Recenze: Hruškova poezie sobě (ne)vlastní

Email Tisk PDF

 

hruška přebalBásnická tvorba Petra Hrušky (*1964), laureáta Státní ceny za literaturu, patří k typu jakési „zatěžkané“ poezie. Je to poezie, která nehladí, ale spíše drhne. Je to poezie, jejíž verše nesou tíhu konkrétního lidského života. Je to poezie, která nezjednodušuje, ale spíše komplikuje. Zároveň se ovšem Petru Hruškovi vždy dařilo, aby jeho poezie byla „zatěžkaná“ nikoliv teatrální tragičností, ale naopak syrovou všedností a životní pravdivostí. Jeho verše nejsou zaneseny velkolepým patosem, nežonglují s velkými slovy. Velikost Hruškovy poezie je naopak v její malosti. Hutností slov, jejich někdy až mrazicí konkrétností, ale naopak i zámlkami a (záměrnou) nedořečeností se Hruška velmi blíží halasovskému básnickému typu.

 

 

Výše řečené platí i pro letos vydanou sbírku Nevlastní, ačkoliv ta stojí vůči Hruškovým dosavadním básnickým knihám poněkud stranou. Z hruškovské linie poezie částečně vybočuje, ale zároveň je vlastně jejím potvrzením. Nutno zdůraznit, že oním vybočením není míněna snaha o experiment, naopak ‒ po otevření knihy čtenáře uklidní, že uvnitř je opět a skutečně přítomen Petr Hruška. Pouze se tentokrát vydal trochu jiným, z hlediska své dosavadní tvorby trochu neobvyklým směrem, a to spíše tematicky, neboť Hruškova poetika zůstává ve svých tradičních mantinelech.

Mluvíme-li o poetice, čtenáře sbírky Nevlastní možná zarazí otázka, co vlastně činí autorův projev básnickým. Pro Hrušku totiž báseň nepodmiňuje použití nějakého zvláštního jazyka, závan omamné lyričnosti. Jeho poezie je naopak výjimečná svou civilností – civilností vyjádření i zpracovaných témat. Ta ovšem Petr Hruška dokáže ozvláštnit tím, že hledá neobyčejné pohledy a souvislosti i ve věcech, které většina lidí považuje za fádní – jeho básně tak vyjevují nečekanou závažnost zdánlivě banálních věcí. Funguje to i v případě rodinného námětu, u něhož by se zdálo, že ve formě uměleckého textu nebude mít pravděpodobně daleko ke klišé. Hruška ovšem nakonec dokázal i ve sbírce Nevlastní zúročit výše popsanou tvůrčí metodu.

Už krátce poté, co sbírka vyšla, se vynořilo mnoho spekulací o původu jejího názvu. Někteří se domnívají, že svým titulem odkazuje k básníkovu nevlastnímu synovi, který se jmenuje Adam, tedy stejně jako postava, která prochází celou touto Hruškovou knihou. Na toto čtení můžeme jistě přistoupit ‒ pak je možné sbírku Nevlastní číst jako jakousi kroniku Adamova života, v níž Hruška vykresluje vzájemné zápolení a radosti i strasti společného soužití.         

K dotyčné knize můžeme ovšem přistupovat i ze zcela opačné strany ‒ jako k výpovědi o člověku a lidském životě vůbec, s níž se každý z nás může lehce ztotožnit. Píše-li Hruška v úvodu sbírky „odmítá se vzdát. Ukazuje každou chvíli jiným směrem. Nepatří nikomu a nikam, zůstává samozřejmě nevlastní, pak je namístě ptát se, nemíří-li Hruška k něčemu, co není úzce spojeno pouze s ním samotným (à propos – vždyť i jemu je to nevlastní!), ale vede někam dále, k čemusi všeobecnému, k nějaké antropologické konstantě. Život nepatří nikomu z nás, ale „najednou tu je“. Vybral-li pro svého protagonistu jméno Adam ‒ jméno, které snad nejsilněji odkazuje k člověku jako takovému, ‒ jde o kód se silným interpretačním potenciálem. Témata a motivy, které sbírka Nevlastní zpracovává, jsou problémy obecně lidskými.

Toto čtení potvrzuje i sám autor, který v rozhovoru pro Ostravan řekl: „Psal jsem básně o lidech Adamova typu, o jejich úzkostech, směšnosti, osamělosti, zneužitelnosti a neutuchající vůli zůstat napřaženými směrem do života, do celého jeho běsnění. Lidé vlastně pořád volají, že hoří, a každou chvíli jim přitom chybí krk, takže to volání je hodně němé.“ Nevlastní je sbírka závažná, text přinášející mrazivé uvědomění o realitě. Je to skutečná tma, hluboká čerň, jak se píše v jedné z básní. Přesto však zpráva, kterou Hruška v Nevlastní tlumočí, není zprávou tragickou. Úzkost je zde citelná, ale nikoliv nesnesitelná. Žádné rozhřešení ovšem autor svým čtenářům nedává ‒ sbírka končí jaksi „v půlce“, bez pointy, nedořečena ‒ jako život sám. Tak Petr Hruška před každého čtenáře staví nutnost klást si otázku po vlastních klopýtáních ve vztazích, vlastním životě a vlastním člověčenství. 

       

UKÁZKA:

 

Noc

Skutečná tma je v dětské ložnici. Hluboká čerň. Jinde jen řídké a vodnaté šero, ve kterém se dá nakonec všechno potupně rozeznat.

 

Adam

Vyklízeli dohola obývací pokoj

malý chlapeček

ležel v koutě

jako pohozený ulovený plyšový mrtvý

bobřík odvahy ‒

zůstat sám

v domě kde se stal

rozvod

Už mu to končí

 

Sedí na poslední židli

ve vyklizeném obývacím pokoji

skřípou vyschlé fixy

představ

když chlapeček kreslí

únor v listnatém lese

a obrovské

sprosté

slunce

 

Kresby

Na židli sedí kdosi bez krku

a volá hoří.

Tady je talíř strachu

a lžíce.

Náklad padá z vlaku

za zběsilé jízdy.

Kresby,

jsou to Adamovy odpolední kresby,

vratké domy tenkou tužkou.

Na stole

narůstají kresby,

než si pro něj přijdou.

Nakonec dlouhá,

až příliš dlouhá čára,

                                                                                                                                          nedokončená ruka

 

 

 

Nakladatel: Argo            

Rok 1. vydání: 2017       

Počet stran: 52 
Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-257-2143-8      


 
 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 15 Srpen 2017 14:32 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB