Hamlet v tekuté době

Email Tisk PDF


Ždichynec přebalNeuvěřitelně plodným spisovatelem je český lékař, autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru, esejista a básník, Bohumil Ždichynec. Opravdu každou chvíli nás překvapí novým originálním literárním počinem. Nejinak je tomu v případě v květnu pokřtěné jeho další knížky, tentokrát reflexivní lyriky, s příznačným názvem Hamlet v tekuté době.

 

 

Připomeňme, že poezie je významným rozměrem autorova směřování mezi vědou a uměním, a tato kniha je zároveň průřezem jeho současného směřování. Proto je mezi nové, dosud nepublikované verše zařazeno i několik básní na motivy předchozích sbírek. Už jen samotné názvy jednotlivých kapitol nás nenechávají na pochybách o obrovském lidském i lyrickém rozpětí autorova básnění, o jeho citovosti, filozofickém náhledu, osobních životních i profesních prožitcích, i prožitcích a osudech druhých lidí, s nimiž dýchá a cítí, o neutuchajícím hledání pravdy a harmonie. Smysl o smyslu, IQ stvoření světa, Bariéry, Syndrom mizející lásky, Ruku na srdce – názvy kapitol nás vybízejí ke čtení mnoha kontemplativních hovorů této sbírky, k zamyšlení se nad esejistickými promluvami Hamleta třetího tisíciletí, i k náhledu a otázkám na naši budoucnost, kterou tvoříme především my sami. Básníkovy hovory k Hamletovi se odehrávají, prostřednictvím filozofické poezie, k symbolickému stejně jako ke skutečnému Hamletovi naší doby, obracejí se ke všem ostatním dnešním Hamletům a vedou spolu zdánlivě nekonečný básnický dialog.
„Jak bychom vůbec mohli v noci spát při vědomí, že náš bližní, člověk nebo zvíře, nevýslovně trpí, aniž bychom učinili vše, co je v našich silách, abychom jeho utrpení zmírnili. Cena za takový klidný spánek není vysoká, zatímco odplata za naši lhostejnost může být katastrofální. Buďme moudří, spravedliví a soucitní. Nic jiného nepomůže.“ Tato slova amerického spisovatele a psychoanalytika Jeffreyho Moussaieffa Massona, která nám znějí jako memento, použil Bohumil Ždichynec v samém úvodu své sbírky a není od věci přečíst si je vícekrát zvláště v dnešní době, která se nám z mnoha úhlů pohledu jeví jako bezcitná.
Byť je autor lékař a vědec, ve svém hledání pravdy obrací se často k Bibli, v níž nachází moudro a náznaky odpovědí po smyslu života a lidského bytí. A jak sám připomíná – i pojetí lásky je obsaženo v knize knih. Vyjděme z předpokladu, že všechny energie a činnosti pocházejí z jednoho univerzálního vědomí. Stojíme jako surrealisté na křižovatce magie snů, kde individuální podvědomí koresponduje s univerzálnímMájový křest Hamleta v tekuté době-MUDr. Ždichynec vědomím. A takto se ocitáme před záhadou Noemovy archy. Možná magické myšlení na eruptivních vlnách poezie přispěje k objasnění této záhady. Co když Noemova archa představuje svět, který se udál nespojitě současně už dříve a bude se vyvíjet jen v poněkud jiné podobě, než jak ho vidíme se svým vědeckým poznáním současnosti? Tušíme svět před životem a svět po životě.   
V básni Tekutá doba směřuje do stavu strnulosti upozorňuje: Trvá generaci, než člověk předá informaci potomkům, kompjútr to umí v okamžiku. Civilizace posedlá růstem sní o vyhlazení lidstva z mapy světa, za pár minut přetížení v simulaci letu, v megatransu přechází do stavu strnulosti. Básně plné otázek a možných odpovědí se vinou a proplétají v nekonečné změti autorových myšlenek a nápadů, znepokojují nás ve své pravdivosti, barvitosti a neuchopitelnosti. Tak načerpejme trochu optimismu ze slov kratičké básničky Quo vadis? – Účelem žití je přinášet radost, nikoli zapomenout a přestat být, v čase se narodit a s ním splynout. V prostoru blízko nebe nést svůj štít a poznat omamnou vůni štěstí.
Dnešní tekutá doba, v níž autor – básník i básnící vědec – do hloubky reflektuje traumata a dilemata ve světě vezdejším i v tekutém prostředí snad stále ještě mezi námi přítomné Noemovy archy, jehož Vladimír Novotný v doslovu výstižně nazývá syntetickým autorským typem, v němž se snoubí rozený poeta doctus i poučený poeta natus.

 


Knihu vydalo nakladatelství Aesculapus, Praha 2017

Ukázky z knihy:

Cestou za poezií do Violy
Probuzen ve velkoměstě, cítím,
že jsem tu dříve žil a miloval,
než se svět za oknem odcizil.
Ve světě niterných monologů
v pitevně anatomického ústavu
studuji lebku zbavenou mozku.
V pražském podvečeru
v ulici Ke Karlovu syčí
rozsvícené plynové lampy.
Hrej mi noční nebe, tóny
duši hřej mi. Odkud a kudy kam jít
či vůbec – lze někam jít?
Vladimír Justl v Noci s Hamletem
mne pozval do poetické vinárny.

 

Jak básníci přicházejí o nesmrtelnost
Čas plyne v biologických hodinách,
denně trochu umíráme jak vize chromá v nevíře.
Jako průhlednost odnášející kinetické obrazy
ze světa zpráv, rozptýlení a zábavy.
Průvod jde májovou Prahou a padají hesla:
Ať žije Ginsberg, Ginsberg náš vzor.
Dejte nám svobodu, jsme páté kolo u vozu.
Chceme do toho mluvit a myslíme to vážně.

Za neopakovatelné atmosféry,
v Praze roku 1965 se králem majáles stává
americký beatnický básník Allen Ginsberg,
Jako duha, důkaz a boží znamení smlouvy.

 

Písek, srpen 2002
Mezi kmeny vyrvanými z kořenů sirotci našich domovů,
Kristus na kříži vznášel se nad hladinou sténající řeky
v místě, kde zmizel jak Titanic kamenný most.
Víra s obrácenou dlaní oblohy se zříceným dómem radosti,
čas a prostor spojený krutou pomstou krásy.
Helikoptéry evakuovaly ze střech domů ohrožené lidi,
v antikvariátu U Slona vodou nasáklý Stříbrný vítr.
Zmizel Šrámkův Splav i Měsíc nad řekou schoval se za mraky,
jen lidé v srpnu roku 2002 stejně jako v šedesátém osmém
byli v srdcích k sobě na čas blíže.

 

Porod kyborga
Zavedli skleněnou elektrodu do hlavy
ochrnutého muže po iktu.
Umístili několikamilimetrový čip
na povrch poškozené hemisféry, aby řídil
procesy ovládané počítačem.
Elektrodu připojili k přístroji analyzujícímu
signály z pacientova mozku.
Nemocný sledoval kurzor na monitoru
a s biologickou zpětnou vazbou učil se
silou mysli pohybovat děním na obrazovce.
Tak byl navázán přímý kontakt
mezi mozkem a kompjútrem.

 

Hříšný tanec
Fred Astaire tančí bolero na melodii Maurice Ravela,
zvuky sílí, ticho hraje na sebezapřenou. 
Na parketu stepáž kroků, v rytmu zpívají stíny,
neutuchající pohyb tónů zapisuje život,
náhle strne a hříšné bolero končí.
Hořící hvězdy noci nad přístavem ve Splitu
padají jako meteority do moře, vyplouvají se stíny ryb.
Zeptám se s ránem středomořských racků:
Kde ukryto tajemství Noemovy šifry?

Vlny dní, bójky nocí v přístavech nenaplněných snů,
touha a naděje zůstávají v srdci.
Lidé jsou pouhými hosty, kteří přijdou a odejdou
ve svých pohledech.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB