... jak je to hezké u nás doma!

Email Tisk PDF

Seifert ilustraceSeifertova sbírka Maminka vyšla s novými ilustracemi (viz níže) a v paralelním česko-slovenskému vydání. V originále ji (po deváté) vydává Albatros, slovensky (ve zbrusu novém překladu Ľubomíra Feldeka) bratislavské nakladatelství Buvik.

 

 

 

Nové vydání Maminky (či Mamičky) shodou okolností přichází v čase, kdy si připomínáme sto patnáct let od básníkova narození, a v roce, kdy zároveň uplynulo třicet let od jeho smrti. Díky souběhu jazyků (i díkySeifert Maminka citlivému soužití českého básníka a slovenské ilustrátorky na stránkách jedné knihy) bychom ho mohli vztáhnout také k 28. říjnu, dni vzniku společného státu Čechů a Slováků. Ale dobrá kniha si může poklidně žít i bez berliček jubileí...

Dlouhá léta, počínaje prvním vydáním z roku 1954, vycházela Maminka s jedinečnými ilustracemi básníkova přítele Jiřího Trnky. Jen občas se objevilo vydání výtvarně doprovázené někým jiným – Karlem Svolinským, Ludmilou Jiřincovou či Zdenkem Seydlem.

Nové obrázky Jany Kiselové-Sitekové jsou však názorným příkladem, že – při vší úctě – je dobré čas od času změnit to, co považujeme za téměř posvátně nedotknutelné. Kdosi kdesi výstižně charakterizoval podstatu obrázků slovenské výtvarnice: „Knížky, které ilustrovala Jana Kiselová-Siteková, bude čtenář brát do rukou tak trochu se zvýšenou opatrností, aby listováním nenarušil jejich křehkost a poklidnou atmosféru. Jemná barevnost a lehké linie její kresby vyjadřují čistotu a bezbrannost dětského světa a zároveň mlčky připomínají, že je ho třeba stále chránit.“ O ilustracích k Mamince / Mamičke platí tato slova stoprocentně.

Nesnadný úkol stál před slovenským překladatelem jednoduchých a přece složitých Seifertových básní. Do mailu, v němž mi posílal výsledek své práce, připsal: „Keďže táto zbierka, to je hudba, a hudba je nepreložiteľná – robil som, čo som mohol.“ Konečné slovo bude mít pochopitelně laskavý slovenský čtenář – nicméně mě, jako cizinci z blízkého jazyka, čtou se jeho překlady pěkně.

Feldek – který jen tak mimochodem oslavil 9. října, stále uprostřed pilné práce, osmdesátiny – k bratislavskému vydání Mamičky připsal i krátký doslov. Dovolím si ho tu ocitovat v originále:

Keď český básnik Jaroslav Seifert (1901 – 1986) dostal v roku 1984 Nobelovu cenu, bol už ťažko chorý a k tej cene sa vyjadril iba šiestimi slovami. Citujem ich aj v básni, ktorou som ho vtedy pozdravil a ktorá sa volala tak ako on:

JAROSLAV

Necítím se dobře,

ale mám radost,

 

povedal Seifert,

keď mu v nemocnici

šetrne zvestovali,

že má Nobelovu cenu.

 

Za tých pár sekúnd,

čo ho niesla k hrobu

opalizovaná

televízna lopta,

stihol usporiadať

rýchlokurz poézie.

 

Šiestimi slovami

vysvetlil miliónom ľudí,

kde je zakopaný

ten pes so zvláštnym menom

Býtibásníkem.

 

Seifert--Jaroslav 2015-1587Nobelovu cenu dostal za celoživotné dielo, a teda aj za svoju vynikajúcu poslednú zbierku básní Býti básníkem (1983) – no milióny jeho čitateľov veria, že ju dostal najmä za svoju najkrajšiu zbierku básní Maminka (1954).

Na počesť jej českého názvu som na jednom mieste tohto jej slovenského prebásnenia ponechal dve české slová. Tú prekrásnu pointu básne Hora Říp som si takto zapamätal už ako chlapec – a určite si ju zapamätáte aj vy:

Maminko má!

Ako je krásne u nás doma!

 

 

 

 

 

Tolik Ľubomír Feldek. Jen na okraj dodávám, že jeho báseň Jaroslav vyšla v roce, kdy Seifert dostal Nobelovu cenu jen časopisecky a navíc pouze v maďarském překladu. Básník ji zařadil do sbírky Plakať je krásne, která byla sice vytištěna v roce 1987, ale na pulty knihkupectví se dostala až roku 1990.

Čtenář, český i slovenský, by měl mít z nového vydání Maminky / Mamičky několikanásobnou radost. Dostává se mu znovu do rukou jedinečná kniha, navíc pěkně vypravená a ilustrovaná (viz ilustrace níže vpravo).strana 22 23 nadrazi

 

Radost bychom měli mít i z toho, že se podařilo fakticky završit vydávání Díla Jaroslava Seiferta. Velkoryse pojatá edice, nanejvýše poctivě připravovaná Jiřím Brabcem a jeho spolupracovníky pro pražské nakladatelství Akropolis, dospěla k patnáctému svazku. Následovat by měla už jen kniha šestnáctá – Bibliografie a Dodatky –, která vyjde snad ještě letos (vydavatel slibuje, že časem bude seifertovská bibliografie přístupná i elektronicky). Patnáct let trvalo toto nakladatelské dobrodružství, při němž měl celý projekt i na mále.

Jeden z redaktorů Seifertova díla a jeho dnešní vydavatel o peripetiích edice před časem pro deník Mladá fronta řekl: „Dílo Jaroslava Seiferta začal vydávat v roce 100. výročí básníkova narození můj otec Jiří Tomáš, který byl po 10 svazcích nucen řadu přerušit. S pětiletou odmlkou se mi podařilo vydávání Díla znovu obnovit a snad i ta cézura pomohla trochu k uvědomění si toho, co je ve hře: buď zde budeme mít v pořadí již třetí Seifertovy spisy-torzo, tentokrát neznamenané cenzurou či neuzavřeností díla, nýbrž ryze ekonomickými limitami, anebo síly zkoncentrujeme a Dílo dovydáme. Dnes se zájem kupujících čtenářů ukotvil na průměrných 500 výtiscích, podpora klíčových institucí jako jsou ministerstvo kultury, hl. město Praha, Kralupy nad Vltavou či Nadace Český literární fond umožňuje držet náklad na 1000 výtiscích, takže čistě teoreticky zůstává stále možnost spisy v tomto nákladu kompletovat pro budoucnost. Je to řádově méně než v dobách minulých, kdy např. Seifert vydával básně v Klubu bibliofilů 777 – číslo značilo výši „bibliofilského“ nákladu. Ale to už je jiná otázka. Stejně tak jako otázka, jak moc je Seifert čten v knihovnách, antikvariátech atd.“

Kolik editorské a redakční práce se za každým svazkem skrývalo, můžeme vyčíst z podrobných edičních poznámek. Byla to však služba dílu, které je v moderní české literatuře nepřehlédnutelné, klíčové, dílu, kolem něhož „chodíme s úctou i láskou“, abych parafrázoval Seifertova slova určená Vančurovi.

Dílo Jaroslava Seiferta uzavírá svazek básníkových vzpomínek soustředěných do knih Všecky krásy světa a Co všechno zavál sníh. Nejsou to souvislé memoáry, ale vzpomínky rozdrobené do „malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Obě knihy měly složité nakladatelské osudy, poznamenané mocenskými zásahy – navíc Seifert rukopis doplňoval, upravoval, připisoval další epizody... Nyní jsou tedy obě knihy kompletní, stejně jako celé „dílo“. Což by ale nemělo znamenat, že se nad nimi a nad ním uzavřou vody zapomnění. Naopak by mělo být takto důkladně připravené Dílo výzvou k novým nakladatelským činům, k novým editorským výkladům. A také novou výzvou pro čtenáře.

 

A ještě dodatek: dvě básně ze sbírky Maminka a jejich slovenské překlady z knihy Mamička

 

Jaroslav Seifert / HORA ŘÍP

Viděl jsem hory plné ledu,

však zpívat o nich nedovedu.

 

Jiskřily dálky nad hlavami

jak bledě modré drahokamy.

 

Jímala závrať při pohledu,

zpívat však o nich nedovedu.

 

Když ale vidím na obzoru

uprostřed kraje nízkou horu,

 

na nebi mráček běloskvoucí

— přestane srdce chvíli tlouci.

 

Oblaka letí v klasech zralých

a koně dupou po maštalích.

 

V panácích jsou už všude snopy

a svatý Jiří zvedá kopí,

 

aby je vrazil ve chřtán dračí,

a motýl spěchá po bodláčí;

 

a jako krůpěj na prstenu

třpytí se drobná kvítka rmenu.

 

Tu nemohu se vynadívat

a všechno ve mně začne zpívat,

 

zpívat i plakat. Maminko má,

jak je to hezké u nás doma!

 

Jaroslav Seifert / HORA ŘÍP / překlad Ľubomír Feldek

Videl som hory po oblohu –

nezaspieval som ani slohu.  

 

Brúsili diaľky nad hlavami

bledobelasé drahokamy,

 

cítil som, že sú blízke Bohu –

nezaspieval som ani slohu.  

 

Ale keď nebo na obzore

skláňať sa vidím k nízkej hore,

 

obláčik na nej sedieť nemý,

na chvíľu srdce zastane mi.

 

Hľa, pod oblakmi žito zlatne,

v maštaliach dupú kone statné,

 

v panákoch sú už všetky snopy

a kopije sa Juraj chopí

 

a prebodne ňou hrtan dračí,

tancuje motýľ na bodľačí

 

a ako kropaj na prsteni

rumanček svieti na podstení.

 

Môj pohľad čoraz viacej lačnie

a všetko vo mne spievať začne,

 

spievať aj plakať! Maminko má!

Ako je krásne u nás doma!

 

Jaroslav Seifert / VLAKY

Vlak jede a kouř v chomáči

padá na okna pavlačí.

 

Semafor slétne, nad tratí

začli zas ptáci zpívati.

 

Maminka okno rozhodí,

bydlíme v třetím poschodí.

 

A nestačí je zavřít pak,

z opačné strany jede vlak.

 

Vlak jede a kouř v chomáči

padá na okna pavlačí.

 

Okno je smutné bez kvítků,

mívali jsme tam pažitku.

 

Letos tam máme od zimy

i muškát s květy bílými.

 

Když maminka je zalívá,

je v každé saze ošklivá.

 

S kytkou se mazlí: Nezvadni!

Vlak píská. Je to nákladní.

 

Jaroslav Seifert / VLAKY / překlad Ľubomír Feldek

Vlak ide, dymu chumáče

hádže na blízke pavlače.

 

Semafór padá, zo záhrad

letí spev vtákov ponad trať.

 

Náš byt – na treťom poschodí.

Mamička okno rozhodí

 

a kým ho zavrie – nový mrak.

To z druhej strany – ďalší vlak.

 

Vlak ide, dymu chumáče

hádže na blízke pavlače.

 

Bez kvetov okno – sivý dom.

Len pažítku sme mali v ňom.

 

No potom o rok – od zimy –

aj muškát s kvetmi bielymi.

 

V kvetoch sa sadza vyhrieva,

no mamička ich polieva.                                             

 

Mazná sa s kvietkom: „Nezvädni!“

Vlak píska. To je nákladný.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 30 Říjen 2016 15:12 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz