Takis Würger: Klub (ukázka z knihy)


Hans Stichler pochází ze skromných poměrů. Když mu jediná žijící příbuzná zprostředkuje stipendium na Univerzitě v Cambridgi a on má jako protislužbu vyřešit zločin, ještě netuší, k čemu se zavázal.

Most vzdechů na univerzitě v Cambridge. Foto: Jean-Luc Benazet, Unsplash

 

Hans se stane členem elitního Pitt klubu a zamiluje se do Charlotte, která ho zasvětí do života britské smetánky. Mladý student si brzy uvědomí, že v klubu – mezi koženými křesly, křišťálovými lustry, intarzovaným nábytkem a zvířecími trofejemi – se dějí věci, o kterých nikdo nechce mluvit nahlas. I Charlotte nejspíš něco skrývá. A právě za dveřmi legendárního Pitt klubu dostane Hans možnost volby: má se v zájmu dobra dopustit něčeho špatného?

Originální a rafinovaná kombinace dojemného milostného příběhu, vývojového románu a napínavého vyšetřování, která ukáže, že zlo najdete i tam, kde byste ho rozhodně nečekali: v prestižním akademickém klubu.

 

Ukázka z knihy:

HANS

Na jihu Dolního Saska se rozkládá lesnaté pohoří Deister. Stával tam dům z pískovce, původně v něm bydlíval lesník a potom se řetězcem náhod a za úvěr z banky stal majetkem manželského páru, který se tam nastěhoval, aby paní měla kde v klidu umřít.

            Sužovala ji rakovina, desítky maličkých karcinomů roztroušených v plicích, jako by jí do nich někdo vystřelil z brokovnice. Taková rakovina se nedá operovat a lékaři říkali, že nevědí, kolik času ženě ještě zbývá. Její muž architekt se proto vzdal práce a zůstal s ní doma. Když otěhotněla, onkolog jí doporučil potrat. Gynekolog řekl, že rodit může i pacientka s rakovinou plic. Porodila drobného, hubeného kojence s křehkými údy a hustými černými vlasy. Muž a žena zasadili za domem třešeň a synovi dali jméno Hans. Ten syn jsem já.

 

V mé nejranější vzpomínce ke mně maminka běží bosky přes zahradu. Má na sobě žluté lněné šaty a na krku řetízek z červeného zlata.

            Když vzpomínám na první roky svého života, je vždycky pozdní léto a připadá mi, že rodiče pořádali spoustu slavností, při nichž dospělí pili pivo z hnědých láhví a my děti limonádu, která se jmenovala Schwip Schwap. Během takových večírků jsem pozoroval, jak si ostatní děti hrají na honěnou, připadal jsem si skoro jako normální kluk a zdálo se mi, že se mamince z obličeje vytratil stín, což ale možná způsobovalo světlo táboráku.

            Většinou jsem se na ostatní díval ze zadního kouta zahrady, kde se popásal náš kůň. Chtěl jsem ho chránit, protože jsem věděl, že se bojí cizích lidí a nemá rád, když ho zkoušejí pohladit. Byl to anglický plnokrevník, kdysi to býval závodní kůň a maminka ho koupila od koňského řezníka. Jakmile uviděl sedlo, začal vyhazovat. Jako malého mě maminka vozila na jeho hřbetě, později jsem na něm sám jezdil po lese, držel jsem se jen stiskem stehen. Někdy jsem v noci vyhlédl ze svého pokoje do zahrady a poslouchal, jak maminka s koněm mluví.

            Maminka znala v lese každou bylinku. Na bolení v krku mi vždycky uvařila sirup z medu, mateřídoušky a cibule a nemoc zmizela. Jednou jsem se jí svěřil, že se bojím tmy, vzala mě za ruku a šli jsme do nočního lesa. Řekla, že by nemohla žít s neustálým pomyšlením na to, že se bojím, což mě trochu zneklidnilo, protože strach jsem míval často. Nahoře na cestě vedoucí po hřebeni slétaly z větví světlušky a sedaly mamince na ramena.

            Každý večer jsem přes prkna v podlaze dětského pokoje slýchal její kašel. Ten zvuk mi pomáhal usnout. Rodiče mi oznámili, že rakovina přestala bujet, ozařování, které mamince naordinovali po porodu, bylo úspěšné. Zapamatoval jsem si slovo „remise“, přestože jsem nevěděl, co znamená. Ale podle toho, jak se maminka dívala, když ho vyslovila, to bylo něco dobrého. Řekla mi, že jednou umře, ale že nikdo neví kdy. Věřil jsem, že dokud se nebudu bát, bude žít.

 

Nikdy jsem si nehrál. Trávil jsem čas tím, že jsem pozoroval svět. Odpoledne jsem chodíval do lesa a sledoval, jak se pohybují listy, kterých se dotýká vítr. Někdy jsem sedával vedle tatínkova ponku, přihlížel jsem, jak soustruží dubové dřevo, a čichal vůni čerstvých hoblin. Objímal jsem maminku, zatímco vařila marmeládu z bílého rybízu, a s uchem na jejích zádech jsem poslouchal, jak kašle.

 

Takis Würger: KlubDo školy jsem chodil nerad. Abecedu jsem se naučil rychle a čísla mě bavila, protože byla tajuplná, ale zpívat písničky nebo vyrábět kytky z kartonu mě nudilo.

            Teprve když jsme v hodinách němčiny začali psát příběhy, pochopil jsem, že by mi škola mohla něco dát. Psal jsem texty o lese a maminčiných návštěvách u lékaře a díky těm příběhům mi svět už nepřipadal tak cizí, umožňovaly mi vytvářet řád, který jsem jinak postrádal. Za kapesné jsem si koupil deník a začal si do něj každý večer zapisovat. Nevím, jestli jsem byl šprt, ale pokud ano, bylo mi to jedno.

 

Ve škole byly různé skupiny: holky, fotbalisti, házenkáři, kytaristi, ruští Němci, kluci bydlící v krásných bílých domech na kraji lesa. Já jsem neměl rád žádný míčový sport a nehrál jsem na žádný nástroj, nebydlel v žádném z těch bílých domů ani nemluvil rusky. O přestávce se u mě zastavovaly holky, a když to viděli kluci z mé třídy, smáli se mi, takže jsem se často raději schovával za akvárium, kde jsem mohl být sám.

            Na moje osmé narozeniny maminka poprosila ostatní rodiče, aby k nám přivedli své děti. Tiše jsem seděl, celý rozčilený jsem upřeně zíral na mramorovou bábovku na stole a přemýšlel o tom, jestli se ty děti budou se mnou kamarádit. Po svačině jsme hráli na schovávanou. Utekl jsem do lesa a vylezl na kaštan. Tady mě nenajdou, říkal jsem si s radostí. Zůstal jsem tam celé odpoledne a domů se vrátil až večer. Byl jsem pyšný, že mě nikdo nenašel, a ptal jsem se rodičů, kde jsou ostatní děti. Maminka řekla, že můj úkryt byl až moc dobrý, a vzala mě do náručí. Mé úkryty budou asi nadosmrti až moc dobré.

 

Když mi bylo deset, kluci o přestávkách často hráli s míčem hru, kterou si sami vymysleli, tak násilnou a tupou, jakou si můžou vymyslet jenom duševně nemocní nebo děti. Šlo při ní o to pronést míč až na druhou stranu hřiště a hráči druhého mužstva vám v tom směli bránit všemi prostředky. Jednoho dne, nedlouho před velkými prázdninami, dostal jeden kluk příušnice a zůstal doma. Potřebovali místo něho náhradníka a zeptali se mě, jestli nechci hrát s nimi. Z toho pomyšlení mě zachvátila panika, protože kluci se potili a já cizí pot nesnášel, a navíc jsem věděl, že neumím chytit míč. Odmítl jsem, ale oni řekli, že beze mě nemůžou hrát. Pár minut jsem tedy pobíhal sem a tam po trávě a těšilo mě, jak dobře se mi daří vyhýbat se situaci, kdy bych musel vzít míč do rukou. Jeden spolužák se na mě rozkřičel, ať se trochu snažím, jinak kvůli mně všichni prohrají. Vzápětí se mým směrem rozběhl s míčem jeden protivník, chodil už do osmé třídy a byl o hodně silnější než já. Vždycky jsem býval drobný a tenhle kluk hrál ragby v zemském výběru a teď se valil přímo na mě. Rychle jsem se rozmyslel, kde má to tělo, jež se na mě řítí, své nejslabší místo, celou vahou jsem vyskočil proti jeho pravému kolenu a rozkopl mu čéšku. Pak jsem vedle toho kluka klečel a opakoval mu, že mě to mrzí. Což on asi neslyšel, protože hlasitě brečel. Potom ho odvezla sanitka a jeho kamarádi mě chtěli zmlátit, tak jsem utekl, vylezl na topol a usadil se nahoře do tenkých větví. Nikdy jsem neměl strach, že bych mohl spadnout. Dole se shromáždily děti a házely po mně hroudami hlíny, které si přinášely z blízkého pole.

            Když jsem přišel ze školy domů, už na mě čekal tatínek, stál v dílně a brousil dřevo. Mezitím mu totiž volal ředitel. Celou dobu jsem si říkal, že to všechno nebylo tak zlé, vždyť se mi přece nic nestalo, ale jen co jsem zahlédl tatínka a věděl, že jsem v bezpečí, rozplakal jsem se. Objal mě a já si oškrabával z košile zaschlou hlínu.

            Tatínek byl tak trochu jako já, dost mlčenlivý, a vůbec si nevzpomínám, že by někdy hrál nějakou míčovou hru. Byl ale taky jiný než já, rád se hlasitě a dlouho smál a smích mu nakreslil do kůže vrásky. Toho dne položil po večeři mezi talíře boxerské rukavice z černé hovězí kůže. Řekl, že většinou je všechno v životě šedé, ale někdy existuje jenom dobro a zlo, a když silnější ubližují slabšímu, je to špatně. Dodal, že mě ráno přihlásí do sportovního oddílu. Vzal jsem rukavice a ohmatával jejich měkkou kůži.

 

Rodiče měli v těch týdnech návštěvu z Anglie, u stolu s námi sedávala maminčina nevlastní sestra, která skoro nemluvila německy a většinu dní prochodila po lese. Měl jsem ji rád, přestože jsem jí špatně rozuměl, když něco vykládala. Maminka mi vysvětlila, že její nevlastní sestra to nemá v hlavě v pořádku a já na ni mám být hodný, tak jsem jí každý den u kachního rybníčku natrhal kytku blatouchů a postavil jí je na noční stolek a jednou jsem ze stromu u kostela ukradl jablko, které bylo velké jako obě moje pěsti, a strčil jsem jí ho pod polštář, aby ho tam našla.

            Až do osmi let jsem žádnou tetu neměl. Potom mi umřel dědeček a maminka se dozvěděla, že má nevlastní sestru, která žije v Anglii. Teta přišla na svět následkem nějaké aférky, dědeček ji nikdy nepřijal za dceru. Po jeho smrti se ale maminka s tetou dokázaly nějak sblížit, přestože byly každá docela jiná. Začínalo to vzhledem, maminka měla vysokou postavu a z práce na zahradě silná předloktí. Teta byla drobná, skoro křehká, trochu jako já, a nosila úplně kraťoučký sestřih, což mi tehdy připadalo úžasné. Ten večer, když tatínek položil na stůl boxerské rukavice, teta tiše ukusovala chleba. Malinko jsem se před ní styděl, protože mě viděla tak slabého, a udivovalo mě, že ona slabě vůbec nepůsobila, přestože byla taky drobná a na zátylku měla malý strup, který vypadal, že se nikdy nezahojí.

            V noci občas přicházela ke mně do pokoje a sedávala na podlaze vedle mé postele. Když dnes nemůžu spát, dívám se někdy na podlahu u postele, a jestliže otočím hlavu rychle ze strany na stranu, mám na okamžik pocit, že tam pořád ještě sedí.

            Toho večera tam zůstala dlouho a dívala se na mě. Trochu jsem se bál, protože mi to připadalo divné. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla, měla ruce jako malá holka.

            Promluvila na mě německy, šlo jí to mnohem lépe, než jsem čekal, její přízvuk zněl legračně, ale nesmál jsem se.

            „Když mi bylo tolik co tobě, byla jsem na tom taky tak,“ řekla.

            „Proč?“

            „Neměla jsem tátu.“

            „To byl nějakej důvod?“

            „Tenkrát jo.“

            Dlouho jsme tak seděli, představoval jsem si, jak hrozný musel být život bez tatínka, a palcem jsem ji pohladil po hřbetě ruky.

            „Ostatní ti ubližovali?“ zeptal jsem se.

            Hlasitě se nadechla, stiskla mi ruku trochu silněji a řekla větu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel: „Jestli se tě někdy dotknou, dej mi vědět, já je zabiju.“

 

ALEX

Byl tak naivní. A měl fascinující měkký pohled, jako by se pořád něčím trápil. Jako by měl v každém oku ukrytou nějakou cizí, černou galaxii. Nikdy nezapomenu na tu noc, na jeho výraz. Hans to neví, ale patří k té malé hrstce důvodů, proč jsem tenkrát zůstala naživu.

            V jednom z těch dnů, kdy pro mě nevycházelo slunce, jsem ho uviděla na zahradě sedět v trávě a posadila se vedle něho.

            „Jak je?“ zeptala jsem se.

            Černé vlasy měl husté jako srst nějakého zvířátka. Seděl vedle mě a já jsem v něm cítila stejnou tíhu, která mě přes den otupovala a v noci nutila být vzhůru.

            „Je mi smutno, teto Alex,“ řekl.

            Nejraději bych ho byla objala, ale neodvážila jsem se. Dlouho jsem věřila, že když se k někomu příliš přiblížím, moje zlé myšlenky na něho mohou přeskočit jako španělská chřipka.

            Byl jako voda nahoře v lesích, mírný a tichý. Musela jsem na něho dávat pozor. Moje sestra to neuměla, vychovávala ho jen polibky. Co mu to bylo platné, že mu slíbala slzy, když ho děti ve škole chtěly zmlátit?

            Občas jsem ho tajně sledovala při boxerském tréninku, stála jsem za dveřmi tělocvičny a pozorovala ho přes nažloutlé sklo. Nikdy jsem nechtěla mít děti a určitě by to nedopadlo dobře, ale pohled na toho chlapečka mezi pohupujícími se pytli písku, sbírajícího sílu do nich udeřit, mě dojímal. Bude se umět ubránit, jestliže mu někdo ukáže jak.

 

Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. V osmadvaceti letech začal studovat společenské a politické vědy na Univerzitě v Cambridgi, kde se stal členem několika klubů včetně amatérských boxerů a Pitt klubu. Za román Klub (2017) obdržel Würger na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se více než dvacet týdnů držel na žebříčku bestsellerů časopisu Der Spiegel a v současnosti podle něj vzniká film. K českému vydání připravuje nakladatelství Host také autorův druhý román Stella (2019) z období druhé světové války.

Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2019, váz., 221 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB