Bernardo Carvalho: Reprodukce (ukázka z knihy)


Jeden z nejosobitějších brazilských romanopisců současnosti nabízí hořce ironický obraz naší doby.

Bernardo Carvalho. Foto: Georges Seguin, CC BY-SA 3.0, Wikipedia

 

Velké nedorozumění způsobí, že se muž nazývaný „student čínštiny“ ocitne v policejní cele, místo toho, aby odletěl na plánovanou cestu do Číny. Student je typickým představitelem současné informační společnosti: vděčný čtenář internetových zpráv a blogů, který si sám o sobě myslí, že má encyklopedické znalosti a na všechno názor. Přitom jen přejímá myšlenky, kterým nerozumí. Žije mezi realitou a virtuálním světem v jakémsi paranoidním prostoru s pocitem ohrožení.

Zmatek ve studentově hlavě je jen jednou z podob nedorozumění, s nímž se potýkají všechny postavy románu, jak policejní komisař, zapletený do historky o domnělém otcovství, tak jeho kolegyně, která propadla evangelikálnímu hnutí. A hlavně učitelka čínštiny, která se pokouší vrátit do své země, aby si mohla zopakovat zničené dětství.

Každá z postav má svoji verzi skutečnosti a ve chvílích, kdy se jejich pohled na věc střetne, nabývá román na hloubce, ale také jiskří osobitým až drsným humorem. Dochází přitom k celé řadě reprodukcí v různých významech – lidé reprodukují cizí myšlenky, reprodukce uměleckých děl nahrazují originály, zatímco někteří zoufale usilují o reprodukci umělou, jiní se reprodukovat odmítají, a ač se to na první pohled nezdá, originality kolem nás ubývá. Na to všechno poukazuje román, jehož četba nabízí hodnotnou zábavu, podněty k zamyšlení i spoustu kuriózních informací.

 

Ukázka z knihy:

A co? Existovala spousta zvířat. Vymřela, to beru, ale narodila se místo nich jiná. Američani taky vymřou, i sloni, ale Číňani přežijou a budou číst Odyssea, od Jamese Joyce. Číňani už přežili peklo. Pětiletý plán, Velký skok, Kulturní revoluci. Ta sranda je stála padesát milionů životů. Darwin? Že by? Přirozený výběr? A kdo teď tvrdí, že zvířata budou migrovat z tropů k pólům? Kdo? Kdo říká, že oceány v tropech se budou vařit? Kdo? Američani! Tak je to! Američani! Řečem o omezenejch zdrojích a globálním oteplování může uvěřit jenom Brazilec. Každej den u nás přibude devatenáct milionářů. Podívejte se, kolik ropy leží ladem. A stačí pár idiotů, aby lidi uvěřili, že dojde. Stačí aby se v správnou chvíli ozvalo pár idiotů v rukách mezinárodního zájmu, a schválí se zákon proti kácení pralesa a vůbec. To by mě zajímalo, jestli by někdo mluvil o zákazu kácení pralesa, kdyby byl v Amazonii Izrael. Furt melou o tom, že svět zanikne, jenom protože se v Rio Grande do Sul na jihu Brazílie objevilo pět set tučňáků. Chcíplejch, pochopitelně. No však! Co by taky v Rio Grande do Sul dělali? Tučňáci! Panebože! Neviděl jste ten pitomej fi lm? Jak se to jmenovalo? Dostal Oskara. Nebo ne? Tím ta kampaň za propojení člověka s tučňákem začala. Vím to, protože pracuju pro finanční trhy. Oukej, pracoval jsem. Citový život tučňáků. A podívejte, kam to dospělo. V Rio Grande do Sul najdou pět set chcíplejch tučňáků. Tučňáci mají dneska k Brazilcům blíž, než ke zbytku světa. I blíž než k Argentině. V Rio Grande do Sul se neocitli náhodou. Jenže co má člověk v Rio Grande do Sul dělat? Brazilci jsou hloupý a nemají vzdělání. Nedá se s nima bavit. Nemají šmrnc. Devatenáct nových milionářů denně! To není náhoda, že se na ně vytahujou i Portugalci. K tomu všemu, že jo? A to má bejt srovnání? Kde? Rozpor? Zaostalá země. O důvod víc, proč růst, sčítat a sčítat a nikdy nepřestat. A zástupci rozvinutýho světa, nějaký nemakačenkové z neziskovek pro tohle a tamhleto, ano, nemakačenkové, nevím, čemu se smějete, tak ti vám řeknou, že když budete pořád sčítat cifry, skončíte u jednocifernýho čísla. Například: šest a osm je čtrnáct; plus třicet tři, což jsou Kristova léta, jenže vy na Ježíše nevěříte a myslíte si, že není syn Boží, ale zrádce, kariérista a megaloman, tak třeba třicet dva, protože je jedno, jestli místo třiatřiceti přičteme dvaatřicet; čtrnáct a třicet dva je čtyřicet šest, a když teď budeme dál sčítat cifry mezi sebou, tak čtyři a šest Bernardo Carvalho: Reprodukce je deset a jedna a nula je jedna. Vidíte? Přesně to tvrdí, že když člověk pořád jenom počítá, zjistí, že má málo. Blbej příklad? Stoprocentně sedí. Říkají, že trvalý růst se rovná vyčerpání. Kecy! V týhle zemi přibude denně devatenáct novejch milionářů. Sofisma. Cože? Chcete říct, že nevíte, co je sofisma? Proboha. Jasně, že víte. Neřekl, ale ten výraz. Váš výraz! Omlouvám se. Fajn, aspoň nemusím nic vysvětlovat. Víte, co znamená sofisma. Chodil jste do školy. Sofisma je z řečtiny. Jo, z řečtiny. Oukej. Jedu pátrat po svejch kořenech. Čemu se smějete? Copak vy taky nejste Talián z Mooky? Podle přízvuku. A nesměju se vám kvůli tomu. Nebo snad jo? Takže? Takže, co? Nepochopil? Nejste? Čemu se smějete? Nejste Talián z Mooky? Je fuk, jestli bydlíte v Mooce nebo Butantã, stejně jste nemoh vědět, že král Jan VI. chtěl v riodejaneirským Santa Cruz, v tý bývalý jezuitský koleji Svatýho kříže, pěstovat čaj. Nikdy jste tam nebyl? A v Marambaie? Nebo v Sepetibě? Jste opravdu žid? Vážně nejste z Mooky? Nejenom přízvuk, i jednání, gesta. Tak jo, král nechal dovézt hrstku Číňanů, aby pěstovali čaj. V Riu, v Santa Cruz. Vidíte? A pak si stěžujete. Brazilci neznají vlastní dějiny. Neznají vlastní zemi. Nezajímá je to. Brazilci jsou jako děti. O nic nebojovali. Nepotřebují růst. Jenže růst se musí pořád. To je světový hospodářství. Můj prapradědeček přijel pěstovat čaj v bývalý jezuitské koleji Svatýho kříže, ale skončil na ulici v Riu jako podomní prodavač. Ano, v devatenáctým století. Mluvil čínsky, jiný jazyk neuměl. Přijel a mluvil jenom čínsky, to je logický. Tenkrát, v devatenáctým století, mluvil každý svým jazykem. Ne jako dneska, když se čínštinu chtějí učit lidi, který s Čínou nemají nic společnýho, a vůbec. Já? Jdu za hlasem svých kořenů. Nevypadám, ale jsem. Země míšenců. A vy mi budete nadávat do rasistů! V šest mi to letí, chápete, že tady jde o vlastní identitu. To jsem už pochopil. Až vy budete chtít. Chápu, nebudu to opakovat. Nic nebudu opakovat. Přestaňte po mně chtít, abych to opakoval. Nebudu to opakovat! Nemusíte na mě hned křičet. Rozumím portugalsky. Nejsem pod vlivem žádných omamných látek. Skutečné čajové plantáže. V Santa Cruz, v Rio de Janeiru. Ne, čaj! Čínský. V roce 1817. V roce 1817 neměli marjánku. Ano, historicky doloženo. Slyšel jste někdy o čajových plantážích v Santa Cruz? Proč? Protože to nevyšlo. O marjánce nic nevím. Bylo nutný, abych vám vyprávěl o svým prapradědovi. Nevyšlo to a můj prapraděda skončil v Riu jako pouliční prodavač, kde taky poznal moji praprababičku. Brazilku, samozřejmě. Portugalku nebo Brazilku. To je fuk. Jakej je v tom rozdíl? Kromě prapradědy byli všichni Brazilci. Každý se tu narodí jako Brazilec, pokud se neprokáže opak. Jenže nikdo bejt Brazilcem nechce. Cedil by krev, aby to prokázal. Jenže na tu krev nakonec nedojde. Každý se tu narodí jako Brazilec, naivní, bez vzpomínek, nevzdělaný, bezvýznamný, bezbranný, bez znalostí, bez významu, bez boje, bez krve. Země light, země míšenců. Bez rasismu. Proto jste hned nepoznal, že mám čínskou krev. Ale Číňan to pozná. Až nás obsadí, určitě hned poznaj, že jsem Číňan jako oni, že jsem jeden z nich. A Číňan se pomstí za to, co vytrpěl na západě nebo v Japonsku kvůli tomu, že je Číňan. Na prachy? To že jsem řekl? Už zase! Nepopírám, když mají předci nějaký vady. Neskrývám, odkud jsem. Ale neříkejte, co jsem neřek! Chci právníka! Možná jsem Číňan, ale znám svý práva. Nebudete zneužívat moji dobrou vůli, jako jste ji zneužili u mojí bývalý učitelky čínštiny. Ano, vážený, moji dobrou vůli. Mám hodně dobrý vůle, ale už mi dochází! Nevyhrožuju. Vůbec vám nevyhrožuju. Evangelikálka a dealerka! To určitě. Je tak důvěřivá, že když jí řeknete, že prodává drogy, je schopná tomu uvěřit. Kde teď je? Ale rovnou upozorňuju, že pokud mě kvůli tomu pak budete chtít zabít, radši to vědět nechci. Raděj už nic neříkejte! Zacpu si uši. Nic neslyším. Nic! Nechci vědět, kde moje učitelka čínštiny teď je. Neptal jsem se, kde je moje učitelka čínštiny! Změnil jsem názor. Pořád ji bolely zuby. Cože? Umělec? Já? Umění je zločin. Zločin. Ano. Krása je zločin. Ploďte a množte se! Člověk byl stvořen, aby zanikl. Nemyslíte? Že je to protimluv? Prosil jsem se vás snad, abyste si to zapisoval? Napsal jste si to, protože jste chtěl. Co říkám, se nepíše. Jasně, že z toho šílím. Co byste taky chtěl? Moc informací. To nikdo nevydrží. Jestli je člověk skutečně stvořen, aby zanikl, jak tvrdí představitelé rozvinutých zemí, je každá naděje pobídkou a podnětem k nevědomé sebevraždě druhu. Proto je třeba skoncovat s uměním. Krása nám dává klapky na oči. Komu se zdá všechno krásné, neuvědomuje si tu hrůzu. Jakou hrůzu?! Děláte si srandu? Tohle tady je dům hrůzy. Cože? Sám pracujete jenom s hrůzou. Celý dny. Vidíte? Klapky! Víte, co jsou klapky? Vy víte všechno. Tak proč se mě ptáte? Proč? Protože díky umění člověk začne věřit sám sobě. A cítit se líp. Umění člověka zušlechťuje. Chyba? Neznám nic horšího. Ploďte a množte se. A víte co? Navzdory tomu, co řekl Ježíš umírající na kříži za člověka, Číňani vědí moc dobře, co dělají. Všechno si pěkně spočítali. Ježíš znal hromadu lidí. Skoncovat s uměním je první krok k záchraně planety. Zakázat krásu. Cože? To je demagogie. Udělí azyl slepýmu advokátovi, kterej bojuje proti vládě za právo Číňanů množit se. Že o to nešlo? A o co teda šlo? Čtu noviny. Američani udělí azyl slepýmu advokátovi, aby si užíval v New Yorku, ale modlí se, aby Čína přestala růst a rozmnožovat se. Kašlu na Maye a jejich kalendář! Jak si to vysvětlujete vy? Že Mayové zmizeli, protože jich bylo moc? Protože zničili zdroje, na kterých byli závislí? Zmizeli, protože to byla Boží vůle? Myslíte, že moje učitelka čínštiny zmizela, protože to byla Boží vůle? Člověk je eufemistický název pro sebevraždu. Protimluv? A co vy? Člověk je jediné zvíře schopné si uvědomit, že když se reprodukuje, páchá sebevraždu, a přesto s tím nedokáže přestat. Nezbývá než se modlit, navzdory tomu nezodpovědnýmu příkazu, aby člověk plodil a množil se. Nebo hodit bombu na Číňany. Vy se nemodlíte? Aha. To jsem zvědavej, až budou na světě samí Číňani. Fakt zvědavej. Podle mě byste měl s modlením začít radši hned. A čínsky! Aby se vidělo, jestli Kristus rozumí. A v globální oteplování věříte? Lidi taky věřej všemu. Copak o konci světa nemluví Bible? Apokalypsa a tak? Co? Maye sem netahejte. A teď mi řekněte, co chtěli? Aby se člověk všude po světě množil a svět nezanikl? Copak v biblický době neznali matematiku? Stačí si to spočítat! Ano, manipulace. Konec světa nařídil Bůh. Armády lidí. Jedni proti druhým. Bůh je vyslancem rozkolu. Pokrytec. Našeptávač. Což vysvětluje, proč ultraortodoxní neslouží v armádě. Ale novináři tu komedii prokoukli. Žádný oteplování neexistuje. A pokud ano, nemohl ho zavinit člověk, protože to nařídil Bůh. Ano, vážený, Bůh.

(s. 55–60)

Bernardo Carvalho (*1960) je brazilský spisovatel a překladatel, působil také jako dopisovatel deníku Folha de S. Paulo z New Yorku a Paříže. Za své romány Mongólia (2003), O Sol se Poe em Sao Paulo (2007), O Filho da Mae (2009) a česky právě vydaný Reproduçao (2013) získal v Brazílii řadu ocenění.

Autor bude letos v květnu hostem pražského Světa knihy.

Přeložila Lada Weissová, nakladatelství Garamond, Praha, 2019, váz., 200 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB