Jiří Kratochvil: Liška v dámu (ukázka z knihy)


Není divu, že právě liška se stává hlavní hrdinkou nového románu Jiřího Kratochvila. Už od dětství se s živou liškou několikrát přímo zázračně setkal. Lišky má moc rád. A tak už přišel čas na liščí román.

Jiří Kratochvil. Foto: Radek Miča / MAFRA / Profimedia

 

Jiří Kratochvil nebyl první, komu liška (symbol volnosti, dravosti, chytrosti a zrzavé krásy) uhranula. Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž zase proměnil lišku v dámu. Vůbec mě nepřekvapilo, když Jiří po svém spojil oba liščí příběhy v jeden, totiž proměnu lišky v dámu a zase zpátky v lišku. Příběh je to napínavý, zasazený do krutého světa padesátých let, kdy režim země, kde zítra znamená již včera v čele s Hospodářem nemilosrdně drtil lidské životy a dusil svobodu.

Jedna linka vyprávění začíná v Pavlovově institutu, kde se podaří obdařit liščí mládě rozumem a potom proměnit v lidskou bytost. Samozřejmě že přenádhernou a samozřejmě že pověřenou tajným úkolem. Druhá linka se odehrává, jak jinak, v Brně, kde je mladý inteligentní dělník zpracováván pro služby v StB. Liščí krasavice, dokonale vycvičená k diverzním akcím všeho druhu, ovšem netuší, že existuje něco jako láska a cit. A to podcenili i soudruzi školitelé. Proto se stáváme svědky vášnivého příběhu, v němž se liška Sylva do dělníka Pavla zamiluje. No a láska je naděje a také cesta ke svobodě. Více prozrazovat už není třeba. (Monika Rychlíková)

 

Ukázka z knihy:

            Napřed jsem byla držena v takovém teráriu, nikdo z těch, co se na mém zlidštění činili, si nebyl jist, co se ze mě nakonec vyklube. Kdyby se toho dožil I. P. Pavlov, možná by se polekal a couvl před tou hranicí, za níž by ho mohlo čekat čertví co. Ale mí pěstouni do toho přesto šli, museli jít, protože jinak hrozilo, že Hospodář nechá udělat z Institutu jenom muzeum s exponáty slintajících psů, turistickou atrakci pro všechny „užitečné idioty“, hrnoucí se ze Západu. Tak jim to aspoň jasně řekl. Takže Hospodář je přimáčkl ke zdi a museli se činit, vykonat něco přímo revolučního. Což já jistě jsem.

            Od začátku ke mně nejvíc přilnul Anton. Cítil se mým otcem i matkou, strýcem, švagrem, bratrem i sestrou, vším z početné lidské rodiny, když jsem nemohla, nesměla poznat svou liščí rodinu. Ale ještě dlouho jsem si zachovávala svůj liščí habitus. Byla jsem skvostný liščí exemplář, jak mi Anton přiznal, a že je možná škoda, že tak přepychový liščí tvor přejde teď v jiné bytostné skupenství, v něco, na co země nemůže být zrovna hrdá. Mínil samozřejmě člověka, a taky mi prozradil, že tím nejcennějším na lidech je jejich smysl pro humor, ale že ten není vlastní všem lidským živočichům.

            Dřela jsem jazyky, které měly být především nástrojem k vystrukturování a stabilizování mé druhé signální soustavy. Za lingvistické výkony mě potom Anton odměňoval svými dětinskými, infantilními kousky. Například za to, že jsem si osvojila základy malajštiny, mi přivedl malého chlapce, kterému říkal Budulínek, a já ho povozila na ocásku. A když jsem se s Budulínkem na ocásku řítila dosud důstojnými chodbami Institutu, ten impozantní stánek vědy se vždy doslova popadal za břicho.

            Ten americký turista neměl ale příznačný americký akcent, tohle umím přesně rozlišovat, a řekla bych, že je spíš původem Angličan. Ale taky to mohlo být tak, že prožil dětství ve Spojeném království a teprve později se přesunul do Spojených států. Těch možností mohlo být samozřejmě víc. Ale nakonec nevylučuju ani možnost, že jsem se v rozlišování nuancí obou angličtin přece jenom mohla mýlit. I když jsem zdatná lingvistka, vím taky, že jazyky jsou živé organismy a akademický pohled, který jsem si osvojila v Institutu, je holt jenom akademický pohled. Ale je víc než pravděpodobné, že časem zjistím, jak to ve skutečnosti je. S americkým turistou jsem se totiž začala vídat víc než často, a kdybych si vedla deník, tak bych v něm mohla nalézt třeba zápis tohohle typu: Včera natáhl ruku a položil ji na moji. Jak by se asi zatvářil, kdyby se dozvěděl, že to ještě nedávno byla liščí tlapka. A že něco liščího v ní ještě pořád přebývá.

            John se dnes vyslovil, že si je nějak jistý, že jsme si v jádru blízcí, že jsme možná ze stejného jadrného fládru. Kdyby jen tušil, o čem to mluví…

Jiří Kratochvil: Liška v dámu            Hospodář byl se mnou spokojen. Všichni hned pookřáli. Kdyby totiž spokojen nebyl a nechal zrušit Institut, skončili by v nějaké fabrice, anebo na nějaké velké stavbě komunismu, na Volžsko-donském průplavu anebo na stavbě nějaké hydroelektrárny, které tady všude rostly jak houby po dešti. Netušili, že tak či onak dopadnou ještě hůř, hned po mém odchodu bude s nimi amen.

            Když už bylo nabíledni, že si mě Hospodář co nevidět odvede, uviděla jsem, jak se všem draly slzy do očí. Bylo jim tak zatěžko mě propustit. Byla jsem jejich štěstí, talisman, sluníčko. Anton znova přivedl Budulínka. Jenže najednou se mi nedařilo vesele ho povozit na liščím ocásku. Tam, kde chodba zahýbá v pravém úhlu, spadl, škaredě se potloukl a příšerně ječel. Jak siréna před leteckým bombardováním. A tak jako když proutkem švihne, všechno veselé se teď obrátilo v chmurné. Všichni si chtěli, když teď odcházím, na památku odstřihnout pramínek srsti z mého kožíšku, a málem mě oškubali dohola. A co já si odstřihnu z vás? Naplň si našimi slzami flaštičku, poradil mi Anton, a když ji budeš mít stále při sobě, nic se ti v tom zlém světě nestane. Ach mí milovaní akademici… Budete viset za střeva na stromech a po kapsách pramínky srsti z mého kožíšku.

            Kdybych si vedla deníček, tady by mohl pokračovat: Dnes se o cosi pokusil netuše, že za mými sladkými rtíky se skrývají velice ostré zoubky. Ale zvládla jsem to. Ráda bych věděla, do čeho teď jdu. V Institutu se mi bohužel nedostalo v téhle věci ani základního poučení, nezasvětili mě.

            Stalo se, co se muselo stát, ani flaštička se slzami akademiků, již přechovávám v kufříku, tomu nezabránila. Do deníčku, kdybych si jaký vedla, bych si teď zapsala: Můj zrzavý otvor, jemuž jsem za své liščí existence nepřikládala většího významu a snad jím i unáhleně pohrdala, zaplnil teď americký turista něčím… (Do toho se vloží vypravěč: Tak prr, to už tady bylo. Ale dlužíme si dopovědět tu Horáciovu bajku. Tak do toho, lištičko, pardon, Sylvičko.)

            Příštího dne jsem měla návštěvu ve své garsonce nad barem Shipwreck. Takže Hospodář mi přece jenom nedůvěřoval. A poslal za mnou svýho hlídače.

            Myslím, že na tebe požaluju. Máš svý poslání, svou misi! Hospodář ti svěřil nemalý úkol a ty místo toho děláš věci, které liškám nepřísluší.

            Jeho stopy vedly do mého brlohu, ale ven už ne.

            Zpravila jsem o tom Johna a on mi pomohl odklidit ho do kontejneru někde na druhém konci Mnichova. Ale předtím jsem ho zabalila do koberce, aby John neviděl, jak jsem hlídači prokousla hrdlo. Měl mít za to, že to byl násilník, který mě v garsonce přepadl, a já do něho vrazila nůžky. Ale usoudila jsem, že už je na čase, abychom si s Johnem rozdali karty. A tak jsme rovnou od kontejneru zajeli výtahem do šestého poschodí Royal Hotelu.

            John tam měl tvrdý alkohol, a jak jsme pomalu upíjeli, lezlo to z nás jak ze dvou chlupatých dek. Oba jsme se přiznali k těm svým misím a taky jak to s nimi dopadlo. I když já se zavčas zarazila, zasekla, to nejdůležitější jsem mu zatím nesvěřila. Přestože jsem původně tak trochu chtěla.

            Vlastně nejsem John, přiznal, jsem Pavlík, a taky já jsem se zbavil svýho hlídače. Oba jsme se octli, pravil, v podobných sračkách. Za ty naše hlídače časem nasadí náhradníky, a ti se už s náma mazlit nebudou. Je na nás zmizet, vzít do zaječích.

(s. 106–111)

 
Nakladatelství Druhé město, Brno, 2019, váz., 200 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB