William S. Burroughs: Hebká mašinka (ukázka z knihy)


Již od svého vstupu do světa literatury budil americký prozaik William S. Burroughs náležitý rozruch – a i to je dosti slabý výraz na emoce, jež jeho knihy provázely. Byly zakazovány a nechápány, autor sám byl jedněmi zatracován a proklínán jako šarlatán a literární zvrhlík, jinými naopak vynášen jako věrozvěst nových pohledů i přístupů.

William S. Burroughs v roce 1977. Foto: Profimedia

 

Bylo tomu již v případě jeho skandály proslaveného arcidíla Nahý oběd, a podobné reakce provázely i jeho další román Hebká mašinka (The Soft Machine).

Nejen že zde Burroughs rozpoutává orgie fantazie překračující veškeré hranice a tabu, jeho postavy putují časem, svádějí boje se zrůdnými silami a magií, to vše na pozadí dusné halucinující atmosféry a neskutečných kulis – zároveň nám ovšem Burroughs předvádí, jak bojovat s ovládáním myšlení, rozkrývá mechanismy veškerých závislostí a dokazuje, v čem spočívá jeho největší síla: v propojení naprosté autorské odvahy a subverze s mistrným literárním ztvárněním i těch zdánlivě nejnemožnějších idejí.

 

Ukázka z knihy:

TAM, KDE SE PLESKÁ MARKÝZA

„A tak jsme si pěkně zapíchali, měnili pořadí prostřednictvím vzájemných možností na Pornotrase a po krátkém zácviku jsme to zvládli bez projektoru a dokázali předvádět libovolnej, docela hroznej pohlavní akt na kterémkoliv pouličním rohu, za Sviňáckou trávou rozjížděli míjející konečníky a ochlupení jako uschlé listí padající do pisoáru: ‚J’aime ces types vicieux qu’ici montrent la bite‘, –“

            Pil z jeho očí, idiotští zelení hoši, žalostní jako vítr, listí, vztyčené pyje na hrobech vymírajícího Lemuřího lidu.

            „Prclavej filmík, kde chceš. Johnny ty-já-neonováprdel-amigos-teď.“

            „Postaví se ti, jenom když ti to dovolím.“

            „Kdo ty teď, panééé? Filmík píchat vem Johnnyho sem. Já Píchat Johnny do stejný díry? Ty mě udělat filmík-píchat-jedno-číslo?“

            Prostě hula hop prostřednictvím jednoho druhému k Idiotskému mambu. Každý obyvatel té oblasti má Pro-Gram, jako že někteří jsou Jako nabitý elektřinou a druzí Vegeťácký chodící uhlíkáci, a tak dál, je to hodně technický. Stopy Chlapeckého semene rektálním slizem a Johnnym.

            „Jedna stopa pryč tak: Desky Stínu.“

            „Já dodělat Johnnyho v noci.“

 William S. Burroughs Hebká mašinka           A tak dáme naše konečníky v průhledném vybavení Procesu Pornotrasy dohromady. Pomalá noc na to mě zkoušet. Každá vůně úsvitu zajede prstem do míjejícího konečníku. Prst na všechny ocasy: „Já-ty-mě v Pisoáru Současnýho času.“

            „Idiotská píchačka ty-mě Johnny.“

            „Filmík píchat Kámoši Idiotský prdele jako rosnička lnoucí Svolením. Kdo jste, Zelené ruce? Houboví lidé?“

            „Johnny sem. Mě píchat. Filmík píchat Jedno Číslo.“

            Vůně teplého semene k idiotskému Mambu. Ticho vykrkává vůni ozónu a Rektálního letu. „Tady je Examinátor další konečníky nahé v Panamě. Obyvatelé oblasti.“

            Na vlnolamu potkal průvodce pod Kroužícím albatrosem. Stáhl mu rudobílé tričko na hnědé tělo a pod tím šedé jako popel a podávali si jointa, zatímco jsme si vzájemně stahovali kalhoty a on se podíval dolů, tvář jako mayský vápenec, ve světle petrolejky prskání pálících se hmyzích křídel.

            „Já píchat Johnny až do prdele.“ Vyskočil, kolena na posteli a plácal se do stehen, stín ocasu tepal na modře vymalované stěně. „Así como peeeeeerrross.“ Chlupy v prdeli rozhrnuté přes odlivové mělčiny. Probudil se v jiném těle, všechno kolem jiné, jeden hoch nahý v panamském větru za svítání.

            Náhodný mladistvý pisoárů a večerního těla zmizel, když jsem se probudil – Vločky věku se snáší pisoárem – Narazil jsem na starého přítele Drogana – Strašně blbě bez – Zapomenuté kašlání ve filmu z roku 1920 – Varietní hlasy shání kunčofty na postelovou službu – Málem jsem se udusil, když jsem si zkoušel hochův dech – Tohle je Panama – Ptáci

žeroucí mozek patrolují nad nízkofrekvenčními mozkovými vlnami – Dusité maso zametené tvým hlasem a koncem přijímače – Smutná ruka rozladila zatuchlou moč Panamy.

            „Neumírám, panééé? – Zapomenuté kašlání v ulici z roku 1920?“

            Genitální lístek ze zastavárny stáhl jeho zatuchlé spodní prádlo, košile pleskala závany mladé erekce – Jepičí hoch na plátně se smál mému tričku se spodky až dolů – Šepoty tmavé ulice v Puerto Assis – Pááán se usmívá vesnickým povalečem – Orgasmus vyprázdnil zpět telegram: „Johnny kalhoty dole.“ (Ten pach zatuchlého letního úsvitu v garáži – liány svíjející se ocelí – bosé nohy v psích výkalech –)

            Panama lnula k našim tělům od Las Palmas až do Davidu na kafrové příjemné vůni vyvařující se opiové tinktury – Vypálili celou republiku – Lékárník nic nemít, vy pšit pátek – Panamská zrcadla z roku 1910 pod pečetí v každé lékárně – Zabalil to, ranní světlo na chladné kávě, talíř s oschlou snídaní – úsměv malé kočičky – bolest a smrt pach jeho absťáku v pokoji se mnou – tři suvenýrové fotografie z Panama City – Starý přítel přišel a zůstal celý den, tvář požíranou, „Potřebuju víc“ – Toho jsem si všiml v Novém světě –

            „Vy jít se mnou, panééé?“

            A Joselito se přistěhoval do Las Playas během toho nejnutnějšího – Uvízl na tom místě – měňavé laguny, bažinatá delta, bublinky svítiplynu, stále bude říkat „A ver, Luckees!“, i po sto letech – Balkón z hnijícího teakového dřeva podpíral Ekvádor.

            „Zajděte Květiny a kypící Džungli.“

            Na vlnolamu oba stáli spolu a mávali – Vločky věku tady tvrdě padají – Pospěšte si – Další prázdný lístek – Nevím, jestli jste dostal moje poslední pokyny, když jsme si měnili pověření, míjeli tam, kde se pleská markýza ve tvém hlase – konec linky – Je tam venku ticho za bránou – náhodný mladík košile pleská ve večerním větru –

            „Starý fotografický trik, počkat na Johnnyho – Ale tady je mexický hřbitov.“

            Na vlnolamu potkal hocha v rudobílém tričku – (Opiový město v nachovém západu) – Hoch si stáhl své zatuchlé spodní prádlo a škrábal se na erekci – teplý déšť na železné střeše – Pod stropním větrákem stál nahý na postelovou službu – Těla se dotkla filmu jako nabitého elektřinou – Dráždivě řezaly jiskry kontaktu – Závany větráku, mladé erekce perou mladistvé tričko – Vůně krve utopené hlasy a koncovka – Tohle je Panama – smutný film unášený v ostrůvcích bordelu, černých lagun a rybích lidí očekávajících místo zapomenuté – fosilní putyka zametená stropním větrákem – Starý fotografický trik je rozladil.

            „Neumírám, panééé?“

            Záblesky před mýma očima, nahý a nevrlý – shnilý jitřní vítr ve spánku – smrtelná hniloba na panamské fotografii tam, kde se pleská markýza.

            Smutný sloužící stál na vlnolamu v sépiově hnědých oblacích Panamy.

            „Hochu, já byl umytá tvář v Panamě, možná se tam svlékl, prachy, sbohem.“

            Poslední adiós Johnnyho Yena, rozostřené.

(s. 119–123)

 

William S. Burroughs (1914–1997) patří vedle Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga k největším postavám tzv. „Beat Generation“; jeho prozaické dílo dodnes vyvolává bouřlivé reakce a kontroverze – a zároveň je obecně považováno za jeden z milníků moderní americké literatury.

Přeložil Josef Rauvolf, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 186 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB