Pavol Rankov: Malá dunajská válka. Politický thriller z možné současnosti


Snad už příští rok vypukne na jižním Slovensku Malá dunajská válka. Do konfliktu mezi slovenskou domobranou a velkomaďarskými separatisty se zapojí také čeští dobrovolníci. Mnoho lidí, mezi nimi řezník ze Šamorína, olympionička z Nových Zámků a odborník na minová pole z Novák, bude postaveno před volbu, zda se podílet na zabíjení, anebo ohrozit vlastní život. Krizi by mohl vyřešit snad jen zázrak, protože vojska Evropské unie stejně jako mírové sbory OSN přicházejí jako vždy pozdě…

Pavol Rankov. Foto: Ján Belák

 

Ukázka z knihy:

FERI 3

V holandském táboře si Feriho nikdo nevšímal. Večer mu dali krabičku džusu a malou sušenku. Když před mladými vojáky zamával zubním kartáčkem, neochotně jej odvedli do umývárky. Jeho neklid postupně překrývala unuděná otupělost. Nakonec usnul a celou noc prospal na plastové židli s tělem nepřirozeně zkrouceným. Ráno byl polámaný, záda měl ztuhlá, bolelo ho čelo, kterým se opíral o stůl, brněla ho ruka, která kdovíjak dlouho bezvládně visela.

Ve stanu byl sám, oba holandští vojáci byli pryč. Feri se chtěl trochu rozhýbat nebo alespoň dostat tělo do jiné polohy, udělal pár kroků k tulivakům a na chvilku si na ně lehl. Vstával pomalu; sotva se mu to podařilo, cítil, že když udělá prudší pohyb, píchne ho v zádech, jak se mu to v minulosti občas stávalo, když byla zabíjačka v mrazivém počasí nebo se musel déle zdržovat v chladicím boxu.

Vzápětí, jako by čekal na Feriho probuzení, vešel do stanu holandský velitel společně s vojákem, který na podnose držel uzavřené plastové kelímky. Feri si znova sedl, sledoval bílé rukavičky, které měl voják navlečené a vytvářely nepřekonatelný kontrast k jeho maskáčové uniformě. Velitel měl na krku znovu pověšený přístroj s mikrofonem a malými reproduktory. Promluvil a strojový hlas počítače přetlumočil jeho pozdrav do slovenštiny:

            „Dobrý den. Vy jste se vyspal jak? Pravděpodobně toto nebylo dobré. Vy omluvte nás, pro vás nemáme jiné možnosti na bydlení.“

            „Nechci tu bydlet, chci jít domů. Ani jste mi neřekli, proč jste mě vzali,“ odpověděl Feri a tázavě hleděl na přístroj, jak přeloží jeho slova.

            Velitel chápavě pokýval hlavou. „Promiňte znova. My máme možnosti na bydlení pro vězně, ale status vězeň není váš.“

            „Tak proč jsem tady?“ zeptal se Feri zostra. Informace, že není vězeň, prudce zvýšila jeho sebejistotu a vyvolala v něm vzdor.

            „Rozhořčení je vhodné,“ souhlasil hranatý hlas z reproduktoru a Holanďan přitom s úsměvem rozpažoval, což vypadalo, jako by chtěl Feriho obejmout, a ne se mu omluvit.

            „Vy snězte snídani. Dobrou chuť,“ zachraptěl reproduktor.

Voják, který doteď znuděně postával za velitelovými zády, rázně vystoupil a konečně postavil před Feriho tácek s jídlem. Feri chtěl nejdřív odmítnout, zachovat si hrdost, držet cosi jako protestní hladovku. Ale hlad mu to nedovolil. Nadzvedl víčko hrnku a vypil horký čaj.

            Potom nakoukl do druhého kelímku – byla v něm káva.

            „Dobrou chuť,“ zopakoval holandský velitel.

            Feri nejdřív počkal, myslel, že Holanďan odejde, ale ten stál na místě a spokojeně Feriho pozoroval.

Feri pochopil, že bude muset jíst ve velitelově přítomnosti. Otevřel největší krabičku. Uvnitř byly krajíce chleba, eidamský sýr a plátky šunky. Udělalo se mu špatně, rychle krabičku odsunul a vzal si další. Kukuřičné lupínky. Feri vybalil umělohmotnou lžičku a začal hltavě jíst. Velitel využil, že se na něj Feri chvíli nedívá, a přisedl si ke stolu.

            „My musíme mít rozhovor. Vy zřejmě víte, co budou moje otázky,“ přeložil počítač Holanďanova slova.

            Suché kukuřičné lupínky uvázly Ferimu v krku. Najednou je nedokázal spolknout. Škrábaly ho v krku, až se začal dusit a do očí mu vstoupily slzy. Nakonec se mu podařilo hlasitě polknout. Odsunul misku s polovinou lupínků. Holanďanova tvář se skrývala za profesionální neutralitou. Vytáhl z vnitřní kapsy uniformy tablet a začal v něm něco hledat. Když to našel, zvedl zrak k Ferimu.

            „Nemám tušení, jaké budou vaše otázky,“ řekl Feri.

            Veliteli chvíli trvalo, než poskládal a doplnil slova z translátoru do smysluplné věty.

            „Otázky budou o válce a potom po válce, všechno, co bylo,“ přeložil počítač Holanďanovo zachrochtání.

            „Nikoho jsem nezabil,“ prohlásil Feri. Vrhl krátký, vděčný a spokojený pohled na translátor. Líbilo se mu, jak zněl překlad té věty.

            Od začátku věděl, že s ním bude Holanďan mluvit o válce, ale až když to bylo vysloveno, dopadla tato hrozba v celé své tíži.

            „Poprvé, když jste byl na tomto místě, fotbalové hřiště Šamorín, tehdy slovenská domobrana?“

            „Krátce potom, co Slováci vytlačili Maďary ze Šamorína. Domobranci pro mě přijeli autem a dovezli mě sem.“

            „Jaký byl důvod?“

            „Neměl jsem žádný důvod, donutili mě, abych nastoupil do jejich auta a dovezli mě.“

            „Oni důvod řekli vám?“

 Pavol Rankov: Malá dunajská válka. Politický thriller z možné současnosti copy           Feriho oči nejistě bloudily po stanu, v němž se nacházel. Nechtěl lhát, ale ani říct pravdu. Potřeboval by mít aspoň přibližnou představu o tom, kolik toho Holanďané už věděli.

            „Ano,“ připustil nakonec Feri. „Řekli mi důvod.“

            „Vy řekněte ten důvod.“

            „Chtěli, abych byl hrobníkem.“

            Holandský velitel soucitně pokýval hlavou. Jako by na chvíli ztratil svou nezaujatou profesionální masku. Ale jen na moment, rychle se zase vrátil do své role.

            „Vy souhlasil?“

            „Ano.“

            „Vy jste pochoval koho?“

            „Ženy.“

            „Kolik?“

            „Tři.“

            „Ony byly mrtvé?“

            „Samozřejmě.“

            „Jenom tři?“

            „Ano. Tři.“

            „Vy znáte, kde ty hroby jsou?“

            „Ano, u Dobrohoště. Můžu vám je ukázat.“

            „Vy viděl jste okolnosti, kdy tři ženy zabili? Vy umíte hovořit, kdo tři ženy zabil?“

            „Ne, neviděl jsem, kdo je zabil, nebyl jsem u toho.“

            „Vy umíte hovořit, na jaký způsob ty tři ženy zabili?“

            Feriho ruce samovolně odsunuly krabičku se šunkou a sýrem ještě dál, téměř jako by chtěl Holanďanovi nabídnout.

            „Myslím, že je uškrtili, ale nevím to jistě. Nejsem lékař. Pravděpodobně je předtím znásilnili.“

            Velitel zamyšleně pokýval hlavou. Chvíli se díval do svého tabletu.

            „Vy přišel jste do tábora slovenská domobrana, fotbalové hřiště Šamorín kolikrát?“

            Feri se začal houpat na plastové židli. Napadlo ho, jak by bylo dobře, kdyby se židle zlomila. On by spadl, uhodil by se do hlavy a omdlel. Ještě třikrát nebo čtyřikrát se zhoupnul, ale židle odolala usilovným prosbám, které k ní v duchu vysílal.

            „Byl jsem tady mnohokrát,“ vzdychl Feri. „Myslím, že tak dvacetkrát nebo třicetkrát.“  

             „Tehdy vždy byly mrtvé ženy?“

            „Ne! Mrtvé ženy byly jenom tři. Přisahám!“

            Velitel souhlasně pokýval hlavou: „Já stejně myslím, že mrtvé ženy nebyly vždy. Velmi potřebujeme, abyste nám řekl všechno. Vy začněte od začátku, vy na konci skončíte, včetně detailů.“

            Feri roztřesenými prsty otevřel další krabičku. Byl v ní pomerančový džus, vypil ho několika hlty.

            „To je oficiální výslech?“

            „Nejste zatčen. Vy teď vysvětlujete, vy jste jako svědek. Tak co se na tomto místě – tábor slovenská domobrana, fotbalové hřiště Šamorín, odehrálo za války?“

            „Řekli mi, že tu drží zajaté maďarské ženy, které se dopustily válečných zločinů na civilistech.“

            „Vy viděl jste do koncentračního tábora, kde zadržovali ženy?“

            „Ne, nikdy jsem tam nebyl.“

            „Vy mluvil jste s kým?“

            „S velitelem domobrany. Vlastně ani nevím, zda byl velitel. O vás také nevím, kdo jste. Jste velitel?“

            „Já jsem podplukovník Tom Karremans. Co vám řekl velitel domobrany?“

            „Řekl, že domobranci,“ Feri na moment zaváhal, jestli opravdu musí říct pravdu, ale když si uvědomil, že si Holanďan okamžitě všiml jeho váhání, pokračoval: „že prý nedokážou zabít ženy, ale je třeba je popravit. A já jsem řezník, takže to zvládnu. Souhlasil jsem.“

            „Vy jste řekl teď, že jste řekl tehdy souhlas?“

            „Ano.“

            „Tlačil na vás?“

            „Ano, do určité míry. Ale nevyhrožoval mi, že mě zabije, když odmítnu.“

            „Vy jste řekl teď, že jste řekl tehdy souhlas. Proč souhlas?“

            „Napadlo mě, že bych možná mohl ty maďarské ženy zachránit. Nevěřil jsem, že to jsou vražedkyně civilistů. Řekl jsem veliteli domobranců, že budu dělat popravy zajatkyň, ale nesmí u toho být žádní svědkové.“

            „Prosím, říkejte pokračování, takové co nejvíc konkrétní.“

            „Řekl jsem, že nechci svědky, aby mě nemohli po válce usvědčit. Velitel domobranců souhlasil. Přijížděl jsem ráno na kole. Posadili mě do mikrobusu, kolo strčili dozadu. Vždycky jsem šel se dvěma maďarskými zmijemi, vojáci domobrany nazývali zajaté Maďarky slovem zmije. V mikrobusu měly ruce zavázané provazem.“

            „Jakou tělesnou kondicí disponovaly tyto ženy?“

            Feri se tázavě podíval na velitele. Nebyl si jistý, jak na otázku odpovědět.

            „Jakou tělesnou kondicí disponovaly tyto ženy?“

            Velitel jen doslovně zopakoval otázku, jako by slepě věřil softwaru translátoru.

            „V jakém byly stavu? Většinou na tom byly špatně, sotva chodily, zuby vytlučené, zlomené prsty na rukou. Skoro všechny byly dole špinavé od krve, proto si myslím, že je znásilňovali.“

            „Jakou trasu absolvoval mikrobus domobrana?“

            „Po ženijním mostě u Hamuliakova mikrobus přejel přes přehradu Gabčíkovo.“

Když Feri na chvíli zmlkl, holandský velitel mu gestem naznačil, aby pokračoval. Feri zavrtěl hlavou. „Okolo nás létaly rakouské a německé drony, ale neudělaly nic. Nač tam podle vás vůbec byly?“

            Holanďan soustředěně poslouchal, ale chvíli mu trvalo, než pochopil, že teď dostal otázku on a Feri čeká na odpověď.

            „Rakouské a německé vzdušné síly podléhaly velitelství vojsko Evropské unie. My jsme vojsko OSN. My nevíme nic o vojsko Evropské unie. Oni disponovali záměrem a cílem, naši byli jinak. Vojsko OSN a vojsko Evropské unie neměly vysokou koordinaci. A můj personální názor bude vyřčen – rakouské a německé vzdušné síly tam byly jen z ekologických důvodů, ochránit řeku Dunaj, aby domobrana neexplodovala vodní přehradu, přehradní hrázi. Vy víte, jak moc slovenských výzev explodovat přehradní hrázi. Tak by byla obrovská vlna v řece Dunaj, v důsledku toho zničení Maďarska až po Budapešť.“

Feri si dobře pamatoval, jak slovenští politici za války diskutovali o podminování a rozbombardování přehradní hráze, aby následně uvolněná masa vody zničila maďarské hlavní město. Odborníci závodili v odhadech, jak vysoká vlna by uhodila na Budapešť – pět metrů, sedm, někdo dokonce doufal, že více než deset. Ale teď chtěl Feri vědět, proč německé a rakouské drony, vrtulníky a letadla, kterých byla plná obloha, nezakročily proti slovenským domobrancům ani proti velkomaďarským separatistům. Měli přece dostatečnou sílu, aby je donutili stáhnout se, a tak ukončili boje alespoň na západní frontě. Stejně jako měla vojska OSN potřebnou kapacitu odzbrojit bojovníky na obou stranách po celé délce válečné linie. Ale neudělali to.

            „Byli jste tu proto, abyste nám pomohli, měli jste zakročit, pane podplukovníku Karremansi.“

            Feri se stáhl, lekl se tónu svého hlasu. Naštěstí translátor neutralizoval všechny emoce do konstantní roviny.

            „Rozhořčení je vhodné,“ uzavřel Holanďan. „Co se odehrávalo potom, když auto bylo na druhém přehradním břehu?“

            „Vysadili nás – mě a spoutané maďarské ženy – před Dobrohoští na kraji pole severně od vesnice. I tam měli domobranci palební postavení, nechával jsem si u nich kolo. Mikrobus odjel. Počkali jsme, dokud na obloze nebyly žádné drony, a potom jsem ženy zavedl do lesa směrem ke starému korytu Dunaje. To místo jsem si vybral sám, protože jsem slyšel, že na Dunaji hlídkují vojska OSN, takže v lese nebudou ani maďarští separatisti ani domobranci. Jedni i druzí se báli chodit kamkoliv, kde se mohly objevit modré přilby. Abyste je nezajali. Kráčet se ženami bylo většinou namáhavé, protože sotva šly. Musel jsem je podepírat, někdy dokonce i nést na zádech. Kromě toho jsem měl lopatu a rýč. A navíc jsem se musel pořád otáčet, jestli za námi nejdou domobranci. Až později jsem si získal jejich důvěru. Když byly ženy v lepším fyzickém stavu, musel jsem zase dávat pozor, aby mě nenapadly, byly samozřejmě přesvědčené, že je jdu zabít. Bály se, odmítaly jít. Často jsem musel jednu uvázat ke stromu a druhou odvléct až k Dunaji a tam ji posadit na břeh. Potom jsem se vrátil pro druhou, ale musel jsem ji zavést na jiné místo, protože k té první mohl mezitím přijet holandský člun. Ani já jsem nemohl riskovat setkání s vojáky OSN. Ženám jsem neustále opakoval, že až budou v uprchlickém táboře, nesmějí mě prozradit, nesmějí říct ani to, že byly uvězněné na stadionu v Šamoríně, protože potom by bylo jasné, že to já jsem je nechal žít, místo toho, abych je popravil. Tak by ony odsoudily na smrt mě, vždyť jsem se dopouštěl vlastizrady. Některé z těch žen na tom byly tak špatně, že mi asi ani nerozuměly.“

            „Vy máte schopnost hovořit slovenským i maďarským jazykem?“

            „Ano.“

            „Z těch žen ani jedna za války neřekla, jak byl její život zachráněný?“

            „Nevím, ale domnívám se, že ne. Kdyby to řekly, asi bych tady teď neseděl.“

            „Vy znáte jména žen, které jste nezabil, ale měl jste zabít?“

            „Ne, neznám jméno ani jediné. Nikdy jsem se neptal na jména ani zajatkyň, ani domobranců. Jen se domnívám, že ty ženy nebyly odsud, protože ani jednu jsem nikdy předtím neviděl. Zřejmě je přivezli odněkud z východu.“

            „Ta jména nebyla pro vás zajímavá?“

            „Ne. Čím méně jsem toho věděl, tím menší bylo riziko, že něco náhodou vyzradím a uvrhnu na sebe podezření. Nejsem žádný hrdina a moje riziko bylo i tak dost velké. Kterákoliv mohla říct, jak přežila, potom by to v dobré víře dali do televize nebo na internet a bylo by po mně. Domobrana by mě určitě popravila, na tom se asi shodneme.“

            „Ano, to určitě,“ souhlasil Holanďan. „Vy jste řekl, že po uplynutí času jste získal důvěru ze strany domobrany. Jak a proč?“

            „Řekl jsem vám, že jsem pochoval tři ženy. Tyto tři Maďarky naložili už mrtvé. Na zádech jsem je přenesl do lesa a tam jsem je pochoval.“

            „Takže v lese jsou tři hroby?“

            „Prosím, o tom bych nerad mluvil.“

            „Prosím, musíte o tom mluvit.“

            Feri se díval na třesoucí se prsty a zhluboka vydechoval. „Celou dobu jsem se obával, že domobranci budou chtít vědět, kde jsem maďarské ženy zahrabal. Potřeboval jsem nějaký důkaz, že je opravdu zabíjím. Vršil jsem proto prázdné hroby, za každou propuštěnou ženu jeden. Když jsem však měl mrtvé tělo…“

            Feri zadrhával a ohlížel se po stanu, protože se potřeboval něčeho napít, ale nebylo čeho.          

            „Vodu!“ vykřikl těsně předtím, než se pozvracel.

(…)

Pavol Rankov (*1964) patří k nejvýznamnějším současným slovenským spisovatelům. Napsal celkem pět románů a čtyři sbírky povídek. Největší ohlas dosud vyvolal jeho román Stalo se prvního září (2008), který autorovi vynesl četná ocenění (mj. Cenu Evropské unie za literaturu a Středoevropskou literární cenu Angelus) a v roce 2010 se dočkal i českého vydání, stejně jako jeho další romány Matky (2011, č. 2013) a Legenda o jazyku (2018, č. 2019). Knihu Malá dunajská válka (2016), která právě vychází v nakladatelství Mladá fronta, původně vydal pod pseudonymem Peter Pečonka.

Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním dubnovém vydání Biblia, přílohy Literárních novin 4/2019.

Přeložila Petra Darovcová, nakladatelství Mladá fronta, Praha, 2019, váz., 200 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB