Robert Menasse: Hlavní město (ukázka z knihy)


Padesáté výročí založení Evropské komise se blíží, což je důvod pro velkolepé oslavy. A podle evropských úředníků neexistuje pro připomínku tohoto jubilea lepší místo než bývalý vyhlazovací tábor v Osvětimi… Inspektor Brunfaut má naproti tomu jiné starosti: vyšetřování vraždy v bruselském hotelu Atlas zastavila vyšší místa a on tak musí začít pátrat na vlastní pěst. A jak s tím vším souvisí prase, které si volně pobíhá po bruselských ulicích?

Robert Menasse. Foto: Zdenko Pavelka

 

Hlavní město je mistrovským dílem autora, který se vyznačuje jednou z intelektuálně i politicky nejpronikavějších myslí v současném rakouském písemnictví. Na pozadí skutečného dění v Evropě ohrožované krizí Menasse přenáší čtenáře do současného Bruselu, aby je vzal na divokou a myšlenkově provokující prohlídku po evropských institucích a zároveň připomněl, jaké hodnoty a jaké důvody stály před půlstoletím u zrodu „evropského mírového projektu“.

 

Ukázka z knihy:

TŘETÍ KAPITOLA

Smrt je koneckonců také jen

počátkem následných jevů.

Na cestě z Gare Centrale na vrchní komisařství v Rue Marché au Charbon se Émile Brunfaut co chvíli zastavoval, rozhlížel se, pohledem klouzal po fasádách domů, pozoroval lidi, kteří měli nějaký cíl nebo nějaký úkol a město takříkajíc uváděli do provozu. Miloval Brusel brzy zrána, když se město probouzelo. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, vzdechl, ale stísněně zaregistroval, že to nejsou vzdechy štěstí. Když procházel po Grand Place, zase se zastavil, hleděl: ta nádhera! Tohle náměstí ukazovalo svou krásu skutečně jen v tu časnou hodinu, ještě než se na ně vrhnou davy turistů. Nenáviděl turisty, tyhle lovce stvrzovaných klišé, která si přinesli v hlavě lidi, co vlastní oči nahradili tablety a fotoaparáty, co jen překážejí a ze živoucího města dělají muzeum a z lidí, kteří tady pracují, statisty na obrázku města, muzejní sluhy a lokaje. Brusel byl mnohojazyčným a multikulturním městem ještě dřív, než začaly ze všech koutů světa přicházet tyhle zástupy, které tu nemají co pohledávat. Zhluboka se nadechl, aktovku si přitiskl na břicho a snažil se co nejvíc roztáhnout hrudník. Civěl. Jako nějaký turista. Jaká krása! Jak je tohle náměstí krásné! Nebylo v tom žádné štěstí, naplňoval ho znepokojivý stesk, pocit smutku. V roce 1914, vyprávěl jeho dědeček, byl Brusel nejkrásnějším a nejbohatším městem na světě – pak třikrát přišli, dvakrát ve vysokých botách a s kvéry, pak ve cvičkách a s fotoaparáty. Byli jsme uvrženi do vězení a propuštěni jako sloužící. Émile Brunfaut svého děda neměl nijak moc v lásce, respektoval ho, to ano, nakonec i obdivoval, ale milovat ho za jeho života nemohl, tohohle zahořklého starého muže. Teď sám zestárl. Moc brzo. Miluje Brusel brzo ráno – tahle myšlenka ho tedy dřív nenapadala. Chodíval po tom náměstí prostě do práce. Teď vidí Brusel – jako někdo, kdo by se měl loučit. Proč? Neplánuje… – šel dál, přidal do kroku, chtěl si ještě před brífinkem v osm dát kafe a připravit se. Nevěděl, že to skutečně existuje: předtuchy. Je komisař. Nic nedá na tušení, domněnky, fantazie. Jeho dědeček říkával: Sněním o pivu žízeň nezaženeš. A komisař to dodržoval a jinak by to nebylo, ani kdyby se dal na jiné povolání.

            Měl to skutečně být den, kdy se musel rozloučit. Myslel si, že to je břicho. Jeho velké nadmuté břicho se tisklo na plíce a stlačovalo je, tak to vnímal a měl za to, že to je důvod jeho potíží s dýcháním, které pokaždé znělo jako vzdechy.

            Byl ledový lednový den pod hlubokou, ocelově šedou oblohou. Půda, do které dnes bude muset zarýt hrobník, byla tvrdá jako dlažba tohoto skvostného náměstí.

            Na brífinku v osm musel Brunfaut referovat, že v případu „vražda v Atlasu“ nemají v ruce nic, absolutně nic. Neustále si rukou přejížděl po břiše, vzal si předtím ke kávě croissant, mastné drobky mu uvízly na košili, mluvil a přejížděl, mluvil dále, jezdil stále, jako by měl tik. Mají mrtvolu muže, identita neznámá. Muž se v hotelu ubytoval pod falešným jménem, údajně nějaký Maďar z Budapešti, ale pas měl falešný. Recepční vypověděla, že mluvil anglicky se silným přízvukem, ale jestli měl maďarský přízvuk, to nebyla schopna posoudit. Lidé v laboratoři odvedli rychlou a důkladnou práci, ale ani z daktyloskopie, ani z forenzní odontologie a sérologie žádné indicie nevyplynuly, nejsou žádné odpovídající údaje v databance Police Fédérale. Stejně tak bezvýsledná byla balistická analýza smrtící kulky. Možná přijde ještě něco od Europolu. Obdukční zpráva potvrdila jen to, co bylo zjevné: byla to poprava, výstřel z bezprostřední blízkosti, do týla. Pachatel podle všeho v pokoji nic nehledal, nic neukradl. Nalezený osobní majetek oběti nepřinesl žádnou informaci o jeho skutečné identitě, nebo dokonce o možném motivu. Nebylo tam nic nápadného, kromě prasete. Ano, prasete. Několik dotazovaných osob, které se zhruba v době spáchání činu zdržovaly poblíž hotelu Atlas, a také někteří lidé ze sousedství uváděli, že jim bylo divné volně pobíhající prase před hotelem. Naprostá záhada, konstatoval komisař Brunfaut, po všem dosavadním vyšetřování a dotazování máme u tohoto případu jediný konkrétní záchytný bod: prase – a nevíme ani, jestli má tohle prase s případem něco společného. Znovu si přejel rukou po hrudi, pak si obě ruce přiložil k břichu, stlačil ho dolů a zároveň se zhluboka nadechl. Pánové!

            Žádný z důstojníků nic neříkal. Émile Brunfaut si nemyslel, že třeba zatajují něco, co on ještě neví, anebo že zamlčují myšlenku, na kterou nepřišel, vstal a vybídl muže ze svého týmu, aby šli do malé schůzovní místnosti.

            Za daného stavu věcí nemůžeme nic dělat, jen následující, řekl. Zaprvé počkat, zda od Europolu dostaneme odpověď na data, která jsme jim poslali. Zadruhé to prase. Neznáme identitu oběti, ale třeba vypátráme identitu toho prasete. Pokusil se o úsměv. Takové prase jistě nepřijede do Bruselu jako turista, letadlem, a nejde se pak projít po centru. Musí mít nějakého majitele, kterému uteklo nebo který ho někde vypustil. Prověříme tedy všechny chovatele prasat v Bruselském regionu. A především zatřetí: Chci vědět, kdo byl ten člověk, co stál v okně toho domu určeného k demolici. Je možné, že si něčeho všiml. Možná to byl majitel bytu, možná majitel domu. To se dá rychle zjistit. Chci to vědět ve třináct hodin, až se vrátím. Musím teď na hřbitov.

Robert Menasse: Hlavní městoSlušný už jen na hřbitově byt.

            Pokoj byl přetopený, David de Vriend šel okamžitě k oknu a otevřel ho. Zjistil, že se dá jen vyklopit, na škvíru tak malou, že jí ani ruku nešlo prostrčit. Pohlédl na náhrobky stojící zpříma ve vyrovnaných řadách pod hlubokou šedivou oblohou a zeptal se, zda lze tuhle okenní blokádu nějak změnit, či lépe: odstranit.

            Paní Joséphine ho poučila, že jí de Vriend nesmí oslovovat „sestro“, protože tohle není žádný špitál, nýbrž rezidence pro seniory, nemám pravdu, pane de Vriende.

            Mluvila příliš hlasitě, přímo křičela, za ta léta komunikace s většinou nedoslýchavými starými lidmi se jí to stalo druhou přirozeností. David de Vriend zavřel oči, jako by si tím mohl zacpat uši. Okno – „… pro vaše vlastní bezpečí…“ slyšel, jak volá či řve, měl už jediné přání, aby ta žena zmizela. Snášel ten její tón jak na apelplace stejně tak málo jako její strojenou vlídnost, ta její ústa nepřetržitě vypjatá do úsměvu. Věděl, že je nespravedlivý, ale kdyby v životě existovala spravedlnost, byl by toho tady ušetřen. A teď stála vedle něho, hulákala mu do ucha: Není to krása, tolik zeleně za oknem, nemám pravdu? Odvrátil se, svlékl si sako, hodil je na postel. Ona a její tým jsou tu vždy pro něho, nemám pravdu, řekla. Když bude potřebovat pomoc nebo bude mít problém, stačí zavolat, tady tím domácím telefonem anebo tady, vedle postele, zvonkem, nemám pravdu, pane de Vriende? Rozhlédla se kolem s výrazem nadšení, jako by tohle maličké apartmá byla luxusní rezidence, rozevřela náruč a zvolala: To je teď vaše malá říše! Tady se budete cítit dobře!

            To byl rozkaz. Ohromeně viděl, jak k němu napřahuje ruku. Trvalo to, než zareagoval. Chtěla ruku zase stáhnout, když jí konečně podal svou. Nastalo krátké míjení, až se to podařilo a pozdravili se. Takže všechno nejlepší, tu si všimla vytetovaného čísla na předloktí, nemám pravdu, řekla tiše. Pak odešla. A de Vriend se rozhlížel po své malé říši a divil se, že si toho nevšiml už tehdy, když si chodil prohlédnout různé domovy důchodců a nakonec se rozhodl pro tento: všechno v tom pokoji bylo připevněné a přišroubované. Nebyl tu ani kousek nábytku, který by bylo možné pošoupnout a přemístit. Nejenom postel s nočním stolkem, nejenom napůl šatník s bílými dveřmi ve vysokém lesku, napůl vitrína s dveřmi ve skle, i malý stůl a sedací kout ve tvaru L ten stůl obemykající byly přimontované, televizor přišroubovaný ke zdi, dokonce i obrázek nad postelí – Benátky za deště, v pseudoimpresionistickém stylu – byl zavěšen tak, že ho nešlo dát někam jinam. Proč Benátky? A proč za deště? Mají se Bruselané na sklonku života utěšovat tím, že i na nejkrásnějších místech světa prší? Malá zabudovaná kuchyňská linka. Nebylo nic, co by se dalo přesunout, změnit, jinak postavit. Ani židle ne. Všechno bylo nezměnitelné a definitivní. Přistoupil ke skříni, stálo tam za sklem pár knih, které si vzal s sebou, sevřených mezi dvěma keramickými opěrkami, představujícími čtoucí prasátka. Dar jeho posledních maturantů, než šel do důchodu. Chtěl knihy vyndat, položit je tam a sem, na stůl, na postel, byly by pak v téhle místnosti jediným movitým inventářem, přejel pohledem po hřbetech knih, ještě jednou, zaváhal – co chce? Číst? Chtěl číst? Ne. Stál tam a upřeně hleděl na hřbety knih, zase skříň zavřel. Chce – co vlastně? Ven? Chtěl ven. Přistoupil k oknu. Bruselský městský hřbitov. Neměl nic v dosahu. Zato v dohledu ano. Teple se oblékl.

Od domova důchodců Maison Hanssens na Rue de l’Arbre Unique to bylo k hlavní hřbitovní bráně jen několik kroků. Ledový chlad. Šedivá obloha. Kovaná brána. Uklidnilo ho, že vidí nějaké ptáky, vrány a vrabce. A těch krtinců mezi hroby, nevzpomínal si, že by byl na některém hřbitově viděl tolik krtinců, ba dokonce že by si vůbec kdy všiml krtince na hřbitově. A všude tady mezi popínavým břečťanem rostly houby, spousty hub, jsou to – jsou to – nenapadal ho název. Znal je, je to jedno, stejně jsou nepoživatelné. Toť vše. Byl tu jeden hrob doslova vzhůru nohama, překlopený silnými kořeny obrovského stromu. Vedle toho náhrobní desky, roztříštěné spadlými kmeny nebo popadanými větvemi. Na rozbitém kameni mech. Mladé, nově zasazené stromky vedle stromů, co se samy skácely nebo je pokáceli, ležely mezi hroby a tlely. Na této zahradě smrti i stromy umíraly a klesaly do země. Na starých náhrobních kamenech visely malé sádrové věnečky. Někde dva nebo tři, některé takové věnečky ležely i před náhrobky nebo vedle hrobů. Jako by tu morbidní děti házely obručemi.

            Co chvíli se před některým hrobem zastavil, četl jména, prohlížel si emailové fotografie. Chodil rád na hřbitovy, zamlouvalo se mu, že lidé mají hroby, na kterých stojí jejich jméno. Lidé, kteří zemřeli a které je pak možné navštěvovat. Viděl hroby dětí, lidí, kteří zemřeli velmi mladí, na nemoc, po nehodě anebo byli zavražděni, tragické osudy, ale mají hrob. Dokud existují hřbitovy, existuje příslib civilizace. Jeho rodiče, jeho bratr, jeho prarodiče mají hrob ve vzduchu. Žádné místo, které by bylo možné navštěvovat, udržovat, položit tam kamínek. Žádné místo pokoje. Jen trvalý nepokoj, který nedokáže dojít odpočinutí. Ve vzpomínce, která s ním umře, existoval jen poslední obrázek jeho rodiny, zachycený posledním pohledem – a ten byl pouhé tvrzení. Neviděl tenkrát matčinu tvář, jen její ruku, která ho držela za rukáv, než se jí vytrhl, neměl žádný poslední obraz otce, jen vzpomínku na jeho výkřik „Zůstaň!“, výkřik „Zůstaň tady! Přivedeš nás do neštěstí!“ – a jeho malý bratr, bez tváře, jen záda dítěte tisknoucího se k matce. A jinak? Vzpomínky, které působily jako ukradené ze vzpomínek nashromážděných jinými: vzpomínky otec-matka-dítě, vzpomínky-všehochuť, ty nejšťastnější. Černé jako popel spálených fotografií.

            Jeho otec miloval tarte au riz. To byla taková vzpomínka. Zároveň žádná. Chyběl mu k ní obrázek. Jak rodina sedí u stolu a tatínek s radostně rozzářenou tváří říká „Hmmm, dnes máme konečně zas jednou rýžový dort!“ a jak maminka pokládá tarte na stůl a otec umravňuje děti „Pomalu! Nedivočte!“ a matka říká: „Nejdřív dostane pořádný kousek tatínek!“ a – všechno špatně! Neexistoval žádný obraz takové vzpomínky, žádný film se vzpomínkou na něco takového, neviděl sám sebe, jak sedí s rodinou u stolu nad rýžovým dortem, existovala jen věta: „Tatínek miloval tarte au riz!“ Ale proč? A kde se vzala tahle věta? Zrovna tahle věta? Jako vzpomínka na jeden život? Zároveň mrtvá věta, pohřbená v jeho hlavě. Tu uviděl náhrobek, na kterém bylo vytesáno:

            TOUT PASSE

            TOUT S’EFFACE

            HORS DU SOUVENIR

            Zastavil se, dlouho pozoroval ten nápis, shýbl se, zvedl oblázek a položil ho na hrob.

Tolik poničených hrobů. Vandalismus přírody. Kořeny stromů vyvrácené náhrobní desky, ulámanými větvemi a spadlými stromy roztříštěné hrobky, bující vegetací pohlcené kameny. Pustnoucí památníky konkurenčního boje lidí, nezřízené touhy po reprezentaci: rozpadající se, plísní napadená mauzolea, jež měla vydávat monumentální svědectví o moci a bohatství rodiny, teď chátrají a svědčí o jediném: o pomíjivosti. Před nimi nápisy, které tam umístila hřbitovní správa: Nájem tohoto hrobu vyprší koncem roku.

            Bez peněz umírají i hroby.

            Byl unavený, chvíli uvažoval, že se radši vrátí. Ne, chtěl prozkoumat celé to sousedství, v němž teď žije.

            Zahnul doleva, nevšímal si směrovek „Hřbitov německých vojáků“, „Commonwealth War Graves“, „Nederlandse Oorlogsgraven“, a už začínaly řady přesně vyrovnaných náhrobků, jeden jako druhý, jež po živoucím a přímo křiklavém chaosu civilní části hřbitova svou nekonečnou jednotvárností evokovaly dramatický klid a krásu, perfektní vykoupení uloupeného života estetikou důstojenství.

            Ve věku 24 let – padl za vlast.

            Ve věku 20 let – padl za vlast.

            Ve věku 26 let – padl za vlast.

            Ve věku 19 let – padl za vlast.

            Ve věku 23 let – padl za vlast.

            Ve věku 23 let – padl za vlast.

            Ve věku 22 let – padl za vlast.

            Ve věku 31 let – padl za vlast.

            Ve věku 24 let – padl za vlast.

            Ve věku 39 let – padl za vlast.

            Ve věku 21 let – padl za vlast.

            Mort pour la patrie, for the glory of the nation, slachtoffers van den plicht.

            Kdo tudy šel, přehlížel řady jako generál armádu mrtvých, jako prezident vojenskou formaci při státní návštěvě Hádu. Zavřel oči. A právě v tom okamžiku ho někdo oslovil.

            Pán, který se ho ptal, zda mluví německy nebo anglicky.

            Trochu německy.

            Jestli neví, kde je Mauzoleum absolutní lásky.

            Jak prosím?

            Muž o tom četl v průvodci, rozumíte mi? Ano? Dobře. Takže v průvodci. Musí to být někde tady. Mauzoleum absolutní lásky. Nevíte –?

            Neví, řekl de Vriend.

(...)

Robert Menasse (*1954) patří mezi nejvýznamnější současné rakouské spisovatele. Studoval německou literaturu, filosofii a politickou vědu ve Vídni, Salzburgu a v Messině, od roku 1980 přednášel šest let na univerzitě v São Paulo v Brazílii (filosofii a estetiku, zejména o Hegelovi, Lukácsovi, Benjaminovi, Adornovi). Píše romány a eseje, žije hlavně ve Vídni a v Amsterodamu. V českých překladech dosud vyšly tři jeho romány: Blažené časy, křehký svět (1997), Čelem vzad (1999) a v roce 2013 Vyhnání z pekla, mimořádná freska prolínající osudy významného učence a diplomata 17. století rabbiho Manasseha ben Israel se značně autobiografickým příběhem z druhé poloviny století dvacátého. Obdržel řadu ocenění v německé jazykové oblasti, mj. ceny Heimita von Doderera, Josepha Breitbacha, Liona Feuchtwangera, Marie Luise Kaschnitz a Ericha Frieda, v roce 2013 obdržel respektovanou Cenu Heinricha Manna (uděluje ji berlínská Akademie umění) a za reportážní esej, který v českém překladu vyšel pod názvem Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír (2014), cenu Politická kniha 2013, kterou mu udělila Nadace Friedricha Eberta. Tento vhled do unijních úřadoven předznamenal práci na románu Hlavní město, kvůli němuž Menasse strávil v Bruselu více než rok, aby poznal chod institucí a lidi v nich pracující. Román vyšel v roce 2017 v nakladatelství Suhrkamp, autor za něj obdržel Cenu německých knihkupců (více ZDE) a kniha se stala v německy mluvících zemích jednou z nejprodávanějších beletristických novinek.

Rozhovor s autorem přinesly Literární noviny 1/2018 a přečíst si jej můžete i na našem webu.

Přeložil Petr Dvořáček, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2019, váz., 400 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB