Ljudmila Ulická: Případ Kukockij (ukázka z knihy)


Spisovatelka Ljudmila Ulická je jednou z nepřehlédnutelných tváří občanského protestu v dnešním Rusku. V románu Případ Kukockij vypráví příběhy typické pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy.

Kreml. Foto: Eugene Kolesnikov, Pixabay

 

Kniha česky vychází bezmála dvacet let po svém prvním domácím vydání v roce 2000. O rok později za něj Ulická jako první žena obdržela prestižní literární cenu Ruský Booker. V roce 2005 podle něj Jurij Grymov natočil stejnojmenný dvanáctidílný seriál.

Hlavním hrdinou je lékař Pavel Alexejevič Kukockij, který v poválečném Sovětském svazu horuje za reformu zdravotnictví a oficiální povolení potratů. Množství vedlejších postav a jejich příběhů však skládá dohromady velkou ságu. Kukockého boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se také jeho idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu.

Jak říká sama Ulická: nepíše o lidech, kteří dělají dějiny, ale o těch, které dějiny formují, ba dokonce deformují, drtí a mrzačí. Svůj román rozehrává na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží.

 

Ukázka z knihy:

ČÁST PRVNÍ

1.

Všichni předkové Pavla Alexejeviče Kukockého v mužské linii byli od konce 17. století lékaři. Jméno prvního z nich, Avděje Fjodoroviče, je zmíněno v dopise, který Petr Veliký v roce 1698 napsal do města Utrechtu profesoru anatomie Ruyschovi, jehož přednášky ruský panovník pod jménem Petr Michajlov o rok dříve navštěvoval. Mladý car v něm žádá, aby byl syn lékárníkova pomocníka Avděje Kukockého laskavě přijat ke studiu. Kde přesně se vzalo příjmení Kukockých, s jistotou nevíme, ale podle rodinné legendy předek Avděj pocházel ze vsi Kukuj, kde byla za Petra Prvního vybudována německá osada.

            Od té doby na příjmení Kukockých můžeme narazit jak v pochvalných listinách, tak v seznamech škol, zaváděných v Rusku počínaje výnosy z roku 1714. Lidem „nízkého původu“ práce ve státních službách po absolvování těchto nových škol otevírala cestu k šlechtickému titulu. Když byla zavedena stupnice hodností, Kukočtí se oprávněně zařadili mezi „nejvyšší šlechtu se všemi přednostmi a výhodami“. Jeden z Kukockých je uveden mezi posluchači doktora Johanna Erasma ze Štrasburku, který jako první západní lékař přednášel v Rusku, mimo jiné také o „babictví“.

            Od dětství měl Pavel Alexejevič skrytý zájem o fungování všeho živého. Někdy – obvykle před večeří, v té neurčité a ničím nenaplněné chvíli – se mu podařilo nepozorovaně proniknout do otcovy pracovny a se sevřeným srdcem tam z prostřední poličky švédské knihovny s výklopnými skly vytáhl tři vzácné svazky svého času proslulé Platenovy lékařské encyklopedie a uvelebil se s nimi na podlaze v pohodlném koutku mezi kachlovými kamny a knihovnou. Na konci každého svazku byly rozkládací postavy – růžolící muž s černým knírkem a sympatická dáma v pokročilém stádiu těhotenství, s otevírací dělohou, aby se člověk mohl seznámit s plodem. Nejspíš právě kvůli této postavě, která – nic naplat! – byla pro všechny jen nahatou ženskou, Pavel před rodiči svoje bádání tajil a bál se, že ho při té nekalé činnosti načapají.

            Jako malé holčičky neustále převlékají panenky, Pavel celé hodiny skládal a rozkládal papírové modely člověka a jeho orgánů. Z papírových lidí bylo možné postupně sundat kožený háv, vrstvu růžově svěžího svalstva a vyndat játra, na kmeni pružných průdušnic pak vypadl strom plic a nakonec se odhalily tmavožlutě zbarvené, zdánlivě dočista mrtvé kosti. Jako by se smrt v lidském těle skrývala odjakživa, jako by živým tělem byla jen přikrytá – ale o tom Pavel Alexejevič začne přemýšlet až mnohem později.

            Tady, mezi kamny a knihovnou ho jednou přistihl otec Alexej Gavrilovič. Pavel čekal, že mu otec vynadá, ale ten jen shlédl ze své ohromné výšky dolů, cosi zamumlal a slíbil, že dá synovi něco lepšího.

            O několik dní později mu skutečně něco lepšího dal – traktát Leonarda da Vinciho Dell’Anatomia, list A na osmnácti listech s dvěma sty čtyřiceti kresbami, vydaný na konci 19. století Michailem Vasiljevičem Sabašnikovem v Turínu. Byla to nevídaně krásná kniha, vytištěná ve třech stech ručně číslovaných exemplářích a opatřená vydavatelovým věnováním. Alexej Gavrilovič operoval kohosi ze Sabašnikovovy rodiny…

            Když otec dával knihu do rukou desetiletému synovi, nabádal ho:

            „Jen si to pěkně prohlédni… Leonardo byl nejlepší anatom své doby. Nikdo nekreslil anatomické preparáty lépe než on.“

            Otec říkal ještě něco dalšího, ale Pavel už ho neposlouchal – kniha se před ním otevřela a ostrým světlem mu zaplavila oči. Dokonalost kresby umocňovala nepředstavitelná dokonalost toho, co znázorňovala, ať už to byla ruka, noha, nebo trojhlavý lýtkový sval podobný rybě, však mu také Leonardo důvěrně říkal „ryba“.

            „Tady dole jsou dějiny přírodních věd, zoologie, srovnávací anatomie,“ upozornil Alexej Gavrilovič syna na spodní police knihovny. „Můžeš sem chodit a číst si.“

Ty nejšťastnější hodiny svého dětství a jinošství Pavel strávil v otcově pracovně, kde žasl nad nádhernými spojeními kostí, která zajišťují mnohaúrovňový proces pronace a supinace, a div mu z očí netekly slzy, jak byl rozrušený ze schématu evoluce krevního oběhu, počínaje obyčejnou trubičkou s tenkými vměstky svalových vláken u žížaly a konče třítaktovým zázrakem čtyřkomorového lidského srdce, vedle nějž perpetuum mobile vypadá jako úkol pro repetenty. Vůbec sám svět chlapci připadal jako grandiózní perpetuum mobile fungující z vlastních zdrojů, které spočívají v pulzujícím pohybu od živého k mrtvému, od mrtvého k živému.

            Otec Pavlíkovi daroval maličký mikroskop s padesátinásobným zvětšením – všechny předměty, které se nedaly nakrájet na plátky na podložní sklíčko, chlapce přestaly zajímat. Ve světě, který se nevešel do zorného pole mikroskopu, si všímal jen toho, co se shodovalo s překrásnými obrázky, které pozoroval binokulárem. Například vzor na ubruse připoutal jeho pohled, jelikož mu připomínal stavbu příčně pruhované svaloviny…

            „Víš, Evo,“ říkal Alexej Gavrilovič manželce, „bojím se, že z Pavlíka doktor nebude, má příliš chytrou hlavu… měl by se dát na vědu…“

            Sám Alexej Gavrilovič celý život seděl na dvou židlích, pracoval jako pedagog a lékař – vedl katedru polní chirurgie a nepřestával přitom operovat. V krátkém období mezi dvěma válkami, rusko‑japonskou a německou, pracoval jako posedlý, zakládal moderní školu polní chirurgie a zároveň se pokoušel ministerstvo války upozornit na zjevnou skutečnost, že blížící se válka bude mít jinou povahu a že století, které právě začalo, bude stoletím válek nového měřítka, nových zbraní a nové vojenské medicíny. Systém polních lazaretů se podle Alexeje Gavriloviče musí zcela přehodnotit a hlavní důraz je třeba klást na rychlou evakuaci raněných a zakládání centralizovaných vyprofilovaných lazaretů…

            Německá válka začala dřív, než ji Alexej Gavrilovič předpověděl. Odjel, jak se tenkrát říkávalo, na jeviště válečných operací. Jmenovali ho velitelem komise, o jejíž založení v mírových časech tak usiloval, a teď nevěděl, kam dřív skočit, protože proud raněných byl obrovský a zamýšlené specializované lazarety zůstaly na papíře: prorazit byrokratické zdi v předválečných časech nestačil.

            Po tvrdém konfliktu s ministrem války Alexej Gavrilovič svou komisi opustil a ponechal si jen mobilní lazarety. Tyto jeho operační sály na kolech, zřízené v Pullmanových vozech, ustupovaly spolu s akce neschopnou armádou přes Halič a Ukrajinu. Na začátku roku 1917 chirurgický vagon zasáhla dělostřelecká střela a Alexej Gavrilovič zahynul i se svým pacientem a zdravotní sestrou.

            Téhož roku Pavla přijali na lékařskou fakultu Moskevské univerzity. O rok později ho vyloučili: vždyť jeho otec byl plukovníkem carské armády. O další rok později mu byl status studenta obnoven díky úsilí profesora Kalinceva, starého tatínkova kamaráda a vedoucího katedry porodnictví a gynekologie. Kalincev si vzal Pavla k sobě pod svá křídla.

            Pavel studoval se stejným zápalem, s jakým hráči hrají a opilci pijí. Jeho posedlost studiem mu vysloužila reputaci podivína. Na rozdíl od rozmazlené a vrtošivé matky si prakticky nevšímal materiální nouze. Zdálo se, že po otcově smrti už není co ztratit.

            Na začátku roku 1920 se do bytu Kukockých nastěhovaly další tři rodiny a vdově se synem zbyla jen někdejší pracovna. Univerzitní profesoři, kteří za nového režimu jakž takž přežívali, jim nijak pomoct nemohli – i je pořádně zmáčkli a navíc se ještě nevzpamatovali z revolučního šoku: bolševici už ukázali, že lidský život, o nějž si zvykli bojovat tihle prohnilí inteligenti, nic nestojí.

 Ljudmila Ulická: Případ Kukockij           Eva Kazimirovna, Pavlova matka, lpěla na věcech a byla šetrná. Vmáčkla do pracovny prakticky všechen svůj varšavský nábytek, nádobí a oblečení. Otcova vážená, kdysi prostorná a činností naplněná pracovna, se proměnila ve sklad, a ať Pavel prosil matku sebevíc, aby se zbavili zbytečných věcí, ta jen plakala a kroutila hlavou: to bylo všechno, co jí z někdejšího života zbylo. Ale i přesto museli prodávat, a tak matka na bleším trhu postupně rozprodávala své nesčetné truhly s obuví, límci a ubrousky a nad každou drobnůstkou prolévala slzy věčné rozluky…

            Vztah mezi matkou a synem poněkud ochladl, pokazil se a o rok později, když si matka vzala nehorázně mladého Filippa Ivanoviče Levšina, malého drážního šéfa, Pavel odešel z domu, ale ponechal si právo používat otcovu knihovnu.

            Málokdy se však k matce domů dostal. Studoval, pracoval na klinice, často měl službu a přespával, kde se dalo, nejčastěji ve skladu prádla, kam ho pouštěla správcová, která si pamatovala nejen Pavlova otce, ale dokonce i dědečka…

            Bylo mu už jednadvacet let, když se matce narodilo nové dítě. Dospělý syn zdůrazňoval její stáří a Eva Kazimirovna, která se snažila vypadat mladší, trpěla. Dala Pavlovi najevo, že jeho přítomnost je doma nežádoucí.

            Jeho vztah s matkou tím okamžikem skončil.

            Po jisté době se lékařská fakulta oddělila od univerzity a došlo i k personálním změnám. Zemřel profesor Kalincev a na jeho místo přišel jiný člověk, stranický kádr, který ve vědeckých kruzích neměl žádné jméno. Pavlovi byl kupodivu nakloněný a nechal ho na katedře v praktické aspirantuře. Příjmení Kukockých bylo v lékařském světě podobně známé jako příjmení Pirogova nebo Botkina.

            První Pavlova vědecká práce byla věnována jistým cévním poruchám, které vyvolávají samovolné potraty v pátém měsíci těhotenství. Poruchy se týkaly těch nejmenších kapilár a Pavel se tehdy obíral myšlenkou ohledně možnosti působit na procesy v periferních oblastech krevní a nervové soustavy, jelikož se domníval, že se dají řídit snadněji než vyšší části. Jako všichni sekundáři se staral o pacienty na lůžkovém oddělení a dvakrát týdně ordinoval na poliklinice.

            Když toho roku na poliklinice vyšetřoval ženu s opakovanými potraty ve čtvrtém a pátém měsíci těhotenství, uviděl nádor žaludku s metastázemi – s jednou velmi zjevnou v játrech, s druhou, slaboučkou v oblasti mezihrudí. Rituál pacientčina vyšetření nepřerušil, ale poslal ji k chirurgovi. Pak dlouho seděl v ordinaci, než zavolal další pacientku, snažil se pochopit, co se to s ním stalo, kde se vzal ten schematický, barevný obrázek značně pokročilé rakoviny…

            Od toho dne měl Pavel Alexejevič ten podivný, ale prospěšný dar. V duchu mu říkal „nitrovidění“ a v prvních letech opatrně zjišťoval, zda někdo z kolegů nemá podobnou zvláštní dovednost, ale nic nevystopoval.

            S postupem let se jeho vnitřní zrak ustálil, zesílil, získal vysokou rozlišovací schopnost. V některých případech viděl dokonce i buněčné struktury jakoby obarvené Ehrlichovým hematoxylinem. Zhoubné změny měly intenzivně fialový odstín, oblasti aktivní proliferace se mihotaly drobně zrnitou nachovou barvou… Zárodek od prvních dní těhotenství viděl jako zářivý světle modrý obláček…

            Bývaly dny a týdny, kdy Pavla Alexejeviče „nitrovidění“ opouštělo. Nepřestával pracovat: dál vyšetřoval pacienty a operoval. Vědomí profesionální jistoty neztrácel, ale v jeho duši panoval mírný neklid. Mladý doktor byl pochopitelně materialista, mystiku nemohl vystát. S otcem se vždycky posmívali matčině zálibě navštěvovat velkosvětské sedánky, kde se vyvolávali duchové, nebo bláznivé mystické seance s magnetismem.

            Svůj dar Pavel Alexejevič vnímal jako samostatnou, na sobě nezávislou bytost. Netrápil se jeho mystickou povahou, přijal ho jako užitečnou výpomoc ve své profesi. Postupně se ukázalo, že jeho dar je asketa a nenávidí ženy. Už jen příliš sytá snídaně „nitrovidění“ oslabovala, takže Pavel Alexejevič si zvykl nesnídat a poprvé se najedl až během oběda nebo, když odpoledne ordinoval na poliklinice, až večer. Pokud šlo o fyzické styky se ženami, ty dočasně jakoukoli průzračnost vyšetřovaných pacientů vylučovaly.

            Pavel Alexejevič byl dobrý diagnostik, jeho lékařská praxe takovou nezákonnou podporu vlastně nevyžadovala, ale vědecká práce jako by volala o pomoc: skrytý osud cév uchovával tajemství, která jako by každou chvíli měla vyjít na povrch… A tak se osobní život Pavla Alexejeviče dostal do jistého rozporu s vědeckým, a když se rozešel se svou přerývanou láskou, chirurgickou sestrou se studenýma a přesnýma rukama, mírně se vyhýbal milostným stykům, lehce se obával ženské agresivity a zvykl si na abstinenci. Nijak zvlášť těžká zkouška to pro něj nebyla – jako všechno, k čemu dochází z vlastní vůle. Zřídka se mu líbila některá sestřička nebo mladičká lékařka a Pavel Alexejevič moc dobře věděl, že každá k němu přiběhne na první zavolání, ale „nitrovidění“ mu bylo dražší.

            Svůj dobrovolný celibát si musel chránit – byl osamělý, na tehdejší nuzácké poměry bohatý, ve svém oboru slavný, nebyl sice krasavec, ale zato mužný a přitažlivý, a stačil by jediný z těchto důvodů, aby každá žena, která si všimla jeho zaujatého pohledu, zahájila takový útok, že by Pavel Alexejevič sotva stačil vzít nohy na ramena.

            Některé jeho kolegyně se dokonce domnívaly, že trpí skrytou mužskou vadou, a spojovaly ji s jeho profesí: jaké touhy může mít muž, který každý den citlivými prsty z povinnosti šmátrá v tajných ženských temnotách…

Ljudmila Ulická se narodila v roce 1943 na jižním Urale, v baškirské vsi Davlekanovo, kam byli její rodiče za války evakuováni z Moskvy. Patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin – jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. 2013). Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.

Přeložila Alena Machoninová, nakladatelství Paseka, Praha, 2018, váz., 408 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB