Rozhovor nejen s básníkem. „Když to nejde složitě, měl by se na to člověk vykašlat.“

Email Tisk PDF

Filip Koryta foto archiv KorytaFilip Koryta (na snímku): Roku 1989 v Kraslicích narozený frontman skupin diCaprio (kde působí jako zpěvák, kytarista a textař) a Glajstr Duo (zpěvák a textař); básník (autor sbírek Chlípnost a S tebou a bez tebe); prozaik; slamer známý jako Dr. Filipitch; moderátor; člen ochotnického divadelního souboru Amceth; žije a studuje v Plzni. Nejen proto, že byl 8. února oceněn v tamní Polanově síni v rámci tzv. Cen Plže, položili jsme mu několik otázek o něco dříve, než (třeba) přikvačí Karel Hvížďala (už dnes zpovědník nejednoho poety).

 

 

 

Filipe! Kolik odhadem vyhodíte básní na jednu, s níž jste spokojen? Nebo pracujete jiným způsobem?
V podstatě (ovšem pouze v podstatě) básně nevyhazuju. Nechávám je zrát. (Ne)trpělivě čekají, až se k nim vrátím. Některé básně mám rozdělané i několik let, než objevím způsob, jak je uchopit. Je mi totiž líto nechat byť jen mikroskopický střep skutečnosti, která jakkoliv pronikla do mého života, ležet v koutě. Často se stává, že po delší době otevřu některý ze svých zápisníků, a bum! Fragment básně sám napoví, jak by si přál být zpracován.

 

Tak to máte dobré. Ale jaké zápisníky a jak vypadají? Nejsou elektronické?
Nikoliv. Píšu do sešitů, na ubrousky, na účtenky…prostě na jakékoliv prázdné místo, na něž se dá psát. Elektronickou podobu mají až věci, jimž můžeme říkat třeba beta verze.FILIP KORYTA - CHLÍPNOST

 

A jak jste postupoval, když jste sestavoval své sbírky?
První sbírka – vydaná svépomocí - vznikala jako reakce na životní deprivaci: pracoval jsem tou dobou v jedné pražské pojišťovně, a abych přežil onen marast (nejsem totiž na monotónní administrativní práci stavěný), tvořil jsem – původně čistě pro vlastní přízemní pobavení - primitivní, lehce přisprostlé rýmovačky.

 

Výsledkem byla, dodejme, kniha Chlípnost. Co odsud smíme ocitovat?
Báseň s názvem Dvě mouchy jednou ranou: položím na karimatku/ Karinu i její matku.
Nutno podotknout, že z této sbírky čtu většinou už jen proto, abych dokázal, že se člověk může vyvíjet.

 

Dobrá. Jak je to s vaší novinkou?
Druhá kniha, která spatřila světlo světa především přičiněním Vladimíra Novotného, jemuž tímto děkuji, je naopak výsledek vleklého pozorování a prožívání.
Kniha prvá vznikala pouhé čtyři měsíce, materiál pro knihu druhou jsem sbíral téměř dva roky.

 

Výsledkem je sbírka S tebou a bez tebe. Co byste při této příležitosti řekl Literárkám o důležitosti názvů a jak vy sám přistupujete k vymýšlení titulů svých sbírek?
Kniha se beze jména neobejde, mnohdy název sám o sobě prodává, zaujme, zakousne se do smyslů…, ale může být též zavádějící, mystifikující… Těžká otázka! Vymýšlení názvů básní (či písní, povídek, čehokoliv) pro mě bylo dlouho takřka za trest. V časech, kdy jsem začínal tvořit, jsem prosil svoji sestru, aby za mě názvy vymýšlela ona. Od těch dob jsem si osvojil několik mechanismů, jež uplatňuji, a většinou se proderu všemi, než se definitivně rozhodnu věc pojmenovat. Zatím se mi bohudík nestalo, abych posléze litoval svého výběru, ale člověk by nikdy neměl říkat nikdy.

 

Máte nějaké vzpomínky na říkanky nebo poezii z dětství let devadesátých? Jak se vás to tehdy dotýkalo?
Většinou jsem se se „slovy“ dostával do kontaktu skrze písňové texty (přičemž jsem dlouho vnímal spíše zvukomalebnost než obsah sdělení), neboť jsem byl obklopen především hudbou. Nutilo mě to dávat dohromady texty vlastní, jenže z nějakého důvodu jsem zpočátku tvořil v angličtině, což se mi s odstupem jeví jako obyčejný strach.

 

Strach? Proč?
Strach vyjadřovat se v mateřském jazyce: jako bych se snad pokoušel schovat. Cizí jazyk by vytvořil bariéru a mírný odstup.

 

Mohlo by mít nějaké úskalí uveřejnění tištěné poezie, která částečně vznikla až při recitaci? Jak vnímáte klady a zápory tohoto způsobu tvorby a veřejné recitace vůbec?
Hned v úvodu nutno říct, že v mém případě nikdy text nevzniká až při recitaci. Vzniká-li báseň na místě, improvizovaně, musí se počítat s tím, že to kupříkladu odnese hloubka výsledného „produktu“ – a to je něco, co nechci riskovat, pročež se improvizaci vyhýbám; každým svým textem totiž sleduji nějaký záměr a potřebuji co nejvíc držet jeho situace.

 

Veřejnému vystupování jste takříkajíc propadl. Ale asi přeháním.
Veřejná recitace mě baví, protože jedinkrát nemůžete prožít totožný pocit: pětkrát zarecitujete opus s podobným nasazením a pětkrát to bude unikátní.

 

Je to tedy jako dobré herectví. - Dovedl byste si představit, jak by se vyvíjel váš život, kdybyste bydlel v Praze? Čím je nejvíc omezen regionální (byť třeba plzeňský) autor a má jeho postavení také výhody?
Austin Kleon tvrdí, že nezáleží na tom, kde umělec žije – a já s ním takřka bezvýhradně souhlasím (žijeme přece v době téměř neomezených možností); navíc mě nelze považovat za vyloženě plzeňského autora, neboť pocházím ze Sokolova, kam se čas od času vracím. Mimo to jsem díky všem svým aktivitám ve zmiňované Praze pečený vařený (ostatně i v jiných koutech republiky od Liberce po Olomouc), takže svoji regionálnost nevnímám jako handicap. Být přímo u zdroje (čili v Praze) by jistě bylo v mnohém jednodušší, ale já jsem toho názoru, že když to nejde složitě, měl by se na to člověk vykašlat.

 

Neuznáváte tedy cesty nejmenšího odporu? To mám za odvážné, mladistvé a ne zcela běžné.
Jsem od přírody flagelant a sám sobě házím klacky pod nohy. Uvedu příklad: v rámci žánru slam poetry, jemuž se věnuji, prozatím dominuje humor – pokud chcete uspět, zjednodušeně řečeno, stačí napsat co nejvtipnější „říkanku“; dostal jsem se až do celorepublikového finále, kam jsem nebyl s to vyrazit s humornou tvorbou, cosi mě prostě nutilo napsat texty, jež byly primárně na vážná témata a s minimem komiky; přirozeně jsem byl jediný a nemohl jsem soupeřům konkurovat, ale tahle forma abdikace, když to přeženu, mě zbavila tenze. Kdybych se rozhodl jinak, mohl jsem třeba bojovat o titul, takhle jsem si ale mohl symbolicky poklepat na rameno a konejšit se, že jsem se nenechal strhnout.

 

Ve filmu La La Land nominovaném na 14 Oscarů ) http://literarky.cz/kultura/film/23594-allenovsky-muzikal-o-dvou-uspnych-karierach) je ve scéně u stolu ukázáno, že každý musí v určité chvíli ze svých ideálů (např. ryzího jazzmanna) něco slevit (anebo minimálně tehdy, chce-li uspět v šoubyznysu). Jste pro?
Má předchozí odpověď zřejmě dokazuje, že prozatím v tvorbě kompromisy dělat neumím. Na druhou stranu koexistence v hudební skupině je chtě nechtě kompromis, neboť ji netvoříte jenom vy. Tudíž určitě souhlasím, jen jsem to doposud na vlastní kůži nezažil kdovíjak intenzivně.

 

Jste znám jako muž mnoha zájmů. Mně se to líbí. Ale pozor. Může to rozmělňovat. O jaké směry a zájmy jde?
Věnuji se hudbě, hraji ve dvou kapelách, které jsou diametrálně odlišné (indie-pop a intelektuální porno-pop), díky čemuž se mohou realizovat různé sféry mé osobnosti, současně tam funguji i jako textař; dále píšu, pod což počítám jak poezii, tak prózu, ale zároveň i slam poetry a písňové texty, neboť všude je základem slovo; sem tam hraju divadlo, ale to je vskutku marginální záležitost.

 

Na co byste se, Filipe, soustředil, kdybyste si směl vybrat jen dva obory?
Jak už jsem naznačil, téměř všechny mé aktivity se v podstatě týkají formulace myšlenek: k něčemu lépe poslouží slam, k něčemu píseň, k něčemu próza… Proto si myslím, že mohu s klidem za ty dva obory, které si mám vybrat, označit hudbu a psaní.

 

Co jste říkal na cenu, kterou jste před pár dny převzal v plzeňské Polanově síni, a máte už nějaká jiná ocenění?
Měl jsem samozřejmě radost, člověku to lehce polechtá ego, když si někdo všimne jeho práce a navíc ji ocení, ale zůstávám nohama na zemi. S různými kapelami, v nichž jsem hrál či hraji, jsme uspěli v různých soutěžích, dříve jsem vyhrával soutěže literární, ale cena PLŽe, to je asi jediné hodnotnější individuální ocenění, které jsem doposud získal.

 

Recitovat na závěr rozhovoru asi není podle pravidel, tak jako se dnes už za rozhovory neděkuje. Ale...


FILIP KORYTA: BÁSEŇ PŘEKYPUJÍCÍ OPTIMISMEM
každou hodinu
každou minutu
každou vteřinu každého dne
se
někde někomu něco hroutí
a
tak si
nelámejme hlavu tím
že na nás zrovna přišla řada
zítra
to třeba potká
někoho z našich nepřátel
což by nám mohlo
-alespoň částečně-
vrátit vítr do plachet

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB