Josef Kroutvor (ed.): Archa Petrkov (ukázka z knihy)


Petrkov. Foto z knihyJeden z významných středobodů české poezie, literatury a výtvarného umění leží v Petrkově na Vysočině. Staré a bytelné stavení, bývalý selský zámeček s věžičkou, dům podobný biblické arše, poskytoval po mnoho let fyzické i duchovní útočiště básníkovi Bohuslavu Reynkovi, jeho francouzské ženě Suzanne Renaud, synům Danielovi a Jiřímu.

Do Petrkova přicházeli přátelé, návštěvníci, významné osobnosti, před zámečkem se dodnes zastavují ctitelé Reynkovy poezie a jeho grafického díla.

Publikace Archa Petrkov je připomínkou živé tradice, osudů a událostí a také poctou „klukům z Petrkova“ – Jiřímu, překladateli kultovního Pourratova románu Kašpar z hor, a Danielovi, fotografovi, autorovi magických fotomontáží. Knihu doprovázejí texty editora Josefa Kroutvora, Miloše Doležala a Josefa Mlejnka.

Fotografie Františka Nárovce a další unikátní historické fotografie zachycují venkovské prostředí Petrkova, běžný, každodenní život domu i hravé chvíle s milovanými kocoury. Koncepce knihy vychází ze žánru tzv. básní v próze, přináší některá nová fakta, opomenuté ilustrace, a doplňuje tak obraz Petrkova, legendy české kultury.

Když se Daniel s Jiřím chystali na odchod z tohoto světa, jako by jeden čekal na druhého. Pobývali spolu do poslední chvíle v pokoji, který se podobal skladišti odložených věcí. Na věcech kolem jim už nezáleželo, nic už nechtěli měnit, čekala je změna mnohem větší. První odešel Daniel, za ním zakrátko Jiří, ten napohled křehčí a slabší.

 

Ukázka z knihy:

NĚKOLIK SLOV ÚVODEM

Úvodní „Modlitba“ Bohuslava Reynka zařazená do první sbírky Žízně vzývá zázrak stvoření a krásu přírody. Básníkovo vyznání má širší platnost i mimo víru. Bylo by chybou spojovat Reynkovo dílo jen s katolickou mystikou a existenční úzkostí. V Reynkovi je skryta i vitalita venkovanství, v moderním světě už téměř ztracená. Dílo je obklopeno a vykoupeno prací, často dřinou. Petrkov nebyl v žádném případě „poetickou idylou“ života na venkově.

            Bude nám potěšením, přijme‑‑li čtenář naši nabídku „být na chvíli sám s Reynkem“ a prožít Petrkov jako komorní událost. Básnickým prózám dáváme tentokráte přednost před verši, próza má větší smysl pro dokument. Navíc básně v próze odkazují k tradičnímu žánru francouzské literatury, s níž byl Reynek těsně spojen svými překlady a osobními kontakty. Fotografie zachycují prostředí a ducha místa, eseje a úvahy pak odkrývají dobové a širší kulturní souvislosti a přinášejí i další poznatky. Kompozice textů a fotografií nezapomíná ani na dílo synů Daniela a Jiřího, a samozřejmě Suzanne Renaudové, ženy Bohuslava Reynka.

            Tato knížka leží rozevřená před čtenářem, nabízí četbu a listování a počítá také s účastí čtenáře. Marcel Pagnol říká, že opravdový čtenář je přítel.

ARCHA PETRKOV

Josef Kroutvor (ed.): Archa PetrkovAleje jsou na Vysočině nádherné, jedna navazuje na druhou jako ozdobné řetězy, jako girlandy zavěšené podél cest od jedné vsi ke druhé. Snad každou alejí bychom nakonec došli do Petrkova, vesnice jen pár kilometrů vzdálené od Havlíčkova Brodu.

            Ten, kdo přichází k petrkovskému dvoru od Lípy, přichází alejí, která byla drahá i básníkovi Bohuslavu Reynkovi. Píše o ní ve sbírce Rybí šupiny: „Chová v sobě všecky bolesti, všecky lásky, všecky kletby, všecky modlitby lidí, kteří po ní přešli […], a složila z nich písně a mně je zpívá.“

            Kartograf zachytil v osmnáctém století Peter Kau jako pravoúhlý dvůr se zahradou, záhony a cestami upravenými v módním francouzském duchu. K prostému venkovskému zámečku patřil také ovčín a za ním ležely vesnické chalupy. U vesnice stála malá chmelnice, kde se na dřevěných tyčích pěstoval chmel k výrobě domácího piva. Okolní krajina byla upravená, rozdělená cestami, potoky se využívaly k pohonu mlýnů. Dvůr Petrkov byl průchozí, cestu do polí lemovala alej. Některé detaily nákresu neodpovídají už současné podobě, ale základní plán zůstal zachován. A zachována je i věžička, „stožár naděje“, ačkoli se přesunula do průčelí domu.

            Když se v záhybu cesty vynoří starý, poctivý dům s věžičkou a hodinami, statek Petrkov, jsme u cíle. Na první pohled se podobá bývalé, přestavěné tvrzi či malému venkovskému zámečku, ale chybějí ozdoby, honosné průčelí, římsy a voluty. Stavba je až geometricky strohá a ze všeho nejvíce se podobá sýpce či selské almaře, nahrubo sestavenému korpusu, arše.

            Jako by každodennost, práce, dřina a čas obrousily hrany domu, jen hmota a základní tvar přetrvaly i v dobách nejtěžších. Jediným znamením důstojnosti a jakési skromné hrdosti je malý tympanon v průčelí. Vidíme klasicistní plochý trojúhelník, nic víc, ale i to stačí. V Provenci, kterou Reynek navštívil a obdivoval, by se takový dům, který sice není zámek, ale je spojen s tradicí, nazýval „mas“. O zámečku se ostatně u Reynků nemluvilo, Reynkovi synové ho prostě nazývali „barákem“.

            K obytné části přiléhají zemědělské stavby, kolny a dvůr, z druhé strany pak zahrada. Se zvířaty, s ovcemi a kozami, se žilo v těsném vztahu, v době státního statku tu byl umístěn i prasečák. Dvůr, pro někoho jen zablácená louže, pro Reynka ale živá scéna, kterou zachytil na svých kresbách a grafických listech, v cyklech Job a Don Quijote.

            Na zahradě vždy rodině záleželo, chránili ji, jak jen mohli. Bylo to vlastně jediné místo soukromí a přemítání, úkryt před lidskou zvědavostí a dotěrností. V zahradě se mísil ovocný sad s malým parkem, se stromy, které zde byly vysazeny pro ozdobu. Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a Reynkova žena, nazývala zahradu po svém: „jardin“. Její oblíbený kout se nacházel v odlehlé části, kde dodnes stojí kamenná lavička a rostou tři vysoké jalovce připomínající cypřiše. Reynek našel své tuskulum v malém altánku, poustevně s pryčnou a základním vybavením. Zde, mezi pavučinami a bzučícím hmyzem, knihami a šramocením myšek, Reynek překládal pro Starou Říši, psal a pracoval.

            Dnes už po dvoře a po domě pobíhají jen kočky, je to jejich království, kočičina je cítit všude. Kočky jako první vítají návštěvníky, kočky‑uvaděčky běží poutníkům naproti, sledují je, lustrují a doprovázejí je až ke dveřím kuchyně. Kočky k Petrkovu patří, mají zde dědičná práva a určité výsady už od časů Bohuslava Reynka. Pro básníka byly kočky „těšitelkami samotářů“, a tato slova platí koneckonců dodnes, neboť samoty dlouhých večerů v Petrkově neubylo. Petrkovské kočky, kocouři i koťata se vyskytují na fotografiích i grafikách, jsou mnohokráte zpodobeny a zvěčněny.

            Pozorný návštěvník si povšimne malého kulatého otvoru vyřezaného dole ve dveřích. Reynek nazýval tento otvor vznešeně, francouzsky, byl to „chatière“. Tudy dodnes vstupují kočky dovnitř, aby se ohřály, potěšily obyvatele, prolezly a prohledaly celý dům.

            Ten, kdo by se chtěl vydat hlouběji do historie petrkovského domu, by patrně narazil na rok 1630, první zmínku, zápis o požáru. Majitelé se střídali, statek šel z ruky do ruky, až ho v roce 1866 koupil Josef Reynek, první hospodář, podnikatel, zakladatel dynastie. Po Josefovi přišel Bedřich a po Bedřichovi Bohuslav, ale ten byl hospodářem a statkářem z nutnosti.

            Básník Reynek se narodil v Petrkově 31. května 1892 a jeho posláním se staly literatura a výtvarné umění. Když došlo k zabrání polí a zestátnění, jako by se Reynek zbavil břemene, neboť na majetku nikdy nelpěl. Docházelo k postupnému chátrání budovy, která se dnes už zámečku nepodobá ani náhodou.

            Domem prošly těžké chvíle, ale vstupovaly do něj i malé a větší radosti, neboť žít se chtělo a muselo. Zdá se, že staré domy berou na sebe podobu lidí, kteří v něm žili a žijí, a že i dům může mít tvář, svou podobu poznamenanou osudy, událostmi, příběhy, časem. Právě Petrkov takovým domem je, působí jako archa, archetyp základních lidských hodnot. Dům, domov, útočiště, stavení a koneckonců i „barák“ zde znamenají identitu.

            Petrkovské stavení je součástí vesnice, ale stojí na vršku, až na konci, tak trochu odděleně. Tak tomu asi bylo i ve skutečnosti, každá část žila svým vlastním životem. Kroniky obce uložené v okresním archivu nám vyprávějí leccos o vesnici, ale o petrkovském statku jen velmi málo. První pamětní kniha se týká let 1915–1935, druhá 1935–1948. Před první světovou válkou měla obec necelých tři sta lidí, byla obcí českou a patřila k farnosti svatokřížské. V místě byl hostinec i kovárna a působili tu další drobní řemeslníci. Kupodivu se dost četly noviny a konaly se zde tancovačky a bály, hrálo se divadlo. Bída za války byla nepředstavitelná, potraviny, cukr, káva, olej byly na lístky, dokonce i na sůl se vydávaly takzvané solenky.

            Druhá kronika začíná slavnostně, do knihy je vlepen grafický list, „lept malíře amat. p. Bohusl. Reynka“. Místní lidé se dívali na Reynkovu tvorbu jako na zábavnou činnost, bližší představu o ní neměli. Grafika představuje „Pohled od severozápadu – č. p. 13–14“, orientace je tedy jasná. Jinak ale list zachycuje polní cestu, Reynkův oblíbený motiv.

            Jednu z klikatých cest k Petrkovu zachytil Bohuslav kresbou už jako student jihlavské reálky, bylo to 28. října 1911. Podzimní krajina je v této době už holá, rozblácená, stromy jsou odrané větrem, ale o to víc vystupují na povrch cesty, hlavní linie, vše, co je v létě skryto zelení. Jako by si mladík vymezoval souřadnice budoucí tvorby, zaměřoval chudou krajinu Vysočiny, dějiště petrkovských osudů. Kde je dnes těm cestám konec? Meze byly rozorány, drobnopis starého světa zmizel.

            Kronikář Petrkova zaznamenává kruté mrazy, úkaz polární záře, opravy domů, úrodu či neúrodu. V roce 1939 „koupil statkář Reynek traktor i s pluhem za 28 tisíc“. Jen pro srovnání: roční hříbě stálo dvanáct až patnáct tisíc. O pár let později jezdil už s traktorem Reynkův syn Daniel, sám ještě kluk. Motory pak doprovázely Daníka po celý život, stal se profesionálním řidičem náklaďáku. Konkrétní fakta mají v kronice přednost, převzetí dvora Československými státními statky je zde zapsáno stroze jednou větou: „1. října převzaly ČSSS dvůr p. Bohuslava Reynka č. p. 13–14, kde zůstal p. Václav Kubát na dále Šafářem.“ Více se nedozvíme, obě strany mlčí. Reynek pokračuje v práci na statku, v občanském průkazu je veden jako zemědělec. Archa Petrkov je sice strhávána spodními dějinnými proudy, ale dál, pod boží ochranou, pluje nad vesnicí.

            Do života vesnice Reynek nikdy nezapadl, před válkou ani po válce, a místní kronika je toho jistým důkazem. Byl sice obklopen venkovským životem, podílel se na chodu hospodářství, ale jeho duchovní ustrojení bylo jiné. Je zajímavé, že klíčovou báseň „Blázen“, která byla napsána snad už v polovině dvacátých let, Reynek nikdy nezařadil do žádné své sbírky. Důvody nebyly jistě formální, šlo víc o smysl básně, o to, co se v textu říká nahlas. Pro dolní ves zůstal Reynek podivínem a samotářem. Ne náhodou se báseň podobá prosbě pronesené někde v polích, rychlé „polní modlitbě“: „Blázen jsem ve své vsi, / znají mne smutní psi, / bílí psi ospalí, / plynoucí do dáli, / žádný z nich neštěká: / těší mne zdaleka, / jsou to psi oblaka, / běží a nekvílí. / Smutkem jsme opilí, / kam jdeme, nevíme, / požehnej duši mé, / pastýři prastarý / s hlubokými dary / měsíce a bdění, /s trny na temeni / těžkém, rozbodaném / jako srdce. Amen.“

            Neměli bychom zapomenout, že Petrkov měl i malé lázně, a tím se odlišoval od klasické zemědělské vesnice. K lázeňskému zařízení, koupelnám a parní lázni, patřily též restaurace, taneční sál, kuželník, v parku stál altán s léčivým pramenem, na rybníku se jezdilo v lodičkách. O sobotách a nedělích přijížděl z Brodu do lázní malý autobus, petrkovské lázně byly oblíbeným výletním místem. Reynek se lázním vyhýbal, zaváněly mu městem a falešnými způsoby honorace. Suzanne Renaudová naopak lázně ráda navštěvovala, snad jí vzdáleně připomínaly Uriage les Bains a letovisko nad Grenoblem. Majitelem lázní byl doktor Výborný, kterému místní občané v roce 1942 věnovali k padesátinám mimo jiné Reynkův soubor leptů.

            Petrkovský dům je sice poetická stavba, ale život na statku nebyl žádný med, byl fyzicky namáhavý a v zimě náročný i psychicky. Proti idealizaci Petrkova vypovídají rozhovory se syny Danielem a Jiřím natočené Alešem Palánem a zveřejněné v knize Kdo chodí tmami. Kniha je jedinečným zdrojem poznání, jak to v Petrkově chodilo a jaké jsou zdroje a pohnutky Reynkovy poezie. Silná umělecká tvorba nevyrůstá z abstrakce a snění, její podmínkou a inspirací je vždycky realita a lidská zkušenost.

            V zimě velký dům citelně promrzal od základu až po střechu, zimy bývají na Vysočině kruté a dlouhé. Život se stěhoval do nevelké kuchyně, ke kamnům, k venkovskému sporáku s litinovými pláty a rourou do komína. Zde bylo živé srdce domu, kamna hřála tělo i duši a nabízela kout k vlastní tvorbě. V zimě se velký dům uzavíral ještě více do sebe, odděloval se od světa, měnil se v archu volně plující prostorem.

            V zimě se promrzá k podstatě, zima je pravda a sníh je milost. V Petrkově byla zima svízelnější než u Florianů ve Staré Říši, kde zimu vítali v pěkně vyhřátém domě, četli a malovali a těšili se z toho, že mohou posedávat doma. Reynek byl prý vůči zimě odolný, ostatní museli zimu vydržet. Nejhůře zimu snášela Suzanne, zahřívala se teplou kávou, kterou vítala v domě jako dobrou vílu a napsala o ní oslavnou báseň v próze. Kávová zrnka se musela nejdříve umlít, na kamnech bylo třeba ohřát vodu; každému kroku je věnována zvláštní pozornost. Pití kávy je tu posvátným rituálem, díkůvzdáním: „Po klekání duše, jehož lístky opadávají venku na sněhu k nohám Neposkvrněné, jak je slastné, ó básníku, ve chvíli zpola noční, kdy kuchyně jest červeně žíhaná a teplá, toto pokorné hledání ducha!“ Je jasné, že tato slova nemohla být napsána v parném létě, v zimě má teplá káva největší moc. Báseň vznášející se jako jemná vůně přeložil Reynek, který o kamnech v kuchyni věděl své.

(...)

Nakladatelství Měsíc ve dne, České Budějovice, 2019, brož., 240 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB