Herta Müllerová: Liška lovec (ukázka z knihy)


Když román Liška lovec Herta Müllerová v roce 1992 napsala, byl Ceauşescu už téměř tři roky mrtvý a jeho totalitní systém poměrně dobře zmapovaný. Autorka ale chtěla ukázat jiný děs, než jakým byly statistiky umučených, vyhnaných, znásilněných… Chtěla ukázat, jak diktatura ničí vnímání, jak propaganda likviduje význam řeči. 

Herta Müllerová Foto: Stephanie von Becker

 

Protože právě slova, kterým bylo odepřeno, aby byla vyslovena, ztrácejí smysl a pod kůži se vtírá strach, který všechno infikuje smrtí. Život zahnívá, večer se podobá ránu, hodiny odbíjejí zastavený čas…

 

Ukázka z knihy:

PUTOVÁNÍ JABLEČNÉHO ČERVA

Mravenec nese mrtvou mouchu. Nevidí na cestu, mouchu si přehodí a vleče zpátky. Moucha je třikrát větší než mravenec. Adina odsune loket, aby mouše uvolnila cestu. Vedle kolena se leskne mazlavý dehet, škvaří se na slunci. Adina ťukne do dehtu, za rukou se táhne dehtová nit, napíná se a přetrhne.

            Mravenec má špendlíkovou hlavičku a slunce netuší, kam má do ní vypálit cejch. Slunce žhne a bolestivě bodá. Mravenec je zmatený a sejde z cesty. Leze, ale nežije, očím je jako živočich neviditelný. V okrajích cest se podobně jako moucha plazí v prachu lusky a jehnědy a šešule travin a stromů. Moucha žije, očím viditelná, protože je třikrát větší. A protože ji mravenec poponáší, je pro oko živočichem.

            Clara mouchu nevidí, slunce je žhnoucí dýně a oslepuje. Stehna má roztažená, ruce mezi koleny. V místech, kde se kalhotky zařezávají do stehen, raší ochlupení. Pod ochlupením leží nůžky, špulka s bílou nití, sluneční brýle a náprstek. Clara si šije letní blůzu. Jehla se potápí a mizí, nit postupuje vpřed vpich za vpichem, zatraceně, k čertu a k ledu s tvojí zatracenou pramátí, řekne jehle a slízne krev z rozpíchaného prstu. Proklíná ďábelskou pramáti všech jehel, stehů, nití. Když Clara kleje, všechno má svou pramáti.

            Pramáti jehel je místo, které krvácí. Pramáti je nejstarší jehla světa a stvořila další jehly. Ruce šijí a pramáti jehel hledá pro potomky prst k píchnutí. V horizontu kletby se svět smrskne na hromadu jehel a krvavý šrám. A taky se v něm skrývá hrozba kletby pramáti všech zamotaných nití.

            Adina řekne, takové vedro a ty si chladnokrevně sakruješ, Clařiny lícní kosti sebou zacukají, jazyk se rozkomíhá. Pokaždé když zakleje, má vrásčitý obličej, v kletbě je každé slovo koulí, vystřelí z úst a trefí cíl. Nemine ani pramáti všech věcí. Adina a Clara leží na dece. Adina je nahá. Clara má na sobě kalhotky od plavek.

*

Kletby jsou chladnokrevné střely. Kletby nepotřebují jiřiny, chléb, jablka, léto. Nevoní a nedají se jíst. Kletby jsou dobré, aby zavířily vzduchem a zamořily široké okolí, aby krátce zaběsnily a dlouze se odmlčely. Kletby sunou bušení ve spáncích k zápěstí a tlumený tlukot srdce k uším. Kletby sílí a stupňují se a vydáví samy sebe.

            Když kletba utne samu sebe, jako by nikdy nebyla.

*

Deka leží na střeše ve čtvrti činžovních a sídlištních domů, kolem stojí topoly. Jsou vyšší než městské střechy, zahalené zelení, nenesou jednotlivé listy, ale listoví. Nešumí, šelestí. Listoví topolů se naparuje kolmo vzhůru, dřevo není vidět. Na nebi, kam nikdo jiný nedosáhne, rozkrojí horký vzduch. Topoly jsou zelené nože.

            Když Adina pozoruje topoly, v krku se protočí ostří zelených nožů. Krk jímá závrať. A čelo cítí, že odpoledne nedokáže zadržet jediný topol ani po dobu, kdy si večerní světlo dává načas, než zmizí za továrnou. Noc by topoly zadržet mohla, protože není vidět, ale to by si večer musel zatraceně pospíšit.

*

Vnitroblokem zní rány, klepání koberců tříští den, ozvěna stupňuje údery a Clařina kletba stupňuje slova.

            Sunout tlumený tlukot srdce k uším klepání koberců nedokáže.

*

Klení je u konce, Clara je unavená a nebe vymetené. Clara zavírá oči oslepené prudkým světlem. Adina oči otevře a zírá do prázdna. Vysoko nad hlavami, kam zelené nože nedosáhnou, se napíná nit horkého vzduchu a padá do oka. Visí na ní tíha města.

*

Herta Müllerová: Liška lovec Nebe je dneska nějak jiné, řeklo Adině jedno z dětí, které je ve srovnání s ostatními žáky ve škole nápadně tiché. Oči má posazené tak daleko od sebe, že mu zužují spánky. Dneska ráno mě máma vzbudila ve čtyři hodiny, řeklo dítě, dala mi klíč, protože musela na nádraží. Když odcházela, šlo jsem ji vyprovodit k brance. Když jsme přecházeli dvůr, cítilo jsem tíhu na ramenou, nebe stálo nízko. Mohlo jsem se o ně opřít, ale nechtělo jsem polekat mámu. Když jsem se přes dvůr vracelo domů, byly kameny průsvitné. Šlo jsem rychle. Vchodové dveře byly jiné, dřevo prázdné. Mohlo jsem ještě tři hodiny spát, ale už jsem neusnulo. Pak jsem se leklo, i když jsem nespalo. Možná jsem přece jen spalo, protože jsem mělo oči napjaté vzrušením. Zdálo se mi, že ležím u vody na slunci a mám na břiše velký puchýř. Stáhlo jsem z něho kůži, nebolelo to. Pod kůží byl kámen. Zafoukal vítr a zvedl vodu nad hladinu. Nebyla to voda, byl to šátek, který se vlnil vzduchem. Pod šátkem neležely kameny, ale obnažené maso.

*

Dítě se uprostřed poslední věty rozesmálo a smích probublal i do následného ticha. Zuby byly štěrk, napůl černé, napůl bílé. V dětské tváři se uhnízdilo stáří, které nesneslo dětský hlas. Obličej dítěte páchl shnilým ovocem.

            Byl to pach starých žen, které si na obličej nanášejí hustou vrstvu pudru a pudr je vrásčitý jako zvadlá kůže. Pach žen, kterým se před zrcadlem třesou ruce, narážejí rtěnkou do zubů a o něco později pod zrcadlem zkoumají prsty. Nehty jsou vyleštěné a mají bílé lůžko.

            Když dítě stálo na školním dvoře mezi ostatními dětmi, mělo v obličeji cejch osamění. Na topoly dopadalo šikmé světlo a cejch se rozlézal.

*

Clara usnula. Její hluboký spánek nechává Adinu na slunci o samotě. Údery koberců mění slunce v zelené ostří. V šelestu topolů jsou zelené střenky nehybným létem po všechny roky, kdy je člověk dítětem a roste a vnímá, že každý večer přepadávají odžité dny přes okraj studny života. Dny dětství s vlasy zastřiženými podle kastrolu, se zaschlým blátem předměstí, s prachem tramvají a chodníky plnými kroků vysokých vychrtlých mužů, kteří vydělávají peníze na chleba.

*

Předměstí se jako dítě máminy košile drželo města pomocí drátů a trubek a mostem bez řeky. Předměstí bylo na obou koncích otevřené a průchozí, stejně jako zdi, cesty, stromy. Na jednom konci rachotily městské tramvaje a továrny vyfukovaly kouř přes most bez řeky. Rachot tramvají a kouř občas splývaly. Opačný konec předměstí naopak polkla pole, na kterých se rozlila žluť řepky olejky, za poli bíle probleskovaly zdi velké jako dlaň a tam ležela vesnice. Mezi vesnicí a mostem bez řeky byla vklíněna stáda ovcí. Řepnou nať nežraly, tráva rostla u polní cesty, spásaly tedy cestu, dokud neminulo léto. Pak stály před městem a olizovaly tovární zdi.

            Továrna ležela před mostem bez řeky a za ním, byla rozlehlá. Za zdmi bučely krávy a kvičela prasata. Každý večer tu spalovali rohy a paznehty, předměstí nasáklo štiplavý kouř. Ona továrna byla jatka.

            Časně zrána, ještě za tmy, zakokrhali kohouti. Vykračovali si po šedých dvorcích a vychrtlí muži si vykračovali ulicí. Kohouti a vychrtlí muži měli stejný výraz a naparovali se.

            Muži vystoupili na konečné a šli přes most pěšky. Na most padalo vysoké nebe, a jakmile zrudlo, nosili muži ve vlasech rudý hřebínek. Adinin táta se nechával stříhat u holiče a ten říkal, že pro hrdiny socialistické práce neexistuje krásnější vyznamenání než rudý kohoutí hřebínek na hlavě.

            Adina se holiče na rudý hřebínek zeptala, znal kůži na všech hlavách a skryté záhyby na temeni. Holič řekl, že záhyby na temeni jsou pro vlasy totéž, co pro kohouty křídla. A tak Adině došlo, že se vychrtlí muži jednoho dne vznesou a přeletí most. Jen se nevědělo kdy.

            Kohouti přelétali ploty a na dvorcích pili vodu z prázdných konzerv. V noci spali v krabicích od bot. Když stromy v noci přepadla zima a ochladilo se, do krabic zalezly kočky.

            Z konečné to bylo o sedmdesát kroků blíž k předměstí než k mostu bez řeky. Adina spočítala kroky, tatáž konečná zastávka byla v opačném směru zastávkou první. Muži vystupovali na konečné pomalu a ženy se na první zastávce do tramvaje nahrnuly jako velká voda. A k tramvaji běžely, jako by šlo o život. Po ránu měly rozcuchané a přeleželé vlasy a kolem hlavy rozevláté šátky, v podpaží se zvětšovala kola potu. Když pot zaschl, měla bílý lem. Strojní oleje a rez rozežíraly lak na nehty. Ženy běžely ráno na tramvaj a mezi bradou a očima navrch hlavy se usadila tovární únava.

            Zarachotily první tramvaje, Adina se probudila a pak mrzla v letních šatech. Látka měla vzorek zvláštních stromů. Visely korunou dolů a překrývaly se. Švadlena položila látku během šití vzhůru nohama.

(...)

Herta Müllerová (*1953) se narodila v německy mluvící vesnici v rumunském Banátu. Vystudovala germanistiku a rumunskou literaturu na Temešvárské univerzitě. Než se stala spisovatelkou, pracovala jako překladatelka ve strojírenské továrně. Z důvodu politického pronásledování a publikačního zákazu odešla v roce 1987 do Berlína, kde nyní žije. Je autorkou řady knih, ve kterých tematizuje život v totalitním režimu. Za své dílo získala desítky prestižních ocenění včetně Nobelovy ceny za literaturu (2009). Česky dosud vyšly její prózy Cestovní pas, Rozhoupaný dech, Srdce bestie a Nížiny, které stejně jako její román Liška lovec přeložila Radka Denemarková a vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Autorka bude hostem Světa knihy Praha 2019 – setkat se s ní můžete v pátek 10. května od 18 hodin ve střední hale Průmyslového paláce na holešovickém Výstavišti nebo v sobotu 11. května ve 20 hodin v pražském kině Lucerna, kde s ní bude debatovat další nobelista, peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa.

Přeložila Radka Denemarková, nakladatelství Mladá fronta, Praha, 2019, váz., 200 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB