Jan Kjærstad: Berge (ukázka z knihy)


Společenský román s náznakem detektivní zápletky zachycuje Norsko v době před Breivikovými útoky z pohledu tří různých osob: novinářky Ine Wangové, soudce Petera Malma a bývalého přítele zavražděné Gry Storefjeldové. Renomovaný klasik norské postmoderny Jan Kjarstad opět přichází s knihou, v níž nic není předem jasné.

Hamnøy, Norsko. Foto: Yuriy Garnaev, Unsplash

 

Jednoho srpnového dne roku 2008 je ve své chatě nalezen předák sociálnědemokratické strany Arve Storefjeld. Byl zavražděn – stejně jako jeho dcera a další tři osoby, které tam s ním pobývaly. Ihned se vyrojí řada hypotéz, kdo za hrůzným činem stojí. Celé Norsko truchlí, jen novinářka Ine Wangová, jíž se v posledních letech nedařilo, chytá druhý dech. Konzervativní soudce Peter Malm rozmrzele sleduje emoce, s nimiž celá země na událost reaguje. Jako by se lidé ve smutku vyžívali. Stranou všeho dění stojí bývalý přítel Storefjeldovy dcery Nicolai Berge. Až do chvíle, než ho Ine Wangová požádá o rozhovor.

 

Ukázka z knihy:

            Prý ten zločin přesahuje veškeré chápání. Do novin nám zavolal nějaký výletník. Tvrdil, že v jedné zapadlé chatě zatraceně hluboko v lesích Nordmarky leží několik zavražděných lidí. Někdo je porazil jako zvířata. Bestiálně. A mezi mrtvými jsou údajně známé osobnosti. Hodně známé.

            Teroristický útok, napadne mě. Tak nakonec to došlo i sem.

            Držím v ruce mobil. Chvěju se. Bude tohle navzdory všemu můj šťastný den?

            Ta myšlenka mě vyděsí, chci ji zastavit, jenže se šíří dál, nakopává mě, vždyť jsem úplně na dně, nejen v životě, ale i tady, trosečnice na ostrově. Už dlouho mám pocit nemístnosti, jak tu nastrojená a zpocená pozoruju mladé páry pobíhající po pláži jen ve spodním prádle, oslava se pomalu začíná zvrhávat, znovu pročítám tu dlouhou esemesku, chci se ujistit, že jsem se nespletla, pak nechám telefon vklouznout zpátky do kabelky, asi tak jako pistoli do pouzdra, zatímco Marie na mě mává a gestikuluje, abych přišla za nimi a posadila se na deku, dělá legrační obličeje, usměju se, dám najevo, že je mi dobře tam, kde jsem, pozvednu skleničku a současně zamaskuju pohrdavé ušklíbnutí, lítost, jak jsem mohla být tak hloupá a přijmout pozvání na tuhle svatbu, ze všech míst zrovna na ostrov Hovedøya, nevěsta a ženich v bílém, svatební hosté v bílém a já jakbysmet, protože to tak stálo na pozvánce, svatebčané měli kliku, počasí toho pozdního srpnového dne vyvolávalo v lidech touhu pořídit si slunečník a všechno bylo tak nesnesitelně romantické, svatební obřad mezi pozůstatky kláštera a tak dále, slovo Boží a ptačí zpěv a slzy radosti, moderní farářka, pravděpodobně lesbička, hromada frází, velkých, příliš velkých slov o lásce, která je největší ze všeho, bla bla, žvásty, samé žvásty, i když trochu podmanivé, mezi těmi vysokými listnatými stromy to byl hotový keltský rituál s nádechem Tolkiena, hlouček bíle oblečených lidí ve vší té zářící zeleni, četly se verše, padaly polibky na všechny strany, z plastových skleniček se pilo šampaňské, spousty šampaňského, i farářka se prolévala šampaňským, a já obklopená těmi halasnými hovory, které jak se proplétaly jeden přes druhý, čím dál víc pozbývaly smyslu. Na zdraví novomanželů, vykřikla jsem jenom proto, abych dokázala, že se bavím s nimi, lidé začali na kamenných schodech rozvalin zakopávat, zajíkali se smíchy, neměla jsem sem chodit, Marie je mnohem mladší kolegyně z novin, zavraždění, a dokonce těhotná, jak přiznala, bestiálně, mezi jejími vrstevníky jsem si připadala jako stařena, ať jdou do hajzlu, klikaři jedni, a všechno bylo tak otravně neformální a improvizované a rozpustilé, hippies v roce 2008, se čtyřicetiletým zpožděním, o nějakém upjatém svatebním obědě nemohlo být samozřejmě ani řeči, uspořádal se piknik, spousta mrtvých, hosté si přinesli deky a koše s jídlem, zabrali travnatý svah směrem k nejsevernější pláži, k té, co je obrácená k ostrovu Lindøya, a z chladicích tašek začali vytahovat krevety, bílý chléb, citrony, saláty a víno, někteří se na vyhrazených místech pustili do grilování, až se zakrátko kolem skal a po svahu k lesu linul pach pečeného masa mísící se s vůní grilovaných humrů, a všichni se cpali, pili, pronášeli spontánní přípitky, jedna floskule stíhala druhou, a samozřejmě s sebou měli kytary, takže se zpívalo, hulákalo se All You Need Is Love, ať jdou do hajzlu, klikaři jedni, všichni ti nestydatě mladí a krásní lidé, co mají život před sebou, známé osobnosti; někteří tančili, jiní kouřili, a to nejen obyčejné cigarety, a líbalo se ostošest, cicmalo se ostošest, několik párů s hihňáním zmizelo v lese, za chvilku se začnou koupat nazí, říkám si, poznávám tu atmosféru, před patnácti lety bych se taky koupala nahá, teď mě všechno tohle štěstí, a musím chtě nechtě přiznat, že je to ryzí štěstí, jen skličuje, a tak hledám výmluvu, proč se vypařit.

            Právě proto spatřuju ve zprávě od Ulrika záchranný kruh, šanci odejít. Ty vraždy. Hromada lidí zabitých v hloubi lesa. Něco větřím, větřím kauzu seslanou shůry. Kdo by věřil, že jednoho z nejkrásnějších dní na konci léta… Nikdo ve městě netušil, že v lese hned za… Jednou se to muselo stát i u nás…

            Cítím to. Závan ve vzduchu. Něco se děje. Vítr se obrací. Poodcházím, nikdo si toho nevšímá, nacházím pěšinu vedoucí strmě vzhůru k Západní baterii, vyvýšenině s výhledem na poloostrov Bygdøy, na muzea Fram a Kon Tiki, na město a kopec tyčící se na severu. Co se v tom smrkovém lese za kopcem stalo? Bestiálně.

Jan Kjærstad: Berge             Výkřiky z pláže pode mnou nabírají na hlasitosti. Zahlédnu Marii, jak se točí pořád dokola, jako derviš. Neměla by se trochu zklidnit? Opět mě přepadá těžkomyslnost. Odkud se ta melancholie bere? Z vědomí, že hned vedle leží ostrůvek Heggholmen, Heggholmen, kde jsem jednoho horkého svatojánského večera na začátku devadesátých let potkala Martina? Na tom večírku jsem se ani zdaleka necítila nemístně, bakchanálie se odehrávaly ve velké kůlně vyzdobené listím, stojící bezprostředně vedle několika letních příbytků blíž u vody. Na hlavách jsme měli květinové věnce, ze stropu visely lampiony, k jídlu byla parmská šunka s melounem, grilované jehně a spousty jahod, pilo se sudové víno, k tomu dvě kytary a sborový zpěv – když se zamyslím, vlastně se to ani moc nelišilo od svatby, z níž právě teď prchám. Rozdíl spočíval v Martinově přítomnosti. A taky jsem byla mladá, mladší, studovala jsem žurnalistiku, Martin zrovna absolvoval a dostal práci v novinách, já byla na pochybách, zvažovala jsem, jestli nemám školy nechat a pustit se do něčeho jiného, ale Martin mě hecoval, abych dostudovala, říkal, že to je nejdůležitější povolání na světě, že jsme čtvrtá velmoc, sakra, planul nadšením, vsunul mi mezi rty jahodu a já ochotně vklouzla mezi keře a líbala se s ním, oplývala jsem stejnou bezstarostností a bláznovstvím, jaké pozoruju u svatebčanů na pláži pod sebou; Martinovi se v očích cosi zračilo, pohled mu jiskřil, nebyla jsem nadržená, přesto když jsem se mu do těch očí zadívala, nabudily mě; později téhož večera nás prováděli po pozemku jednoho umělce na severním výběžku ostrova, kde jsme dál popíjeli víno, exkluzivní víno, v ateliéru na břehu moře, seděli jsme tam mezi podivnými obrazy a sochami a pili a Martin mi šeptal, že já jsem to nejkrásnější umělecké dílo, taky jsme se koupali, koupali jsme se nazí hned první večer, co jsme se seznámili, líbali jsme se, dělali jsme všechno, co se dělává, když se jedné horké svatojánské noci potkají u fjordu dva lidé a okamžitě se do sebe zamilují. Nebyla jsem opilá, byla jsem nabuzená.

            Pocítit vzplanutí. Dávná minulost. Nenávratně ztracená.

            Poražení jako zvířata?

            Volám do novin, přepojují mě na Jakoba, který má tuhle sobotu všechno na povel, o moc víc toho neví, ale majáčky zběsile blikají, říká, sólokapr, dodává, naši lidi už tam jedou.

Kam? ptám se. Blankvann, kousek od Kobberhaugské chaty, odpovídá. Do háje, to se mi snad zdá. Procházela jsem tudy na lyžích cestou na Kikut. S Martinem. S tím debilem Martinem. Podle toho, co se nám doneslo od policie, náš tip sedí, pokračuje Jakob. Někdo ty mrtvé našel dneska odpoledne. Kolik jich je? ptám se. Pět, odpovídá. Možná víc.

            Pohled mi ulpívá na svatebčanovi, který ze sebe strhává košili a dává si kus grilovaného humra. Cítím se jako v mlze a šampaňské za to nemůže, víno, pach připáleného masa. Teroristický útok? ptám se dál. Podle všeho jo, přitakává Jakob. Pět zabitých? opakuju. Jo, nejmíň, prý to je úplně šílené, dodává. Kdo? ptám se. To se neví, říká, jeho hlas zní jinak než obvykle. Myslím, že to bude něco šokujícího, pokračuje. Něco, co jsme ještě nezažili.

            Znovu se zachvěju, a ne proto, že bych byla vyděšená. Už dlouho mě pronásleduje pocit, že se nic neděje. Nebo že se děje pořád totéž. Nejen v mém životě, ale v celém Norsku.

Pro novináře není život ve společnosti blahobytu prosté jakéhokoli utrpení, a ještě s tak zatraceně omezeným rejstříkem událostí, jen požehnáním. Ovšem teď. Něco se děje. Něco je jinak. V neděli ráno zastihla pokojnou zemi po probuzení zpráva o tom, že…

            Na to, jak pěkné počasí panuje, je Holmenkollenský kopec podivně temný. Napravo od stožárů se tyčí vysílač Tryvannstårnet – jako raketa, kterou nikdy nevystřelili. A za ní. Sedm osm kilometrů hlouběji do lesa. Nejméně pět zavražděných. Jako by hřeben kopce náhle jako hráz oddělil černé zlo skrývající se za ním.

            Už to nevydržím, musím domů, nevím, jestli kvůli té zprávě, kvůli pociťovanému vzrušení nebo kvůli hostům na pobřeží, kteří vstali a s pozvednutými skleničkami za doprovodu kytar zpívají Love Is All Around, vlastně docela čistě, vlastně docela podmanivě, až jsem dojatá, rozechvělá, i když úplně nechápu, proč mě to dojímá a rozechvívá. Martin, pořád dokola Martin. Posílám zprávu nevěstě – těhotné nevěstě –, která se v lepším případě podívá na mobil zítra, a pak opouštím val a procházím kolem rozvalin kláštera dál k molu, kde čekám na malý přívoz, stojím tu sama jen s několika lidmi, kteří se přijeli vykoupat, ze svatebčanů nikde nikdo, ti si objednali vlastní loď, co je odveze do města, kde budou pokračovat v oslavách. Snažím se upírat pohled na nábřeží Aker Brygge, ale něco mi zrak nevyhnutelně táhne nahoru, až se zastaví u Holmenkollenského kopce a sousedního Vettakollenu, které se v soumraku barví do modročerna, jako bych doufala, že v dálce, vzadu, zahlédnu záblesk něčeho. Bestiálně? Byli zastřeleni, oběšeni, rozřezáni? Ve chvíli, kdy nastupuju na přívoz, večerní nebe jako by zastřel nádech apokalypsy.

            Je dnes takový den? Jeden z těch, který dá vzniknout dokola se opakující otázce: Kdes byl 23. srpna 2008?

(...)

Jan Kjærstad (*1953) vystudoval teologii a jako spisovatel debutoval v roce 1980 sbírkou povídek Kloden dreier stille rundt (Země se tiše otáčí). Působil jako redaktor literárních časopisů Vinduet a Bøk. Je průkopníkem experimentální literatury s postmoderními rysy a autorem mnohovrstevnatých románů, jako Homo falsus (1984) nebo Rand (1990, Hrana). Největší úspěch sklidila jeho trilogie Forføreren (1993, Svůdce), Erobreren (1996, Dobyvatel) a Oppdageren (1999, Objevitel), za jejíž poslední díl získal v roce 2001 prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Berge je po románu Znamení k lásce (2002, č. 2008) teprve druhá Kjærstadova kniha přeložená do češtiny.

Přeložila Daniela Mrázová, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2019, váz., 400 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB