David Jan Žák: Zmizení Edwina Lindy (ukázka z knihy)


Dobrodružný román pro mládež Zmizení Edwina Lindy jihočeského prozaika Davida Jana Žáka je prvním svazkem třídílné detektivní série Tromby a zároveň autorovou první knihou pro mládež. Kniha vychází s ilustracemi Jindry Čapka.

David Jan Žák. Foto: Profimedia

 

Hlavním hrdinou románu je jedenáctiletý Edwin, který právě prožívá jedno z nejtěžších období svého života. Potom, co za podivných okolností zmizel ve skalách jeho otec a málem přišel také o maminku, začínají i na Edwina dorážet temné síly. Brzo si uvědomí, že se jim musí postavit čelem a bojovat, stejně jako hrdinové jeho milovaných fantasy knížek. Spolu s kamarády se rozhodne ochránit tajemství, které mu zanechal otec: mapu Šumavy a záhadný zápisník, který by v nepovolaných rukou proměnil šumavské hvozdy v kamennou poušť.

 

Ukázka z knihy:

MRAZIVÁ PRÁZDNOTA

Bylo už příliš pozdě, když dorazil na místo.

            Edwin stojí dlouho v zdánlivé prázdnotě na úzkém dřevěném můstku, který se jako duha klene nad dravým proudem řeky. Slyší jen hukot vody, nevidí ji, protože vše pod ním, kolem něho i nad ním ukrývá hustý závoj mlhy. Ledové kry při březích praskají pod tíhou sněhu. Tam nahoře, kam se snaží proniknout pohledem, je zřícenina starého hradu.

            Nikdy tam nebyl sám. Neodvážil se. Strmé skalisko a hluboké prohlubně mezi masivními kamennými bloky, které bývaly stěnami hradu, hrozily a otevíraly chřtán, co by chlapce jako on snadno pohltil a už nevrátil do slunečního svitu. Vždy se děsil temnoty a černých neproniknutelných koutů sklepů, jeskyní i půd. Naposledy byl tam nahoře s otcem. Jenže ten je už rok nezvěstný. Beze stopy zmizel. A právě někde tam v obřím skalním městě, mezi ruinami legendami opředeného hradu, zbořeného v dobách, na které si už nikdo z živých nepamatuje.

David Jan Žák: Zmizení Edwina Lindy            Edwin stojí v mrazivém podvečeru obklopený šedivou mlhou. Cítí chlad, který se plíživě plazí nohavicemi i rukávy blíž k tělu, ale nedokáže odvrátit zrak od toho, co jen tuší tam vysoko nad svou hlavou. Od temné siluety skalního masivu ho dělí tajemná neproniknutelná clona. Strmá stěna není vidět. Žádný záblesk světla, žádná známka života. Ticho. Mrazivé ticho.

            Pak zaslechne ten zvuk. Někdo se prodírá strání k můstku. Někdo se dere křovisky směrem k němu. Slyší padat kamení a valit se návěje sněhu, pak žuchnutí, jako když se něco těžkého a obrovského sesmekne po vlhké jílovité půdě a řítí se přímo k říčnímu břehu, k dřevěnému můstku. Ten mu teď připadá jen jako křehká stavba ze špejlí či sirek, co se pod tíhou toho blížícího se kolosu zřítí do pěnivých peřejí rašelinové vody. Je ledová. Edwin to ví a začíná se bát. Na pár vteřin jeho tělo ztuhne. Připomíná zajíce, který zahlédne lišku či káně. Zamrzne na místě. Nastraží slechy. Panáčkuje. Až pak se pustí úprkem do bezpečí, jenže často už bývá pozdě. Ten někdo se řítí přímo na něj!

            Edwinovy nohy se neochotně odlepí od zledovatělých dřevěných trámů a rozezvučí tělo můstku, jako když paličky narážejí do xylofonu, ovšem notně rozladěného, na němž jsou destičky proházeny tak dokonale, že melodii nevyloudíte, ani kdybyste sebevíc chtěli. Mlžnou clonou se kromě disharmonického křupání ledových krystalů a klapání dopadajících chlapeckých nohou ozývá i chrčivý dech a valící se nebezpečí.

            Chlapec se chvěje po celém těle. Zledovatělá lesní cesta není ideální běžeckou dráhou. Ještěže si vzal své kopačky s ostrými kovovými hřeby, které se zakusují do ledu a připomínají drobné zuby piraní. Vyrobil si je poté, co v obyčejných botaskách uklouzl a málem si zlomil nohu. Probodal špunty kopaček a zasunul dovnitř šrouby. Boty jsou o číslo větší a chodidla mu chrání tlusté teplé ponožky, ale i skrz ně se prokutává mráz. Tuší, že pod nohama se teď leskne klouzačka, v obyčejných botách by byl ztracený. Doufá jen, že jeho pronásledovatel, ten přízrak, který ho děsí den co den, má horší boty. Jde o přízrak, ale nebezpečně hmotný, má tělo, dokonce několik těl, mnoho rukou, dostatek pěstí, aby Edwina umlátily.

            A supění a hlomoz valícího se démona se blíží, dokonce i hrozivé výkřiky, co znějí jako výstřely z pušky. Odrážejí se od okolních skal a zasněžených větví, ozvěna je násobí v děsivém echu.

            Mráz proniká skrz bundu a propocené triko. Teplé rukavice i upnuté nohavice nestačí, pichlavé jehly znecitlivují každý centimetr kůže a dostávají se ke svalům a kloubům. Ten mráz bolí. Bolestivý je i každý nádech. S výdechem se usazuje pára na tvářích a okamžitě se proměňuje v drobné krystalky. Tváře jsou ztuhlé a našponované jako kůže na bubnu. Edwin cítí, jak se mu vlasy pod pletenou čepicí zalévají potem. Pot studí na krku i na čele, na zádech i pod pažemi. Má pocit, jako by se jeho tělo pomalu, ale jistě nořilo do krunýře, do jakéhosi brnění, které ho co nevidět obroste, znehybní nohy i ruce, a on se stane snadnou kořistí.

            Běží mlhou popaměti. Tuší, že kolem je jen les, nic víc než trčící obří smrky a jedle. Vzduch je nehybný, jako by zmrzl na kost. Ohlédne se přes rameno. Mlha. Jen sluchem odhaduje vzdálenost. Zatím si snad udržuje náskok.

            Teď se cesta svažuje a on má co dělat, aby se nesvalil do návěje. Brodí se sněhem, než se opět objeví zledovatělá cesta a jeho nohy přestane obepínat a svazovat ledová krusta.

            Tuší, že vyběhl z lesa a kolem jsou louky schované pod bílými závějemi, mlha trochu řídne, ale ne zas natolik, aby viděl do dálky na horizont. Jen metr dva před sebe, ne víc. Les za ním je rozpitý v bělobě mlhy.

            Naštěstí cestu zná, vždyť tudy chodí každý den do školy a zpátky, občas vyrazí k dřevěnému můstku, aby vyhlížel svého tátu. Třeba právě dnes sestoupí tam z té temnoty, ze skalního města a usměje se na něho. Tak jako tehdy, když ještě byli spolu.

            Neobjevil se. Ani dříve, ani dnes. Místo něho Edwina pronásleduje temný přízrak, který mu ze života udělal peklo. A to všechno jen kvůli té zatracené mapě a Žeberovu zápisníku. Kdyby jen tenkrát nevytahoval obsah svého batohu před ostatními! Kdyby si dával pozor! Neměl o tátově tajemství s nikým mluvit. Ani s Anežkou. Kdyby… kdyby… Teď mu nezbývá nic jiného než utíkat jako neprávem zavřený vězeň, jako někdo, komu nedají pokoj, dokud ho úplně nezlomí.

TAJEMNÁ MAPKA

Holky chtěly jít ven, asi tři kilometry lesem, tam by narazily na hluboký kaňon uměle vytvořený těžbou kamene. Opuštěný lom teď připomínal víc divočinu někde v Kanadě než krajinu zasaženou civilizací. Od doby, co tu vybuchoval dynamit, uplynulo víc než půl století.

            Jenže mráz udeřil silněji, než děvčata předpokládala, hromady sněhu vytvořily ledové hradby a terén byl téměř neschůdný. Nakonec byly holky rády, že zalezly ke kamnům. Viky vytáhla z batohu knížku, kterou si půjčila z knihovničky své mladší sestry Anežky. Věděla, že ji Anežka nikdy nečetla ani číst nebude. Verneovky totiž nemusela, ležela od rána do večera jen ve fantasy. Pokud v příběhu nebyli čarodějové, skřítci a elfové, pak nad ním ohrnula nos.

            Klárka četla nahlas a Viky se zavřenýma očima poslouchala hlas své nejlepší kamarádky. Nechala se unášet příběhem skupinky kluků na opuštěném ostrově.

            „Taky bych si nechala líbit takový dva roky prázdnin,“ prohlásila zrzka Viky a konec jednoho culíku se jí zachytil v koutku úst, jak s ním rukou zatřepala. Často si s ním takhle pohrávala. „A vůbec bych se nezlobila, kdyby nás to hodilo hned teď někam do teplých krajin. Ostrůvek s palmama, kokosovejma ořechama, trsy banánů, ananasem, pěkně by nás opalovalo tropický sluníčko, jenom si to představ! Nádherný modrý nebe, krásná pláž, čistý moře. Co by nám chybělo?“

            „Možná škola,“ řekla Klárka a obě kamarádky vyprskly smíchy. Viky se protočily panenky ke stropu a Klárka se plácla dlaní do čela.

            „Tak to se ti povedlo. Škola!“ vykřikla Viky a následoval další výbuch smíchu. „Škola je to poslední, co by mi tam chybělo. Na nějaký vzdělávání bych se mohla z vysoka vykašlat. Bez Málkový a Hory bych spala klidně až do oběda.“

            „Už nás úplně vidím, jak tam ležíme na pohodlných lehátkách z bambusu, mažeme se olejem ze semen nějakýho vzácnýho keře, voda je jak kafe, a když dostaneme hlad, spadne nám k nohám ořech nebo šťavnatý mango,“ zasnila se Klárka.

            „Jo. A takhle automat na kolu bys tam nechtěla?“ hihňala se Viky a šťouchla do kamarádky loktem. „A slunečníky, pohodlný pokojíčky s klimoškou?“

            Obě holky se rozchechtaly tak, až Klárce spadla rozevřená kniha na zem.

            „Jo, to by taky nebylo špatný. Žijeme přece v jednadvacátým století, a ne ve středověku. Doby Tarzanů jsou tytam. Tak proč si neužít trochu toho pohodlí.“

            Na chvíli se rozhostilo ticho, které porušila zamyšlená Viky.

            „Ty, Klárko, možná bych na ostrově radši měla úplnou divočinu. Bylo by to dobrodružnější. Představ si, že by Robinson Crusoe měl s sebou na ostrově ledničku, sporák a vyráběl by si elektřinu solárním panelem. To by bylo dost trapný, nezdá se ti?“

            Klárka pokrčila rameny. Pak po očku mrkla na Viky. „Život bez internetu? A bez počítačovejch her? To bych zešílela. Hele, nebudem číst dál? Mohla bys nám přitom připravit obložený chleby. Jó, a uvaříme čaj.“

            Viky kývla. Vstala a přesunula se ke kuchyňskému stolu. Zatímco začala krájet chleba a mazat ho máslem a paštikou, shýbla se Klárka pro knihu, která ležela hřbetem nahoru na podlaze. Když ji zvedla, cosi z knížky vypadlo. Složený kus zažloutlého papíru. Chvíli na něj jen tak zírala.

            „Tak budeš už číst?“ zeptala se Viky a ohlédla se po kamarádce. Ta už držela na kolenou rozevřený arch papíru a nevydala ani hlásku.

            „Co je? Co to tam máš?“

            „Hele, Viky, tohle vypadlo z tý verneovky. Netušila jsem, že si tvoje ségra kreslí mapky. Asi je to část toho ostrova, co na něm ty kluci ztroskotali.“

            „Počkej,“ Viky odložila nůž i krajíc chleba a přiskočila ke Klárce. „Anežka Dva roky prázdnin nikdy nečetla, ani Tajuplnej ostrov, co dostala k Vánocům. Ukaž!“

            Obě dívky se sklonily nad ručně malovanou mapkou.

            „Ty jo, tohle není žádnej ostrov!“ vykřikla Viky. „Mrkej. Tohle je přece ten lom, do kterýho jsme chtěly dneska vyrazit. A tady! To je přece ta skála, co vypadá jak ostrej zub a nahoře je zřícenina hradu. Dračák. Vždyť to je všechno tady za městem. Mezi Krahujčím a Polnou!“

            „Viky! Jasně! Už to vidím. Pak je ale jasný, že tady, co je ten červenej křížek, musí bejt nějakej poklad nebo něco takovýho.“

            Viky se zamyslela, pak zvedla oči od mapy a upřela pohled na kamarádku.

            „To je fakt. Vzpomínáš si, jak kluci ve třídě mluvili o tý tajemný mapě, co měl mít u sebe Edwin?“

            Klárka kývla. Jak by si nepamatovala. Mluvila o tom celá škola. Tenkrát, bylo to koncem listopadu, nebo snad začátkem prosince? Stejkoza, co chodil k nim do sedmičky, se vrhl na chudáka šesťáka Edwina Lindu a byl by ho umlátil. Chtěl tu mapu a řval na něj kvůli nějakému zápisníku. Prý to všechno patří jeho otci.

            „To on dal mý ségře tuhle knížku. A musel dobře vědět, že ji Anežka nikdy neotevře. Že čte jenom fantasy, nic jinýho. Takže… tohle je ta mapa, za kterou by nám Stejkoza utrhnul obě ruce.“

            Klárka nevěřícně kroutila hlavou.

            „Tý vago, to je teda pecka,“ řekla a vzhlédla k hodinám. Ten pohled ji překvapil snad víc než celý tajemný nález.

            „Rychle, Viky, za půl hodiny nám to jede!“

            Musely se sbalit, obléct, obout se do zimních bot a vyrazit na zastávku, která stála dobrý kilometr od chalupy. Měly co dělat, aby všechno stihly. Předtím ale pečlivě složily mapu, Viky ji dala zpátky do knihy a opatrně zastrčila mapu i s verneovkou do batohu. Klárka ještě popadla chleby, aby si je mohly sníst ve vlaku.

            Když dobíhaly k trati, slyšely již houkání Šumavské střely.

 
David Jan Žák (*1971), původní profesí novinář, básník, prozaik na sebe upozornil životopisným románem o nepolapitelném převaděči Návrat krále Šumavy (2012), který se stal bestsellerem a nedávno se dočkal i komiksového zpracování. Je také autorem sedmi básnických sbírek, novely Axe Africa či krimithrilleru Ticho.

Albatros, 2019, vázaná, 168 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP