Miguel Bonnefoy: Černý cukr (ukázka z knihy)


Ve vesnici kdesi v Karibiku se objeví hledač pokladů Severo Bracamonte – pátrá po bohatství, jež tu podle legendy před třemi staletími zůstalo po podivném ztroskotání lodi kapitána Henriho Morgana. Jeho příchod převrátí život rodiny Oterových, u nichž se ubytuje. Setkání se Serenou Otero ovšem promění i jeho vlastní plány.

Ilustrační foto: David Dibert, Unsplash

 

Serena je dědička plantáží cukrové třtiny, ale sní o docela jiných obzorech. Roky běží, lidé umírají a další se rodí, rodinné bohatství roste díky výrobě nejlepšího rumu v kraji, tajemný poklad kapitána Morgana ale nadále ovlivňuje osudy všech zúčastněných, každý totiž hledá svůj poklad jinde a z jiných důvodů.

Miguel Bonnefoy ve svém románu, v tom nejlepším slova smyslu inspirovaném jihoamerickým magickým realismem, převyprávěl nejslavnější korzárskou legendu a na jejím základě vystavěl filozofický příběh o osudu mužů a žen, vedených touhou po lásce a štěstí a bojujících s vrtkavostí osudu, slovy namaloval pestrý obraz blíže neurčené země v blíže neurčeném čase, krajiny oplývající kouzelnými přeludy i prokletím.

 

Ukázka z knihy:

I

Nad ztroskotanou lodí posazenou uprostřed lesa na vrcholky stromů vyšel den. Šlo o trojstěžník s osmnácti kanony a ráhnovými plachtami, jehož záď se zarazila do několik metrů vysokého mangovníku. Na pravoboku viselo mezi lanovím ovoce. Na levoboku pokrývalo trup lodi husté houští.

            Všechno bylo tak suché, že po moři zbyla jen trocha soli mezi prkny. Nešuměly tu vlny, příliv ani odliv. Kam až oko dohlédlo, bylo vidět jen kopce. Občas zafoukal vánek naplněný vůní sušených mandlí a bylo cítit, jak celá loď od stožárového koše až do podpalubí praská, jako když někdo někde ukrývá starý poklad.

            Mužstvo už několik dní přežívalo na palubě jen s obtížemi. Byli tu důstojníci bez praporu, pochybní galejníci, černí otroci se zuby vyraženými pažbou pušky, které spoutali na pobřeží Senegalu a kteří byli zakoupeni na londýnském trhu. Celé hodiny postávali u lodního zábradlí s lokty opřenými o vlhký mech, prozkoumávali horizont a hledali oceán.

            Dny míjely a k vidění nebylo nic než barevné stromy a ptáci poletující ve větvích. Muži chodili sem a tam odění do bederních roušek, bloudili mezi jednotlivými palubami a překračovali trnité keře prorůstající mezi prkny.

            Někteří zavěsili houpací sítě, jak vysoko to jen šlo, aby unikli pnoucímu se břečťanu. Jiní, usazení na pytlech se sutí, hráli kostky. Palubu už nikdo nemyl, nikdo nevynášel věci ze skladu. Jen druhý důstojník, obr z Haiti, udělal každý den do stěžně zářez a usilovně se snažil v lesním příboji zaslechnout lomoz nějakého přístavu, ke kterému se přibližují, nebo zvuk spouštěné kotvy.

Miguel Bonnefoy: Černý cukr             Fregata s balíky zboží vyplula před několika měsíci z rejdy ve Waymouthu. Byla z mahagonového dřeva, o kterém se říkalo, že neshnije, ani se do něj nedají červi. Plachty byly napuštěné dehtem, aby lépe odolávaly větru. Těsně před odjezdem odsloužil kněz na nábřeží mši a lodní tesař napsal na příď jméno lodi na znamení dobré budoucnosti.

            Do skladu navezli čočku, fazole, sušenou zeleninu a velké sudy plné nasoleného vepřového masa, které byly omotané provazy ověšenými česnekem. Místokrál jedné vzdálené provincie věnoval sto liber medu. Na palubu dokonce nechali vytáhnout obrovskou želvu, kterou udržovali několik týdnu naživu otočenou na zádech a až poté ji rozřezali.

            Cesta ale byla dlouhá. V prvních dnech po ztroskotání bylo třeba stanovit příděly sucharů a vína. Brzy ale nemohli se zásobami počítat. Kvůli těžké mu vzduchu vyschly sudy, velké kusy masa shnily na zábradlí a medu se nedostávalo. Došla čočka, a tak večer pili z cínových misek polévku z bylin. Suchary se drobily na prášek plný larev, polykali ho i s pilinami.

            Voda v sudech se na slunci zahřála a získala stejně černou barvu, jakou mají kotle kovářů. Barvy oprýskaly natolik, že jméno lodi nešlo přečíst. V kanonech se uhnízdili dravci a v kulatých lodních okénkách netopýři. Když se námořníci konečně rozhodli sníst želvu a odřízli krunýř, aby z něj vyškrábali maso, zjistili, že vnitřek je prázdný. Bylo v něm jen několik hrstí rudého písku, který tvořil záhadné symboly, tak zřetelné, že jeden z otroků se schopností vnímat nadpřirozené zákony tvrdil, že se jedná o čarodějnické písmo.

            Mužstvo se rozhodlo seslat na zem člun a prozkoumat okolí. Druhý důstojník se nechal spustit v křesle upevněném na konec kladkostroje. Cestou dolů spatřil útroby lodi požírané na boku mechovými chapadly. O padesát metrů níže se směrem k lesu nekonečně rozprostírala velká, jako močál temná, zakalená laguna.

            Zem byla bahnitá. Vyskytovaly se tu jen ve vodě rostoucí stromy, jejichž kořeny byly potopené. Přes mangrovy byly vidět jako vory plovoucí kmeny omotané liánami a větvemi, klikaté vodní kanály tekoucí pod rostlinnou klenbou a mrtvé vlaštovky v bahně.

            Oceán tady nepřipomínalo nic. V tomto okamžiku druhý důstojník pochopil, že se ztratili uprostřed neznámého území a vypadá to, že jim veškeré nástrahy přírody brání dostat se zpět na moře.

            Vystoupal zpět na palubu a řekl:

            „Tohle musíme dát vědět kapitánovi.“

Henry Morgan spal v malé, pod palubou postavené alkovně bez dveří, která se zavírala závěsem upevněným na skobách. Morgan měl sice loď na povel, ale od chvíle, kdy ztroskotala, nikdo neviděl, že by svůj kout opustil.

            Druhý důstojník rozhrnul závěs a vešel do místnosti s nízkým stropem. Aby mohl postoupit dál, musel si proklestit cestu mačetou. Skrz palubní průlez rostly všechny možné druhy tropických květin. Trámy zaplavila hustá zeleň. Skříně z citroníkového dřeva obklopilo listoví, a těžké kusy nábytku, celé zelené od kapradí, občas ve stínu zapraskaly.

            Prostor byl zaplněn kuriozitami z dálek a nakradenými předměty, které v cizích přístavech sloužily jako platidlo. Na jednom stole se kupily metráky hřebíčku z Moluk, slonovina ze Siamu, kašmír z Bengálska, santalové dřevo z Timoru. Všechno bylo cítit pepřem z Malabaru uchovávaným v porcelánových nádobách.

            Na stole uprostřed místnosti ležely otevřené kazety s lodními kompasy a s breviáři v ještěrčí kůži, na nich byl ricinový olej a rum z Cayennu. Tu a tam se povalovaly staré, v Benátkách svázané a pozlacené námořní mapy s latinskými názvy a uprostřed stála truhla z dubového dřeva se železnými pásy, sbitá dvanácti stříbrnými hřeby, ve které bylo možné zahlédnout stovky dukátů, louisdorů, křížů, kalichů, morocotas, několik rukojetí šavlí, hrdlo etruského džbánu a zlaté rohy z města Gallehus.

            Nikdo kromě druhého důstojníka neměl tušení o tom, že v útrobách lodi zamořených bídou, hladem, zkaženým masem a nepoživatelnými suchary, pod prkny ulepenými od hlíny, tiše jako anděl v koutě chléva spí poklad.

            Druhý důstojník promluvil do tmy:

            „Kapitáne, mužům dochází trpělivost.“

            Vzadu se něco pohnulo, na posteli se sloupky se ve špinavém světle rýsovala ležící postava.

            Bledý a vyhublý kapitán se hlavou opíral o devět polštářů. Kdyby se nepohnul, vypadal by jako mrtvý. Upřeně se díval na větve, které do alkovny prorůstaly skrz kulaté okénko. Ve vzduchu byl cítit stejný zápach, jaký bývá v pokoji nemocného. Les kolem kapitána burácel stejně jako příliv.

            „Ať si jim dochází,“ odpověděl Henry Morgan chraplavým hlasem. „Aspoň zapomenou na hlad.“

            Druhý důstojník zapálil svíčku, která ozářila kapitánův obličej, francouzský knír, dlouhé vlasy plné mastnoty a konopí, oči podlité čtyřiceti lety pirátského života. Plamen zbarvil jeho zuby do ruda a kůži od hlavy až po paty do žluta. Fialové kruhy pod očima zcela pohltily lícní kosti.

            Obličej starce, jehož tuhé vrásky vyhloubila mořská sůl. I vleže byl oblečený do kabátu z šedé kůže, jehož vnitřní kapsy ukrývaly pistole. Na hlavě měl třírohý klobouk, který byl tak obnošený, že vypadal, jako by dvanáct měsíců zrál v dubovém sudu. Na prstech otáčel roztahovacími zlatými prsteny, které ukradl na Barbadosu.

            Henry Morgan se naklonil k nočnímu stolku a nalil si plnou sklenku rumu, naředěnou kapkou limety.

            „Kdybych měl nohy, ukázal bych jim, jak přežívá pirát,“ uchechtl se. „I na zemi.“

            Nadzdvihl pokrývku a druhý důstojník uviděl kapitánovy nohy, tlusté jako kostelní zvony, s kůží napnutou a promodralou, nabobtnalou otokem. Rumová léta se mu podepsala na cévách. Kapiláry popraskaly. Svalová tkáň se naplnila vodou. Úlevu přinášely jen vylouhované slupky z granátového jablka, borovicový vývar s octem a odvar z kozího mléka s deseti uncemi cidru.

            On, který byl postupně korzárem, vrchním velitelem, členem Pobřežního bratrstva a guvernérem Jamajky, teď prospal čtrnáct hodin denně. V noci močil do postele. Na zemi usychaly obklady, hadry byly plné skvrn od krve. Jeden starý otrok kapitánovi prováděl břišní punkce, připravoval mu masti ze semen anýzu a z koriandru mexického, ale Henry Morgan, sám a chudý, upadal v hloubi své lodi do agonie s rukama zabořenýma do pokladu, který ho nemohl zachránit.

            „Ať už mě nikdo neruší,“ řekl.

            Padl zase na záda a dodal:

            „V domě oběšencově se o provaze nemluví.“

(…)

Miguel Bonnefoy (*1986 v Paříži) je synem chilského romanopisce a venezuelské diplomatky, vyrůstal ve Venezuele a v Portugalsku, žije ve Francii. Už v roce 2009 získal Grand Prix de la Nouvelle de la Sorbonne Nouvelle za povídku Dům a zloděj (La Maison et le Voleur) a posléze za knihu Ikaros a jiné povídky (Icare et autres nouvelles, 2013) obdržel Prix du Jeune Écrivain, udělovanou autorům od 15 do 27 let. Román Octaviova pouť (Le voyage d´Octavio, 2015) byl rovněž ověnčen několika cenami určenými mladým autorům nebo prvním románům, byl nominován i na prestižní Prix Goncourt za první román a vyzdvihla ho porota Prix des Cinq Continents oceňující díla celého světa napsaná francouzsky. Černý cukr (Sucre noir, 2017) se dostal do nejužšího výběru nominací významné Prix Fémina.

Přeložila Markéta Krušinová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 208 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB