Jukio Mišima: Zpověď masky (ukázka z knihy)


Román Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) vypráví příběh chlapce Kóčana, který se od útlého dětství oddává bizarním snům o hrdinech, jejichž údělem je drastická smrt. Jeho slabé tělo v něm probouzí obdiv k maskulinní síle a mocnou přitažlivost k jejím nositelům. Ve snaze přizpůsobit se většině pokouší se sblížit s dívku Sonoko. Maska normálnosti, již si Kóčan nasazuje, je prostředkem k jeho začlenění do společnosti, jež je podle něj založena na kolektivní maškarádě, v níž lidé skrývají své skutečné pocity a touhy.

Ilustrační foto: Arthur Yao, Unsplash

 

Román s výraznými autobiografickými prvky otevřel svému autorovi cestu k mezinárodnímu věhlasu; reflektuje Mišimův celoživotní obdiv k samurajským hodnotám a jeho vlastní pojetí ideální krásy, jež se mu nakonec stalo osudným.

 

Ukázka z knihy:

I.

Léta jsem trval na tom, že jsem při svém narození viděl, co se děje kolem. A pokaždé, když jsem o tom začal mluvit, se dospělí nejprve rozesmáli, brzy je ale napadlo, že mám v hlavě něco nekalého, a znechuceně tak zkoumali moji bledou, dítěti nepodobnou tvář. Občas jsem o tom spustil i před hosty, kteří nebyli právě naši blízcí přátelé. Babička se obávala, že mě budou pokládat za hlupáka, a tak můj výstup ostrým hlasem okamžitě přerušila a řekla mi, ať si jdu hrát jinam.

            Někdy je mé tvrzení pobavilo a zaníceně se mi ho snažili vyvrátit srozumitelnými a přesvědčivými argumenty. Vysvětlovali mi například, že nemluvně nemá v době narození otevřené oči, nemá ani schopnost jasně vidět, a i kdyby nakrásně vidělo, nemohlo by si to pamatovat.

            „No, nemám pravdu?“ dodávali a plácali mě po útlých zádech. Jenomže mě nepřesvědčili. Potom je zpravidla napadlo, že mi nejspíš naletěli.

            Ten malý je pěkně mazaný, zaručeně nás chce přimět, abychom mu řekli něco o tom. Proč se jen nedokáže nevinně zeptat jako každé jiné dítě, kde se tady vzal nebo proč se narodil?

            Nakonec si mě vždycky mlčky měřili chladným pohledem a mrazivým úsměvem mi dávali najevo, že jsem se jich čímsi, co jsem stěží mohl v té době pochopit, hluboce dotkl.

            Podezírali mě bezdůvodně. Ani náhodou jsem neměl v úmyslu se jich na tu věc ptát. A i kdybych nakrásně chtěl, nikdy by mi nepřišlo na mysl použít k tomu nějakou lest. Bál bych se, že je urazím.

            Mohli mi to ovšem vysvětlovat horem dolem, mohli se mi smát, já stále trval na svém: na vlastní oči jsem viděl okraj vědra z jemného čerstvého dřeva, v němž mě hned po narození koupali. Rozhlížel jsem se z vody a viděl paprsek slunce, který do vědra pronikal. V místě, kde se jej dotýkal, se dřevo lesklo, jako by bylo ze zlata, a jazyky vody se vlnily, jako by ho chtěly olíznout, ale až na okraj vědra nedosáhly. Prozářené vlnky se uvnitř donekonečna srážely a spojovaly; vodou jemně prostupovalo světlo. Možná sluneční paprsky dosahovaly až tam, nebo to snad byl pouze jejich odraz. Těžko říct, jestli jsem to zaslechl od někoho, kdo byl mému narození přítomen, nebo zda to všechno byla jen moje bezbřehá fantazie.

            Nejpádnější argument, který mé tvrzení vyvracel, byl ten, že jsem se nenarodil ve dne. Narodil jsem se v devět hodin večer, takže jsem stěží mohl vidět sluneční paprsek. Dobírali si mě, že jsem viděl leda tak elektrické světlo, já se ale nedal a trval jsem na svém: i kdyby to bylo o půlnoci, na to jedno jediné místo dopadal sluneční paprsek. Byl jsem zkrátka pevně přesvědčen, že jsem při své první koupeli viděl okraj vědra a mihotavé sluneční světlo.

Jukio Mišima: Zpověď maskyNarodil jsem se v roce 1925, dva roky po Velkém zemětřesení v Kantó. Deset let předtím se můj dědeček vzdal úřadu územního guvernéra. Vzal na sebe odpovědnost za korupční skandál, který zavinil jeho podřízený. (Nechci přehánět, ale za celý svůj život jsem vážně neviděl člověka, který by ostatní přijímal s tak hloupou a bezbřehou důvěřivostí jako dědeček.) Od té doby začala naše rodina upadat a klesala s takovou bezstarostností, že to až vypadalo, jako by rozjařeně letěla ze srázu. Horentní dluhy, konfiskace, rozprodej rodinných statků… Přibývající finanční problémy působily jako jakýsi zoufalý popud zvyšující naši patologickou rozhazovačnost.

            Takže já už jsem se narodil v dost nehezké části města, ve starém nájemním domě, ošklivém, ale snobském, s kýčovitou železnou bránou, předzahrádkou a s přijímací halou velkou tak, že by klidně mohla být v nějaké kapli na periferii. Stavba to byla velká, ale působila ošumělým a zašlým dojmem. Když se na ni člověk díval ze svahu, vypadala jako dvoupatrová, z pohledu pod kopcem byla třípatrová. Uvnitř byla spousta temných místností. V domě, rozvrzaném jako stará kredenc, žili babička, dědeček, otec, matka a navíc pět služebných.

            Základem všech rodinných nesnází byla nejen dědečkova podnikatelská vášeň, ale také nemoc a rozmařilost babičky. Dědeček se často nechával zlákat plány, které mu předkládali jeho pochybní kamarádi, a znovu a znovu se vydával se svými sny o zlatu na cesty do dalekých krajů. Babička, která pocházela ze starého vznešeného rodu, dědečkem pohrdala. Nenáviděla ho. Byla malicherná a svéhlavá a k tomu se někdy chovala jako poněkud pomatený poeta. Její nervy pomalu, ale spolehlivě nahlodávala chronická kraniální neuralgie, která však zároveň jejímu intelektu dodávala určitou vypjatou ostrost. Kdo by tušil, že záchvaty šílenství, které ji provázely až do smrti, byly upomínkou na neřesti, jimž se dědeček oddával v mládí? A do tohoto domu si otec přivedl křehkou a krásnou nevěstu, moji maminku.

            14. ledna 1925 na matku dolehly porodní bolesti. Narodil jsem se v devět hodin večer. Malé miminko vážící sotva dva a půl kilogramu. Sedmý den mi večer oblékli flanelovou košilku, přes ni ještě jednu hedvábnou krémové barvy, a navrch mi natáhli hedvábné kimono. Celá rodina se shromáždila, dědeček přede všemi napsal moje jméno na pruh bílého ceremoniálního papíru a vložil ho do domácího oltáře na podstavec pro obětiny.

            Původně jsem byl plavovlasý, ale jak mi hlavu pořád mazali olivovým olejem, vlasy mi zčernaly.

            Rodiče obývali první patro, což se babičce hodilo. Pod záminkou, že vychovávat malé dítě ve vyšším patře je nebezpečné, mě už čtyřicet devět dní po narození vyrvala z rukou mé matky. Ačkoli byla chorá, nechala mi postavit postýlku hned vedle svého lůžka, a já tak vyrůstal v nikdy nevětraném pokoji prosyceném pachem nemoci a staroby.

            Když mi byl asi rok, měl jsem nehodu. Babička byla zrovna v divadle, a tak měl otec s bratranci i s maminkou příležitost uvolněně se bavit. V jednu chvíli šla matka pro něco do prvního patra a já jsem lezl za ní. Přitom jsem se jí zamotal do cípu kimona, spadl jsem ze třetího schodu a zranil se na čele.

            Babičku nechali vyvolat z divadla. Když přicházela domů, otec už jí šel naproti. Zastavila se ve vchodu, opřela se o hůl, upřeně se na otce zahleděla a podivně vyrovnaným, pevným hlasem se s pečlivým důrazem na obou slovech zeptala: „Je mrtev?“

            „Ne.“

            Nato vkráčela do domu rázným krokem jako nějaká kněžka.

Když mi byly čtyři, začal jsem na Nový rok ráno zvracet nějakou tekutinu podobnou kávě. Prohlédl mě rodinný lékař a konstatoval, že mé uzdravení nemůže zaručit. Píchali do mne kafr a glukózu, až jsem byl jako řešeto. Na zápěstí i na předloktí jsem měl nehmatný puls. Trvalo to dvě hodiny. Už mě pokládali za mrtvého.

            Okamžitě se shromáždila celá rodina, připravili mi šaty do rakve, snesli všechny moje oblíbené hračky. Uplynula další hodina, když jsem se najednou vyčůral.

            „Přežije,“ prohlásil bratr mé maminky, také lékař.

            „Moč je důkaz,“ vysvětlil, „že jeho srdce začalo zase pracovat.“

            Za chvilku ze mě vyšla moč podruhé. Do obličeje se mi pomalu vracel nádech života.

            Touto nemocí, syndromem cyklického zvracení, jsem od té doby trpěl chronicky. Přepadala mě tak jednou do měsíce, tu lehce, tu s větší silou, nejednou byl můj stav kritický. Podle tempa, jakým se ke mně nemoc přibližovala, jsem se nakonec naučil rozpoznat, zda mě přivede na pokraj života, nebo jsem mimo dosah smrti.

            A právě do těchto dob sahá moje nejstarší vzpomínka, jejíž obraz je v mé mysli podivně živý a neustále mě pronásleduje. Tentokrát se jedná o událost, která se opravdu přihodila, o tom nemám žádné pochybnosti.

Už nevím, kdo to se mnou tehdy šel. Mohla to být matka, ošetřovatelka, služebná nebo teta. Neuvědomuji si ani jasně, jaké bylo roční období. Pamatuji si jen, že na domy ve svahu dopadaly tlumené paprsky odpoledního slunce. Šel jsem do kopce směrem k našemu domu, za ruku mě vedla jedna z těch žen, na niž si nepamatuji. Najednou mě nečekaně strhla ke straně a zastavila se. Proti nám seshora přicházel jakýsi člověk.

            A mně se před očima zjevil obraz, nad kterým jsem pak v duchu znovu a znovu – a to velmi často – rozjímal. Pokaždé přitom získával nový význam, nabýval na intenzitě. V mlhavých obrysech celého výjevu vystupuje až nepřiměřeně zřetelně postava člověka sestupujícího z kopce dolů. A právě to je první z obrazů, které mě trýzní a děsí celý život.

            Ze svahu tehdy šel mladý, pohledný, zdravě vypadající muž. Kolem hlavy měl omotaný špinavý ručník, oči se mu leskly. S každým krokem zkušeně vyvažoval tíhu vahadla, na němž nesl vědra s výkaly. Byl to sběrač lidských fekálií. Měl obuté pracovní tabi s gumovou podrážkou a ke stehnům mu těsně přiléhaly tmavomodré plátěné kalhoty. Zkoumavě jsem na něj zíral. Byly mi teprve čtyři roky, ovšem na to, jak jsem byl malý, mě nebývale zaujal. Nechápal jsem jasně, co to vše obnáší, ale cítil jsem, že pro mě sběrač představuje prozatím nepochopitelnou prvotní výzvu. A ta mě dráždila svou záhadností. Tajemná výzva, která se mi poprvé zjevila v podobě sběrače fekálií! Jak příznačné! Exkrement je totiž symbolem země. Tohle zaručeně nemohlo být nic jiného než volání potměšilé lásky Matky Země.

            Už tehdy jsem tušil, že na lidském rodu ulpívá zvláštní druh jakési intenzivní žádostivosti – a já jsem zatoužil ocitnout se v kůži toho špinavého mladíka. Pozoroval jsem ho, a aniž bych chápal proč, chtěl jsem se jím stát. Moje touha měla dva důležité znaky, které si pamatuji naprosto přesně: tmavomodré těsné kalhoty a práci. Kalhoty zvýrazňovaly spodní část sběračova těla a on se v nich pohyboval velmi mrštně. Zdálo se mi, jako by kráčel přímo ke mně. Jak já ty kalhoty bezmezně obdivoval!

            A ta jeho práce! Chlapci se v době, kdy berou rozum, chtějí obvykle stát generálem, ale ve mně se vznítila touha stát se sběračem fekálií. Hlavní důvod zřejmě spočíval v těch tmavomodrých kalhotách, ale rozhodně to nebylo pouze pro ně. Tahle tužba se ve mně rozvíjela, mohutněla a rozpínala se do neuvěřitelných rozměrů.

            Ještě chci podotknout, že touha, kterou ve mně probudila tato práce, se podobala pronikavému smutku. Smutku, který až svírá tělo. Cítil jsem vůči sobě lhostejnost, jako bych se sám sebe zřekl. Souznění s nebezpečím. Ta touha ve mně vyvolávala prapodivnou směsici nicotnosti a vitality. Tím vším mě naplňovala výzva sběrače fekálií.

            Byl jsem ovšem jen malý chlapec a sběračovu práci jsem pravděpodobně dost dobře nechápal. Někdo mi zřejmě vyprávěl o nějakém jiném zaměstnání a já si to s ním kvůli tomu jeho oblečení popletl.z něhož mám být já sám nadobro vyloučen.

            Dozorčí v metru. Řada zlatých knoflíků na hrudích jejich modrých uniforem se v mé mysli spojovala s pachem gumy a mentolu, který se v té době vznášel ve stanicích, a to ve mně vyvolávalo asociaci s „tragickými záležitostmi“. V hloubi srdce jsem člověka, který žil v takovém pachu, pokládal za nešťastného. Moje chápání tragična totiž utvářely životy a události odehrávající se zcela mimo mě, na místech, která přitahovala mou smyslnou pozornost, ale zároveň mi byla i s jejich obyvateli odepřena. Myslím, že jsem svůj smutek z oné absolutní exkomunikace v duchu transformoval do soucitu s těmi lidmi i s jejich existencí. Jejich životy jsem s nimi sdílel prostřednictvím svého vlastního smutku.

            Co jsem tehdy pokládal za tragické, byl, pokud se nemýlím, patrně pouhý stín vrhaný předtuchou mnohem většího budoucího smutku, mnohem hlubšího pocitu vyloučení, který mě v budoucnosti čekal.

(...)

Jukio Mišima (1925–1970) byl jeden z nejvýznačnějších japonských spisovatelů 20. století. Z jeho rozsáhlého prozaického, dramatického a esejistického díla vyšel v češtině knižně pouze román Zlatý pavilon (Kinkakudži, 1956). Mišimova tvorba se vyznačuje výrazným metaforickým stylem a jejím leitmotivem je fascinace tělesnou sílou a důraz na tradiční japonské hodnoty. V listopadu 1970 po násilném obsazení kanceláře velitele Japonských sil sebeobrany vyzval ke státnímu převratu a následně spáchal seppuku.

Přeložila Klára Macúchová, nakladatelství RUBATO, Praha, 2019, brož., 232 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB