Za Josefem Hrubým

Email Tisk PDF

Josef Hrubý foto Galerie města PlzněPlzeňský básník Josef Hrubý zemřel dnes v noci... Znal jsem ho od nepaměti, pláču. Před časem jsem s ním dělal rozhovor nazvaný "Pařížanky se rodí s rudými rty".

 

Osobnost zesnulého básníka rovněž vám přiblíží článek Jestli se to ještě bude jmenovat poezie

 

Trpělivě píšu a artikuluji svůj život, uvedl v jedné anketě básník Josef Hrubý (78). Obhlédnout početné dílo a dlouhý život v několika tisících znacích textu je téměř nemožné. Ale o koláž (ne nepodobnou těm, které Hrubý vytváří souběžně se svými básněmi) se pokusit můžeme. Jejími elementy jsou Plzeň, kde Hrubý po dlouhá léta žije a ovlivňuje kulturní život, houslové dřevo, okousané tužky, tajemná setkání v prostoru a čase i dobře vyvedené knihy.

 

Jaký je literární život v Plzni?

Hluboký význam, svým způsobem nepřekonatelný, má skutečnost, že v Plzni byla vytištěna první kniha v Čechách. Během staletí měla Plzeň vyšší i nižší literární vrcholky. V současné chvíli se daří časopisu Plž (což je zkratka Plzeňského literárního života), ročně tu vychází pět až deset titulů, jsou tu literární kavárny a centra, spisovatelé mají čilý styk se sousedy ze zahraničí, každoročně město uděluje cenu Bohumila Polana atd. Ale tato mince má i odvrácenou stranu. Ta je srovnatelná i s jinými regiony: byrokrati a jiní praktičtí lidé obyčejně básníky pohrdají, a ani se nezajímají o to, co říkají. Ale občas nechávají básníky vykřikovat či šeptat své krátké řádky a málem, že jim neříkají: jste bytosti sice bláznivé, ale celkem neškodné. A málo sledují jak básník či spisovatel odpovídá na chaos světa a co nám vlastně klade na srdce. Jen občas a málokdy si i docela vzdělaní lidé připamatují, že literatura směřuje ke konzervování a reprodukci úžasně výživných emocí, které život neprodukuje ani hojně ani podle potřeby.

Literární tradice Plzně se začala v moderní době výrazněji rozvíjet s lidmi, jako byli Bohumil Polan či Miroslav Nohejl, kteří vytvořili literární povědomí v celé šíři: v knihovnictví, osvětě, literární kritice, beletrii. Literární prostředí se pak znovu rozvíjelo v šedesátých letech a od počátku let devadesátých. Působila zde řada autorů, kteří věc literatury podrželi. Ale vedle jiných oborů byla literatura v Plzni na okraji. Mám na mysli divadlo a hudební život. Přitom se může Plzeň chlubit autory, jejichž pověst přesahuje region: Roman Kníže, Karla Erbová, Miroslava Ledvinová, Jan Sojka, Ivo Fencl, Zdeněk Barborka a další.

 

Loňská výstava Umění českého západu v Západočeské galerii odhalila poněkud zapomenutou podobu uměleckého – zejména výtvarného a architektonického – života plzeňského regionu mezi světovými válkami a ve čtyřicátých letech. Bylo by co objevovat i v literární historii?

Literárního ruchu mezi válkami se dotkla i zmíněná výstava, na níž byla prezentována edice Stín, vydávaná pod hlavičkou Sdružení západočeských výtvarných umělců. A řekl bych, že tenkrát výtvarníci a literáti táhli společně. Kromě Stínu vycházely v Plzni i jiné bibliofilské edice. Zatímco jednu vedl Karel Vokáč, druhou řídil Miroslav Nohejl, do další mluvil Bohumil Polan. Literární ruch začal v Plzni ovšem hned po první světové válce, kdy Karel Beníško založil nakladatelství. U něho vyšla první knížka Jiřího Wolkera – Host do domu. A navíc s obálkou Jana Zrzavého. Z jakých potřeb to vzniklo? Proč Beníško sáhl po rukopisu téměř neznámého Moraváka z Prostějova a ona je to hned jedna ze základních knih moderní české literatury? Mohlo by se říct, že to bylo náhoda. Ale šest ročníků časopisu Pramen, který Beníško založil, dokládá, že se tu rodilo umělecké prostředí, které si hledalo širší kontakty, vazby... Mezi autory Pramenů objevíme Franze Kafku či Jaroslava Seiferta. A. M. Píša tam psal literární kritiky, Julius Fučík o divadle, plzeňském i pražském. Jistě, byla tu řada autorů, které by dnes někdo mohl označit za druhou ligu, ale literární a umělecký život, který v Plzni tenkrát kvasil, nebyl bezzubý.

 

V šedesátých letech jste byl mezi těmi, kdo se snažili Pramen obnovit – i když vyšlo jen jedno číslo. Ještě předtím vznikla skupina nazvaná Červen 63. Tradice tu tedy stále žila?

Uvědomovali jsme si tu tradici. Chtěli jsme se zařadit do vývojového proudu, který by městu vytvářel určité historické povědomí. Nepodařilo se to úplně, ale jisté je, že se dala dohromady skupina lidí, kteří nebyli spojeni striktně jen s regionem. Patřil mezi ně plzeňský rodák Miloslav Holub, Ivan Wernisch, Karel Milota i další, kteří ve skupině vystupovali třeba jen sporadicky, ale pro Plzeňáky vytvářeli úžasný kontext.

 

Dějiny literatury o těchto aktivitách ale spíše mlčí?

Vyšly dějiny české literatury ve čtyřech svazcích. A co v nich odpadlo? Historie věnované regionům. Není to téměř trestuhodné? Literatura u nás nikdy nevznikala jen v Praze.

 

Na plzeňském příkladě se to dá vhodně demonstrovat. Každý z literátů, který měl s Plzní co do činění, je městem nějak poznamenaný...

Vzpomeňme Bohumila Polana, literárního kritika a historika, který v Plzni prožil celý život. Jeho otec byl dozorcem na Borech, on sám zde studoval, nastoupil dráhu úředníka a nakonec byl po dvacet let ředitelem Knihovny města Plzně. Nevyslyšel ani lákání olomoucké univerzity. I když v tom byl patrně také jiný důvod, který vyjevil v dopise Jaromíru Johnovi, tedy Bohumilu Markalousovi: zveš mě na univerzitu a netušíš, že já nemám ani maturitu. Což je pro mne osobně důkaz, že vzdělání a vzdělanost nutně nemusí odpovídat jen nějakému vysvědčení. Tady ale fušuju do literární historie, a to je jako když si strašidla vyprávějí strašidelné příběhy.

 

První sbírka vám vyšla před více než půlstoletím. Vzpomínáte si, jaké to bylo?

Samozřejmě vydat první knížku je úžasné, ale já nikdy netrpěl pocitem autorství. Vždy jsem prostě napsal to, co jsem potřeboval napsat, a víc jsem se k tomu nevracel. Ale když náhodou někdy na ty první verše narazím, nepřipadá mi, že bych se měl za něco stydět. Snad kromě několika sentimentálních poklesků. Nebojím se pohledu zpátky. I když je to pohled vždycky trochu zvláštní. V jednom kufru mám uloženy sešity, do kterých jsem psal mezi patnáctým a osmnáctým rokem – psal jsem tenkrát denně, takže tam jsou tisíce textů. Jednou za deset let do nich nahlédnu a okamžitě je zavírám... Když člověk píše v patnácti, jeho senzibilita je daleko větší, než jakou mám dnes v téměř osmdesáti, ale nad těmi texty si uvědomuji, že přenos z hlavy na papír nebyl tenkrát úplně autentický. Hlava měla úžasné pocity, ale ruce to neuměly zapsat. Uměl jsem toho málo – a literatura je umění.

 

Takže literatuře se člověk může či musí naučit?

Když člověk začíná hrát na housle, skřípe mu to. A stejný pocit mám nad svými starými texty. Přenos z hlavy na papír vyžaduje další sumu poznání, další zkušenosti. Samozřejmě některé chyby provázejí člověka i do osmdesáti, ale v těch básničkách z mládí se nepoznávám. Člověk v tom věku mnohem víc cítí, než umí. Teprve časem se naučí hrát... Nebo psát. V pubertě nerozeznáváme hranice svobody. Je to stejné, jako když někdo sedne před klavír a mlátí – zcela svobodně – rukama do klaviatury, tóny vycházejí, ale muzika to není. Se slovy je to také tak. Abyste uměl, musíte vniknout do řádu, do systému ve kterém se literatura či hudba pohybuje. A pak přijde svoboda přesahovat a vyjádřit něco, co je jinak nevyslovitelné. V tom podle mne spočívá pohyb literatury. Autor nepíše pro publikum, nehovoří ani sám se sebou, ale hovoří s něčím nevyslovitelným. V tom je jeho práce: vyslovuje něco, co ostatní neumí vyslovit, a ani nemohou umět, protože by se to museli nejprve učit vyslovovat, artikulovat. Zkuste například popsat, jaké pocity má padající list ze stromu – tak jak to umí japonská poezie. Zdálo by se to jednoduché, ale artikulovat to tak, aby na čtenáře přešla lehkost i tíha listu, to už je kumšt. Literatura je kontakt s tajemstvím. A autor potřebuje čas, aby se mu podařilo vyslovit něco, co nikdo jiný vyslovit neumí.

 

Byla tu řeč o hudbě. Hudba byla v názvu vaší první sbírky, motivy hudby a hudebních nástrojů se objevují ve vašem slovníku velmi často. Je to vliv zážitků z dětství?

Sahá to hlouběji, jde patrně o genetický „úraz". Tatínek byl cirkusový hudebník a kapelník. S cirkusovou kapelou objel celou Evropu. To byla ale sezonní práce. V zimě stavěl housle. Už jako kluk jsem byl okouzlen prostorem jeho faustovské dílny, plné nástrojů. Sledoval jsem, jak poklepává na destičky dřev, jak na šňůru v okně věší ještě nenalakované, nahé housle, jak do laků míchá volskou krev... to byly zážitky plné tajemství. A neméně tajuplné bylo, jak každé housle, které vyšly z jeho dílny, zněly jinak.

 

Učil jste se také hrát?

Ano, a i s tím mám spojený dětský zážitek. Za války se oficiálně nesměly konat taneční zábavy, takže se v místních sálech hrály koncerty. Vzpomínám si, jak mne jednou tatínek postavil na stůl, aby na mne bylo vidět, a já šmidlal cosi na housličky. V šest hodin se ale stoly daly přece jen na stranu, a začala tancovačka. O hodinu později ale dorazili Němci, kteří dostali udání. Všichni vyskákali otevřenými okny ven a poschovávali se po okolních stodolách. Ležel jsem v seně, objímala mne nějaká žena a já objímal housličky, cítil jsem kolíček s duší, mezi svrchní a dolní destičkou...

 

Vyprávěl vám tatínek o svých cestách?

Fascinovala mě jeho vyprávění. Ale nejvíc mě poutaly zážitky z jeho první cesty. Narodil se v Milevicích, a na housle se chodil učit přes dva kopce do Cehnic, ke kapelníkovi, který měl takové typické jméno českých muzikantů ¬– Voříšek, byl to také cirkusák, všestranný hudebník. Cehnice měly tak dvě stovky domů a v každé chalupě se našli tři čtyři muzikanti, někdy i pět, každý tam na něco hrál, a to i na tak exotické nástroje, na jaké se u běžné muziky obvykle nehrává, jako je fagot, xylofon, lesní rohy... Dokonce tam dokázali dát dohromady symfonický orchestr. Jednoho dne, otci bylo patnáct, mu pan Voříšek říká: Josefe, umřel mi muzikant, pojedeš s námi do světa. Otec do té doby neviděl vlak, protože do Volyně to bylo šest kilometrů a tam on nikdy nebyl. A najednou jel do Paříže. Vystoupili na Gare de l'Est a metrem dojeli na cirkusový plac na Saint-Sulpice. Bylo to po ránu, někdy kolem desáté. Kolem nich byla Paříž, paláce, výstavné domy, kavárny, omnibusy. Každý pohled byl veliký zázrak. Otec mi vyprávěl, že ženské, které právě otvíraly krámy, měly červené rty a červené nehty. A on si myslel, že takové jsou ženy v Paříži od přírody... Pro mne bylo jeho vyprávění první hodinou z poezie. Poezie není nic jiného než to, že vyprávíš něco, co ostatní lidé dosud neviděli, co nebyli do té doby schopni vidět.

 

Takže je poezie výlučná?

Nemyslím si. Nepovažuji poezii za něco, co je nade vším. Ale vidím v ní obdobu vitamínu C, který tvoří jen malou součást našeho jídelníčku, ale bez něho člověk není zdráv. Každý člověk by v sobě měl mít alespoň částečku poetického principu.

 

Mnoha našim současníkům se zjevně ani ta malá částečka nedostává...

Protože se doba překotila do peněžních vztahů. Zamontovala lidem do hlavy, že peníze jsou nejdůležitější. Samozřejmě, peníze jsou k životu potřebné, nejdůležitější je přežít. Jak mi kdysi říkával Vladimír Holan: Když chcete něco napsat, musíte být na živu. Tehdy se mi to zdálo téměř banální.

 

Píšete každý den?

Píšu. I když někdy se mi podaří udělat jen velkou tečku nebo okousat tužku. To pak odložím bílý papír, vezmu si barevné obrázky a dělám koláže. Začínal jsem básničkami z barevných vytištěných řádek, sestavoval jsem z nich nový text. Někdy to byla zázračná setkání.

 

Kdy jste viděl svého prvního „živého" spisovatele?

Bylo mi jedenáct nebo dvanáct. V zasedací síni Občanské záložny ve Volyni představoval svůj autobiografický román Syn plavce pískaře mělnický autor jménem Karel Hadrbolec. Po letech jsem se ocitl na Mělníce, kde Ludvík Kundera založil spolek přátel Oldřicha Wenzla – což je básník, kterého si velice vážím. Navštívil jsem tam také vynikající grafičku Olgu Vychodilovou. Když jsme večer seděli s její maminkou, ptám se, zda Hadrbolce neznali, a paní Vychodilová říká: Sedíte v domě, kde Karel Hadrbolec žil. To jsou náhody, které nelze vymyslet.

Nemohu ale opomenout ani druhého spisovatele svého života. Po válce jsem chodil na obchodní školu ve Vimperku. Panovala tam skvělá atmosféra. Dělali jsme recitační soutěže, hráli divadlo. Učitel těsnopisu se mnou třeba celou hodinu bavil o Foersterově opeře, na kterou jsme se jeli podívat do Prahy. A na závěr školního roku se vždy zvala nějaká osobnost. A na jaře 1948 padla volba na spisovatele. Do sálu vstoupil úhledný mladík, s krásně uvázanou kravatou, přesně střiženými šaty, ulíznuté vlasy havraní barvy, na botách psí dečky – Jan Čep. Pár měsíců nato emigroval. Naslouchal jsem mu se zatajeným dechem. Nepamatuji si už detailně, o čem nám vyprávěl, ale první větu si vybavuji přesně: Víte, já když píšu, tak si udělám ticho v sobě a ticho okolo sebe.

 

Velkou část soupisu vašich knih zabírají bibliofilie...

To vzniklo z jisté nutnosti. V době publikačního zákazu v sedmdesátých a osmdesátých letech mi nabídli výtvarníci, především grafici (kteří měli tiskařské písmo), zhotovit vždy omezený počet mých textů jako bibliofilský tisk, zdobený originální grafikou. Takové tisky většinou unikly cenzurní evidenci. Rád na to vzpomínám a dodatečně děkuji za takové počiny.

 

Co je pro vás zajímavého na takové formě knížky?

Pocit, že knížka není jen nějaký produkt, který vyleze z tiskárny a prodává se v knihkupectví. Mám vždy rád, když je knížka dobře vázaná, když je v ní použito pěkné písmo na pěkném papíře, když je grafika originální. Zkrátka, když je znát, že o ni někdo opravdu pečoval. Jak říká Anatol France: „Mám rád knížky, které jsou dobře vázané, dobře vytištěné... a jsou o lásce."

 

„Nevěříme na administrativní hranice v literatuře, ani si nepřipínáme metál obhájců západní výspy. Lesy a pastviny jsou na obou stranách hranice stejné." Tahle slova jsem si přečetl v (tehdy pochopitelně neoficiálním) manifestu skupiny Červen 63. Vy sám udržujete čilé styky s německými literáty už od šedesátých let...

K tomu mě přivedl František Fabián, výborný překladatel z německého jazyka, sám člen Června. V šedesátých letech jsme zajížděli do Berlína, kde jsme se setkávali například s Volkerem, Braunem nebo s Wolfem Biermannem. Měli jsme také kontakty s Mnichovem, na skupinou Junge Academie. Roku 1968 jsem se také setkal s Heinrichem Böllem – v Plzni. Otec jeho ženy Annemarie, který se paradoxně jmenoval Čech, tu žil a je zde pochován. „Německé" kontakty jsme oživili hned po roce 1989. Myslím si, že jsou důležité pro překonávání historických překážek v našich vztazích. Literatura může proniknout tam, kam se nikdo nedostane. Do lidských myslí. Hospodářské kontakty jsou sice hodně čilé, ale pořád je to jen směna zboží, kus za kus. Ale když si s někým vyměňují názory, dostavuje se zmnožení. Když se ten druhý stará o to, co mu říkám a co mu čtu, obohacuje to i mne. A to je na kontaktech s literáty i čtenáři nejúžasnější.

 

Sledujete tvorbu mladších básníků?

Samozřejmě. Nemůžu říct, že úplně všechno, ani že by mne vše okouzlovalo, ale několik autorů mám velice rád. Víta Slívu, Petra Hrušku, Radka Friedricha, Romana Knížete, Jana Sojku a mnoho dalších.

 

Josef Hrubý (1932) po studiích, několika krátkých zaměstnáních a vojenské službě působil ve druhé polovině padesátých let jako knihovnický inspektor v Sušici. Roku 1959 se stal ředitelem Městské knihovny v Plzni; místo musel roku 1969 z politických důvodů opustit a poté (až do svého penzionování) pracoval v plzeňském Krajském středisku památkové péče. Je výraznou a respektovanou osobností plzeňského literárního a kulturního života.

Vydal na dvě desítky knih (první – Hudba nechce spát – nese vročení 1960, zatím poslední – Otylé ach a Polyphony – vyšly na sklonku loňského roku), množství bibliofilií, na kterých spolupracoval s předními českými výtvarníky. Přispěl do řady tuzemských i zahraničních sborníků, antologií a almanachů. Překládal ze slovenštiny a němčiny. Za normalizace byl stižen zákazem publikovat, několik sbírek připravených k vydání bylo rozmetáno. V oné době se podílel na ineditních bibliofiliích, redigovaných Ludvíkem Kunderou. Knihu mohl znovu vydat až roku 1988.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB