Blues pro lidská srdce

Email Tisk PDF


Ždichynec přebalNa pultech českých knihkupectví se objevila čerstvá novinka, další básnický počin lékaře – specialisty v oboru interní medicíny – vědce, spisovatele, esejisty a básníka, citlivého člověka – doktora Bohumila Ždichynce. Všem vnímavým a přemýšlivým lidem je věnována sbírka toho nejniternějšího z básníkovy duše, toho nejprožitějšího z bohatého lékařského života, toho nejosobnějšího z jeho soukromého pohledu na lidský život, jeho proměny v čase, a to vše s filozofickým a psychologickým podtextem.

 

 

Básnickou sbírku Blues pro lidská srdce, s podtitulem „naděje neumírá touhou...", pojal Bohumil Ždichynec formou autorské antologie, kde v patnácti zastaveních mapuje životaběh, lidský úděl, duchovní přesahy našich životů, zásahy historie a vliv osobností vědeckého a uměleckého světa na něho samého i na nás ostatní. Osobní výpověď o stavu věcí i lidského konání jde ruku v ruce s dialogem, který autor vede nejen sám se sebou, ale se světem kolem nás.
A právě zamyšlení nad světem je mementem, upozorněním na to, že v našem současném žití není všecko v pořádku. Má smysl vést zápas o dokonalost, jsi-li nedokonalý, stát na místě a myslet si, že jdeš za svobodou? Bytí zabírají peníze a nedůležité věci. Na podvojný svět je třeba se podívat s odstupem ptačí perspektivy. Svět se za tři tisíce let změnil, konstatuje autor, a vzápětí pochybuje – ale co když je vše jinak? Střet života a smrti, souhra i protihra vědomí a nevědomí v archeologii mysli. Je autentický život ukotvený geny součástí informace, ozvěnou času? Z hlediska elementárního poznání své existence nevíme o smyslu života o mnoho víc, než jsme věděli před pár staletími.
Listuje svým pozorováním života, básník souzní s myšlenkou Saint-Exupéryho, že člověk nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky. Člověk musí dlouho žít, aby se stal člověkem, zůstal synem přátelství a důvěry, byl básníkem pravdy, poznav tajemství kruhu. Náš život ovlivňuje láska, která se neobejde bez lásky, a proto je třeba hledat poztrácenou tóninu, jak životu darovat nový, lepší svět. A přiznání vlastních obav je zde zcela namístě: Co je to za svět s neutuchající agresí strachu i zmaru? Skončí evoluce sebedestrukcí civilizace? Jsme rozdvojeni, ale nikoli schizofrenně jak náš svět...
Platíme daň z luxusu, neboť v době ponechané ďáblu mamonu život ztrácí cenu. Kolik přetěžké bolesti láska nese v obyčejném žití, ptá se svého Fausta a nejednou ke čtenáři promlouvá jeho ústy. – Nezapomeň, že když ses narodil, tak jediný jsi plakal a všichni okolo se usmívali. Proč nejít životem tak, že až budeš umírat, budou všichni plakat, ale ty se budeš usmívat, vezmeš si svou duši ze zástavy.
Autor nezapomíná ani na to kdy a kde se narodil, na své kořeny: „Já se v městě Prčici opravdu narodil, stojím teď před porodnicí sám. Vyvržen osudovou cestou, znovu to tu poznat, je to z výšky pád, na co se tě živote dál ptát?" Množství myšlenek, citu, lásky, porozumění člověku v jeho složitosti, snahy po porozumění nelehké době – tím vším básnická sbírka překypuje, mluví mi z duše, promlouvá k nám všem, kdož jsme stejně jako Bohumil Ždichynec plni odhodlání žít svůj život, a zároveň i plni obav z jeho naplnění, z našich nadějí i pochybení...

 

Vydal AESCULAPUS, Praha 2016

Ukázka:

 

Podzimní procházka u řeky

Čas - který jsme přijali za svůj, míjí nás svými sekundami

a roky, aniž si uvědomujeme, co odnáší, co nese

v živelném poselství, v dávných snech s instinkty a city,

otiskujícími se do plynoucí vody.

Dálky blízké, břeh řeky křehce zeje, láska je naděje,

voda v náručí nebe odráží neskonale tesknou něhu.

Nikoli touhou hýřící měsíc máj, ale listopad plížící se

mlhou snů obalující holé vĕtve stromů, bledé slunce

se tetelí zimou k obzoru.

Ale přibylo tu i něco navíc, třeba člověk a pes

s narušeným genem pro myostatin, na procházce podél

řeky Otavy, v krajině se závojem přicházejícího deště.

Pes s vyšlechtěným rodokmenem cítí se mezi štěkajícími

oříšky psi sám a sám, ale člověku je s tím oddaným psem

dobře i když jsou oba skrz naskrz promočení.

Oba neví jak dlouho spolu mohou ještě být, neb duše

není sval a co neobvyklého a omračujícího v tomto světě

si vůbec přát?

- Každý den znovu se narodit, plynoucí,

nenaplněný sen, věčný osud odejít.

Jen šumné staleté stromy na říčním břehu

vypovídají, kolikrát vše prošlo a přešlo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz