Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (ukázka z knihy)


Kniha se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním.

Štepán Kučera. Foto: nakladatelství Druhé město

 

Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor „robopsychologa“ se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale… vyprávění o převozníkovi Uršanábim.

 

Ukázka z knihy:

Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš„Po návratu do krčmy bohů se Uršanábi pochlubil Siduri s tím, co udělal. Vyčetla mu, že nesmrtelnost patří jenom bohům, a on jí vyprávěl o medúzách, které žijí na dně moře, a když zestárnou nebo onemocní, otočí čas ve svém těle a znovu se narodí. Říkal jí taky o oceánu, který je nesmrtelný, a Siduri mu odpověděla, že on není oceán ani medúza, ale člověk, a to je něco jiného. Uršanábi se jí svěřil se svým podezřením, že je synem mořského netvora Óannése, a ona jen obrátila oči v sloup. Potom ho vzala za ruku a odvedla ho na svoje rákosové lůžko, kde mu předvedla, co dosud v životě neznal.

Strávili tak spolu šest dní a sedm nocí, lůžko opouštěli jenom kvůli nutným potřebám, a když sedmého dne seděli před krčmou, pili pivo dvěma slámkami z jednoho poháru a sledovali volavky brouzdající odlivem, zeptala se Siduri, jestli tohle není lepší než nesmrtelnost. Uršanábi nevěděl co říct.

Následující den vezl Utanapištimu zásoby. Omluvil se králi i jeho ženě za svoje zmizení a vysvětlil jim, že doprovodil Gilgameše, aby se s jejich darem v pořádku vrátil do Uruku, a vyprávěl jim i nešťastnou příhodu s hadem. Utanapištimova žena Uršanábiho pochválila za to, co udělal, a nabídla mu pečené kraby. Převozník ucítil pach ropy, a protože cestou přemýšlel o nesmrtelnosti, zeptal se krále, proč žijí právě na tomhle ostrově, když by ve svých nekonečných životech mohli poznat celý svět. Utanapištim odpověděl, že celý svět už poznali a že všude je to stejné. Potom se Uršanábi zeptal, proč nemají žádné syny ani dcery, a král s královnou sklopili oči. Utanapištimova žena řekla, že černá květina učiní člověka neplodným.

Když se Uršanábi vrátil na pevninu a ulehl s šenkýřkou na lůžko, Siduri rozverně rozprávěla, že člověk se má radovat se svými dětmi, a taky s druhem nebo družkou, co si vyvolí, a na smrt má zapomenout — takový je úděl lidstva. A že ona si vyvolila Uršanábiho a jistě spolu budou mít krásné syny a dcery. Uršanábi se jí neodvážil odpovědět, a tak se díval stranou, jak se za oknem vlny oceánu zdvihají proti šedému nebi. Nakonec zavřel oči a sestoupil k němu sen.

Viděl v něm sám sebe plachtícího na zádech rejnoka manty. Tak jako orel vynesl do nebes bájného krále Etanu, který chtěl od bohů získat rostlinu života, tak rejnok snesl Uršanábiho do nejtemnější hlubiny, na louku černých květin, nad nimiž pomalu plul moudrý netvor Óannés. Uršanábi se pustil rejnokova hřbetu a pak opatrně, aby se nepořezal o ostré černé hrany, plaval k netvorovi. Óannés rozevřel dlaň — pulzovala v ní drobná medúza a její červené břicho zářilo do temnoty kolem. Pak pohlédl na Uršanábiho a vysvětlil mu, že každá nesmrtelnost něco stojí. Převozník se trochu vzdorně zeptal, co stála nesmrtelnost tady tu průhlednou měchuřinu, a Óannés odpověděl, že medúza za věčný život platí svojí prostotou: neuvědomuje si svět kolem sebe, nikdy nespatří denní světlo, a navíc kálí ústy. Jako by chtěla stvrdit jeho slova, otevřela medúza ústní otvor a vyvrhla z něj bílý chrchel, který pak pomalu stoupal k hladině. Uršanábi musel uznat, že on dopadl přece jenom lépe.

Ten sen ho trochu uklidnil, a tak ráno Siduri přiznal, proč jí nemůže dát to, co by si přála. Siduri se rozplakala a mezi vzlyky ze sebe vyrážela, že celý život je jenom šumění větru a že jiného chlapa tady nesežene. Uršanábi jí položil dlaň na rameno a chlácholil ji, že radovat se spolu můžou i tak.“

Hlavou mi bůhvíproč bleskne vzpomínka. Bylo to asi v pátém týdnu, podle virtuální simulace náš malý tvor vypadal jako gumová hračka, veselý růžový dinosaurus s ocáskem a pupeny na místě rukou i nohou, a srdce mu bilo dvakrát rychleji než nám. Žena přišla z koupelny s výrazem, jaký jsem neznal, a řekla, že z ní tekla krev. „Jestli se to pustilo, tak to stejně bylo nějaký kazový,“ dodala, aby nás uklidnila, ale neuklidnila. Napadlo nás, to už teď pořád budeme mít strach? Aby to neumřelo předčasně, aby se to narodilo, aby to neumřelo pak, aby se to uplatnilo v životě? Nedalo se spát, a tak jsme spolu spali, potom jsem měl kolem kořene prstenec tmavé krve.

Uvědomím si, že SI přestala vyprávět a sleduje mě zeleným pohledem. Software na rozpoznávání mimiky obličejů jsme do ní vložili, aby s námi mohla snáz komunikovat, ale nevím, jestli to byl dobrý nápad. Odhadování lidských myšlenek se zatím teprve učí.

„Myslíte na to, co povídala Siduri?“ zeptá se.

„Dejme tomu,“ řeknu neochotně.

„Myslíte na to, jestli smysl života spočívá v reprodukci?“

„Neměla bys spíš dávat odpovědi než klást otázky?“

„Asi ano. Kdyby tedy smysl života člověka spočíval v jeho dětech, pak by smysl jejich životů byl zase v jejich dětech a tak dál, takže život každé generace by byl beze smyslu. Není to logické?“

„Tak fajn, teďs na to kápla,“ ušklíbnu se. „Tak pokračuj.“

Štěpán Kučera se narodil roku 1985 v Jablonci nad Nisou. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze, pracuje jako redaktor Salonu Práva. Vydal sbírky povídek Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (2006) a Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (2016). Příležitostně působí i jako knižní redaktor a editor – společně se Zbyňkem Vlasákem připravil sborníky Miliónový časy: Povídky pro Adru (2014) a Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva (2018). Píše také písňové texty pro liberecké hudebníky.

Nakladatelství Druhé město, Brno, 2019, brož., 164 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP