Marion Poschmannová: Borovicové ostrovy (ukázka z knihy)


Marion Poschmannová patří k největším osobnostem současné německé literatury. Třikrát byla nominovaná na Německou knižní cenu, naposledy za román Borovicové ostrovy, za který je letos nominovaná i na Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

Marion Poschmannová. Foto: Nakladatelství Paseka

 

V románu se potkávají vyhořelý německý vědec Gilbert, který uvěří snu, v němž ho podvádí manželka, a japonský student Josa, který chce spáchat sebevraždu. Gilbert se po přesvědčivém snu vydává do Japonska, kde se seznámí s dílem básníka Macua Bašóa a rozhodne se, že musí spatřit měsíc nad Borovicovými ostrovy.

O Borovicových ostrovech se již v roce 2017 mluvilo v superlativech. Hovořilo se o literárním skvostu, vychvalovala se především autorčina precizní práce s jazykem, v níž Poschmannová zúročila své básnické kvality a zkušenosti. Borovicové ostrovy bývají označovány jako dílo mistrovské lehkosti: hluboký a vzrušující román plný humoru, takový, který doslova chytne za srdce.

 

Ukázka z knihy:

TOKIO

Zdál se mu sen o tom, že ho žena podvádí. Gilbert Silvester se probudil a byl úplně bez sebe. Mathildiny černé vlasy byly rozprostřené na polštáři vedle něj, chapadla zákeřné medúzy namočené do smůly. Husté pramínky se jemně pohybovaly zároveň s jejími nádechy a výdechy, plazily se směrem k němu. Tiše vstal a šel do koupelny, chvíli tam na sebe šokovaně zíral do zrcadla. Odešel z domu, aniž se nasnídal. Když se večer vrátil z kanceláře, ještě pořád se cítil, jako by ho někdo praštil do hlavy, téměř omráčený. Ten sen v průběhu dne nezmizel, a dokonce ani dostatečně nevybledl, aby pro něj mohl použít to hloupé německé rčení „sny jsou jen pěna“. Dojem vyvolaný dnešní nocí naopak stále sílil, byl čím dál přesvědčivější. Jasné varování jeho podvědomí, určené jeho naivnímu, nic netušícímu já.

            Vešel do chodby, nechal aktovku teatrálně dopadnout na zem a podrobil manželku výslechu. Všechno popřela. To jen potvrdilo, jak opodstatněné jeho podezření je. Mathilda mu připadala jako vyměněná. Nepřirozeně prudká. Rozrušená. Ostýchavá. Měla mu za zlé, že se brzy ráno vykradl ven, ani se s ní nerozloučil. Dělala. Si. Starosti. Jak. Jsi. Jen. Mohl. Nekonečné výčitky. Plané odvádění pozornosti. Jako by byl nakonec viníkem on. Zašla příliš daleko. Tohle si tedy líbit nenechá.

            Později si ani nepamatoval, jestli na ni křičel (pravděpodobně), bil ji (možná), nebo ji poplival (nu ano), možná byl tak rozrušený, že trochu prskal, každopádně posbíral několik věcí, kreditní karty a pas a odešel, kráčel po chodníku kolem domu, a když za ním nevyběhla a nevolala na něj, šel prostě dál, nejdřív trochu pomaleji a potom zase rychleji, až k nejbližší stanici metra. Zmizel v podzemí jako náměsíčný, řeklo by se zpětně, projel městem a vystoupil až na letišti.

Marion Pochmannová: Borovicové ostrovyNoc strávil v terminálu B, nepohodlně zkroucený na dvou kulatých kovových sedadlech. Znovu a znovu kontroloval svůj chytrý telefon. Mathilda se neozývala. Ráno mu letělo letadlo, první mezikontinentální let, který se mu tak narychlo podařilo sehnat.

            V airbusu do Tokia pil zelený čaj, zabořený do sedadla zhlédl dva samurajské filmy a znovu a znovu se přesvědčoval o tom, že nejenže všechno udělal správně, ale že jeho jednání bylo nevyhnutelné, že nadále bylo a bude nevyhnutelné, podle jeho osobního názoru a podle názoru světa.

            Ovládal se. Nedovolával se svého práva. Uvolnil cestu. Ať už komukoli. Bručounskému mačovi, jejímu šéfovi, řediteli školy. Nějakému dobře vypadajícímu mladíkovi, nedávno plnoletému, kterého údajně měla na starost, čerstvému absolventovi pedagogické fakulty. Nebo některé z jejích vtíravých kolegyň. S ženou by nic nenadělal. Kdyby to byl muž, byl by případně čas na jeho straně. Mohl by vyčkávat, jak se situace vyvine, dělat jako by nic, až si to jeho žena rozmyslí. Bylo přece jasné, že kouzlo zakázaného ovoce dříve nebo později opadne. Ale proti nějaké ženě by byl bezmocný. V tomto ohledu sen bohužel nebyl zcela zřetelný. Ovšem jinak byl zřetelný až dost. Velmi zřetelný. Jako kdyby to tušil. V podstatě to tušil. Už dlouho. Neměla v posledních týdnech nápadně dobrou náladu?

Řekněme až radostnou? A nebyla k němu i důrazně milá? Ta diplomatická laskavost, která byla den ode dne nesnesitelnější, čím dál nesnesitelnější. Kdyby tak už dříve věděl, co je za ní. Takhle se jí ale povedlo ho ukolébat. A on, on jí na to skočil, bylo to jeho naprosté selhání.

Neměl se dostatečně na pozoru, nechal se oklamat, protože jeho nedůvěra nebyla nekonečná.

Japonská stevardka s dlouhými vlasy staženými do uzlu jako gejša, mu s okouzlujícím úsměvem dolila čaj. Samozřejmě že ten úsměv nepatřil jemu osobně, ale zasáhl celé jeho tělo, jako by ho někdo polil kbelíkem balzámu. Srkal čaj a pozoroval, že jí ten úsměv zůstal na rtech po celou dobu, co procházela chodbičkou a každému z pasažérů dolévala čaj, neměnný, strnulý půvab, který s neotřesitelnou efektivitou plnil svůj účel.

            Vždycky ho děsilo, že je pro Mathildu moc nudný. Čistě zvenčí se jejich vztah zdál být bez poskvrnky. Ale dlouhodobě jí toho nemohl příliš nabídnout, společenskou pestrost, mimořádné napětí, povahovou hloubku.

            Byl nenápadným vědcem, takzvaným soukromým docentem. Na profesuru to nestačilo, protože mu chyběl správný rodinný původ, protože neuměl navazovat potřebné kontakty, protože neuměl lichotit důležitým lidem, neuměl se nabízet. Protože příliš pozdě pochopil, že v univerzitním prostředí jde o obsah až ve druhé či třetí řadě, že jde především o vykonávání moci v hierarchickém systému. V tomto ohledu udělal chyby, bezpočet chyb. Kritizoval svého školitele. V nevhodných okamžicích věděl všechno lépe. A když se měl naopak pochlubit, tak se zastrašeně držel zpátky.

            Zatímco se pod ním táhla hustá mračna, vzpomínal na uplynulá léta, tíživou šedou masu hemžící se pokořeními a neúspěchy. Jako mladý muž si myslel, že je nadprůměrně inteligentní, že vyčnívá z davu měšťáckých, přizpůsobivých jedinců a díky svému filosofickému ostrovtipu dokáže proniknout do záležitostí světa. Nyní žil v nejistých pracovních podmínkách, střídal jednu projektovou smlouvu za druhou a sledoval, jak ho jeho někdejší přátelé, kteří měli mnohem horší známky a nikdy nepřišli s vlastními nápady, pracovně předhánějí. Přátelé, kteří, což bylo třeba říct, byli z odborného hlediska naprosto nekompetentní. Ale na rozdíl od něj dovedli mazaně vyjednávat, což je pro kariéru to jediné užitečné.

            Zatímco ostatní si užívali svých domků v osobním vlastnictví, rodin a stereotypů, on byl nucen vykonávat idiotské a pouze průměrně placené práce, diktované lidmi, kterými v hloubi srdce pohrdal. Celé roky žil ve strachu, že ho to ohne tak, až už nebude moct jasně myslet. Pak se i tento strach vytratil a vystřídala ho všeobecná lhostejnost. Dělal, co se od něj požadovalo, věnoval svůj důvtip těm nejslabomyslnějším úkolům a v mezičase, bohužel se zpožděním let, ba desetiletí, se také mohl považovat za jednoho z těch, co nejsou proti ničemu, nýbrž všechno jim vyhovuje.

(…)

Přeložila Tereza Semotamová, nakladatelství Paseka, Praha, 2019, váz., 160 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB