Lucie Antošíková (ed.): Zatemněno. Česká literatura a kultura v protektorátu


Navzdory rostoucímu zájmu badatelů humanitních oborů představuje období protektorátu Čechy a Morava doposud nepříliš probádanou oblast českých dějin. Monografie Zatemněno: česká literatura a kultura v protektorátu je proto příspěvkem k lepšímu poznání a pochopení této velmi specifické fáze naší literární a kulturní historie.

Pamětní kniha města Olomouc. Foto: Luděk Peřina / MAFRA / Profimedia

 

Kolektiv autorů čtenářům předkládá dvacet sedm aktuálních sond do problematiky protektorátní tvorby a kulturní politiky, které se opírají o výzkum dobového – nejen českého, ale i německého – materiálu a usilují o jeho adekvátní historickou interpretaci. Cílem ovšem je dané kulturní období nahlédnout novýma očima, mimo tradiční výkladová schémata, a na úrovni dnešního poznání tak pojmenovat mechanismy, jež určovaly tehdejší společenský a kulturní život a ovlivňovaly podobu tvorby literární, divadelní, hudební, filmové či rozhlasové.

 

Ukázka z knihy:

Meze sdělení. Pasivně rezistentní postoje v úvodnících Lidových novin na jaře a v létě 1939

Pavel Večeřa

(...)

            Zatímco Robert Konečný, brněnský vědec a pedagog, intelektuál a odbojář, představuje v Lidových novinách romantický typ odvážného „mušketýra“ šermujícího svým perem na dočasně ztracených valech české samostatnosti proti zdánlivě všemocnému vetřelci, je Ferdinand Peroutka, neméně pevný a rozhodný obránce československého ideálu, ukázkou poněkud jiného naturelu. Pro Peroutku je příznačný především rozumový, věcný přístup preferující ty subverzivní taktiky, které mohou v daném kontextu reálně posilovat manévrovací prostor českého národa a zdůrazňovat fiktivní, přesto však tehdy ještě důležitou reliktní „státnost“ protektorátu. Snaha po střízlivosti, odvaha pohledět nepřikrášlené skutečnosti do tváře, potřeba vnímat realitu v širším kontextu a přitom si uvědomovat přehlédnutelný význam detailu, odkaz filozofického pragmatismu a v jádru osvícenská, havlíčkovsko-masarykovská tradice drobné práce přispívající k niterné transformaci každého člověka, evoluční svým průběhem a přece revoluční svým dopadem, to všechno mimo jiné přispívalo k tomu, že Peroutkova žurnalistika na jaře a v létě 1939 působila ve srovnání s Konečného „mušketýrskou smělostí“ poněkud chladně, odtažitě, někdy snad až káravě, jakoby z výše pracně vytvořeného nadhledu akcentující nevyvratitelný fakt, že „politika musí být vždy praktická.“455

            Peroutka si je ovšem jako příslušník poněkud starší generace, ne ještě odchované první republikou, asi až příliš dobře vědom nebezpečí, jež by hrozilo, pokud by burcující národně sebezáchovný patos poklesl v rozbolavělou machu, ve zpovrchnělou rétoriku národní sebelítosti a souběžně i sebeobdivu. Mohl mít ještě vzpomínku na povrchní český nacionální radikalismus za Předlitavska, hlavně mladočeské provenience. Nacistická okupace však nebyla „novým Rakouskem“, jen sentimentalita spodního proudu národně sebezáchovného nacionalismu raného protektorátu byla v kulturním ovzduší nepřehlédnutelná.

            Překvapí už proto méně, že prvky tak otevřené pasivní rezistence, jako byla právě Konečného distance, jsou aspoň v analyzovaných Peroutkových úvodnících potlačeny, a přednost zde dostávají subverzivní taktiky, hlavně separace nebo blokace, které samozřejmě také mnohem více odpovídají obsahovému zaměření Peroutkových úvodníků, jež se snaží věcně řešit konkrétní úkoly, problémy, rizika, a přitom nepostrádají úhlu věčnosti, jak vyplývá při detailnějším ohledání. Mezi výše zmíněnými taktikami rozhodně převažovala u zkoumaných Peroutkových úvodníků – byť ne nutně v kontextu Lidových novin jako celku456 – taktika separace, která operovala s různými prvky, ovšem s totožným cílem: zdůraznit samostatné a samosprávné postavení protektorátu.

            Peroutka v analyzovaných úvodnících připomíná „státní povahu“ protektorátu, jakkoliv reliktní a Němci popíranou, s nadějí na její budoucí posílení, ovšem také s vědomím jejího možného ohrožení a dalšího oslabování v říši.

            Český národ po mnoho generací toužil po samostatnosti, pak ji na dvacet let získal, a zase ji pozbyl. Zvláštní státoprávní postavení Protektorátu v rámci Říše je vše, co nyní457 z české samostatnosti zbývá. Proto každý Čech bude lpět na tom, aby individualita Protektorátu v Říši byla zachována a vybudována, jak ostatně ve výnosu z 16. března bylo určeno. Němci, kteří po této stránce budou plnit výnos Vůdce a říšského kancléře, budou vítáni s opravdovými sympatiemi.458

            V článku je graficky zvýrazněn právě akcent na udržení a další rozvíjení individuální povahy protektorátu, přičemž je příznačné, že se článek odvolává na samotný akt ustavení protektorátu, tedy na jeho zřizovací výnos signovaný Hitlerem. Ten je navenek záštitou protektorátní „samostatnosti“, když je věcně a pragmaticky využito zásadního státoprávního aktu iniciovaného nacisty k pokusu o omezení a ohraničení jejich moci v okupované zemi. Metaforicky řečeno, jde o jakýsi „judistický chvat“ obracející sílu nesrovnatelně silnějšího okupanta proti němu samotnému – úspěšný by však mohl být jen v takovém mocenském systému, který by respektoval právo a z něj vycházející právní stát. Česká politika a žurnalistika měla v tomto postupu tradici sahající do časů starého mocnářství, v němž byly české snahy o „vyrovnání“ odvozovány z historického státního práva ukotveného ve Ferdinandových Obnovených zřízeních zemských pro Čechy a Moravu (1627, 1628). Rozdíl mezi opatrně se modernizujícím tradicionalismem starého Rakouska a voluntaristickým imperialismem totalitaristické „říše Lebensraumu“ byl ovšem nekonečný.

            Ze způsobu převzetí kontroly českých zemí německým okupantem v březnu 1939 pak vyplývalo nejen (státo)právní postavení protektorátu, ale také práva Čechů v něm, která byla třeba hájit:

            […] německá říše nedobyla našeho území mocí, nýbrž, jak výslovně bylo řečeno, vzala nás pod svou ochranu, ochrana pak znamená ochranu, nikoliv něco jiného. Přišli jsme tedy do nového společenství nikoliv pouze s povinnostmi, nýbrž také s právy […].459

            Peroutka v tomto ohledu klade důraz na pozici českého národa jako chráněného subjektu, jehož práva a potřeby musejí Němci respektovat, jinak se dostanou do rozporu s Hitlerovým výnosem zřizujícím protektorát, který navíc Peroutka označuje jako dohodu a tak implikuje rovnoprávnost obou stran, „ochraňované“ i „ochraňující“.

            V úmluvě mezi naším presidentem a Vůdcem a říšským kancléřem bylo řečeno, že německá říše bere český národ do ochrany. V chování říšského Němce, který nyní přijde s českým obyvatelstvem do styku, musí býti nepochybně obsaženy všechny ony nezbytné elementy, aby v českém člověku vznikal spontánní dojem, že žije pod ochranou.460

            Jistě, nepřekonatelnou překážkou bylo, že protektorát Čechy a Morava ve skutečnosti žádným „ochraňovaným státem“ nebyl;461 připomínka skutečné funkce protektorátu tak ukazovala v pravém světle licoměrnost Němců, kteří ohraničovali, oddělovali a vymezovali okupované české země všude tam, kde se jim to hodilo, a naopak k nim přistupovali jako k anektovanému území, pokud je mohli pohodlněji exploatovat. Apel na „česká práva“ v protektorátu měl jistě posílit odvahu jak protektorátní politické reprezentace včetně Národního souručenství462 a obecně veřejných činitelů, tak každého příslušníka českého národa, aby trvali na těchto právech od sféry nejvyšší až po všední každodennost, v symbolickém a posvátném významu jako v tom profánně praktickém,463 a tak v posledku sloužilo obranému českému nacionalismu, étosu národní sebezáchovy převažujícímu v protektorátním veřejném prostoru v prvních pěti měsících po okupaci.

            (Státo)právní ukotvení protektorátu vycházející z jeho zřízení, i ona „česká práva“ vyplývající z pozice „ochraňovaného společenství“, měla být prakticky naplněna protektorátní autonomií. Peroutka v tomto ohledu asi v klíčovém úvodníku vůbec nazvaném Co žádají Češi od Němců (21. květen 1939), který je veden formou obranného dialogu s okupační mocí, s imaginárními Němci, nastoluje požadavek reálné autonomie jako kusu hmatatelné „české svobody“.

            Výnos o Protektorátu praví, že území Čech a Moravy se spravuje autonomně, a každý Čech bude přirozeně toužit, aby to bylo nejviditelnější, a aby se nemusil pokládat za člena národa nedospělého – po tolika zkouškách, jež jeho národ s úspěchem složil v celkovém evropském soutěžení. Jestliže si něco chceme zařídit podle vlastního rozumu – to není zlo nebo obstrukce, to jest právě samospráva.464

            Snaha o samosprávné postavení zbytku českých zemí v protektorátu měla svůj symbolický i praktický význam.465 Byla testem, kolik „české samostatnosti“ budou Němci ochotni Čechům v protektorátu reálně přiznat v době, kdy na ně ještě hleděla mezinárodní veřejnost, a byla rovněž pokusem vybudovat si jakkoliv chatrné bariéry před okupační mocí, jež mohly posloužit nejenom nyní, ale i v případě vypuknutí světové války, k níž pak vývoj během léta 1939 skutečně směřoval. V každém okupačním režimu totiž zápas mezi okupantem a podrobenými samotnou okupací teprve nanovo začíná, a právě tady se může, ale také nemusí ukázat jistá „moc“ podrobených jako cenný faktor. Vytvářet si stále nové a nové bariéry, za nimiž je podrobeným možno o něco volněji manévrovat, budovat další „obranné hradby“, když ty předchozí byly již ztečeny, je v každé okupaci příkazem elementárního rozumu. Přiznaná autonomie protektorátu byla „hradbou“ z nejdůležitějších a boj o ni střetem, který nevyplnil jenom první okupační měsíce, kdy se v Evropě ještě neválčilo. O to více byl důležitý právě tehdy, kdy nebylo jasné, jak dlouho bude křehký mír v Evropě ještě trvat, kdy byli Němci vázáni mnohými ohledy na postoj zahraničí a kdy brutalitu nacistického režimu museli ještě chtě nechtě poněkud maskovat. Obrysy „protektorátní státnosti“, struktura protektorátního establishmentu a jeho reálná moc včetně personálního zajištění přiznané, jakkoliv chatrné autonomie, to všechno mělo váhu o to větší, že nikdo nemohl s jistotou říci, jestli bude protektorát trvat šest měsíců nebo šest let – nebo třeba ještě déle. Vzdát zápas o upevnění autonomie za takové situace by bylo nerozumné.

            Krom zdůrazňování těch momentů, které posilovaly „státnost“ a autonomii protektorátu a „česká práva“ v něm, lze ve vybraných Peroutkových úvodnících vypátrat také přímo ukázkový příklad blokační taktiky, který nabízí úvodník Ani – ani uveřejněný na stránkách Lidových novin 30. července 1939, nedlouho poté, co říšský protektor svou mocí stojící nad prerogativami státního prezidenta Háchy i protektorátní vlády prosadil nařízení o židovském majetku z 21. června 1939,466 v němž byli Židé definováni již na základě norimberských protižidovských zákonů. Slouží ke cti pobřeznovému establishmentu, že našel odvahu vzdorovat opatřením nacistů konstruovaným na rasovém základě a bránil legislativě tohoto typu,467 jakkoliv jeho primárním strategickým cílem bylo překazit arizaci sloužící jako germanizační nástroj.468 Na současného čtenáře proto může na první pohled působit překvapivě, a jistě i znepokojivě, když si v tomto úvodníku přečte Peroutkův názor, v němž protektorátní vládu za rezistenci v tomto směru kritizuje:

 Lucie Antošíková (ed.): Zatemněno. Česká literatura a kultura v protektorátu           Jestliže budeme váhat přizpůsobit se v některé z těch věcí, jež Říše považuje za základní nebo zásadní, tu, jak nedávno v Der Neue Tag469 bylo vyloženo, vykoná úřad protektorátní příslušný akt sám, čili, jak německý časopis se vyjádřil, vykoná za nás ,Vorleistung‘, předběžný výkon: položí základy, na kterých pak my zase dále můžeme trochu budovati. […]. Myslím, že s podobnou ,Vorleistung‘ jsme se seznámili v otázce židovské. Snad jestliže se brzy nerozhodneme podat nějaký Říši přijatelný návrh jazykového zákona, očekává nás podobný předběžný výkon. Každý Čech by zajisté viděl svou autonomii rád pokud možno bez podobných Vorleistungů. Jestliže však určité věci jaksi vyplývají z našeho začlenění do říšského prostoru a jestliže se jim vůbec vyhnouti nelze, tu pak jest jasno, že buď budou vykonány naší vládou, nebo že nastoupí ona metoda, kterou nám vysvětlil Der Neue Tag. Zde přicházíme k tomu, čím jsme začali: každý Čech by si měl rozmysliti, je-li lépe pro národní věc, aby naše vláda sama vyšla oněm dnešním nevyhnutelnostem470 vstříc, nebo bylo-li by lépe, aby čekala, až jí spadnou na hlavu; měl by si rozmysliti, při kterém způsobu jest možno vykonávati více vlivu, zda při pasivním čekání na Vorleistung, nebo při spolupůsobení. Sotva může býti hlavním úkolem vlády sedět s rukama v klíně a v trpném vyčkávání událostí. Jsme v posici národa, který musí sbírat i malé zisky a drobné výhody. To mluví mnohem spíše pro metodu aktivní. Vorleistung vycházívá tuhá a neměnná. Jestliže však vláda dovede předem odhadnout, které věci nespadají do naší autonomie a které bude nutno za všech okolností vykonat, může se dosti účinně, jak doufám, vmísit do procesu tvoření. Myslím, že tento směr, příznivý tak zvané aktivitě, nabývá po určitých zkušenostech vrchu ve vládě i v Národním souručenství a že marný vzdor se nepokládá za ideál. Bude-li to někdo považovat za sbírání drobtů – nuže, někdy jest třeba i drobty sbírat. […].471 Několik zcela určitých zkušeností vskutku mluví proti tomu, aby se hledal prospěch v otálení a vyčkávání. Není tam skryt žádný prospěch, jak jsme už mohli poznat.472

            To, co Peroutka ve svém úvodníku doporučuje, je zavčasu předejít vnucené „nevyhnutelnosti“, která je pak tvrdá – „tuhá a neměnná“, jak píše – vlastním, domácím, tedy protektorátním a českým opatřením, jež více či méně formálně vyplní požadavek okupanta, ovšem jehož podstata bude přijatelnější pro podrobené. Takové opatření bude měkčí než to, jež by vzešlo přímo z okupantovy ruky, přičemž si lze dále dobře domýšlet, že by pak mohlo překážet okupantovým záměrům, či dokonce přímo blokovat jeho cíle. Jinými slovy, pokud sám protektorátní establishment realizuje protižidovský nebo jazykový zákon podle svých představ, jeho dopad bude na ovládané méně tvrdý, možná dokonce jenom formální, každopádně bude svou existencí hatit cíle samotného okupanta. V tom lepším případě poslouží jako bariéra, která reálně ochrání ovládané, neboť protektorátní establishment bude moci tvrdit, že vyšel „nevyhnutelnosti“ vstříc, a tedy už není zapotřebí, aby do této sféry vstupoval sám okupant, v tom horším aspoň okupanta zdrží v realizaci jeho cílů, protože bude muset tuto domácí, protektorátní, tedy českou bariéru nejprve buď zcela odstranit, nebo si ji přizpůsobit tak, aby mu opravdu začala sloužit. V podmínkách, kdy se Němci teprve učili nakládat s okupovanými a kdy okupovaní mohli doufat, že s okupantem budou „vyjednávat“ a přitom (snad) něčeho dosáhnou, mj. také tím, že budou německé záměry zdržovat nebo fakticky blokovat, má takový postup svou cenu. Je racionálním kalkulem a ten má své limity plynoucí z faktu okupační moci, proti jejímuž cílevědomému směřování mohli ovládaní postavit jen omezené prostředky vyplývající z jejich reálné mocenské slabosti. O tom, že si Peroutka tyto limity dobře uvědomoval, svědčí jeho vlastní pochyby vyjádřené slovním spojením „jak doufám“ v pasáži, v níž píše, že protektorátní vláda se může účinně vmísit do procesu tvoření protektorátní legislativy. Přesvědčen o tom rozhodně nebyl, vzdát se však nemínil, a vyzkoušet tuto cestu doporučoval na rozdíl od „marného vzdoru“, který nepokládal za ideální formu komunikace s okupační mocí.

            Domnívám se, že v úvodníku Ani – ani se Peroutka dotkl samotného jádra toho, co označujeme jako kolaboraci – samozřejmě za předpokladu, že ji nepokládáme za pouhý odborný výraz pro zradu, což by však, podle mého mínění, bylo hrubým nepochopením. Kolaborace je postavena na komunikaci ovládaných s okupantem, na pokusu o zprostředkování, přičemž alfou a omegou pro její následné hodnocení je to, zda ještě preferuje potřeby ovládaných, k nimž reprezentanti kolaborace nutně patří, nebo již slouží primárně zájmům okupanta. O tom, že bezprostředně pobřeznový protektorátní establishment ve své rozhodující části ještě patřil do první kategorie, tedy hleděl si v prvé řadě zájmů podrobených, netřeba, myslím, pochybovat. Peroutka mu tedy připomíná jeho primární funkci vyjednávat s okupantem – dovedeno do konce, „vzdor“, a jistě nikoliv marný, je funkcí aktivní rezistence, nikoliv nutně z povahy věci kolaborující protektorátní vlády. Peroutka předpokládá (třebas připouští vlastní pochybnost), že tato vláda dokáže s Němci účinně vyjednávat a akty „marného vzdoru“ z její strany by přitom mohly působit kontraproduktivně.

            Tento navýsost věcný, ba až chladně racionální předpoklad je logický, ale poněkud opomíjí skutečnost, že každý vzdor proti okupační moci má svou hodnotu, nemluvě už o povaze „nevyhnutelného“.473 Stanovení morálních hranic, za něž kolaborace nesmí jít, je jedním z jejích nejvážnějších úkolů. Jestliže si via facti protektorátní establishment tuto hranici v tomto konkrétním případě sám stanovil, naznačuje to, že si byl vědom, že vyjednávání s okupantem pro něj není za všech okolností prioritou, byť se ve výsledku jeho rozhodnutí rezignovat na možnost změkčení, oslabení, ba zatarasení této „nevyhnutelnosti“ mohlo ukázat pro ovládané jako méně výhodné, než kdyby na legislativním procesu participoval.

(...)

455/ Peroutka 1939. Ani – ani, cit. d., s. 1.

456/ Viz Pavel Večeřa: Obraz Lidových novin, Venkova a Národní práce v období existence

Protektorátu Čechy a Morava. Disertační práce. Brno: FSS MU 2001, s. 81–83.

457/ Výraz „nyní“ zdůrazňuje dočasnost tohoto stavu a naznačuje, že samostatnost bude zase obnovena v její plné podobě.

458/ Peroutka 1939, Co žádají…, cit. d., s. 1.

459/ Peroutka 1939, Hrdinové…, cit. d., s. 1.

460/ Peroutka 1939, Co žádají…, cit. d., s. 1.

461/ Viz Pavel Maršálek: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945. Praha: Karolinum 2002, s. 25–27.

462/ To Peroutka chápe věcně jako nástroj, jímž je možné legitimizovat protektorátní establishment, i poněkud naivně jako prostředek stavící se do cesty nacistické totalitaristické mašinérii: „S organisací může závodit zase jen organisace. Osmdesát milionů národa dokonale organisovaného vedle sedmi milionů národa bez organisace – to by byla velmi pesimistická vyhlídka […]. Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že museli jsme učiniti pokus o takovou konstrukci. Jinak souditi může jen přívrženec teorie, že jest možno státi na dešti a nevlhnouti. Ať jsme v minulosti zařizovali své věci jakkoliv, nyní v středoevropském prostoru může jednati s totalitami zase jen totalita. Nebylo naděje, že jiný systém by se udržel nebo že by měl dost účinnosti.“ In Peroutka 1939, Čím je…, cit. d., s. 1.

463/ „Je jedním ze dvou našich základních článků nového uspořádání – žádný Čech, nevede-li ho jeho povaha k tomu, aby měl více strachu než je třeba, nemusí se tedy obávat práva na národní svébytnost vždy a všude se dovolávati […]. Je dostatečně známo z historie, že práva, za kterými nestojí živá energie, usychají, že výsady, jichž se přestrašenci bojí dovolávat, odumírají po čase. […] Potřebujeme nyní lidí, kteří by povinnosti i práva českého národa dobře znali: povinnosti aby plnili, na právech aby trvali […]. Nepotřebujeme slovního radikalismu, jako jsme ho vlastně nikdy nepotřebovali, ale […] potřebujeme Čechů, kteří se nebojí v denním životě jednat podle všech českých práv, jež jsou nám zaručena, […].“ In Peroutka 1939, Hrdinové…, cit. d., s. 1.

464/ Peroutka 1939, Co žádají…, cit. d., s. 1.

465/ Dobře jeho povahu vyjádřil Robert Konečný, když napsal: „A o to dnes konkrétně půjde, chceme-li své vlastenectví chápat dobře: neztrácet s mysli ani na okamžik cíle nejvyšší a zajišťovat si zdravý podklad hospodářský a co největší svobodu jednání a rozhodování.“ In Konečný 1939, Vlastenectví, cit. d., s. 1.

466/ Viz Gebhart, Kuklík 2006, cit. d., s. 193.

467/ Neurath se snažil „nejprve přimět ministerského předsedu Eliáše k vydání příslušných opatření, Eliáš však, jak sdělil židovský rabín dr. Friedmann, odmítl zásadně protižidovské norimberské zákony na území protektorátu realizovat. Z tohoto důvodu publikoval 21. června Neurath vlastní nařízení o židovské otázce. […]. Postup Eliášovy vlády německé úřady neuspokojil, a proto se úřad protektora rozhodl k samostatnému kroku. Snaha vlády zmírnit útlak Židů byla podrobena ze strany Němců ostré kritice.“ In Tomáš Pasák: Pod ochranou říše. Praha: Práh 1998, s. 124–126.

468/ Protektorátní vláda svůj „vliv na protižidovskou politiku chtěla prokázat i plánovaným převodem židovského majetku do českých rukou, byť se tím zároveň chtěla bránit obávané germanizaci. Nicméně svůj spor s okupační mocí o charakter arizace a ekonomický prospěch z expropriace židovského majetku prohrála. Nacistická okupační správa postupovala rychle v přípravě vlastního nařízení, které učinilo z arizace jednoznačný nástroj germanizace.“ In Gebhart, Kuklík 2006, cit. d., s. 193.

469/ Šlo o německý deník vycházející v Praze, který byl založen v r. 1939 a který sloužil jako tiskový orgán Úřadu říšského protektora v protektorátu Čechy a Morava. List byl součástí Europa –Verlag, podniku řízeného Rolfem Rienhardtem, v němž byl soustředěn tisk zahraničních a okupovaných zemí. Europa–Verlag náležel do rámce Franz–Eher–Verlag, v jehož čele stál jeden z klíčových mužů nacistických tištěných médií, Max Amann. Šéfredaktorem listu vycházejícího ve všedních dnech v nákladu okolo 40 000 výtisků byl Walter Wannenmacher. Noviny zanikly s koncem německé okupace.

470/ Výraz „dnešní nevyhnutelnosti“ zdůrazňuje jejich dočasnou povahu a je optimistický ohledně budoucnosti, kdy již nevyhnutelnými nebudou.

471/ Peroutka názor legitimizuje tzv. drobečkovou politikou provozovanou staročechy pod vedením Františka Ladislava Riegra v osmdesátých letech 19. století, kdy strana jako součást „železného kruhu pravice“ podporovala vládní koalici Edvarda hraběte Taaffeho (1879–1893).

472/ Peroutka 1939. Ani – ani, cit. d., s. 1.

473/ Peroutka sám definuje tuto „nevyhnutelnost“ ve svém úvodníku takto: „Jsou určité železné politické zákony, na které jest mnohem snazší se zlobit než je přeměnit. Jedním z nich je ta pravidelně se vyskytující okolnost, že ten, kdo se sám vylučuje ze spoluúčasti na určitém nevyhnutelném aktu, ztrácí odbyčejně [správně asi obyčejně – pozn. aut.] vliv nad míru, již pokládá za snesitelnou. Mluvíce o určitých nevyhnutelných aktech, musíme si uvědomit, že našim začleněním do Německé říše určité akty se nepochybně staly nevyhnutelnými asi tak, jako ani tomu, kdo by rád lítal, nelze obejít zákon tíže. Jsou to ty akty, které mají některé základní skutečnosti v našem životě přivésti do souladu s celkovými poměry říšskými. Sám výnos o Protektorátu dává zcela jasně najevo, že naše autonomie počíná teprve za těmito mezemi nebo povinnostmi, či jak to chceme nazvati. Nejdříve jest nutno, podle onoho výnosu, určité věci uvésti na společného jmenovatele, aby život v Říši a v Protektorátu na sebe protichůdně nenarážely.“ Tamtéž.


Lucie Antošíková (*1982) vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, v letech 2007–2013 působila jako zahraniční lektorka českého jazyka na univerzitách v Ratiboři, Bonnu a ve Vídni, od roku 2014 je členkou Oddělení 20. století a literatury současné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Vede Tým pro studium paměti a traumatu v literatuře.

Nakladatelství Academia, Praha, 2018, brož., 424 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB