Ursula K. Le Guinová: Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků


Devět esejů třeba o tom, proč je fantastická literatura důležitá nejen pro dospívající, proč do lidského světa patří zvířata, kdo chodil do školy pro čaroděje dřív než Harry Potter a jak vznikaly knížky z proslulého cyklu Zeměmoří.

Ursula K. Le Guinová. Foto: nakladatelství Gnóm!

 

Ursula Kroeber Le Guinová (1929–2018) byla mnohokrát oceněnou autorkou science fiction a fantasy, jejíhož díla si váží jak příznivci žánru, tak i širší literární kritika. Sbírka esejů a přednášek, která vyšla roku 2009 pod názvem Cheek by Jowl, doplněná o často citovaný esej ze sedmdesátých let Proč se Američané bojí draků?, je vůbec prvním vydáním jejích populárně teoretických textů v češtině.

OBSAH:Proč se Američané bojí draků? / Některé předpoklady o fantasy / Klidné místo uvnitř / Znovu si přečíst Králíčka Petra / Kritici, netvoři a fantastové / Bok po boku, tlapku v ruce – zvířata v dětské literatuře / Mladý dospělý v „young adult“ literatuře / Poselství o poselstvích / Proč chtějí mladí lidé fantasy aneb Pozor na to, co jíte.

 

Ukázky z knihy:

Fantasy tvrdí, že draci existují, magie funguje a kočky umějí létat. Popírá zkušenost, hlásá nemožné a opomíjí gravitaci. Fantasy porušuje pravidla – což může být prvním důvodem, proč ji děti a teenageři milují.

Realismus je takový mladý povýšenec. Máme ho tu teprve pár století, a už vykazuje známky senility. Fantastická literatura je tu ale od pradávna, od dob, kdy jsme seděli v chýši a poslouchali příběh o tom, jak Havran přinesl lidem oheň. Kořeny fantastické literatury spočívají v mýtech, legendách, náboženských podobenstvích, v té literatuře, která lidem říká, kým vlastně jsou. IliasOdyssea nejsou realistické ani historické příběhy; jsou to příběhy fantastické. Stejně jako Aeneis, Máhábhárata nebo Opičí král. Všechny popírají zemskou tíži, byť ne tíhu ve smyslu závažnosti a důstojnosti.

(…)

Fantastický příběh je původní a přirozenou podobou dětského příběhu. Ne proto, že by většina dětí nerozeznala reálné od nereálného nebo že by měla potřebu realitě „uniknout“, ale proto, že jejich obrazotvornost nepřetržitě pracuje na tom, aby dala skutečnosti smysl, a přesně pro tenhle úkol je příběh plný fantazie nejlepší nástroj.

Máme-li aspoň trochu štěstí, dostaneme první bedýnku s beletristickým nářadím hned zkraje života: nesmyslné říkanky a bajky o zvířatech, lidové pověsti a vyprávění o hrdinech. Mnozí z nás si je osvojí a celý život potom využívají. Někteří začnou dávat přednost realismu. Někteří přestanou beletrii číst úplně, protože čtení je pro ně obtížné nebo jim jejich kultura namluví, že krásná literatura není důležitá nebo že protiřečí posvátným knihám jejich kultury nebo cokoli jiného. Ale zhruba v devíti desíti letech začnou ty šťastnější děti číst knihy pro „young adults“ a fantasy knihy pro dospělé a některé z nich v tom pak pokračují do konce života. Fantastická literatura přemosťuje propast mezi dítětem a dospělým tak jako žádná jiná forma literatury.

*

„Protože ten druh poznání, kterého se vám dostane, když budete číst o problémech hobita pokoušejícího se vhodit magický prsten do rozžhaveného chřtánu imaginární sopky, má jen velmi málo společného s vaším společenským statusem, hmotným úspěchem a příjmy. Pokud má vůbec k těmto hodnotám vztah, pak jedině záporný. Mezi fantazií a penězi existuje nepřímá úměra. Toť zákon známý ekonomům jakožto zákon Le Guinové.“

*

„Protože fantazie a fantastická literatura samozřejmě pravdivé jsou. Nejsou založené na skutečnosti ani nejsou věcné, ale pravdivé jsou. Děti to vědí. Dospělí to vědí taky, a právě to je koneckonců pravou příčinou, proč se mnozí z nich fantastické literatury bojí. Vědí, že pravda v ní obsažená zpochybňuje, ba dokonce přímo ohrožuje všechno falešné, vyumělkované a umělé, zbytečné a triviální v životě, do jehož žití se dospělí nechali nahnat. Dospělí se bojí draků, protože se bojí svobody.“

*

Ursula K. Le Guinová: Proč číst fantasy jak to že zvířata v knížkách mluví a odkdy se Američané bojí draků„Pokud jde o to, co píšu já, je úplně mimo mé chápání, jak tomu někdo může říkat ,boj mezi Dobrem a Zlem‘. O bitvách ani válkách nepíšu vůbec. Zdá se mi, že stejně jako většina romanopisců píšu převážně o lidech, kteří dělají chyby, a o lidech – ať už jsou to ti samí, nebo jiní lidé –, kteří se těm chybám snaží zabránit nebo je napravují, a přitom nevyhnutelně dělají další.“

*

„Až do osmnáctého století představovala fantastická literatura literaturu veškerou. Realismus v literatuře je nedávný vynález, který není o moc starší než parní stroj, a nejspíš s ním nějak souvisí. Odkud se tedy vzalo to pochybné tvrzení, že je to jediná forma beletrie, která si zaslouží, abychom ji obdivovali a milovali?“

*

„Do značné míry z toho můžeme vinit modernisty. Edmund Wilson a jeho generace po sobě zanechali tradici kritiky, která je svým způsobem takový malý netvor. V této škole pro antičaroděje se nebere vážně jiná beletrie než různé varianty realismu, označovaného jako ,vážný‘. Zbytek narativní beletrie je označen jako ,žánr‘, zavrhuje se a nečte.

Podle tohoto pravidla učily univerzity celé generace studentů vyhýbat se oklikou všem ,žánrům‘ včetně fantastické literatury (ledaže byla napsána před rokem 1900, nebyla psaná anglicky a/nebo ji lze označit za magický realismus). Studenti na katedrách anglistiky se rovněž učili prchat před většinou knížek pro děti nebo před knihami, které oslovují zároveň děti i dospělé, jako by to byly morové dýměje těsně před prasknutím. A na mnoha univerzitách to platí dodnes. V sázce je akademická odbornost – a možná i teplé místečko.“

*

„Tvrdit, že některou knihou se nemá cenu seriózně zabývat jen proto, že je to kniha pro děti, nebo proto, že ji děti čtou, je ve skutečnosti obludně anti­intelektuální čin. Ovšem v akademickém světě se to stává denně.“

*

„Jsem přesvědčená, že dospělost neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo. Domnívám se, že všechny nejlepší schopnosti a vlohy dospělé a zralé lidské bytosti existují už v dítěti a že pokud jsou tyto schopnosti a vlohy v mládí podporovány, budou v dospělosti fungovat dobře a rozumně, ale pokud jsou v dítěti potlačovány a popírány, pak vinou toho dospělá osobnost zakrní a stane se z ní duševní mrzák.“

*

„K tomu, abychom si nějak spojili třeba živé prase nebo slepici s jakýmsi plátkem masa zabaleným v plastu nebo s nějakými smaženými obalovanými žmolky, k tomu už je třeba pěkná dávka představivosti – člověk o tom musí mít nějaké informace, musí se o to aktivně zajímat a určitě mu nebude příjemné se tím zabývat. Došlo tu tedy k radikálnímu řezu, k naprostému a úplnému odcizení. Když zmizely důkazy o našem trvalém svazku se zvířaty, zanikl i náš pocit širšího společenství s nimi.“

*

„Proč děti tak živě reagují na skutečná zvířata i na příběhy o nich, proč je zvířata fascinují natolik, že se s nimi chtějí ztotožnit? Vždyť přece zvířata jsou jen tvorové, které naše dominantní náboženství a etické školy považují za pouhé předměty určené k lidskému užitku – za surovinu k výrobě potravin, objekty vědeckých experimentů prováděných v náš prospěch, za roztomilé kuriozity v zoo a v televizních pořadech, za pouhé mazlíčky, kteří mají vylepšit naše duševní zdraví…“

*

„Představa, že příběh ,má poselství‘, předpokládá, že se dá zredukovat na pár abstraktních slov, úhledně shrnutých v písemném testu na střední nebo na vysoké škole anebo ve věcné a stručné recenzi kritika. Kdyby to byla pravda, proč by spisovatelé podstupovali všechnu tu námahu s vytvářením postav, vztahů, zápletek, krajin a všech podobných věcí? Proč by prostě jenom nepředali poselství? Je snad příběh krabička, do které se schová myšlenka? Jsou to hezké šaty, do nichž se oblékne nahá idea, aby vypadala pěkně, nebo je to cukrová poleva, kterou je nějaká hořká myšlenka politá, aby se dala líp spolknout?“

*

„Dospělým i dětem, kteří vstupují na ono území kdysi zvané Říše fantazie, doporučuji obezřetnost. Buďte opatrní. Bylo to vždycky nebezpečné místo. K moudrosti nelze přijít snadno a nikdy ne lacino. Dejte pozor na to, co jíte. Varujte se černokněžníků, kteří vás chtějí svést na scestí falešným uměním. Jinak se ocitnete venku na studeném úbočí kopce a zjistíte, že se vám peníze v kapse změnily v suché listí a vlasy zešedivěly.“


Ursula Kroeber Le Guinová (1929–2018) patří k legendám světové sci-fi a její věhlas přesáhl hranice žánru. Její romány připomínají propracované stavby s hlubokými základy v antropologii, etnografii a sociologii, z nichž vyrůstá barvité a věrohodné líčení cizích světů, obydlených postavami s obrovskou psychologickou hloubkou. Zápletky zpravidla nesou silný emocionální náboj a několik vrstev významu.

Politicky a filozoficky tíhla Le Guinová k levicovým myšlenkám a environmentalismu. Pokud bychom měli shrnout poselství jejího díla do jednoho slova, pak by to byla „svoboda“, ať už ve smyslu politickém, genderovém nebo uměleckém. Literárně je její styl průzračný, básnický, ale přitom nezaměnitelný a neokopírovatelný.

Autorka ovlivnila jak science-fiction (Hainský cyklus), tak i fantasy, kterou vlastně spoluvytvořila (Zeměmořský cyklus). Byla však také autorkou nežánrové prózy a poezie, knížek pro děti a teoretických esejů o psaní. Některé z jejích prací byly adaptovány jako film, kreslený film, divadelní hra nebo opera. Celkem publikovala sedm svazků poezie, dvaadvacet románů, přes sto povídek (sebraných v jedenácti svazcích), čtyři knihy esejů, dvanáct knih pro děti a čtyři překlady z jiných jazyků.

Přeložil Jakub Němeček, nakladatelství Gnóm!, 2019, brož., 192 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP