Kaspar Colling Nielsen: Evropské jaro (ukázka z knihy)


Evropské jaro je kontroverzním vyprávěním o čtyřech lidských osudech a stavu Evropy na začátku nového tisíciletí. Na dánském ostrově Lolland vybuduje řada mezinárodně uznávaných vědců novou společnost, jež má za úkol spojit nejidyličtější prvky starého světa s nejnovějšími technologickými výdobytky.

Kaspar Colling Nielsen. Foto: Isak Hoffmeyer, Salomonsson Agency

 

Do této venkovské idylky se z Kodaně přestěhují vysloužilý galerista Stig s manželkou Elisabeth, která zde díky skvělým badatelským výsledkům v oblasti neurologie dostane místo ve výzkumném týmu. Spolu s nimi na ostrov odchází i jejich anorektická dcera Emma, jež se ale po krátkém čase vydává do Afriky, aby pomohla tamní zcela nové paralelní společnosti postavit se na nohy. Chce tak dostát svým idealistickým představám o lidských právech a stává se ústřední postavou v podpoře nechtěných muslimských uprchlíků, které dánská vláda deportuje do Mosambiku, kde pro ně zbudovala ze starých Marsk-kontejnerů nové město Frederiksstad.

Stig přestává věřit, že umění dokáže v dnešní společnosti hrát ještě nějakou roli. Podle něj zažívalo autenticitu naposledy v osmdesátých letech a současní umělci malující donekonečna všemožné kruhy v něm vzbuzují jen opovržení. Poslední zbytky respektu si u Stiga uchoval jen oceňovaný výtvarník Christian, jenž zobrazuje degenerující lidi, kteří na jeho plátnech srůstají s přírodou. Stig Christiana přemluví, aby se za ním přestěhoval do nové společenské komunity na Lolland, kde si Stig zatím pořídil aljašského malamuta, se kterým objevuje krásy přírody.

Christian v umělecké sféře pociťuje podobné deziluze, ale jeho inspirace se s až nečekanou silou obrodí, když potká mladičkou a inspirativní naivní Miu, která zbožňuje Christianův penis a neklade příliš mnoho otázek. Idylický život na Lollandu pokojně pokračuje až do vážné a nečekané nehody, která ovšem Stigovi umožní vytvořit úžasné umělecké dílo, jež podle jeho názoru definuje nové standardy, podle kterých má umění společnosti stále co nabídnout. Umělecké dílo ovšem vyžaduje jisté oběti.

 

Ukázka z knihy:

DALEKO POZDĚJI

Jack s Wilhelmem seděli na palouku pod velkým dubem a pozorovali několik dronů, jak poletují nad poli a starají se o to, co zrovna měly na práci.

            Jack se zamyslel.

            „Zvířata nepáchají sebevraždy, že ne?“ zeptal se.

            „Ale jo, taky,“ odpověděl Wilhelm.

            „Ale já jsem nikdy neslyšel o nikom, kdo by patřil mezi nás inteligentní zvířata a spáchal sebevraždu.“

            Wilhelm se zasmál: „Ach tak, Jacku, máš se toho ještě hodně co učit.“

            „Jak to myslíš?“

            „Mám tím na mysli, že jestli jsi ještě nikdy neslyšel o zvířatech, která spáchala sebevraždu, tak to není proto, že by se to nedělo, ale protože to nikdo neregistruje. Když dojde na otázku zvířecí sebevraždy, tak prakticky neexistují žádná oficiální čísla. Částečně za to může fakt, že to nikdo neohlašuje, a potom se ti zvířata taky neoběsí nebo nestřelí do hlavy. Vezmi si třeba mýho strejdu Jense. Naletěl do okenní tabulky, bum, a bylo po něm. Ale kdo ví, jestli to udělal schválně? To se nedozvíme. Jediné, co můžeme o zvířatech a jejich příčinách smrti říct, je, že toho zas až tak moc nevíme. Kdybys měl spáchat sebevraždu ty, jak bys to udělal?“

            Jack zvedl hlavu, zadíval se na modrou oblohu a promýšlel si odpověď.

            „Nevím. Možná bych vběhl pod auto nebo třeba zaútočil na stádo krav.“

            „Ano, a když tě pak někdo najde mrtvého a zakrváceného v lese se spoustou bodných ran od rohů, co myslíš, že si lidé řeknou? Že jsi spáchal sebevraždu? To sotva. Budou věřit, že se jen nějaký pes pustil do boje s býkem a prohrál.“

            „Ale když jsi po smrti, tak už na tom nezáleží.“

            „Ale právě že záleží, Jacku. Jde o to, že trpíme stejnými psychickými problémy jako lidé, takže bychom o tom měli taky mluvit. Když každý den spáchá sebevraždu několik tisíc zvířat, tak to je přece obrovský problém.“

            „Každý den?“

            „Ne, ne, možná ne každý den, ale třeba každý měsíc. Hlavní věc je, že o tom nevíme.“

            Jack přikývl a Wilhelm si začal čistit peří.

KAPITOLA 1

Nastig

Zatímco se vařila voda na kávu, zadíval se Stig do mobilu. Našel zprávu od Ulrika Haagerupa, umělce těsně před šedesátkou, který už roky maloval výhradně jen olejomalby s různě velkými a různě barevnými kruhy. Nic jiného než kruhy. Obrazy téměř nebylo možné prodat, a proto mu Stig před několika týdny opatrně navrhl, jestli by svůj repertoár nechtěl trochu rozšířit, třeba už jen kvůli sobě, což Ulrika očividně uvrhlo do těžké krize; zpráva byla odeslána ve 3:47.

            „HODNĚ jsem přemýšlel o tom, co jsi říkal…“ Tohle bylo jediné, co ve zprávě stálo, ovšem už nikoliv kam dospěl, nebo proč se rozhodl zprávu odeslat kolem čtvrté ráno.

Kaspar Colling Nielsen: Evropské jaroStig nalil vařící vodu do hrnku s rozpustnou kávou a vyšel na únikové schodiště, aby si zakouřil. Elisabeth tam už seděla s otevřeným počítačem. Byla vysprchovaná a připravená vyrazit do práce.

            Zapálil si a zadíval se na oblohu. Slunce barvilo oblaka do růžova a do oranžova. Byla zima. Trochu přivřel okno.

            „Už mi zase psali,“ prohodila. Stig se na ni beze slova podíval.

            „Zní to úplně skvěle, Stigu.“

            Stig stále nic neříkal. Nějaké výzkumné středisko se ji snažilo zlanařit, jenže leželo na ostrově Lolland, což vyžadovalo tam i bydlet. Přistrčila mu počítač.

            „Zkus se na to aspoň podívat, Stigu. Tohle přece vypadá úplně úžasně, ne?“ Snažila se vypadat šťastně, ale v pohledu se jí zračil neklid, nervozita, jakou za posledních pětadvacet let společného života vídal jen zřídka. Na obrazovce byl obrázek idylického statku.

            „Nezačínej s tím zase,“ řekl Stig rozladěně a zadíval se opět na nebe.

            Proč s tou pitomostí musí pořád otravovat? Podíval se na ni. Ústa se jí pohybovala, ale Stig ji nevnímal. Už to celé slyšel několikrát. V ranním světle vypadala staře a to taky byla. Stará. Jako kdyby se jí s lety a přibývajícími vráskami kolem rtů protáhla tvář. Svislé vrásky jí oddělovaly tváře od brady podobně, jako to mívají hroši. Tlustá nebyla. Nepatřila mezi ženy, které stářím nabírají na váze, spíše naopak. Byla kostnatá a její nohy připomínaly nohy starého valacha. Proč chtěla na venkov? Na lidech žijících na venkově bylo cosi nezdravého a zdegenerovaného, možná dokonce nebezpečného.

            „No nebylo by to hezký, miláčku?“ zeptala se s napjatým úsměvem.

            „Jenže to si nemůžu dovolit,“ odpověděl Stig se shovívavým výrazem.

            „A proč vlastně ne?“

            Stig se jí zadíval do očí. Odhodlaně mu pohled oplatila. Stiga začalo znepokojovat, že před ním tu záležitost pořád vytahuje. Už o té práci mluvili aspoň podesáté. Očividně to myslela vážně a Stigovi došlo, že aby nebyl nucen potupně opustit Kodaň a odstěhovat se na venkov, bude se muset pořádně zatvrdit. A to ještě nejde o jen tak nějaký venkov, ale Lolland.

            „No, z mnoha důvodů,“ začal si Stig v hlavě skládat jeden argument za druhým. Znovu se usmál, aby podtrhl samozřejmost svého tvrzení, že stěhování nepřipadá v úvahu a že je hloupost se něčím takovým vůbec zabývat.

            „Tak za prvé by to znamenalo, že bych se musel vzdát galerie.“

            Elisabeth se zase zklamaně opřela o opěradlo židle a zadívala se z okna. Jeho argumenty už znala, jen doufala, že se někam vytratily a přestaly existovat.

            „Vždyť můžeš pendlovat, v galerii přeci nemusíš být víc než pár dnů týdně,“ pokračovala.

            „Pro obchody je důležitý, abych byl v Kodani,“ odvětil Stig a dlouze potáhl z cigarety. „Už jsme to probírali. Nevím, proč to pořád nechceš pochopit.“

            „Ne, to máš pravdu, tohle fakt nepochopím. Je ti osmapadesát, Stigu.“ Agresivně típla cigaretu v popelníku.

            „To je tak směšný, vymetat všechny ty praštěný vernisáže. To už je přeci dneska úplně mimo, sakra. Tohle mělo význam možná někdy za starých časů. To se chceš stát jedním z těch polomrtvých staříků, co brouzdají po Kodani s chodítkem?“

            „Jo, přesně to chci,“ odsekl Stig vzdorovitě. „A co bude s Emmou. Myslíš taky na ni?“ pokračoval.

            „Co s ní? Je jí jednadvacet.“

            „Sakra moc dobře víš, jak to myslím. Není lepší, abychom byli tam, kde je ona?“

            Elisabeth se na něj unaveně podívala a zaklapla počítač. Vyhrál. Zapálila si další cigaretu a rezignovaně hleděla z okna, jako kdyby pozorovala svůj zpackaný život visící někde ve vzduchu nad vnitroblokem. Jen žena přes padesát, která porodila dítě a viděla ho dospívat, jen žena, která celou svou dospělost pracuje a cítí, jak se jí život pomalu drolí mezi prsty, se může z okna dívat takovýmhle způsobem, pomyslel si Stig. Klidně by mohlo jít o obraz Davida Hockneyho. Přesně tak, jak tam seděla a paprsky ranního slunce jí padaly do tváře. Nebál se, že by ho mohla opustit, podle všeho její sklíčenost pramenila z respektu k jeho rozhodnutí. Byla ztrápená, protože přijala, nebo časem přijme, že se nikam stěhovat nebudou. Rty se jí daly opět do pohybu a Stig pozoroval, jak obličej formuje jednotlivá slova, která neslyšel, ale která rozvibrovala její schlíplé tváře.

            „… Tak přestaň s těma řečma o Emmě, s ní to nemá nic společnýho,“ zakončila svou řeč a sestoupala po schodech ke dveřím. V nich se otočila a prohlásila: „Kdyby na to nakonec došlo, bylo by pro ni jedině dobře, kdyby nás tam mohla navštěvovat. Třeba by se za náma i přestěhovala.“ A zmizela v bytě.

            „Panebože, vždyť jí je jednadvacet! Přece nebude bydlet u rodičů!“ křičel za ní Stig.

            Několikrát rozčileně potáhl kouř z cigarety. Krabička ležela na parapetu. Byl na ní obrázek lidského plodu v popelníku.

            Podíval se na svoje tenké nohy, přehozené jednu přes druhou. Byly bledé, až téměř do žluta, a pod chlupy mu prosvítala znaménka a pupínky, o kterých netušil, kde se tam vzaly, a ani o tom nechtěl přemýšlet. Kůže se s věkem mění. Objevují se na ní prapodivné věci, jako kdyby šlo o nějaký obraz, jenž postupně vystupuje na povrch.

            Neuvažoval o tom, že by to zabalil, proč taky? Práce galeristy nebyla po fyzické stránce nijak namáhavá a co by si měl počít s časem, kdyby nepracoval? Na druhou stranu měla Elisabeth možná pravdu, třeba už nepotřeboval být ve městě. Co když ho tam držel už jen starý zvyk. A Emmě by možná pobyt na venkově taky prospěl.

(…)

Dánský spisovatel a scenárista Kaspar Colling Nielsen (*1974) vešel do povědomí čtenářů jako bystrý analytik složitých lidských dilemat a existenciálně těžkých situací a podmínek. Už jeho debut, román Mount Kodaň z roku 2010 (česky 2018, ukázka ZDE), mu vynesl řadu cen včetně ceny za nejlepší románovou prvotinu. Po románu Dánská občanská válka 2018-24 (česky 2015) z roku 2013, který se mimo jiné dočkal i zdařilé jevištní adaptace v pražském Divadle Na Zábradlí, nyní přichází s dalším románem Evropské jaro – groteskním a provokativním příběhem o svobodě, rovnosti a různých druzích společenství v blízké budoucnosti, která se zdá být nepředstavitelná, děsivá i svůdná zároveň.

Přeložila Lada Halounová, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2019, váz., 368 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP