Iva Procházková: Nekompromisně (ukázka z knihy)


Nový román Ivy Procházkové uvádí lapidární konstatování, že fantazii od reality odtrhnout nelze, protože jedno vyrůstá z druhého a v obojím je pravda. Vraždu investigativního novináře, který si bral na mušku vlivné oligarchy a politiky, čtenáři rychle rozeznají jako jedno z takových setkání fantazie a pravdy. 

Iva Procházková. Foto: Nakladatelství Paseka

 

„Nekompromisně je příběh o naší společnosti, o našem nebezpečném přešlapování, váhání a odmítání zodpovědnosti,“ říká Procházková. Na politicko-společenském pozadí sleduje osudy lidí z české současnosti, kteří nejsou ani démoničtí, ani andělští, ale kterým náhlé události vzaly klid a půdu pod nohama. „Doba je vypjatá, dějiny jsou v pohybu, ten pohyb se pokouším reflektovat,“ dodává autorka. 

 

Ukázka z knihy:

ŠEL ZÁŘIJOVOU NOCÍ…

…byla větrná, obloha hýřila hvězdami. Gevorg k nim nezvedal oči, bez brýlí neviděl ani souhvězdí Kasiopeji přímo nad hlavou. S rukama v kapsách a pohledem upřeným před sebe si jako obyčejně zkracoval cestu mezi temnými bloky panelových domů. Šel rychle, žádný jiný zvuk než jeho kroky a vítr ve větvích nerušil klid spícího sídliště. I proto zaregistroval tiché předení motoru dřív, než se auto zpoza rohu vynořilo. Okamžitě pochopil, že přijelo kvůli němu. To, co si mnohokrát v duchu představoval a čeho se obával, se stalo skutečností. Místo si vybrali dobře, skrýt se nebylo kam. Gevorg přesto neztrácel naději; dal se do běhu. Šokující konec novináře – bleskl mu hlavou přiléhavý titulek. Vzápětí ho zavrhl. Skončit právě takhle a právě tady nebylo šokující. Česká metropole ho na smrt už od dětství připravovala. Soustavně, den za dnem.

            V dechu, pohybech a pulzu toho města se dal vysledovat jakýsi bezcílný toxický stereotyp. Město bloudících duší, napadlo Gevorga, když poprvé vylezl na podstavec někdejšího Stalinova pomníku a pozoroval lidi pod sebou. V jedné z nejstarších kazménských písemných památek se mluvilo o světě, kam se uchylují duše zemřelých, kteří za života nevykonali nic výrazně dobrého ani extrémně zlého, čím by si vysloužili nebe či peklo. Jejich zásluhy a hříchy se navzájem vyvažovaly a podle neznámého autora, který předkřesťanský mýtus sepsal, byli po smrti odsouzeni k existenci v Dormahoru, kde bloudili v nekonečných kruzích bez možnosti úniku. Praha byla Dormahor.

            Kdyby dostal Gevorg Arojan před lety na vybranou, kde žít, býval by se rozhodl pro Londýn, Paříž, Madrid, třeba i Tel Aviv. Tam všude existovaly velké, aktivní kazménské komunity. Kdyby žila matka, byla by prosadila odjezd do Ameriky, o které snila jako o zemi splněných přání. Kdyby. Kdyby není život, dobře vědí Kazméni. Kdyby jsou chyby, říkají Češi. Otec Arojan nesnil, a pokud nějaká přání měl, nesvěřoval se s nimi. Po rozpadu Sovětského svazu přivezl Gevorga do Prahy, protože právě tady sehnal práci. Nic je tu neohrožovalo, žádné nepřátelské nálady se tu neprojevovaly. Ceny šplhaly vzhůru jako všude v zemích bývalého socialistického tábora, ale život pořád ještě nestál tolik, aby syn přičinlivého gastarbeitera nemohl získat slušné vzdělání. Gevorgův osud, osud jeho rodiny, národa, lidí za takzvanou železnou oponou, ale i na její druhé straně odjakživa utvářela politika. Byla všude, zasahovala do všech oblastí života, Gevorga děsila i fascinovala. Vystudoval politologii.

            Ani po ukončení studia nenašel pádné důvody k odchodu. Zůstal v Praze i po otcově smrti. Odvezl jeho popel do Kazménie, kde ho rozprášil v horách za otcovou rodnou vesnicí. Přestože o tom nikdy nemluvili, měl pocit, že by to pro otce byla nejpřijatelnější posmrtná alternativa. Alternativu k životu Kazménie nepředstavovala. Padal na ni stín Ruska, společná hranice připomínala časovanou bombu. Nikdo nepochyboval, že vybuchne, bylo jen otázkou, kdy k tomu dojde. Gevorg na otcovu památku uspořádal bohatou smuteční hostinu pro celou vesnici a po krátkém pobytu u příbuzných odjel zpět do Prahy. Zvykl si na její bezcílný spěch, přijal status bloudící duše.

            Okamžik, kdy časovaná bomba vybuchla a na rusko-kazménské hranici se rozhořel ozbrojený konflikt, nemohl být pro Kazménii nepříznivější. Svět se zmítal v chaosu, krvavých střetů přibývalo, teroristické útoky se staly každodenností. Evropa procházela existenční krizí vyvolanou vnějšími i vnitřními problémy. Neměla inspiraci ani odvahu je řešit, a už vůbec jí nezbývaly síly angažovat se ve válce na svém vzdáleném, viděno z Bruselu bezvýznamném východním předměstí. Ve válce, do níž bylo nota bene zapleteno Rusko, se kterým pojily Unii napjaté vztahy. Nikdo neměl zájem hrotit je ještě víc. Mohlo by to přivodit fatální následky. Ty se záhy stejně dostavily: Počet uprchlíků z jiných koutů světa se rozrostl o tisíce Kazménů, kteří ztratili domovy. S klesající nadějí na mír jejich proud sílil a vyvolával čím dál větší protitlak.

            I v Gevorgově životě způsobila válka zásadní změnu: Jeho bloudění dostalo cíl. Poslední měsíce strávil jako válečný zpravodaj přímo v ohnisku bojů i v kazménském zázemí, do kterého se válka zakusovala hloub a hloub. Připomínalo to postup neúprosné nemoci. Nevěřil na zázraky, nedělal si iluze o náhlém uzdravení země. Věděl, že musí přispět všemi silami, aby aspoň trochu zmírnil utrpení svých krajanů, o němž měl zbytek Evropanů jen mlhavou představu. Válka v Kazménii pro ně byla stejně fiktivní jako Star Wars, ale mnohem méně přitažlivá.

            Než se dnes rozloučil se svými přáteli, probírali současnou situaci. Byla čím dál beznadějnější. Pokojně spící pražské sídliště se zdálo od Jeremeše, Vaparanu (na ten měl Gevorg pod žebrem osobní vzpomínku v podobě dosud citlivé rány po střepině granátu), Gregoripolu a dalších měst jeho domoviny neskutečně daleko. Dělily je celé galaxie. Na autobusové zastávce v průsečíku dvou ulic tvořených dlouhými řadami panelových domů se Gevorg a jeho přátelé rozloučili a každý se vydal svým směrem. Po pár krocích Gevorgovi přišlo na mysl, že by měl být opatrnější a změnit obvyklou trasu. Porušování zaběhlých zvyků patřilo k samozřejmým pravidlům ochrany, ale nakonec to neudělal. Byl unavený a skrz lehkou košili mu profukoval vítr. Chtěl být co nejdřív doma.

            První střela ho zasáhla do ramene, po druhém zásahu, mezi lopatky, upadl. Výstřely byly tlumené, ulice prázdná, z žádného okna se nic neozvalo. Nikdo z obyvatel mamutího bytového komplexu se noční příhodou nenechal vyrušit ze spánku. Gevorg pochopil, že nemá šanci – jeho čas v Dormahoru dospěl ke konci. Silný pud sebezáchovy zděděný po četných generacích sveřepých kazménských předků mu přesto nařizoval nevzdávat se. Navzdory bolesti a odcházejícímu vědomí úporně lezl k nedalekému přístřešku s kontejnery a zároveň věděl, že i kdyby se mu povedlo doplazit se tam, nebude v bezpečí.

            Auto zastavilo, zaslechl rychlé kroky a začal odříkávat Aboon Dbashmayo. Když v Něj budeš věřit, otevře se ti nebe, slibovala kdysi matka. Naposledy se modlil ještě za jejího života, od té doby mu otčenáš nepřišel na mysl. Teď si na něj bez nejmenší námahy vzpomněl. Odříkal ho až k nehwe sebyonokh, pak přišel třetí výstřel. Mířil rovnou do srdce. Nebe se otevřelo.

 

Před dvěma hodinami došlo na okraji Prahy k vážnému incidentu, při němž byl zastřelen noční chodec. Podle dosud nepodložených informací se jedná o novináře a bloggera kazménského původu Gevorga Arojana. Ačkoli policie zatím odmítá událost komentovat, už teď se kolem ní rýsuje řada znepokojivých skutečností. Podrobné analýze se věnujeme po ranním zpravodajském bloku.                 Rádio Gejzír

 

Iva Procházková: NekompromisněCesta byla rozblácená, tu a tam vysypaná šotolinou, vedla mezi sklizenými poli. Ještě se nestmívalo, ale hustá clona deště halila kontury Prahy na obzoru. Milan zastavil kus od kraje lesíka, nechal běžet motor. Natáhl ruku k přihrádce pod rádiem, kde měl cigarety, ale rozmyslel si to. Až potom.

            „Už je tady,“ řekl. Rozeznával obrys terénního vozu zaparkovaného mezi stromy. Nepochyboval, že je Bíbrův, přesněji: že v něm Bíbr přijel. Stejně tak nepochyboval, že žádné z aut, kterými Bíbr jezdí, mu ve skutečnosti nepatří. Jednoduše je používal. A poněvadž se jednalo vesměs o drahá auta a Bíbr je měnil jako ponožky, měl k němu Milan respekt. Obdivoval peníze a lidi, kteří si k nim dovedli zjednat přístup. Nijak to nezmenšovalo jeho opatrnost. Právě těmhle lidem se nedalo důvěřovat.

            „Seď,“ zkrotil Denise, který se chystal vystoupit.

            „Něco se ti nezdá?“

            „Když si kvůli někomu špiníš ruce, nemusíš si zamazat ještě boty. Za to ti necáluje.“

            „To je fakt.“ Denis pustil kličku na dveřích a znovu se pohodlně rozvalil. „My jsme svoje udělali, teď je řada na něm.“

            „Zbejvá jen doufat, že se na to dívá jako my.“

            „Myslíš, že s náma chce vyjebat? “

            Milan zamyšleně hleděl přes míhající se stěrače k terénnímu autu. Kdyby je Bíbr chtěl podrazit, určitě by to nějak navlékl. Vypadal jako cucák, ale byl chytrý a zkušený. Milan nevěděl, pro koho pracuje, ale předpokládal, že je to nějaká těžší váha. Svědčilo o tom nejen Bíbrovo sebevědomí, ale hlavně odměna, kterou jim bez mrknutí oka nabídl. Její velkorysost budila množství otázek. První a z Milanova hlediska jediná důležitá zněla: Má vůbec v úmyslu zaplatit? Třetinovou zálohu dostali, hned jak si plácli, teď měli inkasovat zbytek.

            „Neradil bych mu, aby na mě něco zkoušel,“ prohodil Denis. „Mohlo by to špatně skončit.“

            Milan se s jeho vznětlivostí a brutalitou seznámil už jako dozorce, krátce potom, co přistál u něj na oddělení. Když se stal poprvé svědkem incidentu, ze kterého Denis přes svůj výškový handicap vyšel ne-li vítězně, tedy rozhodně bez potupy, uvědomil si, že v tom skrčkovi něco je. Poradit si s ranařem jako Segedín, ještě k tomu ve vězeňské klubovně, kterou ostatní vyklidili, aby nezacláněli, byl úctyhodný výkon. Milan si začal Denise víc všímat. Brzy pochopil, že tajemství jeho úspěchu nevězí ani tak ve svalech jako spíš v obrovském náboji zuřivosti. Osud se k němu zachoval macešsky – kromě ponižující výšky ho obdaroval ještě rozštěpem patra (jeho znetvořený horní ret navozoval představu ženského přirození, takže mu ve věznici nikdo neřekl jinak než Prcinka) – a jedinou možnost, jak se ubránit všem krysám, které po světě běhaly, si Denis našel v bezvýhradném sobectví. S nikým nedělal kompromisy, nikomu neustoupil, na nikoho se nespoléhal. I tenhle pakt, do kterého svého bývalého dozorce přizval, byl čistě účelový. Aniž by o tom mluvili, bylo jasné, že jakmile shrábnou peníze, jejich cesty se rozdělí.

            „Koukej, co dělá!“ Denis se rozčileně předklonil a hleděl přes mokré sklo k lesíku. Bíbrovo auto, stojící na samém kraji, začalo znenadání couvat hloub mezi stromy. „Jeď za ním!“

            Milan neměl nejmenší chuť opustit volné prostranství a vjet do temného lesa.

            „Šmarjá, neplaš se.“

            „Chceš, aby nám fouknul?“

            „Kdyby chtěl zmizet, tak se tu vůbec neukáže,“ namítl Milan s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítil. „Je tady, aby se s náma vyrovnal.“

            Terénní vůz se protočil mezi stromy a zamířil po poli směrem k nim. Denisova ruka zmizela v kapse vesty, kde nosil zbraň.

            „Já těm parchantům čečenským nevěřím ani nos mezi vočima,“ poznamenal.

            „Klid,“ opakoval Milan. Sám nervózně sevřel řadicí páku. Nemyslel si, že Bíbr je Čečen, ale to bylo asi jediné, v čem se s Denisem neshodl. Jeho nedůvěru plně sdílel. Vždycky ho mátli lidé, kteří se chovali nelogicky, raději jim šel z cesty. U Bíbra se rozhodl udělat výjimku. Už dlouho byl se svým životem nespokojený a toužil po změně, ale chyběla mu ta pravá příležitost. Bíbr mu ji poskytl. Nesla v sobě velkou dávku nebezpečí, vyvolávala řadu otazníků, ale byla mimořádně lákavá. Milan si spočítal, že s tím, co si za jedinou noc vydělá, dokáže svůj život restartovat.

            Auto zastavilo na dosah; bylo to audi. Bíbr měl spuštěné okénko, předloktí opřená o volant. Zpod károvaného saka mu vyčuhovala košile s několika rozepnutými knoflíčky a povolená kravata. Vypadal jako úředník, který si na cestě domů z práce udělal pohodlí. Kromě něj Milan uvnitř vozu nikoho neviděl.

            „Je sám,“ prohodil směrem k Denisovi. Cítil, že z něj nervozita opadává. Otevřel okno a kývl hlavou. Bíbr pozdrav opětoval. Jeho obličej byl bez výrazu.

            „Všechno podle ujednání? Nebo se vyskytl problém?“ zeptal se. Plynnou češtinou, se sotva znatelným přízvukem.

            „Žádnej problém,“ odpověděl Denis.

            „Určitě ne?“ Bíbrovy oči za skly brýlí na ně hleděly kouřově šedými duhovkami, brada porostlá řídkým vousem mu mírně poklesla, vypadalo to, že přemáhá zívnutí. Milan se tím nenechal oklamat, na dně kouřových očí viděl bdělou pozornost, takže zůstával ve střehu.

            „Když říkám ne, tak ne,“ prohlásil Denis.

            „Odvedli jsme čistou práci,“ potvrdil Milan tónem, který vylučoval veškeré pochyby – až na ty vlastní. Nedokázal sám sebe přesvědčit, že pomoct někomu proti jeho vůli do hrobu je čistá práce. Po světě chodili lidé, nad kterými jiní lidé vynesli ortel, a někdo ho musel vykonat, to bylo Milanovi jasné a nijak ho to nepohoršovalo, přesto nehodlal tento druh zakázky už nikdy přijmout. Byla lukrativní, ale měla nepříjemné vedlejší účinky. Neprojevily se okamžitě. Včera v noci, když se Denis vrátil od kontejnerů a kývnutím hlavy dal najevo, že záležitost je vyřízena, necítil Milan vůbec nic. Teď hlavně pryč odtud, to bylo jediné, co měl v hlavě, zatímco ujížděl rovnou ulicí mezi bloky paneláků, pohled přilepený ke zpětnému zrcátku. Nehybné tělo v oranžové košili se rychle zmenšovalo, ale pořád tam leželo. Ani když Milan na nejbližší křižovatce zahnul a plácek s kontejnery mu zmizel z očí, tak se obraz na sítnici úplně nerozplynul. Byl tam celou dobu, co se zbavovali auta a zbraně, uléhal s tím obrazem do postele, nerozplynul se ani po probuzení. Zasutý, vybledlý, ale pořád zřetelný ho tam měl i teď. Rozčiloval ho jako samovolné škubání nervu, kterého se člověk nemůže zbavit.

            „Uzavřem to, ne?“ řekl Denis netrpělivě.

            „Dobrý účty dělají dobrý přátele,“ podotkl Milan a pohledem se dotkl igelitové tašky, která ležela na palubní desce audi.

            „Dělají? Skutečně?“ Bíbrovým ospalým obličejem prokmitl pobavený zájem. V jeho mateřštině se podobné rčení zřejmě nevyskytovalo.

            „Říká se to.“ Milan nespouštěl oči z igelitové tašky. Měla správnou velikost a byla jediným důvodem, proč na tohle setkání jel. O přátelství s Bíbrem nestál.

            „Jeden můj známej zase říká: Dobrý účty šetřej výdaje za munici,“ utrousil Denis.

            „Chytrej známej.“ Bíbr zvedl tašku a podal ji Milanovi oknem. „Je tam o něco víc, neměl jsem drobný. Doufám, že to nevadí.“

            „My už si s tím poradíme,“ ujistil ho Denis.

            Milan měl původně v úmyslu peníze přepočítat, ale Bíbrova poznámka mu vzala chuť. Naznačovala, že to, co on a Denis považují za balík, je pro Bíbra pár šušňů. I kdyby to byla pravda, neviděl důvod, proč ji zdůrazňovat. Krátce do tašky nahlédl a postavil si ji vedle nohy. Čekal, že po ní Denis hned sáhne, ale ten se ani nehnul. Ruku pořád v kapse, hlídal každé Bíbrovo mrknutí.

            „Jenom aby bylo mezi náma jasno, neznáme se,“ upozornil ho výstražně. „Nikdy jsme se neviděli. A bude lepší, když už se nikdy neuvidíme. Ledaže…“

            Udělal významnou pomlku a Milan vytušil, co v příštím okamžiku řekne. Nejradši by mu v tom zabránil, ale věděl, že to nejde: tady nebyl bachař, tady neměl komando. Byl to Denis, kdo Milana do tohohle podniku vtáhl, kdo nastavil pravidla a vzal na sebe obtížnější část úkolu. Byl to Denis, kdo držel pomyslnou taktovku a mával s ní, jak uznal za vhodné.

            „…ledaže by se zase něco zajímavýho naskytlo,“ dopověděl přesně podle Milanova očekávání. „Jasný?“

            „Naprosto,“ přisvědčil Bíbr, ve tváři už zase ten ospalý výraz. „Těšilo mě, pánové!“

Pokynul jim na pozdrav a pomalu se rozjel po poli pryč. Milan sledoval vzdalující se zadek jeho vozu a zároveň těkal očima kolem. Pořád nemohl uvěřit, že to šlo tak hladce. I Denis zůstával v pohotovostním režimu.

(...)

 

Iva Procházková se narodila roku 1953 v Olomouci. Dětství prožila kromě prvních tří let v Praze. Po maturitě na gymnáziu J. Nerudy nemohla z politických důvodů dále studovat. Prošla řadou zaměstnání, mimo jiné se živila jako kuchařka a uklizečka. V roce 1983 emigrovala se svým manželem, režisérem Ivanem Pokorným, a dětmi do Rakouska. Tam a posléze v Německu strávila jedenáct exilových let. Psala divadelní hry a knihy, především pro děti a mládež. Několik jejích knih bylo oceněno prestižními literárními cenami v Čechách i v Německu a přeloženo do mnoha jazyků. Dvakrát získala cenu Magnesia Litera (Myši patří do nebe, Nazí). V nakladatelství Paseka autorce dosud vyšly romány Otcové a bastardi, Nazí, Vraždy v kruhu a Dívky nalehko.

Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, brož., 376 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB