Světla Čmejrková: Jazyk a dialog. Výbor z textů


Výbor z díla české lingvistky Světly Čmejrkové, který k vydání připravili Jana Hoffmannová a Petr Kaderka, představuje reflexi jejích mnohostranných vědeckých zájmů, za jejichž sjednocující koncept lze pokládat dialog a dialogičnost (v nejrůznějších podobách).

Ilustrační foto: Matt Botsford, Unsplash

 

V jedenácti oddílech jsou zařazeny články a studie věnované závažným teoretickým problémům (z oblasti filozofie jazyka, teorie komunikace, sémiotiky), ale rovněž články ukazující osobitý přístup autorky k tématům nejaktuálnějším, jako jsou jazyk, styl, dialog v současných médiích, reklamě, elektronické komunikaci, v uměleckých textech (L. Vaculík, M. Urban) nebo sociolingvistická problematika vztahu jazyka a identity. Výrazný okruh tvoří i studie věnované problematice genderové (jak mluví a píší ženy, jak se mluví s ženami a o ženách) nebo stylu vědecké komunikace. Téměř všechny texty mají přitom na zřeteli současnou českou jazykovou situaci, pohyb prostředků spisovných a nespisovných mezi projevy mluvenými a psanými.

 

Ukázka z knihy:

 

7. JAZYK V MÉDIÍCH

 

Spisovnost a nespisovnost v současné rozhlasové a televizní publicistice

 

Na téma spisovnosti a nespisovnosti, jež má v české kultuře i v kontextu české vědy svou historickou kontinuitu i proměnlivost, pohlédnu očima současné teorie diskurzu. Uplatním postupně tři hlediska, k nimž mne vedl analyzovaný jazykový materiál:1

1. zvnitřnění vs. zvnějšnění diskurzu – ve vztahu k tématu;

2. pozitivní vs. negativní typ zdvořilosti – ve vztahu k adresátovi;

3. spontánnost vs. zdrženlivost temperamentu – osobnost mluvčího.

 

           Rozhlasové a televizní pořady o kultuře sleduji nejraději. Obdivuji ty tvůrce výtvarného umění, hudby, divadla, filmu, spisovatele a básníky, a stejně tak teoretiky, kteří o své věci hovoří jazykem vybraným, kultivovaným a kteří v tomto rámci vládnou zcela samozřejmě a lehce i jazykem spisovným. Taková jsou rozhlasová Symposia nebo televizní besedy Antonína Přidala, který zpravidla obestírá i pozvané hosty duchem své kultivovanosti a spisovnosti, takové jsou pořady Zdeňka Mahlera, vynikajícího znalce kultury národa i kultury řeči, i jiné pořady.

            Neméně mne však upoutávají i projevy těch tvůrců, kteří hovoří jazykem méně vybraným a hladkým, někdy i tápajícím, zadrhávajícím a kostrbatým, zápasícím o vyjádření. Zajímá mne proto, jaké momenty vedou mluvčí k tomu, jaký typ uchopení tématu, ohledu k adresátovi a jaký typ sebeprezentace zvolí. Toto zamyšlení uvedu jednou ukázkou.

            Tomáš Sláma si do vysílání Toboganu pozval několik herců, kteří hovořili o svých rolích. Byly to role náročné, jež bývají rolemi životními – šlo o Shakespeara a jeho Romea a Julii, a herci se pokoušeli sdělit, jinou formou než hereckou, na kterou jsou profesionálně zvyklí, jak svou roli hrají, z jakých zdrojů své osobnosti čerpají. Herci hovořili o svých niterných zážitcích (hovořily herečky, které se ocitly ve vztahu Julie a chůvy a do tohoto vztahu projektovaly svou situaci osobní), o pocitech, o nichž se navenek obvykle nešíříme zrovna nejochotněji, ale jsme ochotni se k nim doznat tehdy, když vznikne atmosféra dostatečně bezprostřední a sdílná. Vedle pojmu nitra (za jehož nelingvističnost se zároveň omlouvám) jsem proto nucena zavést i pojem sdílení – ochoty sdílet niterné zkušenosti.

[Český rozhlas, Tobogan; TS = Tomáš Sláma, moderátor; TB = Tereza Brodská, představitelka Julie; JS = Jitka Smutná, představitelka chůvy; TT = Tomáš Töpfer, režisér inscenace Romea a Julie]

…člověk je bezedná slánka plná citu

jen ho sypat ven stačí zrnek pár

aby svět byl jako krásnej sen…

TS: tak tereza se zlobit nebude ani jitka když popíšu co se v průběhu písničky stalo byl to vlastně vteřinový moment kdy jitka jemně pohladila terezu a tady sem pochopil že ta adoptace je opravdu dokonalá takže co měl znamenat nebo můžem prozradit tento moment?

TB: ano jistě můžete no to je takový spojení který se nedá popsat slovy nebo prostě sme věděly vo čem ten člověk zpívá a asi se nás to vobou podobně dotklo.

TS: která láska vás nejvíc zasáhla taková ta osobní nemyslím na prknech divadel

JS: tak terezko zpovídej se já počkám.

TB: já? to bylo na mě? ne já jsem myslela že na jitku.

JS: ano já se přiznám že momentálně mě nejvíc zasahují lásky mé dcery která je právě ve věku julie to znamená těch patnáct šestnáct let.

TS: terezko dá se o tom hovořit nebo odběhneme od tématu

TB: ne ne ne mně je šestadvacet ale v těch láskách to mám stejně jako dcera jitky malá terezka takže my sme na tom s těma láskama úplně stejně … no tak je pravda že těma zkušenostma které přibývají tak člověk potom už jedná trochu racionálněji a ne tak emotivně.

TS: já trošku se omlouvám že takhle lezu do soukromí ale tomáš to všechno pozoruje já myslim to je určitá sonda pro tebe až zas budeš něco připravovat nějakou inscenaci ne tak můžeš využít toho co nám tady terezka a jitka sdělují

TT: ale já myslím že to je vůbec princip režie nebo aspoň způsobu divadla kerý mám já rád že člověk čerpá z těch lidí jejich osobní zkušenosti jejich zážitky jejich vlastní vztah k tomu tématu jejich osobní přístup proto já sem si taky terezu obsadil podle toho jak sem ji znal do tý julie a pochopitelně když je to divadlo poctivý tak se člověk do tý role projektuje.

 

Světla Čmejrková: Jazyk a dialog. Výbor z textů           Zatímco někteří posluchači byli snad i vděčni, že někdo je ochoten nechat je nahlédnout do své autorské dílny a své tvůrčí postupy s nimi sdílet, posluchačka, která do vysílání zavolala, ostře moderátorovi vytkla, jaké že to aktéry si do vysílání pozval, jakou neúctu projevují k mateřskému jazyku, když mluví tak nespisovně. Když aktéři pořadu zjistili, že se nechali svést určitou atmosférou intimity, tenorem vzájemné důvěry a konfese, který nebyl přijat, cítili se zaskočeni, ba podvedeni. Nedovedli se do původní atmosféry vpravit, a ani o to nemohli usilovat. Struna očekávaného porozumění zmlkla, byla doslova ztrhána.

            Nastalo to, čemu se říká code-switching. Nejenže od té chvíle začali herci mluvit spisovně, změnili nejen kód, ale sám tenor komunikace a koneckonců i její téma. Nemluvili už ani tak uvnitř mezi sebou, jako především navenek, už ne zážitkově, ale informativně. Tomáš Töpfer přednesl sice improvizovaný, zato téměř manifestační projev na obhajobu řeči českého divadla a její úlohy vzhledem k české veřejnosti – zaujal vlastně značný odstup, přímo dějinný. Jeho projev byl určitou lekcí udělenou posluchačům a ostatní spoluaktéři mu za to byli vděčni. Řeč měla svou jasnou myšlenkovou stavbu, alespoň v míře odpovídající její vynucenosti v té chvíli, opírala se o znalosti získané vzděláním v oboru, a měla i svou rétoriku: úspěšnou, přesvědčivou a sebevědomou. Nešlo už o konfesi (jak říká B. Polívka v rozhovoru s A. Přidalem „o svlékání do citových plavek“), šlo tu už o prestiž.

            Americký lingvista Joos (1962) v knize The Five Clocks napsal: „Užívání intimního stylu je nejvyšším možným komplimentem mezi dospělými lidmi. Dospělost implikuje určitou ostražitost, opatrnost, obezřetnost ve vzájemných vztazích. Tady náhle chybí a mluvčí to říká. Je zřetelný rozdíl mezi vnitřní a vnější kůží mluvčího. Mluvčí si je toho vědom a uděluje adresátovi ten kompliment, že ho adresát poznává zvnějšku i zevnitř.“

            Tolik k prvnímu hledisku, jež jsem nazvala zvnitřněním a zvnějšněním diskurzu. Přecházím k druhému hledisku, v němž jde o uplatnění pozitivní a negativní zdvořilosti vůči adresátovi.

            V knize Variation in Language (Sgall a kol., 1992, s. 197) je v kontextu týkajícím se volby spisovné variety jazyka použito srovnání s make-upem, jež jednoznačně implikuje, že volba jedné variety je přirozená a druhá něco uměle zastírá. Diferencovanější přístup k dané problematice nabízí teorie tváře, tak jak je naznačena v knize Goffmanově (1963) o chování na veřejných místech, a zejména v knize Brownové a Levinsona (1987) v jejich teorii zdvořilosti. Neobírají se ani tak volbou variety, jako spíše komunikačními signály, které autor ve své řeči vysílá směrem k posluchači nebo čtenáři.

            Obecně bychom východiska této teorie mohli charakterizovat tak, že mluvčí vstupuje do komunikace s určitou tváří, hledí si ji zachovat, ale může ji i ztratit a s tím rizikem musí počítat. Zároveň bere ohled i na tvář svého partnera a kalkuluje i s tváří širšího publika. Může ji respektovat do té míry, že dbá o její zachování, ale může se k tváři partnera i publika chovat i jinak. Obracet se k ní zády, dokonce ji ohrožovat tím, že vystupuje příliš sebevědomě, nebo dokonce dává najevo svou převahu.

            Chce-li mluvčí vystupovat sebevědomě, jako osoba vědoucí, a nezahanbovat přitom partnera nebo publikum, volí obvykle doplňující strategie, jimiž svému posluchači vychází vstříc, nalaďuje se s ním na jednu strunu. To má dosah pro volbu celkového komunikačního stylu, a v jeho rámci pro volbu prvků spisovnosti a nespisovnosti. Spisovnost a nespisovnost se v této komunikační hře, nebo lingvističtěji řečeno, v této interakci mezi mluvčím a adresátem, projevuje jako dílčí moment, který je součástí širšího rozhodovacího procesu.

            Řeč intelektuálů mívá tendenci k užívání omluvných signálů: chci něco říci, ale nevím, bude-li to to pravé, asi to neřeknu přesně, jak bych to řekl, řek bych, nechci tím říct apod. Je tu řada kondicionálů podmiňujících platnost tvrzení a odsouvajících definitivnost, apodiktičnost a kategoričnost vyjádření. Příznačné je to pro vstupy, jimiž si mluvčí berou slovo: já sem jenom já sem já sem jenom chtěl tady k tomu tématu navázat, já bych nerad, já bych chtěl podotknout, mohu k tomu?, jestli bych mohl tady k tomu. Taková řeč je plná výrazů jako, prostě, jaksi, cosi, třeba, tak ňák, ňákým způsobem, takovym ňákym zvláštnim způsobem, které se zpravidla nazývají výrazy vycpávkovými (Hoffmannová, 1994). V teorii zdvořilosti se jim říká hedging (Myers, 1989). Jde o výrazy ohledu na druhého, zachovávající tvář druhého, jimiž se mluvčí omlouvá za to, co tvrdí, co si dovoluje formulovat.

            K tomuto typu sebeprezentace patřívá i volba nespisovné varianty řeči, neboť spisovné vyjádření se chápe jako příliš definitivní. To, co vyjadřujeme volbou spisovné varianty, ukazuje k formulační dokonalosti a završenosti. Dobře patrné je to na koncovkách výrazů takový, nějaký, jimiž se mluvčí teprve blíží k uchopení jevu, proniká k vlastnímu uvažování a hledá pro něj výraz. I v diskursech zachovávajících vysoký stupeň spisovnosti pronikají nespisovné koncovky právě do výrazů takovýho, nějakýho. B. Polívka např. v rozhovoru s A. Přidalem mluví o takovejch těch existenciálních zmarech. To je typická ukázka řečové strategie intelektuálů, patřící k tzv. pozitivní zdvořilosti.

            Pozitivní zdvořilost, založená na navozeném sdílení znalostí, zájmů, potřeb s adresátem, na zdůraznění všeho společného, co mezi mluvčím a adresátem může být, vede k užití jazykových prostředků signalizujících společnou identitu. Realizuje se právě využitím ukazatelů intimní, zvnitřněné komunikace, o níž byla řeč výše. Charakteristické jsou pro ni např. ukazatele typu jo?, žejo?, viď?, že?, které rovněž zdůrazňují společnou platformu s adresátem. Adresát je brán jako někdo blízký, nacházející se uvnitř téže skupiny jako mluvčí, a mluvčí tuto vzájemnost rozvíjí.

            Naproti tomu negativní zdvořilost je chápána jako respekt k negativní tváři adresáta. Adresát je vnímán jako někdo jiný. Není vtahován do světa mluvčího, je respektováno jeho vlastní teritorium a mluvčí se mu nesnaží nic vnutit – své názory, svůj idiolekt, svou přítomnost. Chová se obezřetně a zdrženlivě, a s tím i pro adresáta bezpečně. To je také doména spisovnosti.

            Třetím kritériem, úzce souvisejícím s předchozími dvěma, je sama osobnost mluvčího, její vnitřní předpoklady.

            Abychom si přiblížili spontánní mluvní osobnostní typ, s jeho emocionálně nasycenou řečí, familiérním tónem překypujícím tzv. pozitivní zdvořilostí, při němž mluvčí vtahuje velmi srdečně posluchače do svého světa, připomeňme si způsob, jímž moderuje své pořady herec Pavel Zedníček. Tam, kde se jedná s druhým tak familiérně, většinou se i tyká, říká se čau, nashle, pocem, neutíkej, ty seš takovej ten, teď sem teda zvědavej, už je to za náma, kde se také neustále udržuje i fyzický kontakt, chytá se za ruku, objímá se a líbá, tam se samozřejmě vytvářejí podmínky i pro zcela odpovídající poměr prvků spisovnosti a nespisovnosti. Ten by byl ovšem např. zcela nepřijatelný v kulturních pořadech, které moderuje Marek Eben. Jeho řečové jednání je velmi zdrženlivé a diskrétní, elegantní a noblesní, a jak zdrženlivá a diskrétní je jeho řeč, tak dokonalá, přesná a diskrétní je i jeho výslovnost.

            Řeč spontánního, emocionálně nasyceného, impulzivního mluvního typu naproti tomu často představuje jakési kontinuum, z kterého se slova vynořují, ale kontinuum jako zvukový proud bývá obtížné členit na diskrétní jednotky. Slyšíme např. nějakej takovej jako prostě například, ale vše je vyřčeno v tak rychlém sledu a jakoby slitě, že nedokážeme zjistit, co přichází napřed a co potom. Tento způsob řeči střelhbité a přitom slité je pro dnešní masmédia dost příznačný a nabírá stále vyšší a vyšší obrátky. Proto bych si závěrem dovolila jednu drobnou poznámku, založenou spíše na dojmu. Pavel Eisner napsal v knize Chrám i tvrz (1946, s. 53–54), že ve srovnání s jinými jazyky „hovorová čeština je jazyk nápadně pomalý […]. Máme, zdá se mi, dokonce jakýsi estetický ideál pomalého promlouvání […] čeština neklade proti pomalosti svého hovorového tempa bohatší členitost zpěvnou […] výsledek je, že mluvená čeština působí dojmem zvukově plošným a šedivým“. Češtině by prý prospělo, kdyby se trochu zrychlila a nabyla na temperamentu. Když sleduji dnešní rozhlas, řekla bych, že čeština dohání, co zameškala, a že se opravdu, jistě i pod vlivem jiných jazyků, zejména angličtiny, zrychluje.

1/ Analyzovány byly televizní Penkluby, Literární pit(a)valy, Kluby Netopýr a jiné besedy A. Přidala, rozhlasová Symposia, Eurokluby, Tobogany aj.

LITERATURA:

Brown, P. – Levinson, S. C. (1987): Politeness: Some Universals in Language Usage. Cambridge: Cambridge University Press.

Eisner, P. (1946): Chrám i tvrz: Kniha o češtině. Praha: Jaroslav Podroužek.

Goffman, E. (1963): Behavior in Public Places: Notes on the Social Organization of Gatherings. New York: The Free Press.

Hoffmannová, J. (1994): On the means of expressing vagueness and uncertainty in Czech discourse. In: S. Čmejrková – F. Štícha (eds.), The Syntax of Sentence and Text: A Festschrift for František Daneš. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 219–235.

Joos, M. (1962): The Five Clocks. New York: Harcourt Brace.

Myers, G. (1989): The pragmatics of politeness in scientific articles. Applied Linguistics, 1, s. 1–35.

Sgall, P. – Hronek, J. – Stich, A. – Horecký, J. (1992): Variation in Language: Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins.

Světla Čmejrková (1950–2012) vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rusistiku a anglistiku. Jako dlouholetá vědecká pracovnice Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR se intenzivně věnovala bohemistice. Ve svém výzkumu i publikacích dokázala přirozeně propojit témata z oblasti stylistiky, textové lingvistiky, analýzy diskurzu, sociolingvistiky, pragmalingvistiky, teorie dialogu, ale i gramatiky. Je autorkou monografie Reklama v češtině, čeština v reklamě (2000) a měla velký podíl na řadě kolektivních publikací, např. Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997), Jak napsat odborný text (1999), Jazyk, média, politika (2003), Čeština v dialogu generací (2007), Od informace k reklamě (2007), Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí (2011), Styl mediálních dialogů (2013). Pragmatické aspekty češtiny (2013).

Nakladatelství Lidové noviny (NLN), Praha, 2019, váz., 508 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB