Daniel Kehlmann: Tyll (ukázka z knihy)


V Kehlmannově nejnovějším románu Tyll (2017), pokládaném německou kritikou za umělecký vrchol jeho dosavadního díla, ožívá legendární postava středověkého kejklíře a jízlivého šprýmaře Tylla Ulenspiegela, přenesená ovšem do období třicetileté války.

Socha Tilla Eulenspiegela v německém městě Mölln. Foto: ajalorenz, Pixabay

 

Magická postava Tylla, nadaného téměř nadlidskými schopnostmi, se stává symbolem kruté a proměnlivé doby. Ocitá se u klíčových dobových událostí a my se spolu s ním stáváme svědky řádění inkvizice a čarodějnických procesů ve Flandrech, putujeme po válečných bojištích morem sužované Evropy, sledujeme osudy zimního krále Fridricha Falckého a zblízka nahlížíme do intrik a bojů o politickou nadvládu v Evropě. Události se spojují v barvitou fresku, působivou výpověď o lidské omezenosti a pověrčivosti, o fanatismu i pokrytectví, o schopnosti manipulace s lidmi, ale i o síle umění.

 

Ukázka z knihy:

BOTY

Válka se k nám dosud nedostala. Žili jsme v bázni a naději a snažili se nepřivolat Boží hněv na naše město, obehnané pevnými hradbami, s jeho sto pěti domy a kostelem a hřbitovem, kde čekají naši předkové na den vzkříšení.

            Hodně jsme se modlili, abychom válku zažehnali. Modlili jsme se k Všemohoucímu a k dobrotivé Panně Marii, modlili jsme se k vládkyni lesa a půlnočním skřítkům, ke svatému Gervinovi, k Petrovi, strážci brány, k evangelistovi Janovi a pro jistotu jsme se modlili také ke staré Mele, jež za nevlídných nocí, když se démoni smějí svobodně proměňovat, putuje po nebesích v čele svého průvodu. Modlili jsme se k rohatým z dávných dob a k biskupu Martinovi, který se rozdělil o plášť se žebrákem, když trpěl mrazem, takže pak mrazem trpěli oba a oba byli bohulibí, neboť co je v zimě platná půlka pláště, a modlili jsme se samozřejmě ke svatému Mořici, jenž spolu s celou legií zvolil smrt, aby nezradil svou víru v jediného a spravedlivého Boha.

            Dvakrát ročně přicházel výběrčí daní a pokaždé se zdál překvapený, že jsme ještě tady. Tu a tam přijížděli obchodníci, ale jelikož jsme nakupovali málo, pokračovali rychle svou cestou, a nám to bylo vhod. Nic jsme z širého světa nepotřebovali a nemysleli jsme na něj, až jednoho rána zarachotil po naší hlavní ulici vůz s plachtou tažený oslem. Byla sobota a nedávno také začalo jaro, potok se vzdul vodou z tajícího sněhu a na polích, která zrovna neležela ladem, jsme zaseli osivo.

            Na voze se tyčil přístřešek z rudé plachtoviny. Před ním dřepěla stařena. Její tělo vypadalo jako pytel, obličej měla jako ze surové kůže, oči jako drobné černé knoflíky. Za ní stála mladší pihovatá žena s tmavými vlasy. Na kozlíku však seděl muž, jehož jsme poznali, ačkoli tady ještě nikdy nebyl, a když si první vzpomněli a vykřikli jeho jméno, vzpomněli si i ostatní, a tak se brzy odevšad a mnohohlasně ozývalo: „Je tady Tyll!“, „Tyll přijel!“, „Podívejte, Tyll je tu!“ Nikdo jiný to být nemohl.

            Dokonce i k nám dorazily letáky. Dostaly se sem lesem, přivanuly s větrem, obchodníci je přivezli – venku ve světě se jich vytisklo víc, než kdo mohl spočítat. Vyprávěly o lodi bláznů a o velké hlouposti kněžourů a o zlém papeži v Římě a o ďábelském Martinu Lutherovi z Wittenbergu a o kouzelníku Horridusovi a doktoru Faustovi a hrdinovi Gawainovi od kulatého stolu a také o něm, o Tyllu Ulenspiegelovi, jenž k nám teď sám přijel. Znali jsme jeho strakatou kazajku, znali jeho pomačkanou kápi a kabát z teletiny, znali jeho vyzáblý obličej, drobná očka, propadlé tváře a zaječí zuby. Kalhoty měl z dobré látky, boty z jemné kůže, jeho ruce však byly rukama zloděje nebo písaře, které nikdy nepracovaly; pravá svírala otěže, levá bič. Oči se mu třpytily, zdravil na všechny strany.

            „A jak se jmenuješ?“ zeptal se jedné dívky.

            Holčička mlčela, neboť nechápala, jak je možné, že někdo slavný mluví právě s ní.

            „No řekni!“

            Když vykoktala, že se jmenuje Marta, jen se zasmál, jako by to už dávno věděl.

            Poté se zeptal s velkým zájmem, jako by to pro něj bylo důležité: „A kolik ti je let?“

            Odkašlala si a řekla mu to. Za dvanáct let života nespatřila oči, jaké měl on. Takové oči se daly najít ve svobodných městech říše a u dvorů mocnářů, ale nikdo s těmahle očima k nám ještě nikdy nepřišel. Marta netušila, že z obličeje může promlouvat taková síla, taková obratnost ducha. Jednou bude svému muži a o něco později jejich nevěřícím dětem, které budou Ulenspiegela považovat za postavu ze starých pověstí, vyprávět, že ho kdysi sama spatřila.

            Vůz už projel kolem, Tyllův pohled již sklouzl jinam, k ostatním podél cesty. „Tyll přijel!“ zaznělo opět z ulice, a z oken: „Tyll je tady!“ a z kostelního náměstí, na které se jeho vůz teď dokodrcal: „Ten Tyll je tu!“ Práskl bičem a postavil se.

Daniel Kehlmann: Tyll             Vůz se bleskurychle proměnil v jeviště. Obě ženy složily přístřešek, ta mladá si svázala vlasy na uzel, nasadila si korunku, přehodila přes sebe kus purpurové látky, ta stará se postavila před vůz, ujala se slova a začala jednotvárně zpívat. Její nářečí znělo, jako by pocházelo z jihu, z velkých měst v Bavorsku, a nebylo snadné mu porozumět, ale my jsme přesto pochopili, že se jedná o muže a ženu, kteří se milují a nemohou k sobě, protože je dělí voda. Tyll Ulenspiegel vzal modré sukno, poklekl, zatímco držel jeden kraj, vyhodil látku do výše, takže se třepetavě rozvinula; stáhl ji zpět a znovu ji vyhodil, a jak klečel na jedné straně a ta žena na druhé a mezi nimi se vzdouvala modrá plocha, vypadalo to, že je tam doopravdy voda, a vlny se zvedaly a klesaly tak divoce, jako by je nemohla překonat žádná loď.

            Když se žena napřímila a pohlédla na vlny s obličejem strnulým hrůzou, náhle jsme si všimli, jak je krásná. Zatímco tam stála a paže vzpínala k nebi, najednou sem už nepatřila a nikdo z nás od ní nedokázal odtrhnout zrak. Jen koutkem očí jsme viděli jejího milého skákat a tančit a zmítat se a máchat mečem a bojovat s draky a nepřáteli a čarodějnicemi a zlými králi na obtížné cestě k ní.

            Představení trvalo až do odpoledne. Ale třebaže jsme věděli, že krávy mají rozbolavělá vemena, nikdo z nás neměl naspěch. Stařena přednášela hodiny a hodiny. Zdálo se nemožné, že by si někdo mohl zapamatovat tolik veršů, a v některých z nás vzklíčilo podezření, že si je při zpěvu vymýšlí. Tělo Tylla Ulenspiegela si mezitím nedopřálo klidu, podrážkami jako by se sotva dotýkal země; kdykoli jsme ho vyhledali pohledem, nacházel se na malém jevišti už opět někde jinde. Nakonec došlo k nedorozumění: Krásná paní si obstarala jed, aby předstírala smrt a nemusela se vdát za zlého poručníka, ale vše objasňující zpráva pro jejího milence se cestou k němu ztratila, a když on, skutečný ženich, přítel její duše, nakonec dorazil k jejímu nehybnému tělu, zachvátilo ho zděšení jako rána bleskem. Dlouho stál jako přimrazený. Stařena umlkla. Slyšeli jsme vítr a krávy, které se nás dožadovaly bučením. Nikdo nedýchal.

            Nakonec vytáhl nůž a bodl se do prsou. Udivilo nás, že čepel mu zmizela v těle, z límce se rozvinul rudý šátek jako proud krve a on vedle ženy s chroptěním skonal, ještě sebou škubl a zůstal nehybně ležet. Byl mrtvý. Přesto sebou ještě jednou škubl, posadil se, klesl zpět. Opět sebou škubl, opět nehybně ležel, a teď natrvalo. Čekali jsme. Skutečně. Natrvalo.

            O několik vteřin později žena procitla a spatřila vedle sebe mrtvé tělo. Nejdřív byla bez sebe, pak s ním zatřásla, pak pochopila a opět byla bez sebe a poté plakala, jako by se nic na tomto světě už nemělo kdy napravit. Potom uchopila jeho nůž a rovněž se zabila, a zase jsme obdivovali tu šikovnou věcičku a to, jak hluboko čepel zmizela v její hrudi. Nyní zbyla již jen stařena a řekla ještě několik veršů, kterým jsme vzhledem k nářečí sotva rozuměli. Pak bylo představení u konce a mnozí z nás ještě plakali, když už mrtví dávno vstali a ukláněli se.

            To ale nebylo všechno. Krávy musely ještě počkat, neboť po tragédii následovala veselohra. Stařena tloukla do bubnu a Tyll Ulenspiegel pískal na flétnu a tancoval se ženou, která teď už nevypadala nijak zvlášť krásně, doprava a doleva a dopředu a zase zpátky. Oba zvedli ruce nad hlavu a jejich pohyby se do té míry shodovaly, jako by se nejednalo o dva lidi, nýbrž jako by jeden byl zrcadlovým obrazem druhého. My jsme uměli tančit obstojně, často jsme slavili, ale žádný z nás neuměl tančit jako oni; když jim člověk přihlížel, měl pocit, jako by tělo nic nevážilo a jako by život nebyl smutný a tvrdý. A tak jsme ani my nevydrželi jen tak postávat a začali jsme poskakovat, hopsat, pohupovat se a točit.

            Avšak rázem bylo po tanci. Celí udýchaní jsme vzhlíželi k vozu, na němž teď stál Tyll Ulenspiegel sám, ženy nebyly vidět. Zpíval posměšnou baladu o nebohém, hloupém zimním králi, falckém kurfiřtovi, jenž si myslel, že může porazit císaře a od pražských protestantů přijmout korunu, ale jeho království roztálo dřív než sníh. I o císaři zpíval, jemuž je z modlení pořád zima, o tom mužíčkovi třesoucím se v Hofburgu ve Vídni před Švédy, a poté zpíval o švédském králi, o lvu z půlnoční strany, silném jako medvěd, ale co mu to bylo platné proti kulce u Lützenu, která mu vzala život jako bezvýznamnému žoldnéři, a tvé světlo pohaslo a královská dušička je fuč, fuč je lev! Tyll Ulenspiegel se smál a my jsme se smáli také, protože se mu nedalo odolat a protože pomyšlení na to, že velikáni umřeli a my ještě žijeme, nám dělalo dobře, a pak zpíval o španělském králi s odulým spodním rtem, který se domníval, že ovládá svět, ačkoli byl oškubaný jako slepice.

            Pro samý smích jsme si všimli až po chvíli, že hudba se změnila, že najednou nezní posměšně. Teď zpíval baladu o válce, o společných jízdách na koni a řinčení zbraní, o přátelství mužů, o statečnosti v nebezpečí a výskotu svištících kulí. Zpíval o žoldnéřském životě a o kráse umírání, zpíval o jásající radosti každého, kdo na koni uhání vstříc nepříteli, a my všichni jsme cítili, jak naše srdce bijí rychleji. Muži mezi námi se smáli, ženy pohupovaly hlavami, otcové zdvihali své děti na ramena, matky hrdě shlížely na své syny.

            Jen stará Luisa syčela a škubala hlavou a brblala tak hlasitě, že lidé stojící vedle ní jí řekli, ať tedy jde domů. Načež se ale ozvala ještě hlasitěji a křičela, jestli nikdo nechápe, co tu Tyll provádí. Vzývá to, přivolává to sem!

            Ale když jsme na ni syčeli a odháněli ji a hrozili jí, chválabohu se odšourala, a Tyll už opět hrál na flétnu a vedle něho stála ta žena a vypadala teď majestátně jako někdo urozený. Zpívala jasným hlasem o lásce, jež byla silnější než smrt. Zpívala o lásce rodičovské a o lásce Boží a o lásce mezi mužem a ženou, a tu se opět cosi změnilo, rytmus zrychlil, tóny se vyhrotily a přiostřily a píseň najednou pojednávala o tělesné lásce, o horoucích tělech, o válení se v trávě, o vůni tvé nahoty a tvém velkém zadku. Muži mezi námi se smáli a pak se do smíchu daly i ženy, a nejhlasitěji se smály děti. Smála se také malá Marta. Protlačila se dopředu a písni rozuměla docela dobře, neboť často poslouchala matku a otce v posteli a čeledíny na slámě a předešlý rok svou sestru s truhlářovým synem – v noci se oba vytratili, ale Marta se vyplížila za nimi a všechno viděla.

            Na obličeji slavného muže se objevil smyslný škleb. Mezi ním a tou ženou působila mocná síla, jeho to pohánělo k ní a ji k němu, jejich těla to přitahovalo k sobě s takovou intenzitou, že se stěží dalo vydržet, aby se jeden druhého nakonec nedotkli. Avšak hudba, kterou hrál, tomu zřejmě zabránila, neboť jako nedopatřením se změnila a ten okamžik pominul, tóny to už nedovolily. Byl to Agnus Dei. Žena zbožně sepjala ruce, qui tollis peccata mundi, on ustoupil a oba jako by se sami polekali vášnivosti, jež by je téměř ovládla, jakož jsme se i my polekali a pokřižovali se, protože jsme si vzpomněli, že Bůh všechno vidí a málo schvaluje. Oba poklekli, my jsme to učinili po nich. Tyll odložil flétnu, postavil se, rozpřáhl paže a poprosil o zaplacení a jídlo. Neboť nyní bude přestávka. A pokud se mu dobře zaplatí, přijde to nejlepší potom.

            Omámeni jsme sáhli do kapes. Obě ženy obcházely kolem s hrnkem. Dali jsme jim tolik, že mince zvonily a poskakovaly. Dali všichni: dal Karl Schönknecht a dal Malte Schopf a dala i jeho šišlavá sestra a dala taky rodina mlynáře, která jinak je tak lakomá, a obzvlášť hodně dali bezzubý Heinrich Matter a Matthias Wohlsegen, ačkoli jsou řemeslníci a považují se za cosi lepšího.

            (…)

Daniel Kehlmann (*1975) se narodil Mnichově, od šesti let žil ve Vídni, kde také vystudoval germanistiku a filozofii. Dnes střídavě pobývá v New Yorku a Berlíně. Ve dvaadvaceti letech debutoval románem Beerholmsova představa (1997), následovaly povídkový soubor Pod sluncem (1998), román Mahlerův čas (1999, č. 2004) a novela Nejvzdálenější místo (2001). Další román Já a Kaminski (2003, č. 2010), který kritika i čtenáři přijali s nadšením, předznamenal ohromující úspěch autorovy knihy Vyměřování světa (2005, č. 2007), která se stala největší událostí německé literatury posledních let. V češtině rovněž vyšel Kehlmannův román v devíti příbězích Sláva (2009, č. 2009). Daniel Kehlmann získal několik významných literárních ocenění, mimo jiné byl finalistou prestižní Německé knižní ceny.

Přeložil Michael Půček, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 368 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP