Martin Jun: Meteorit s rodokmenem (ukázka z knihy)


Pětice mužů se vydává potokem na lov pstruhů, jako to dělávali v dětství, aniž tuší, že se při tom dotknou čehosi posvátného. Zatímco na ně paní smrtka líčí a příroda vychýlená z rovnováhy na ves sesílá jednu pohromu za druhou, je čtenář vtažen do osudů hlavních protagonistů protkaných nejen milostnými příběhy, ale také humornými příhodami a bujarými slavnostmi středočeského venkova.

Martin Jun Meteorit s rodokmenem. Foto: nakladatelství Labyrint

 

Po románovém debutu Doživotí, který na české literární scéně vzbudil značný rozruch, přichází Martin Jun s knihou tematicky i stylisticky odlišnou. Meteorit s rodokmenem je „knihou o lásce v dlouhých souvětích“. S vypravěčskou suverenitou čtenáři předkládá bohatou mozaiku ze života v zapomenuté vísce, kde je pomíjivosti jednotlivce nadřazená sounáležitost k obci a kde mají své nezastupitelné místo pověry, mýty a předsudky. Realitou pro vesničany není to, co se doopravdy odehrálo, ale co si o tom mezi sebou povídají.

 

Ukázka z knihy:

1

Často se na ten den vzpomínalo, přestože se neodehrálo vůbec nic pamětihodného, byl to ten nejobyčejnější den ze všech obyčejných, jenže v myslích lidí to musel být právě tenhle den, kdy se zlomil relativně běžný život vesnice a zasedla si na ni smůla, a to se do relativně běžného života počítá i občasná nešťastná událost, sem tam nějaká ta nehoda či úmrtí, ale nic tak hromadného, co začalo poté, když se těch pět dospělých chlapů rozhodlo jít na pstruhy, vyrazit na tu ryze chlapeckou zábavu, přičemž, jak povídaly báby na návsi, které ještě znaly pohanské mýty, museli buď vyšťourat předvěké zlo ukryté do kořenů v březích, nebo zabít mladého bůžka v podobě duhového pstruha, protože to, co se do tří let od onoho dne událo, nelze přičíst jiným hybatelům lidských osudů než rozzuřenému božstvu.

            Byl horký den neurčitého roku v časech, kdy Malohorským roční období ještě dávala smysl, v červenci zatím ani nekáplo, nehybné vysušené obilí se lámalo pod tíhou slunečních paprsků, dusivý vzduch tlumil jakoukoliv činnost, dobytek se letargicky válel ve vlastním smradu vděčný za trochu stínu a mouchy chcípaly za letu, dopadajíce na hladinu rybníka, kde jejich tělíčka bez ohrožení splývala nepovšimnutá zlenivělými cejny.

            Pláty autobusové zastávky se přiblížily teplotě, jakou měly při zpracování v blízkých kovohutích, takže nebylo možné se jich dotknout, o čemž se přesvědčil neposeda Houdini, který než dojel až k nástěnce vedle zastávky, zanechal napříč vsí rýhy v rozteklém asfaltu, a nechtěje sesedat z odřeného zeleného favorita, opřel se o rozpálený plech.

            Na nástěnce nic zajímavého nebylo, a tak, marně tiskna bříška prstů na boltec, našlápl směrem dolů ke krámu, protože jedině tam mohli být živí lidé ochotní mluvit, když ne se hýbat, a mohl mezi nimi najít alespoň částečné odbytiště pro přemíru horké pulzující krve, jejíž teplota byla pořád ještě vyšší než historická maxima teploměrů. Záměrně přitom rozjížděl bublinky tvořící se na zalátované silnici nedbaje o to, že na asfaltem poleptaných pneumatikách ulpívají vedle prachu kamínky zasazené tam jako zirkony v náramku a že je mezi nimi i jeden z narezlých napínáčků, které děti dolovaly nehtíky z mořeného dřeva nástěnky, aby je mohly krátkozrace políčit na cyklisty – mezi něž se samy řadily –, a které Houdini na rozdíl od nich hloupě nevytahoval z pláště, jelikož věděl, že s takovým defektem se dá jezdit kolik dnů.

            Houdini měl krátce po vojně, mladík s blonďatými vlasy stále ještě dorůstajícími, se špatně opalující se pihovatou kůží dennodenně vystavovanou slunci, pružným tělem atleta nesportovce, neovladatelným běsem v srdci, citlivou dušičkou projevující se věčným úsměvem, řetízkem kolem krku se zavěšeným Kristem – už předtím ukřižovaným a zataveným i s křížem do stříbra –, jehož brzkou zkázu mu leckdo prorokoval, neboť se po okrese proslavil tím, že se snaží ze všech sil zabít, a přestože byl jako mladší syn hanebně rozmazlovaný, dostávalo se mu zároveň od jinak laskavých rodičů hojných výčitek ze strachu, že se tolikrát vyslovené proroctví naplní.

            Pocházel ze skromných poměrů dělnické rodiny, kde se po generace opakovaná praxe žít „z ruky do huby“ projevila v úzkých vztazích s nejbližšími, a byla to právě bezmezná rodičovská láska, již Houdini těžce zkoušel sebedestruktivními sklony realizovat dosud nerealizované, zdolat nezdolané, pokořit nepokořené, vše navzdory nebezpečí a často i logice gravitačních zákonů. Mezi jeho slavné kousky se řadil sjezd třímetrové klouzačky do koupaliště s rukama přivázanýma k beranům favorita či let na vypůjčeném rogalu a následný pokus o přistání v průběhu fotbalového zápasu, jenž musel být přerušen poté, co Houdiniho dopravní prostředek zavadil o přilehlé vedení, jakož i mnoho dalších ztřeštěností, které přežil bez vážné úhony stejně jistě, jako přežíval pravidelnou cestu autem se smysly omámenými desítkou dvanáctek, a které jeho proslulost nafoukly tak, že se s naprostou vážností mluvilo o počtu mladíkových životů a že při pověstném běhu přes kostelní střechu nikdo z náhodných svědků neodvracel pohled v předtuše neštěstí, protože, jak to vyjádřila přihlížející vdova Králíčková: „I kdyby ten pacholek sletěl, dopadne bezpečně na všecky štyry.“

            Před Jednotou seděli zmoženě dva kumpáni a bylo těžké odhadnout, nakolik jejich ohnutí způsobuje tíha čtyř křížů na zádech, nakolik Slunce, ta přerostlá agresivní hvězda, jejímž rozmarům plně podléhá život na jinak vcelku soběstačné planetce, a nakolik lahve sevřené v rukou, které je zároveň zabíjely i udržovaly při životě, jelikož nikdo z přítomných by bez piva nepřežil víc než pár desítek hodin. Jaký je primární zdroj jejich energie, dokazovala už jejich přítomnost u krámu, kam nakupovat smíšené zboží nikdy nechodili a kde je nebylo možné potkat během otvírací doby hostince, ale výhradně v hodinách, ať už dopoledních, či odpoledních, kdy jim krám sloužil jako přechodné útočiště před vpuštěním do pivní svatyně.

Martin Jun: Meteorit s rodokmenem             Když Houdini smykem připarkoval, krámská mu bez zbytečných otázek podala lahváče z mrazáku a statný Abatych se automaticky natáhl pro jednoduchý hliníkový otvírák zavěšený na klandru, jenže Houdini už pivo odzátkoval v zubech, kolo stále mezi stehny, a pozoroval natlakovaný sopečný kužel chrlící lávu přes okraj kráteru, aby jeho činnost uťal rázným pozdravem nebesům.

            „Tak kde sou?“ zeptal se Abatych a hlasitě říhl. „Snad si zas Pavián nehledá holiny jako minule. Už moh pochopit, že v nich potokem nikam nedojde.“

            Houdini odložil lahev vypitou na tři táhlé loky na olámaný betonový schod, kde bude záhy jako kouzlem nahrazena jinou, plnou, a zvědavě vzhlédl.

            „Deme na pstruhy, deš s náma?“

            „Jste jak malí kluci,“ stěžovala si krámská, zatímco vynášela prázdné přepravky od pečiva. „Dybyste radši dělali něco užitečnýho.“

            Její námitka ani nestála za odpověď a sama krámská věděla, že v tomhle vedru se nic užitečnějšího dělat nedá a že když se nepůjdou zchladit do potoka, půjdou se zchladit do hospody, a že ji koneckonců štve hlavně jejich brzký odchod, to, že ji zanechají samotnou s jednotvárným odpolednem, jež naruší jen tu a tam malé dítě dychtící směnit pár drobných za zmrzlinu na klacku nebo stará bába, co ráno o sedmé zapomněla vzít droždí a teď bude zdlouhavě vysvětlovat, proč ho zapomněla, že je tak blbá, jak je stará, a co všechno z toho droždí napeče, až krámskou nakonec vysvobodí mladší syn Štěpán s endurem a odveze ji i s rukama obtěžkanýma nákupem na druhý cíp kopcovité vesnice.

            Ale to bylo ještě daleko, tím spíš, že přehřátý čas se po obědě úplně zastavil, ručičky hodin se neposouvaly – pokud ano, nikdo jejich pohyb nepozoroval –, příroda přestala dýchat, tep života byl sotva hmatatelný, zčernalé slunečnice odmítly následovat příčinu svého smutku po obloze, zrychlený psí dech vytlačil jazyky z tlam, nechávaje je matlat se v prachu, slepice omdlévaly uprostřed dvora, hloupě jej přecházejíce po diagonále, v prasečáku to vypadalo jako po prohrané bitvě, a dokonce i mocné lidské plémě mělo štěstí, že nemuselo čelit invazi nějakých teplomilných tvorů, protože v takový den by bezpochyby přišlo o vládu nad světem.

            Také u krámu bylo dlouho mrtvo, bezúčelné čekání uondalo Saracéna i Abatycha, kteří pochrupovali s otevřenými ústy právě tak nachystanými k napojení z lahve, a pouze o generaci mladší Houdini – neoddělitelný od svého zeleného favorita – si uchoval schopnost ovládat pohybové ústrojí, když při krasojezdecky monotónním obtahování kruhu překonával strouhy vymleté v písku dávnými dešti, což by zajisté leckdo připsal jím proklamované adaptaci na extrémní výkyvy rtuťového teploměru, již demonstroval o poslední zimě v zamrzlém koupališti.

            Krámská cosi dodělala uvnitř a poté rukama vytrčenýma ven cinkla lahvemi o sebe, správně soudíc, že jiný zvuk ty dva spáče už nikdy neprobere, načež na ni, nebo spíš to, co přinášela, vrhli zastřené pohledy bytostí, které mají stále před očima obrysy éterického světa, z něhož byly násilně vytrženy, a narovnávajíce se na červeno-zelené lavičce s rozpraskaným, napůl sloupaným nátěrem si jako dvojčata mnuli víčka, a když si navíc synchronně otřeli zpocené skráně do chlupatých předloktí, donutili krámskou k zamyšlení nad bezvýznamností životního rozhodnutí dát jednomu z nich přednost.

            Saracén zachraptěl molové: „Pavián tu ještě nebyl,“ kterážto věta mohla být otázkou nebo konstatováním, dokonce snad také otázkou i odpovědí v jednom, v každém případě se Pavián neukazoval, ačkoliv se domlouvali na druhou hodinu signalizovanou už dávno autobusem, jenž se vynořil ze zatáčky u Mlejna v celé své obludnosti plechového monstra sloužícího jindy nezhoubně cestujícím, dnes však unášející dvě tři zoufalé, dehydratované tváře, odhalené až stínem platanu přebíhajícím po skle, které k riskantnímu pokusu dopravit se do okresního města musely přimět nějaké závažné důvody. Všichni věděli, že Paviánova nedochvilnost je naprosto spolehlivá a že domluvit se s ním na určitou hodinu má stejný účinek jako pobídka: „Stav se někdy odpoledne,“ jelikož byl tím bohémským typem, který si v trenkách odskočí pro cigarety a rodina se ho dočká za tři dny, což bylo o to víc zarážející u někoho, kdo je zaměstnaný jako řidič hromadné dopravy s povinností být v určitou minutu na určitém místě, a ten nesoulad nebylo možné vysvětlit jinak, než že si na venkově kompenzuje městský život rozfázovaný jízdním řádem.

            Společnost u krámu ani na vteřinu nenapadlo pochybovat, zda se Pavián nakonec dostaví, setrvávali v nečinnosti a neoblomné jistotě na místě, šetříce energii jen na nezbytné přesuny do ustupujícího stínu, protože věděli, že po obědě ho pokaždé zaměstnají na zahradě, z níž se dřív nebo později nepozorovaně vypaří, přestože jsou tam s ním i jeho rodiče, manželka, děti a celá rodina jeho sestry, v součtu šest dětí a pět dospělých, kterým zmizí s bravurou iluzionisty získanou každodenním vystoupením. Jen tak se potuluje po zahradě, rozhlíží se, do čeho by se pustil, ohryzává rybíz přímo z keříku, familiárně zdraví řidiče projíždějícího autobusu čistě na základě cechovní spřízněnosti, sehne se několikrát znalecky k záhonu ředkví, až se konečně sám chopí práce, ke spokojenosti rodičů a ženy, a než se kdo naděje, po Paviánovi se slehne zem, jen na cestě k vrátkům stojí opuštěné kolečko do půli naložené drny a plevelem.

            Bylo více než jisté, že Pavián doma dlouho nevydrží a musí přijít do krámu, i kdyby na jejich domluvu zapomněl, protože ho tam neuhasitelná žízeň dovleče třeba násilím, a skutečně již zaslechli nezaměnitelný hlahol nahoře u rybníka, kde mu zřejmě odpovídal jiný hlas, jenž k nim ovšem nedoléhal, poznali to jen podle pauz v Paviánově křiku, jehož příčinou byla bezesporu dědičná vada pozorovatelná rovněž u jeho sestry, která si někdy zakrývala uši se slovy: „Proč ten náš Jaromír tak strašně řve?“, ale už nevnímala, že ona sama je srovnatelně hlasitá.

            Paviánův chechtot se podobal výbuchům dělostřeleckých granátů, jejichž dopady se v pravidelném intervalu přibližují nepřátelské linii, prozatím ho však přes listy platanů nebylo vidět, pouze slyšeli, jak se jeho hlas vzdouvá ve vlnách, jak přechází od šumu mořské pěny rychle až do řevu příboje, jenž se, při zasmání vlastnímu vtipu, tříští o skaliska útesů, a všichni v obci včetně děcek a domácích zvířat vnímali ten pekelný randál nevzrušeně a smířeně jako věc neměnnou a danou, znajíce jej už dost dlouho, než aby je popouzel, ale také příliš dlouho, než aby se nad ním čas od času milosrdně pousmáli, prostomyslně ho trpěli jako boží trest přítomný od počátku věků, kvůli němuž není třeba bědovat, protože vinu, za niž byl uložen, nelze odčinit.

            (…)

Martin Jun (*1976) se narodil se v Praze, vystudoval Karlovu univerzitu a zájem o sociální a masovou komunikaci se odrazil i v jeho prvním románu Doživotí (2014) s podtitulem „román, kde není ani slovo míněno vážně“. V této intelektuální hříčce zpracoval hravou a ironickou formou téma kontroverzního přijímání spisovatele Milana Kundery českou společností. Vedle psaní se věnuje také mentálnímu koučinku.

Nakladatelství Labyrint, Praha, 2019, váz., 280 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB