Jiří Jírovec: Sladký život (ukázka z knihy)


Kniha drobných textů Jiřího Jírovce volně navazuje na jeho předchozí vydanou knihu Mé přítelkyni. Autor se probírá svým životem a zaznamenává věci a děje tak, jak mu je osud naservíroval. Vypráví své postřehy ze života a snaží se vytvářet protipól dnešnímu chaotickému, mnohdy nesrozumitelnému a brutálnímu spektáklu.

Ilustrační foto: Aaron Burden, Unsplash

 

Ukázka z knihy

Sté výročí narození Jana Wericha (6. 2. 1905 – 31. 10. 1980) 

„Zklamaný prorok lepších časů“ zněl titulek článku v Lidových novinách. Opakoval se v něm blábol o „mladickém levičáctví“, výrazu, v němž adjektivum naznačuje stav, z něhož lze zmoudřet věkem, kdežto levičáctví neblahou politickou orientaci.

Stín připisovaného levičáctví měl zakrýt to, že Werich s Voskovcem měli sociální cítění, byť to není úchylka v žádném věku.

Zmiňovat střílení do stávkujících dělníků jako jeden z klíčových momentů, které ovlivnily vývoj Osvobozeného divadla, je v současné době nevhodné. Oprášená busta Masaryka je zase na klavíru nebo ve vitríně, a to pro vyrovnání s minulostí stačí.

Stejně nevhodné je připomínat, že V+W bojovali s prvorepublikovou cenzurou a pravicoví studenti proti nim organizovali výtržnosti při představeních.

Nežádoucí je připomínat krásné blues o člověku, kterému „vylili perka z bytu“, takže „po cihelnách spí, ze smetí jí a popelí se jako slepice“.

„Polka specielně aktuální“ připomínala, jak městská rada řeší problém nezaměstnaných: prý ať se natiskne leták a v něm „ať stójí, ať se nikdo nebójí, město na stráži stójí, pomoc mají jistou. Že na ně vzpomínáme, že peníze nemáme, tak jim ten leták dáme, nemaj co dělat, ať si čtou“.

Pravice Werichovi nikdy nezapomene, kde stál. Jeho smrtelný hřích byl v tom, že volal po sociálně spravedlivějším systému, než byl ten, který kdysi zpolitizoval Osvobozené divadlo, a když se ho dočkal, ukázal, že v něm lze žít a mít srandu bez ohledu na vrchnost. Tím i on zasel na bohatou kulturní sklizeň šedesátých let.

Přinesl několika generacím (v první fázi s Voskovcem a Ježkem, v druhé s Horníčkem a dalšími hereckými partnery a ve třetí se Škutinou) duchovní obohacení, které nemá v české historii obdobu. Patří sem i jeho schopnost „prodat“ krásu českého jazyka.

Dopis

Byl v roce 1969 adresován kanadské vládě. Stálo v něm, že Čechoslováků již přišlo do Kanady dost a další by se neměli přijímat, protože může hrozit krize. Nevím, kdo ten dopis podepsal, myslím, že nějaké české sdružení.

Emigranti z roku 1948 neměli v lásce ty novější. Oni se přece plazili přes hranice, kdežto ti osmašedesátníci buď zůstali v zahraničí po dovolené, nebo se vrátili domů, prodali, co mohli, a znova odjeli.

Kuchyň u Pazlarů

Na Vysočině bývala kousek od Poličky ves. Karel IV. ji povýšil na město Bystré. Kronikář praví, že je v údolí na kopečku, tedy v jakési kapse mezi kopci.

Městečko má necelých 1600 obyvatel. Je tam velký kostel, radnice a ulice Na podkově, na jejímž konci stojí dům – a tam bydleli Pazlarovi, známí mé maminky.

V tom domě bývala kuchyň s klenutým stropem. Byly tam dva kavalce, na kterých spal hospodář a jeho žena Milča, dvě židle, kredenc, mycí stůl a kachlová kamna, na kterých se vařilo.

Navečer, když kopce začaly vracet do Bystrého lidi z polí, kuchyň ožila. Dům u Pazlarů měl vskutku otevřené dveře, a tak lidé přicházeli. Někdo poseděl jen chvíli, někdo dostal z trouby hrnek s teplou kávou (tedy žitovkou) a chleba s máslem, který byl od místního pekaře Divokého.

Vedly se řeči o politice, o kázání z minulé neděle, o křtinách i o pohřbech.

Dlouho poté, co Pazlarové odešli na věčnost a dům osiřel, jsem se dočetl, že prý tehdy vládla atmosféra strachu. Možná se to zdá zevnitř ústavu, který nás přesvědčuje, že to tehdy bylo tak, jak to „badatelé“ kvůli svým platům potřebují vidět.

V té kuchyni strach nebyl.

Pozoruhodný příběh

„Člověk něco kecne a pak ho to mrzí,“ tak varoval hostinský Palivec.

Jiří Jírovec: Sladký životKdesi v kanadské Albertě vjel řidič náklaďáku na náledí zvané černý led. Je to vlastně čirý led na černém asfaltu. Taková věc se zjistí, až když vozidlo začne vyvádět psí kusy.

Řidič měl v tom momentu „plné ruce pazourů“. Začal točit volantem sem a tam a k tomu vykřikoval cosi o zajebaném či zkurveném ledu, o prdeli a tak.

Pokud jde o smyk, usmálo se na něj štěstí a nehavaroval. Leč pohroma přišla v podobě policajta, který jeho nadávky slyšel z éteru. Profesionální řidiči totiž mají vysílačku trvale na příjmu i na vysílání, aby se mohli informovat o radostech a strastech své profese.

Bylo slyšeno, bylo oznámeno, a tak řidič dostal předvolání k soudu. Prý veřejně pronášel obscenity.

Jeho obhajoba byla postavena na tom, že mládež nemohla být ohrožena, protože sama inkriminované výrazy hojně používá. Jeho výkřiky zoufalství neměly nic společného se sexem, protože patřily ledu na silnici.

Soudce obhajobu uznal a řidiče osvobodil. To byla dobrá zpráva, mohl dostat pokutu 5000 dolarů a k tomu několik měsíců ve vězení. Jenže vyhotovení rozsudku trvalo dva měsíce, které stačily na to, aby zaměstnavatel ztratil trpělivost s potenciálním kriminálníkem.

Řidič byl propuštěn a jeho rodina se ocitla na pokraji bankrotu.

Setkání s feministkou

Jdu po chodbě naší budovy. Proti mně jde laborantka z Radiation Biology. Přesněji řečeno, prostorem se valí krabice, laborantku, která ji nese, si nutno domyslet.

Oddělují nás lítačky, které jsou zavřené, aby nebyl průvan.

Jsem ještě ze staré školy a přidržuji křídlo na své straně, aby mohla projít. Jenže ona je vychována k ostražitosti. Ten chlap třeba přidržuje dveře jen proto, aby jí mohl plácnout přes zadek. Prorazí raději druhou polovinou dveří.

Jistota je jistota.

Není snadné zachovat dekórum

Bylo to ještě v době, kdy se Lobkovicovo náměstí jmenovalo Čapajevovo, provoz ve Slezské ulici byl nepatrný a domy se nezavíraly.

Přišel jsem domů. Atmosféra vypadala dusně. Schylovalo se ke scéně známé z filmu Kulový blesk, kdy matka čeká na otce, aby výchovně zapůsobil na synka, který kreslil spolužačkám do sešitu kosočtverce. Některé ženy tak vychovávají i své muže.

„Byla tady nějaká paní,“ povídá manželka. Náš Aleš prý nepřecházel Jičínskou ulici kolmo a na její pokárání odpověděl: „Tebe se tak leknu, babo.“ Čekal vedle v pokoji na moje výchovné zapůsobení.

Zavřel jsem dveře. Měl jsem cosi vážného říct, ale okamžitě jsem si vzpomněl na scénu z Jonáše. Suchý vypráví vtip o Frantíkovi, který šije botu. Mistr ho obtěžuje dotazem, kolikátou to botu že prý šije. Frantíkova konečná odpověď zní: „Neptej se tak blbě, ty hovado, a běž něco dělat.“ Šlitr na to řekne, že tomu se on smát nemůže, protože učeň přece nemůže mistrovi tykat. „Neptejte se tak blbě, vy hovado, a běžte něco dělat,“ upraví Suchý vtip do přijatelné podoby.

Zmohl jsem se na špetku vážnosti ve tváři a vysvětlil Alešovi, že nemůže starším lidem tykat. Měl jsi říct: „Vás se tak leknu, babo.“ Bude mu pomalu padesát a je velmi zdvořilý. Třeba jsem s výchovou uspěl.

Jiří Jírovec (narozen 31. 12. 1941 v Praze) je vystudovaný analytický chemik. Pracoval v Chemických laboratořích Ústavu geologických věd UK, tři roky před politickým převratem emigroval do Kanady, kde následujících třináct let pracoval ve společnosti Atomic Energy of Canada Ltd. V roce 1997 navázal spolupráci s Britskými listy, kde publikoval stovky článků. Jako penzista tráví většinu času v České republice.

Nakladatelství Petr Štengl, 2019, brožovaná, 74 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP