Fejeton Miroslava Michálka: Múza psaní a hrůza spaní


„Áááá…“ Promiňte, trochu jsem si zazíval. Zívám a zívám a spánek nikde. Takhle to mám se spaním. Jak to máte vy? No, že se ptám, jak byste to měli? Přečtete si bezva fejeton, pak ulehnete a za chvíli si budete vyspávat. A ráno, jak jinak, probudíte se a budete vyspinkaní pěkně do růžova. To se máte.

Ilustrační foto: Nicole Honeywill, Unsplash

 

Já obvykle ulehnu, ani se nehnu, ale ani se nehne spánek směrem ke mně. Když za hodinu či dvě ucítím, že začínám hlouběji dýchat a že už to vypadá, hurá, že možná brzo usnu, tak se leknu, že by to mohlo přejít, a ono to v tu ránu opravdu přejde. A to je ke vzteku! Jenže vztek není zrovna nejlepší uspávací prostředek. Jinak řečeno, čeká mě druhé kolo usínání. A kdyby jen druhé. A to ještě není všechno…

Nakonec sice usnu, jenže kolik toho uspím? Tak asi dvě až tři hodiny a chce se mi na onu místnost, nesmějte se… A někdy, ostýchám se to sem napsat, ale v literatuře se dnes bez skrupulí a přímo drsně píše o všem možném i nemožném, tak se odvážím a budu i já drsný, totiž někdy je mi, promiňte, fakt horko, a tak musím vyměnit teplou peřinu za tenkou deku, a jindy mi je fakt zima, a to musím přes teplou peřinu přehodit ještě flísovou deku. 

Prostě někdy je to tak a jindy naopak, přičemž obojí mě dokonale probudí. A když už jsem takhle pěkně ošklivě vzhůru, tak si přece musím vyvětrat, to ať se na mne nikdo nezlobí! Otevřu okno dokořán, vystrčím hlavu ven a dávám si do nosu čerstvý vzduch. Ten noční je nejlepší, osvěžující a vonící, ať je teplo nebo mráz. A to vše mě nabije novou energií, takže spánek nepřipadá v úvahu. Naštěstí vím, co s tím. Ale nebudu předbíhat. 

Mám na srdci ještě něco zásadního, co musím sdělit lidstvu, a tedy i vám coby jeho reprezentantům. Jako bojovník za lidská práva jsem přišel na to, jak si i ve spánku vybojovat maximální míru svobody! Obecně se ví, že průměrný nesofistikovaný spáč je zvyklý nocovat pod jednou peřinou či dekou. Já jsem ale přišel na to, že nejpříjemnější je nacpat si na postel dvě pokrývky vedle sebe, abych měl co největší svobodu volby. 

Ty části těla, na které je mi horko, mám pod lehkou letní dekou, popřípadě je mohu odvážně vystrčit mezi pokrývkami ven, a ty části, na které je mi zima, ty dám pod teplou zimní peřinu. Někdy si tu horu prachového peří v zimní peřině na sebe nahrnu jen tak z pouhé poživačnosti a labužnické rozkoše z načechraného jemného materiálu. Tuhle zvláštní hmotu stvořitel určitě nestvořil kvůli husám a husákům, ale stvořil ji kvůli mně. 

A zřejmě nejsem sám. Při nákupu nové nadýchané krasavice nás prodavačka upozornila, že se máme podívat na internetové stránky milujemepeří.cz. Asi to budou stránky nějakého spolku ochránců peří, kam bych se mohl přihlásit, abych svou zálibu mohl sdílet. Ale teď něco důvěrného prozradím jenom vám a nikomu jinému, a vy to také s nikým nesdílejte. Přísně tajné! 

Někdy si totiž představuju svou proměnu, a to nikoliv jako Řehoř Samsa na ošklivého brouka, ale na krásný peřiňák – ano, peřiňák přímo nacpaný nadýchanými peřinami a polštáři. Než tuto svou magickou metamorfózu zrealizuju, vylíčím vám ještě genezi mého vztahu k peřinám a vlastně i lidstva k spiritualitě.

Už od nejrannějšího dětství mám rád vzorně načechrané a perfektně vyrovnané peřiny tak, jak je skládala maminka. Je to signifikantní, vždyť všichni moji předkové pocházeli z Moravy! Co je na tom tolik signifikantního? Vybádal jsem, že české slovo „peřina“ má slovní základ ve svém přízemním materiálním obsahu, tedy v peří. Naproti tomu jeho moravský ekvivalent „duchna“ má prokazatelně slovní základ „duch“, tedy vychází odkudsi z tajemného duchovna.

Ano, má rodná a drahá Morava je nábožnější, duchovnější, spirituálnější a vůbec zpozdilejší. Zachovaly se tady zbytky předkřesťanského čarodějnictví, jak již tušila nějaká K. Tučková. Ale, jak jsem právě vědecky vyzkoumal já, Ing. Miroslav Michálek, narozený r. 1954 v Hodoníně, zachovaly se zde pradávné rituály ranního zažehnávání zlých snů a nočních duchů bušením do peřin a zaříkáváním: „Duchu, na, duchu, na!“ 

Toto extatické vykřikování „Duchu, na!“ se během staletí změnilo na „duchna“ a stalo se tak označením pro hřejivý vak peří, který byl v sousedství u praotce Čecha prohlášen za peřinu. Rituální bušení klackem do duchny bylo v novověku kvůli nedostatku klacků nahrazeno ručním proklepáváním a načechráváním. Uznejte sami – může být něco signifikantnějšího?

Jak to maminka dělala, že všechny plochy byly naprosto ploché a že všechny pravé úhly nebyly uhlé, to pro mne zůstalo posvátným tajemstvím, mateřským know-how. Dokonalá ustlanost mi poskytovala nadpozemský zážitek. Mohl jsem se totiž občas do celodenně vyvětraných a vychlazených peřin pěkně vrhnout a poválet se v nich. Pochopitelně to připadalo v úvahu jen večer po předepsaném rituálním omývání v plechovém lavóru. 

Válení na načechraných a vzduchem provoněných duchnách miloval i můj nejlepší kamarád Macek. Občas se nepozorovaně proplížil z předsíně z pelíšku ve skříni až do vytoužené ložnice. Tam hupnul na ustlanou postel a pěkně se uvelebil. Jenže potom se místo velebení ozvalo otcovo: „Ty potvoro, jedeš!“ A Macek ohrožený kopancem jel a někdy dojel z bytu až ven na ulici, což ovšem mělo smutné následky, protože potom k nám pár dnů nezašel a svým hebkým kožíškem obšťastňoval sousedy, a to jsme oba, tedy maminka i já, těžko snášeli. Tak teď už o mně víte „skorem všecko“, řečeno mým slováckým nářečím.

A jak můžete svou noční svobodu vybojovat? Je to docela snadné, stačí jen vyhnat partnera nebo partnerku, abyste měli celé letiště pro sebe a pro všechny svoje přikrývky. Druhou možností je přimět chrápáním partnera či partnerku, aby vyhnal či vyhnala vás, a to do jiné místnosti na osamělé lůžko přiražené delší stranou ke zdi. Ta totiž musí udržet odloženou peřinu, pokud jí budete chtít odsunout, a přitom ji mít po ruce. 

Vůbec to není složité, jen si to přijďte vyzkoušet. Jelikož jsem gentleman, přednostně rád zaškolím zejména zvědavkyně, nebude-li ta má doma. Musím bohužel konstatovat, že paní mých peřin nemá pro moje gentlemanství pochopení, mohla by se naštvat a sebrat mi duchnu, a takovou oběť po mně nemůže nikdo chtít!

Jste ještě vzhůru? Tak vzhůru do světové literatury! Musím vám totiž odhalit, jak to mám nejen se spaním, ale také se psaním, proč se tahle dvě slova tak nelibozvučně podobají a jaké souvislosti jsem mezi nimi odhalil. To vám teď, ve tři ráno, otevřeně napíšu. Je to tak, usnu ale po dvou hodinách se vzbudím, mezi druhou a čtvrtou, a pak se mi v hlavě honí myšlenky. A to honění idejí je hrozná věc, protože se člověk bez varování změní na svou mysl, která jako pejsek pobíhá a očmuchává kdejaký myšlenkový roh a kdejaké emociální křovíčko. 

Mysl usilovně pracuje, emoce se probouzejí a usínají, ale jejich štvanec neusne a neusne. Pak už začnou v patře nade mnou zlostně dupat sousedi, protože je štve, že nastal čas jít do práce. Není to sice čas můj, já do práce nemusím, ale jsem taky naštvaný, protože oni dupou jak sloni, a tak už neusnu. 

Nicméně existuje jeden případ, kdy ono očmuchávání mysli může k něčemu být, totiž právě ke psaní. Když ven do světa vypustím kreativitu a nechám ji očichávat pomyslné předměty v širém mentálním okolí a pobíhat sem a tam, tak ona něco objeví, tedy ne objev vědecký, to možná u někoho jiného, ale objev psací. Takhle jsem napsal celou sbírku poezie originálně nazvanou Básničky noci. V noci se také vylíhnul nejeden z mých článků, fejetonů a povídek.

Může za to noční kreativita, které my, romantičtí básníci, postaru říkáme Múza. Pod její nadvládou rychle buším do klávesnice, píšu jako závodník a píšu a píšu a zdá se mi, že to je vynikající, že to má hlavu a patu, že jsou v tom úžasné myšlenky a novátorská slovní spojení, která potěší milovníky jazyka, že to má šmrnc, originalitu a vůbec. Jenže potom přijde probuzení. Když mám odvahu noční text přečíst, tak se leknu, co jsem to napsal za blábol. Kde jsou nějaké myšlenky? A nemá to literární šmrnc a není to originální atd. Psaní hrůza, kdepak Múza! 

Ale pozor, když to hned nesmažu, a když text nechám odložen, pak po delší době zjistím, že mu odložení prospělo jako dubové sudy lihovině. Ukáže se, že má hlavu a patu, že v něm jsou nenápadně ukryty myšlenky, které by mě nikdy ani nenapadly, a že se i slova poskládala zajímavě a že vůbec. Pochopitelně musím pak text očistit z noční posedlosti, odstranit záplavu překlepů a klepů. Přesněji řečeno, jednu polovinu textu odmažu, druhou přeformuluju, ale ta třetí, ta fakt stojí za to, kvůli té to všechno podnikám. Chápejte, co by nový James Joyce neudělal pro kousek kvalitního textu?

Odhalím vám ještě jedno tajemství, i když ne tak zásadní, jako to o svobodě přikrytí. Jak už víte, básníci a spisovatelé potřebují ke zdárnému dílu pomoc Múzy, která je proto během dne naprosto vytížená. Přes den se věnuje známým spisovatelům, kteří u ní mají díky svému úspěchu protekci. Je to tak, jak to popisoval Bohumil Hrabal. Totiž že si po ránu vypil první pivo, vylezl si na jakousi šikmou stříšku, to asi aby viděl svět surrealisticky pokřiveně, a pak psal do oběda, zatímco odpoledne chodil po návštěvách a hospodách. 

Podobně Joseph Haydn, ten také psal dopoledne, tedy nepsal písmena, ale noty. Prostě ráno vstal, dal si studenou sprchu, zacvičil si, požádal hospodyni o porci ovesných vloček, poklekl a požádal Hospodina o porci not. A pak si už jen notoval a rychle zapisoval to božské, co mu Hospodin posílal do hlavy. Ačkoliv, Papá Haydn, jak mu ve vídeňské nóbl společnosti prý říkali, rád labužnicky papal, tak si asi dal dortík, kdoví? To je vlastně jedno, hlavní je, že psal dopoledne a odpoledne cvičil orchestr. 

Odpoledne a večer psalo hodně spisovatelů, třeba jistý úředník Franz Kafka psal načerno v práci. Úředníci se ani tehdy nepřetrhli. Proč by se taky trhali? Lepší bylo psát třeba o úřednících, kteří někoho nechtějí pustit na zámek. Teď jsem dostal vnuknutí! Kafka trpěl v nezáživném prostředí pojišťovny, kde se musel se svým psaním skrývat. Určitě si přál být někde jinde, kde by mohl psát v naprostém klidu. Kde? No přece na nějakém zámku! A kdo mu v psaní bránil? No přece úředníci, stejně jako K. bránili ve vstupu na Zámek tamní mocní úředníci! Myslím, že tenhle výklad Zámku v tisíci kafkovských studiích chybí. A přitom to je tak logické. Milí kafkologové, vězte pro příště, Franz chtěl prchnout z úředního pracoviště na krásné Konopiště! 

Rád bych vás ještě upozornil na jedno ranní ptáče, vlastně spíše na ranního ptáka, který dosti negativně zasáhl do mého spánkového režimu. Je jím psycholog a spisovatel Richard Carlson, který prý uléhal brzy večer a vstával okolo čtvrté, aby mohl v tichu časného rána psát. Je pravda, že se mu to vyplatilo, že napsal asi dvacet knih. A já jsem si bohužel tu jednu, Nekažte si život maličkostmi, oblíbil natolik, že jsem si její název uzpůsobil jako afirmaci, tedy formulku mnohokrát denně opakovanou, aby autosugestivně působila na podvědomí. Tak dlouho jsem si sugeroval „nekazím si život maličkostmi“, až jsem si zkazil spánek.

Bohužel až dodatečně jsem se dočetl, že naše podvědomí nevnímá záporku „ne“. Chápete? Od rána do večera jsem si uvnitř opakoval „nekazím si život maličkostmi“, čímž jsem ovšem své podvědomí programoval opačným příkazem „kazím si život maličkostmi“. Dnes už tu formulku sice nepoužívám, ale maličkosti mi stále ještě spánek kazí. Snad to také přejde.

Jiným se staly podstatně horší věci. Mnoho lidí toužících po zdraví si mnohokrát denně říkalo „nebudu nemocný“. Schválně, přeložte si to do řeči podvědomí! Odstraňte z obou slov to záporné „ne“, uvidíte, jak je to odporné! Tito nebožáci programovali své podvědomí ďábelskou afirmací „budu mocný“. A skutečně je místo nemocí postihlo něco mnohem horšího – stali se z nich politici.

Na závěr vám konečně objasním, jak to je s tou mou hrůzou spaní a Múzou psaní. Vlastně to už víte. Píšící ranní ptáčata vstávají brzy ráno, aby měla co nejdříve paní Múzu pro sebe, než se z postelí vyhrabe druhá spisovatelská směna, než se všichni ti Hrabalové začnou hrabat na stříšky a tam psát a psát a z Múzy sát. Pak nasává odpolední spisovatelská směna a večerní či noční směna. 

Na mne zbyl jen ten prokletý mezičas od druhé do čtvrté ranní, než jedni usnou a jiní se probudí. Nebudím se kvůli nějakým fyziologickým potřebám, nebo dokonce kvůli termoregulaci, ale kvůli Múze, aby mi dodala inspiraci. Ačkoliv, možná se od toho nočního nasávání brzy osvobodím, vždyť už spím mnohem lépe, už se občas ani nevzbudím. Kdybych dál už nenapsal vůbec nic, pak to znamená, že se Múza ponocováním unavila nebo že se mi zlepšilo spaní. 

A tady je můj další literární objev, že totiž spaní a psaní jsou spojité nádoby, které tvoří Bretonovský cirkadiální systém. Ostatně, zívám čím dál tím víc… Nevím, nevím, pletou se mi písmena. A nechtěl bych dělat překlapy, tak žu končím. Bobrou noc.

Proměna

(Řehoři Samsovi)

Peřiny a polštáře

na tělo i na tváře

přirostly mi

je to tak

všechny zdravím!

Peřiňák

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB