Alžběta Bublanová: Barák (ukázka z knihy)


Jak moc známe své blízké? Denně je potkáváme, bydlíme s nimi pod jednou střechou, a myslíme si, že o nich víme všechno. „Barák“ je vyprávěn stárnoucí vdovou, která pozoruje své sousedy, kteří na rozdíl od ní prožívají své životy.

Ilustrační foto: Daria Nepriakhina, Unsplash

 

Působí jako přízrak, co se plouží z domu do obchodu a zpět, jinak vysedává u otevřeného okna činžovního domu. Její stereotyp nahlodá událost, která se dotkne přímo jí a ona prochází proměnou a nachází v sobě opět ženu. Osud zamíchá i se životem její dcery alkoholičky a jednoho z nájemníků tak, že je těžko říct, jak moc můžeme druhé poznat či pochopit.

 

Ukázka z knihy:

5

Na výlet jsem jela sama. Udělala jsem to, co jsme s mužem nikdy neudělali. Sedla do vlaku a jela. Vystoupila jsem ve městě, kde jsme nikdy nebyli. V městečku. Asi tam nebylo nic, co by stálo za to. Žádný hrad na vrchu. Žádná majestátnost. Jen staré oprýskané nádraží a chlap, co se zeptal, jestli nemám pár drobných. Dala jsem mu deset korun, ale podle jeho výrazu jsem poznala, že to bylo málo. Našla jsem náměstí a sedla si na lavičku. Ke kašně, kolem které dokola skotačila dvouletá holčička a zpívala si. Tatínek seděl opodál, kouřil a telefonoval.

     „Ne, na to nesahej, ježíš, ještě si to vymažeš, říkám ti zmáčkni alt a dilít. Dilít! Delete je tam napsaný,“ pak se kouknul na svou dcerku a křikl, že jestli skočí do té kašny, dostane na zadek, pak dodal, že volá babička. Babička, co si vymaže své paměti, které se rozhodla psát na počítači, co dostala od svého syna, nebo zetě k Vánocům. Nebo si dělá účty. Dostane na zadek, jestli spadne do kašny. To jsem taky říkávala mé dceři. Jestli tam spadneš, ještě dostaneš ode mě. Můj muž se kvůli tomu zlobil. Prý co jí to říkám. Jestli někam spadne, bude ji to bolet. A k tomu by měla dostat ještě na zadek? Přemýšlela jsem, jestli tady ten chlap myslí na to, co bude za dvacet let. Jak rychle uteče dvacet let, když máte děti. A co bude za třicet sedm let? Bude tu sedět, nebo někde jinde, a přemýšlet o tom, co z jeho dcery vyrostlo? Říkat si, že by se mohla taky někdy vdát? Bude někdy tenhle roztomilý andílek, co křičí „tati, podívej, vodička“, vypadat jako ženská, co bojuje alespoň o trochu té krásy? Smutná, vyžilá, s tukem okolo břicha? Takhle ale přeci moje dcera nevypadá. Zvedla jsem se a usmála se na holčičku.

     „Paní kouká!“ vykřikla. „Tati, paní kouká!“ Procházela jsem se ulicemi a prohlížela si baráky. I tady žijí lidé. Stoupla jsem si před jeden činžovní dům a dívala se nahoru. V jednom z oken byl vykloněný chlap a kouřil. Chlap, co má doma ženu, která ho peskuje, ať se kouká vyklonit z okna, jestli chce kouřit. Protože ona ten smrad čichat nebude. Nebo chlap, co se chtěl jen podívat, co se děje venku. A říká si, že má pech, protože je tam jen nějaká stará bába. A nikdo by neuhodl, že ta stará bába je tu jen tak. Takhle přeci jednají mladé holky. Jako třeba ta zezdola. Najednou mi přijde, že je to všechno daleko. Jako bych byla pryč měsíce. Co asi dělá? Kdo právě vychází z baráku a kdo tam jen tak stojí a čeká, až 30 někdo vyjde ven. Třeba Honzík. Stojí tam jeho kamarád a říká si, že mu to nějak dlouho trvá. Že by zazvonil, ale bojí se, že vykoukne jeho matka a řekne, co zase po něm chce. Že Honzík je slušný kluk a nikam nepůjde. Nebo tam stojí muž s kytkou v ruce a čeká, až vyjde ta mladá. A řekne jí, že pojedou na výlet. Jen tak. Zbůhdarma sednou na vlak a pojedou. Třeba právě sem. Třeba je potkám. Já ji poznám, ona mě ne. A pak se ji ten muž zeptá: „Co tak civěla?“ Ta mladá taky bude jednou stará. Anebo nešťastná. Vyžilá. Bude jí čtyřicet, bude na sebe koukat do zrcadla a říkat si, že to opravdu přehnala. Že nemá děti. Že už nemá ani žádného nápadníka. Že pije. A pije opravdu hodně. Že už není hezká. Že už nenosí kraťasy a pod nimi silonky. Ale vytahané džíny, pod kterými schová břicho odulé od alkoholu. Nepotkala jsem je. Nepotkala jsem vůbec nikoho známého. Okolo oběda se občas na ulici objevily hloučky ženských s peněženkou v podpaždí a mířily do blízké restaurace. Nebo chlapi v montérkách, co postávali před hospodou a kouřili. Mladá ženská s pětiletým dítětem.

     „A doma hned do postele. Já ti to říkala, že budeš nemocný.“

     Šli od doktora? Nebo jí zavolala starostlivá učitelka ze školky?

     Zamířila jsem také do hospody. Ne do hospody ale do pajzlu. Takhle vždy mluvil můj muž.

     „Jsou restaurace. Kavárny. Hospůdky, co mají ducha. Cukrárny a jídelny a vyhlášené bary. A pak jsou pajzly. A ty měl můj otec nejraději.“ Zavzpomínal s nostalgií. Představila jsem si jeho otce, s balenou cigaretou a s pálenkou v ruce. A pak řeči o tom, co se děje. Co se děje okolo a co s tím může kdo dělat. Podrbání ve vousech. Odvaha v duši. S každou další hruškovicí. Pajzly, kam chodí chlapi probírat politiku. Chlapi, co nějakého toho panáka vydrží. A pak moje dcera. Chodila do pajzlů? Nebo si objednávala víno v hospůdkách, co mají ducha? Pajzly jsou levnější. Diskrétnější. Tam pije každý. Tam je každá holka hezká.

     Sedla jsem si k malému stolku. Prohlížela jsem lístek ve stojánku. Druhy tvrdého alkoholu, oříšky, tyčinky a cigarety dle nabídky. Otočila jsem ho. Mám si dát víno?

     „A v těch pajzlech se víno nepije. Tam není ni nikdy dobré,“ říkával mi můj muž.

     „Tak co to bude?“ Stál nade mnou chlap ve středních letech. Dlouhé vlasy a cigaretu za uchem.

     „Svařák,“ objednala jsem si. Svařené víno jsme s mužem pili vždy na podzim. Když začalo být opravdu ošklivo. Ještě když jsme spolu randili. Chodili jsme do kaváren a dávali si svařák. Někdy i dva. Stouplo mi to do hlavy a říkala jsem věci, které jsem jinak neříkala. Třeba takové věci, že se mi líbí jeho rty, že líbat jeho rty je nejlepší věc na světě. Ve svařáku neplavala skořice. Vedle na podšálku byly dva sáčky s cukrem a oba jsem je tam vysypala. Mimo mě tu seděl ještě muž u piva a s telefonem v ruce. Někomu psal zprávy a ten někdo mu na ně odpovídal. Vždy to podivně zabzučelo. Chlápek usínal, ale tím zvukem sebou vždy trhl. Pak zvedl hlavu a zachrčel směrem k baru „ruma“. Za chvíli přišel pár. Oba kolem třiceti let. Jako moje dcera tenkrát. Ta holka ve volném sepraném černém svetru si sedla ke stolu a řekla, že to nechápe. Vyzáblý mužský jí pohladil po ruce.

     „Ne, to nebude dobrý. To říkáš vždycky. Ale dobrý to nebude,“ pokračovala v přerušeném rozhovoru. On se opřel do židle a mávl rukou.

     „Tak nebude. Nesmíš věci brát tak vážně. Co si dáš?“ Podívala se na něj. Zlostně. Viděla jsem tu zlost a říkala si, jestli se moje dcera také na toho svého dívá zlostně.

     „Kecy. To bys pak nemusel řešit vůbec nic. Vodku.“ On ji znovu pohladil po ruce a pochválil ji, že to je dobrá volba. Dobrá volba dát si vodku. Napadlo mě, jestli tohle říkal mé dceři ten její. Dobrá volba dát si vodku.

     Zaplatila jsem a šla. Stála jsem na liduprázdné ulici. Kam teď jít? Slunce začalo pálit a mně najednou přišlo, že tento den patří spíš někomu mladšímu. Jarní den v cizím městě. Kdyby pršelo, bylo by mi líp. Jaro je pro ty, co chtějí rozlet. Co chtějí dobít svět. To jsem ale nikdy nechtěla. Dobývat svět. Nemyslím si, že by to bylo dobou. Bylo to mnou. Moje spolužačka Dagmar, říkala si Daga, dobýt svět chtěla. Obcházela herecké agentury a snila o tom, jak bude svými pouličními plakáty lákat lidi do kina. Že bude hvězda, na kterou se diváci pohrnou do kin a v nich budou vzdychat nad její krásou. Nakonec hrála jako komparz v jednom českém filmu. Stála na nádraží, kde se hlavní hrdina loučil se svou ženou. „Všimni si, když on řekne, že to přeci není na vždy, tak vlevo za ním jsem já, se zeleným kufrem a na sobě mám kabát. Bylo třicet stupňů, když se to točilo, ale herci holt musí něco vydržet.“

Alžběta Bublanová: Barák     Ještě to zkusila v jednom amatérském divadelním souboru, ale nebyla nadšenec do hraní, chtěla být hvězdou. Unavovaly ji zkoušky, které vedly jen k tomu, že se sešlo pár lidí, aby řekli, že hra byla celkem dobrá. Svůj sen vzdala, když jí bylo dvaatřicet a narodil se jí syn. Nevěděla ani pořádně s kým. Žila sama v garsonce, dokud nepotkala muže o deset let staršího, který si ji nastěhoval do trochu většího bytu.

     „Život není procházka růžovou alejí. Představovala jsem si ten svět moc naivně,“ prozradila mi, když uspala syna a já u ní seděla v kuchyni, zatímco její muž odcházel do práce. Byl řidičem tramvaje a měl zrovna noční. Nevypadala nešťastně. Nevypadala zklamaně. Nefantazírovala o tom, že by zrovna její muž mohl odcházet na premiéru filmu, který režíroval, a ona v něm hrála. Přes to všechno za pár let skočila z mostu, když si nešťastnou náhodou popálila obličej. Dívala se na mě a říkala mi, že teď už z ní nikdy hvězda nebude. Měla syna a nechala ho tu. Možná on dobude svět.

     Moje dcera taky chtěla dobýt svět. Stojím na ulici a poprvé mě napadne, že by mohlo přijít ještě něco horšího než fakt, že deset let pila a nemá muže. Že by taky mohla skočit z mostu, protože je ve věku, kdy jí to může dojít. Že ten svět nedobude. Jak moc je těžké pohřbít své sny? Přiznat, že se prostě nikdy nenaplní. Ještě pár let bude prodávat v butiku a pak si to uvědomí. Že ty vzory na šatech mohly být z její hlavy. Ale už nikdy nebudou. A pak skočí. Nechá tu nějaké dítě? Nebo jen mě. Když se narodila, trápila jsem se myšlenkami o tom, že by se jí mohlo něco stát. Že by mohla zemřít. Tak jsem se chlácholila tím, že bych šla za ní. Nenechala bych ji v tom. Stály jsme na rozhledně, a já si říkala, kdyby náhodou, nešťastnou náhodou, spadla dolů, skočím tam taky. Okamžitě. Být dřív za branou smrti než ona. A čekat tam na ni.

     Prošla jsem ulicí a narazila na obchod s oblečením. Ve výloze byly modrobílé šaty. S černou stuhou okolo pasu. Koupila bych je dceři, ale nevěděla jsem, jestli by jí sedly. Jestli by takové vůbec chtěla. Ale říkala jsem si, že by jí slušely. Že by v nich byla hezká mladá žena. Šla jsem dál, minula vchod, ale pak jsem si to rozmyslela, otočila se, vešla dovnitř a zeptala se, jestli mají ty šaty ve velikosti 40.

     „Pro vás?“ Zeptala se mě mladá prodavačka a já přemýšlela, jestli se takhle ptá i moje dcera.

     „Ne, pro dceru.“

     „Jsou ze Španělska. Tam jsou jiný rozměry. Vemte raději o číslo větší.“

     Cítila jsem se, jako bych na sobě měla cejch, kde je napsáno: „Bacha! Její dcera je bývalá alkoholička“. Deset let seděla v hospodě. Zatímco jiné běhaly kolem dětí, nebo se sluchátky v uších v parku. Přikývla jsem. Když jsem vycházela ven, měla jsem pocit, že je hotovo. Že tohle město mě víc nenabídne. Že tohle je vrchol. Má dcera asi někoho má. Má rande. Možná teď s někým sedí u vína. U vína? Nebo při kávě. Nebo se prochází. A ona si říká, že nemá co na sebe, ale nakonec to není tak špatné, protože si vzala černé šaty a černá jí sluší. „Černá sluší každému. To není umění nosit černou,“ sdělila mi jednou Irena. Moje kolegyně na poště. Po práci se vždy převlékla do křiklavých šatů. Žluté s červenou mašlí na zádech, nebo světle modré s bílými pruhy. A podle mě jí nikdy neslušely. Byla baculatá a vypadala v nich jako přerostlé dítě. Jako taková ta batolata, co mají námořnické oblečky a čelenky okolo hlavy. Moje dcera nikdy nebyla baculaté batole. Byla vyzáblá, nohatá a rukatá a já měla pocit, že je v ní nějaká živá nevinnost, která v ní zůstane do konce života. S kým může mít rande? Se zákazníkem, co si šel koupit novou košili, protože v práci povýšil a musí dbát na svůj zevnějšek? Nebo s mužským, co šel koupit své ženě něco k narozeninám a moje dcera mu poradila spodní prádlo. A on řekl ten starý otřepaný vtípek o tom, že to by musel vidět na nějaké ženě?

     S igelitkou, ve které jsem si nesla šaty pro dceru, jsem procházela vilovou čtvrtí. Jestli to tak můžu nazvat. Tři moderní domy a jeden rozestavěný. Na dvoře jednoho z nich visí prádlo. Modrobílé šaty. Podobné těm, co si nesu v igelitce. Čekám, jestli z dvoupatrového domu, který má plastová okna v barvě dřeva, nevyjde ani ne čtyřicetiletá ženská, co jde s odhodláním vyhodit do popelnice nedopité láhve a její máma jí je v patách a říká jí, že tamty šaty jí budou slušet, i když si myslí, že by mohla mít o číslo menší.

     Dojdu na náměstí a váhám, jestli si ještě někde nedat kafe. Náhle nechci tohle město opustit. Přímo u kostela je malá cukrárna s venkovním posezením. Sednu si ke stolku pod slunečník. Aby mi nesvítilo do očí, přesednu si na jinou židli. Nemám výhled na náměstí, ale směrem do cukrárny a přímo na dětský koutek. Kluk se houpe na koníkovi a křičí na svou mámu, že ještě nedojel. Tohle mě taky napadlo. Dneska ráno. Že jsem ještě nedojela. Možná proto tenhle výlet. Nejsem zase tak stará, abych cítila smrt na jazyku, ale už mě to párkrát napadlo. Že ten den přijde. Že ho musím čekat. A dnes ráno jsem si uvědomila, že ale ne zase tak brzy. Že jsem ještě nedojela. Že bych ještě něco mohla. Zažít. Změnit. Být. Trochu jsem se za to zastyděla. Protože jsem se v tu chvíli distancovala od všech. Tedy od mé dcery. Nějaká sobeckost ve mně nebo co. Že já jsem tu taky. Jako všechny ty ženské, co se i na stará kolena dokáží nést jako za mlada. Ale já to neuměla ani za mlada. Asi to nemám v krvi. A co bych z toho měla? Koupit si boty na podpatku a luxusní kabelku. I když jednou jsem se tak nesla. Nikdy před tím ne. Když jsem byla mladá, byla jsem prostě mladá. Asi nějaké touhy tam byly. Ale nikdy nijak přehnané. Když se narodila ona, tak rok, možná dva poté, jsem zpanikařila. Byla jsem pro všechny paní. Paní, co drží své dítě za ruku. Už se nestávalo, že by mě někdo tituloval „slečno“. Nikdy jsem nebyla koketa, ale poté, co jsem se stala matkou, jsem už prostě koketou být ani nemohla. Tenkrát jsem si ty boty koupila. Můj muž byl z toho rozčarovaný. Nechápal to. Že zrovna já mám tohle zapotřebí. Vyšla jsem si v nich ven jen jednou. Byly červené. Jehlový podpatek. Nehodily se ke mně. Cítila jsem se jako dvanáctiletá holka, co si zkouší máminu podprsenku. Nebo žena, která se nabízí. Ale pak kolem mě prošel někdo, kdo ve mně, asi tak na několik vteřin, probudil tu ženu, kterou jsem nikdy nebyla. Byl to jen pohled. Žádostivý. Nic víc. Ani už nevím, jestli se otočil a pak se na mě podíval, nebo si mě změřil z boku, když mě míjel. Ale cítila jsem, jak patřím tam, kam jsem nikdy nepatřila. Mezi ty lehkomyslné ženské, co se usmějí skoro na každého. Měla jsem podpatky a ty mi dodaly kuráže. Takže jsem se usmála. A viděla jsem, jak on k pohledu přidal cuknutí koutku. Později se mi vybavil záběr z filmu, jak se takhle usmál jeden herec na ženu, která ležela v bílých ramínkových šatech v posteli. Ležela na břiše, v ruce držela sklenku vína, a ptala se ho, jestli jí ještě dolije. Usmál se, pohnul koutkem úst a pravil, že jí nalije. Ale až potom.

     Je už pozdní odpoledne, když se vracím na nádraží. Vlak mi jede až za hodinu. Nechce se mi ale vracet. Brouzdat ulicemi, které teď budou plné. Sledovat všechny ty příběhy okolo. Sedla jsem si na lavičku a dívala se na koleje. Tohle jsme s mužem málokdy dělali. Věděl přesně, v kolik vlak jede. Málokdy jsme se dívali na koleje, ale to neznamená, že jsme občas někde neseděli a nesnili. Jenže většinou to bylo někde na romantickém místě, na místě vhodném ke snění, někde v přírodě, pod stromem a my zpocení po celodenní túře jsme pili vodu z láhve a přemýšleli, co dál s životem. I když jsme to oba věděli. Chtěli jsme mít děti. Více než jedno. Ale pak bylo jen jedno.

     „Měli jsme mít ještě kluka,“ prohlásil jednou můj muž. Bylo to na Vánoce a naše dcera brečela kvůli nešťastné lásce. Jak to tak pubertální dívky dělají. A nechtěla s námi o tom mluvit. Možná dokonce poznamenala i něco sprostého, něco, co mého manžela donutilo říct, že jsme měli mít ještě syna. Podle mě by to na věci nic nezměnilo, ale on si myslel, že by jí ten klučičí svět vysvětlil. Že by ji chránil. Chránila jsem ji snad málo? Kdybychom měli ještě syna, stalo by se to, co se stalo? Toho syna jsme málem měli. Otěhotněla jsem podruhé, když bylo dceři pět let, ale ve třetím měsíci jsem potratila. Někdy mě napadne, že když už tu byl, v mém břiše, tak někde je. Jeho duše.

     Vedle mě si sedne stará ženská. Tak o dvacet let starší, než jsem já.

   „Taky čekáte na vlak?“ zeptala se mě, jakoby se tu snad dalo dělat něco jiného. Přikývla jsem.

     „Mně to možná pojede dříve než vám,“ zasmála se. Pak se na mě podívala. „To byl jen žert, já jen, že už jsem stará.“ Nevěděla jsem, co na to říct.

     „Na svůj věk vypadáte pořád dobře,“ odpověděla jsem nakonec, ačkoli jsem její věk neznala.

     „Jenže člověka už všechno bolí. Ale nohy pořád slouží. Bez nich by člověk byl jak bez ruky,“ zasmála se podruhé.

     Za chvíli přijel vlak směřující opačným směrem než ten, na který jsem čekala. Zvedla se, a když viděla, že já zůstávám sedět, pověděla: „Tak přeci to přijelo mně dřív.“

     Když vlak odjel, ulevilo se mi. Nikdy jsem moc nebyla na to, povídat si s cizími. Takhle mlhavě. Kdyby se mě zeptala, kde jsem koupila ty šaty, co držím v ruce, rozpovídala bych se. Ale na ty neurčité rozhovory se staršími, kteří si myslí, že oni už teď můžou říkat lidem na potkání, o čem ten život je, jsem nikdy nebyla. Možná proto, že taky vím, o čem život je. Ale nevěřím moc tomu, že kdybych poučila ženu o dvacet let mladší, než jsem já, co si o životě myslím, že by ji to zajímalo. Protože by měla, a asi právem, dojem, že ona ví svoje. Každá žena ví svoje. Jako moje dcera v patnácti, kdy byla nešťastně zamilovaná. Co si tak asi myslela? Že to bude láska na celý život a už nikdy nikoho jiného milovat nebude, protože tenhle kluk, o rok starší a o dost výřečnější než ona, je ten pravý? Vždycky jsem si myslívala, jak moc se mýlí. A možná si to pak, někdy ve dvaceti, myslela i ona, protože co záleží na lásce v patnácti, která už dávno zapadla v paměti, protože už se stalo tolik jiných věcí, tolikrát se člověk změnil, že přeci nějaká zamilovanost, ne, to už je přeci bláhovost, to už nikdo nechce zpět, ale pak mě jednou napadlo, že to možná význam mělo.

     Kdyby ta láska nebyla nešťastná, třeba by spolu byli doteď. Měli děti. Dům. Anebo by ji prostě navedl jiným směrem. Seznámil s jinými lidmi. Vydala by se jinou cestou, po které by nešel on, její pozdější partner. Možná všechny ty věci, co se staly před více než deseti, dvaceti lety, mají dnes význam. Jako u Barbory. Spolužačky ze střední. Tichá, hodná holka. Smály jsme se jí všechny. Ale pak to všechno bylo smáznuto časem. Na třídním srazu zářila. Byla hezčí než tenkrát. A taky byla společenštější. Pořád to byla hodná, tichá holka, ale najednou nebyl důvod pro posměch. V té její tichosti byla znát kultivovanost. A v ostatních holkách, tedy už ženách, nebyla taková dravost, která by jí bránila se vyjádřit. Dostala se ke slovu a mluvila krásně. Dělala zajímavou práci. Už tenkrát si posteskla, že její kolegyně jsou mrchy. Použila slovo mrchy a znělo to opravdu zvláštně. Za prvé v tom jejím projevu to moc vyčnělo. A za druhé to zasáhlo všechny, které se jí kdy smály. Co byly taky mrchy. Jako by nás obvinila: „To vy jste byly mrchy, když jste se mi smály, protože jsem nevěděla, co je francouzský polibek“. Mrchy v práci asi sáhly po těžším kalibru, protože dala výpověď. Začala se opíjet. Jako moje dcera. Ale přeci jen jinak. Opíjela se tak, aby se zničila. Bylo jí všechno jedno. Aspoň tak jsem se to doslechla. Dohnala ji minulost. Vrátila se. Ta se na čas uklidí, nikdo o ní neví, ale pak se vrátí, s věkem se vrací. Nevím, co s ní je dnes. Poslední, co jsem o ní slyšela, bylo, že se opíjí někde v nonstopu a mě napadlo, jestli tam náhodou nepotkala mou dceru.

     Ve vlaku jsem na chvíli usnula. Nevím, jak se to mohlo stát. Nerada spím na veřejnosti. Ale mohlo to být tak na několik minut. Vlastně jsem téměř ani nespala. Jenže spala, protože se mi zdál sen. O muži, co seděl naproti. Přemýšlela jsem o něm, než jsem usnula. Přemýšlela jsem o tom, kam jede. Kdyby jel obráceně, hádala bych, že jede z práce. Byl v obleku. Manažer? Nebo podomní prodejce. Měl ale jen tašku na notebook. Šéf velké firmy, který jel do malé vísky zkontrolovat, jak se daří pobočce. A teď jede za svou ženou, která je těhotná? Má mladší ženu. Jemu je přes čtyřicet. Jí pětatřicet. Nebo žádnou ženu nemá. Jede k sobě do malého bytu a po cestě domů si koupí v nějakém rychlém občerstvení večeři. Tu sní u konferenčního stolku, zatímco bude sledovat zprávy a u toho popíjet pivo a přemýšlet nad tím, jak by mohl ještě změnit svět. Tedy, jak by v něm mohl ještě více prorazit. A pak usnu. A zdá se mi, jak leží v malém bytě, který je najednou velký, připomíná přesně ty byty z amerických filmů s okny až na zem, ve dvacátém patře a s výhledem na svítící město. On leží a povolí si kravatu. Jsem v tom bytě taky. Stojím v rohu a on mi pokyne, abych šla k němu, že mi chce říct, jak to šlo v práci. Že mi chce říct, jak se má. Jak se cítí. Probudím se. Stojíme ve stanici. Zastydím se. Kravatu má na svém místě, ale ještě před chvílí si ji povoloval. A zval mě na gauč. V tom snu jsem to byla já. Měla jsem možná to samé na sobě jako teď. A vlastně teď, když o tom přemýšlím, možná jsem měla ty šaty, co držím v ruce. Měla jsme na sobě šaty, stála jsem v rohu a on kýval, ať jdu za ním, zatímco si povoloval kravatu. Nechci se na něj dívat, mám pocit, že tu ten sen někde je. Jakoby se tu promítal. Zatímco jsem spala. Těch několik minut. Zdál se mi sen o muži. O muži, co sedí naproti mně ve vlaku, když se vracím z výletu, kam jsem jela jen tak nazdařbůh. Jako by mi bylo dvacet. Sen o cizím muži. Takové věci jsem přestala řešit. Muži. Vlastně jsem je nikdy neřešila. Měla jsem svého muže. A když umřel, tak prostě nebyl. Byla jsem vdova, která nemá muže. Nikdy mě nenapadlo mít jiného. Nikdy jsem neměla sny o cizích mužích. Co si povolují kravaty. Podíval se na mě. Podíval se na mě zrovna v tu chvíli, kdy já se podívala na něj a cítila jsem, jak se červenám. Jenže copak by ho zajímalo, že se nějaká stará ženská kvůli němu červená? Napadne mě, že by mohl být můj zeť. Napadne mě, že ta žena v rohu, na kterou on kývá, je moje dcera. Uleví se mi. Nejsem to já. Já už na tyhle věci nemám nárok. Vlak se rozjede a muž se podívá z okna. Třeba ji někde potká. Až dojedeme. Vystoupí z vlaku a půjde si do obchodu koupit sendvič. A ona tam bude stát. Bezradně. A bude hledat. Co má dcera bude kupovat večer v obchodě? Co by tam mohla hledat? Mléko? Tuňáka? Mletý mák, protože chce upéct buchtu? Pro koho ale? Nebo ho pustí u pokladny.

     „Vy máte jen ten sendvič? Jděte přede mě.“ A on jí řekne, že si rád počká. Že si rád počká, až s ním půjde na rande. Co když ale hledá mák, protože chce upéct buchtu, protože už někoho má. Dnes neměla čas. Někoho má. A tomuto muži řekne, že ne. Že s ním na rande nepůjde, protože už rande má. S někým, kdo ji zase strhne k pití. A přitom by se mohla mít královsky. V bytě, jako v americkém filmu, s výhledem na město.

 

Alžběta Bublanová (8. dubna 1984, Rajhrad) vystudovala tišnovské gymnázium, poté absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého. Od svých osmnácti se věnuje literatuře, píše recenze na webový portál e-kultura.cz a v současnosti vydává vlastní časopis lokálního charakteru Náměsíčník. Kromě toho učí tvůrčí psaní. V roce 2012 získala od Akademie literatury české za svou prvotinu, povídkovou sbírku Čtyři stěny, ocenění Máchova růže. V roce 2015 vydala román V Tichu a v roce 2017 jí vyšla povídková sbírka Odraz ode dna.

Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP