Poezie: Procházky po Jelení

Email Tisk PDF

 

Řezanka přebalProcházky po Jelení jsou básnickou zpovědí autora. Prolíná se zde několik rovin – vzpomínky na dětství, jež má autor spojené právě se zaniklou obcí v Krušných horách, varování před válkou a jejími následky, a v neposlední řadě hold tajemné krajině sestávající z čvachtajících luk, zpívajících lesů, brusinčí a bublajících potůčků. Balady villonovského střihu se střídají se sonety a svůj oddíl zde naleznou i příznivci volného verše.

 

 

Recenzentka Barobora Kůtová o Řezankových verších napsala: „Pokud se chceme nechat unášet na verších syrových emocí, jasnou volbou by měla být sbírka básní Procházky po Jelení… odhaluje své pocity a dojmy z různých témat, na která touto formou reaguje a snaží se nám nastínit svůj názor a postoj. Prakticky z každého verše – slova – vycítíme, co si autor myslí. (vice zde)

Sbírku vydalo v roce 2016 nakladatelství: Monument.

/Pozn. Marka Řezanku mnozí naši čtenáři rovněž znají jako blogera a komentátora politického dění na našem webu./

 

 

Procházky po Jelení

Vybavuji si je do jedné
čvachtání bláta
trávy, které melou něco o zapomnění
a jimž nevytrhali ostrý jazyk

 Cesty končící někde v loukách
sklepy zalité slzami
některé v plenkách
že se pomočují

 Země, která se propadá
na libovolném kroku

 Neznám výstižnější bod
kde by se stýkalo peklo s nebem
kde by mraky bily křídly
do kotlů s beznadějí

 Komín propichující hvězdy
tegy pokreslená stehna
děvky
jejíž pohlazení bylo tím posledním
co zbědovaní zažili

 Zákruty kolem pomačkaného plechu
autobusu z minulosti
zelené měděná mince
s orlicí v drápech
záplavy hub


To asi skřítkové
vítají léto
po svém

 

Srpnové intermezzo

Meluzína zrovna souložila
s několika stromy najednou
vyťukávání morseovky
spálené prsty
sklo v očích

 V bažinách se odráželo slunce
asi že zvon ticha
odbíjel
pět minut
po dvanácté

 Kmenům ztvrdly rysy
spálené kořeny
svíraly slunce
které k nim nikdy nedolehlo

 Slatinný potok ohlašoval za rozbřesku
půlnoc
brusinčí se rozlévalo jako spalničky
po zeleni
zorniček

 Pásy tanků dávno snědly traviny
na břehu času
hned vedle silnice
kde bezejmenného utloukli pažbou
mlha si již nevzpomene na datum
rostly hřiby

 Jako po explozi jader
aspoň se to říká
deštěm omyté hnědé obrácené mísy
zvaly do pohádky
říše víl a trpaslíků

To už ani nebyl
snímek hororové scény
ale kraj dětství

kraj naděje

 

Jednou se rozední

Bezstarostní
hráli si na vojáky
zrezivělé nábojnice
bez hlav

 Polámaná hláska
hleděla k nebi
pohledem nevidoucích

Viděla ovšem vše
i střelbu ostrými
do odsouzenců
beze jména

 Nikde nejsou vidět kříže
jenom stébla
jako mementa padlých
bez dat a iniciál

 Možná proto jsem trhal stvoly
ohýbal je a vymýšlel příběhy
mluvil jsem se stíny
v plném odpoledním letním slunci
se stíny všude kolem
se životy zrcadlícími se v rose
a pak později
na hladině potoka

 Možná jsem tušil
že až zapadne slunce
krvácející a celé zadýchané
až schová dlaně pod peřinu a na chvíli přivře oči
že pak se rozední

 

Když se rozléval cit

Ten týden neodložil kapesník
celý prosáklý
v šedi mračen
z nichž nepřestávalo padat

 Roztržené aorty nestíhaly
pumpy rozhodily rukama
a tělo se zalilo
krví

 Nevím, zda si oblaka vyprávěla s lesem
o malém pašeráckém doupěti
z něhož nezbyl
ani cigaretový kouř

 Závory upjatě pohlédly vzhůru
jako by se nechumelilo
také že ne
lilo jako z konve
a nemínilo se zastavit

 V obalech z plastu
dotýkali jsme se krajiny
jež se modlila a přijímala pokání

 Bylo to dojemné
vůně léta
chuť odpuštění
barva lásky

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 14 Květen 2017 10:29 )  

banner Pidivadlo

Partneři