátku 19. století. I já jsem křtěný na Františka. A tak právě uvažuji o tom, že si nechám natisknout vizitky: Ivo František Vodseďálek, ulice Františka Vodseďálka. Vysoké nad Jizerou. Už se na to moc těším.

 

Jen stručně: Od počátku padesátých let minulého století se mimo básním věnoval též výtvarné práci, zejména kolážím a keramice. Verše a prózy z přelomu čtyřicátých a padesátých let vydával v soukromé rukopisné edici Půlnoc, kterou v té době redigoval s Egonem Bondym. Také další vlastní literární tvorbu šířil až do konce osmdesátých let pouze strojopisně. Jako literát vystoupil oficiálně na veřejnost až v roce 1990. Pětisvazkové Dílo Ivo Vodseďálka vyšlo, edičně připravené Martinem Machovcem, v nakladatelství Pražská imaginace (Praha 1992. Sv. 1: Zuření. Poezie z let 1949–1953; sv. 2: Snění. Poezie a próza z let 1951–1955; sv. 3: Bloudění. Poezie a próza z let 1962–1968; sv. 4: Probouzení. Poezie z let 1975–1984; sv. 5: Nalézání. Poezie z let 1985–1989), eseje, memoárové črty a povídky z let devadesátých v knize Felixír života (Brno 2000). Jeho jediné známé prozaické texty z let padesátých vyšly pod názvem Dvě prosy. Kalvárie & Kompensace v Edici Revolver Revue (Praha 2004).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 20 Září 2017 12:43 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB