S. d. Ch.: Idiot dýchá (ukázka z knihy)


Reklama hnutí ANO. Foto: ProfimediaNež se z S.d.Ch. stal Tutáč, věčně budoucí ministr kultury, s jehož zápisky bylo lze se seznámit v jeho Knize Tutáč, byl nejprve Dýchajícím idiotem, zpravodajem české kulturně-politické války, jež zuřila v letech 2014 až 2018.

 

Svědectví o útocích na zbytky lidskosti a kultury, převlečené za boj o všemožná práva a vymoženosti moderní doby, nalezne čtenář v zde přítomném souboru jeho statí. V mnohém mu jistě připomenou humoresky Jaroslava Haška nebo rozhořčené šlehy Ladislava Klímy – moc se toho v české politice a kultuře od jejich dob nezměnilo. Přestože si Idiot ve svých statích prožil i klidnější mírová období, ve kterých mu bylo dopřáno kontemplovat, raději roku 2018 dodýchal, aby se na periferii světa, oddělené od mediálních půtek, mohl znovu svobodně umělecky nadechnout.

 

Ukázka z knihy:

Satan je Ano

Teodicea, zjednodušeně ospravedlnění boha ohledně existence zla, byla spojena s hledáním podoby Satana, božího protivníka. Opět zjednodušeně, praví některé duchovní nauky, Satan je zápor, prostěji Ne. Myslím, že v naší nešťastně zkurvené zemi se Satan před pár lety zjevil jako Ano a jeho podobu můžeme rekonstruovat především ve slovech a činech jeho Vůdce.

„Vstával jsem v pět hodin ráno a do devíti telefonoval, co telefonát, to úspěšný obchod, od šesti do desíti večer jsem objížděl zemědělská družstva a prodával jim hnojiva,“ říká Satan a přidá bonmot o svém vnoučkovi. Zdá se tedy, že obchodní úspěch Agrofertu spočívá v zaskočení obchodních partnerů v nečekanou hodinu. Co dělal po zbytek dne, Satan nesděluje, nezvyšuje hlas a důležité věci nezdůrazňuje, třeba že nechce budovat sociální stát, toto mezní sdělení schová do složitého souvětí, ve kterém přítomným novinářům vysvětlí, že jeho přítomnost v politickém životě je spasitelskou misí.

Čistič, kšeftující s průmyslovými hnojivy a bohatnoucí na velkochovech, což eticky odpovídá zhruba obchodu s chemickými zbraněmi, uhranuje mnohé voliče a své věrné srozumitelnou sterilitou svého světa. Makáme, a tak pochopitelně vytváříme zisk nebo vítězíme ve volbách, toto je lež hodná ztělesněného zla, žádná taková zákonitost neexistuje, pokud ano, pak spíše opačná. Peníze už dávno neřeším (protože jich mám jak sraček), a to je zárukou mého charakteru, pokračují vývody knížete zla, a lidé na to slyší, je to sice miliardář, říkají, ale na ty zloděje ve vládě platí, bodejť by ne, naše turbulentní doba už nepotřebuje staré, smradlavé a pouze kriminálně bohatnoucí čerty handrkující se o západně-křesťanské hodnoty v kreténském modu kalouskovsko-zaorálkovsko-bendovském.

Přichází neodolatelná elegance perverzně kumulovaných peněz v mezích zákona, Satan je právní, to je známá věc, je konfident, jeho byznys je svinstvo, jeho bohatství a moc roste se společenskou prekarizací, přesto je garantem morálky a zákonnosti. Máme pocit, že Satan je přítomen v aktu uřezávání hlav, v devastaci akkadských a asyrských památek, v ruské aroganci nebo v ukrajinském náckovství, v náletech spojenců, v dětské pornografii, v nápise Havel navždy. Ale to jde jen o doslovnost náboženských a politických doktrín proměněnou v čin, Satan je přítomen zásadně v tom, co je zákonné, v devastační a vražedné kontinuitě naší každodennosti. To je k zamyšlení, ano.

Důležitým znakem Satana je, že dává lidem práci, to je osa satanismu vůbec, jako by práce byla jeho vlastnictvím, a ne schopností a možností každého člověka.

Satan nepotřebuje ke svým výdělkům stát, aby ne, je dávno nad ním. Štítí se dluhů (konečně je totiž mají všichni) a uprostřed svého pohádkového bohatství univerzálně ordinuje úspory.

„Postavil jsem i tuto budovu,“ říká Padlý anděl účastníkům svého sjezdu, a ti se podívají na strop a myslí na boha, a o to jde. Podle toho, jak tu otřesně žvanil Satanův první místopředseda, je budova postavena přesně v intencích jeho mise: nadělat z lidí submisivní kastráty. Proto je obklopen podprůměrnými služebnými duchy a nejzoufalejšími polocharaktery (pozoruhodné, jak se právě v této společnosti demaskovalo pseudocharisma profesionálního kariéristy Martina Stropnického).

Satan přichází s posledním slovem o světě jako o ekonomické jednotce, a nemůžeme se divit, zdá se totiž, podle odkazu kabalistů, antické i hermetické, křesťanské a koneckonců i té osvícenecké tradice, že bůh svět vypočítal. Tak teď to má, jeho bývalý podřízený mu vyfoukl i to jeho pozitivní Ano.

Pátere Halíku a Václave Cílku (ty, který nosíš neonáckům ze šoubyznysu malé menhiry), smilujte se a napište o tom ve svých knihách!

(s. 34–36)


Sráči posílají poštou dopis

Čím dál lépe. Úroveň angažovanosti naší oficiální kulturní fronty stoupá a jsem rád, že prim hrají spisovatelé, kteří nejenže stále bojují na facebookovém bojišti o svůj aspektový sloupeček a neúnavně uměle rozdýchávají svou mrtvolnou Asociaci, ale někteří dokonce přešli na pole recese a v rámci kabaretu EKG spontánně dohromady vymysleli, že darují našeho prezidenta Zemana ruskému prezidentu Putinovi. Abyste rozuměli, oni Miloše neuspí, nenaloží do dodávky a neodvezou do Kremlu, oni jen napíšou recesistický dopis a rozešlou ho všude možně. Psaníčko pojmou na první signální a nechají se s ním vyfotit u schránky.

Nad odvahou a pionýrstvím jejich (nedotaženého) nápadu se pak (trapností) až tají dech. Podat si dokola propraného, zdiskreditovaného a vlastně už všeobecně neoblíbeného, fyzicky a nejspíš i duševně nemocného alkoholika v nejvyšší funkci, to je tak práce pro baviče Zdeňka Izera, oslovujícího v minulosti široké, televizí kretenizované vrstvy. Naštěstí text dopisu poskytl ČTK sám Jaroslav Rudiš, protože kdyby ho poskytl dejme tomu někdo neznámý a sám za sebe, mohla by ho naše tisková kancelář oprávněně ignorovat jako blbost.

Je také možné, že důvodem celé akce je klesající obliba pořadu EKG, ale sám tomu nevěřím. Jak jsem měl možnost posoudit, jsou podobné slizké literárně-zábavní formáty, založené na možné přítomnosti provařeného literáta a příslibu příštího účinkování a vznášející se nad literárně činným publikem, nesmrtelné.

„Proti hlouposti se nejlíp bojuje právě humorem a je to silná česká zbraň,“ řekl Jaroslav Rudiš, ale já nevím, jak to myslel. Kromě toho, že jsem podobný či stejný výrok často, a především za socialismu, slyšel a slýchával a že jeho mentální strejcovitost je děsivá, vypadá to, že se Jaroslav Rudiš s Igorem Malijevským nejspíš domnívají, že nápad s dopisem je humorný, což je vlastně dojemné, ale znovu trapné, a ještě navíc zapomněli, že Miloše si přímo zvolil český národ, třímající podle nich tuto silnou zbraň. To mě mate.

Dopis je prý obrana humorem, dozvídám se dál. Tak je zbraní, nebo obranou? Je obrannou zbraní nejspíš, o těch jsem toho taky dost slyšel. Neplete si Rudiš humor s ironií, sarkasmem, přesným viděním a odvahou? Těmi bychom mohli proti hlouposti signatářů bojovat zase my, kteří nemáme rádi levná, snadná, obecně přijímaná, jedním slovem populistická gesta. Vyjádřit nesouhlas se Zemanovými názory na rusko-ukrajinský konflikt je věru žhavý úkol uměleckého předvoje.

V dopise se také píše, že darování Zemana je výrazem vděčnosti za podíl ruského národa na osvobození České republiky. Cítíme v tom ironický úšklebek a v něm cítíme hlubinnou ubohost. Soudě podle posledního literárního textu mluvčího dopisové akce, on pro literaturu rozhodně neumírá ani obrazně (to samé můžeme říct i o všech ostatních, takové umělčické plkání to je), na rozdíl od ruských vojáků, kteří neobrazně umřeli ve válce, ačkoli jí museli mít plné zuby už v Rusku, natož v nějakém zasraném Československu, a jejichž oblíbenost dnes pochopitelně klesá, protože jsou to Rusové.

Co takhle vyzvednout Havlovu urnu a poslat ji jeho příteli Bushovi, lhostejno jestli mladšímu nebo staršímu, jako vděk za internacionální chirurgické masakry? Je vám z téhle věty špatně, ježíte se? Ale čím je eticky odlišná od výše zmíněného výroku? Neobsahuje urážku Američanů padlých na našem území.

Nic cennějšího než Miloše Zemana náš národ prý nemá, píše se ve zjevné nadsázce v dopise, ale domnívám se, že to není pravda, něco cennějšího tu přece jen máme. Máme tu umění umělců, kteří dopis signovali. Myslím, že by v Kremlu mohlo (a bez nadsázky) zabrat, je tam totiž taky spousta sráčů.

(s. 40–42)


Trpím nesnesitelně!

„Umírám!“ píše francouzský spisovatel Léon Bloy v době, kdy si vydržuje služku, chudému staroříšskému vydavateli Florianovi, a ten mu posílá peníze, které podobně drastickým způsobem vytahá, z koho se dá. Nevím, jak Bloy, ale žebrák Florian si i tak postavil vilku. „Trpím nesnesitelně!“ poznamenává si kněz a spisovatel Deml, když se má přemístit vlakem do Jinošova. I ten si vilku postaví. Sochař a mystik Bílek, celý život po uši v Kristu, postaví vilky hned dvě, v Chýnově a v Praze. Takže vilku neměl jen ten naiva Otokar Březina, který je všechny podporoval.

„Nemohu pít na antidepresiva, chodí mi denně třicet emailů, a když chci být s rodinou každý rok na Maledivách, musím pracovat i o víkendech,“ posteskl si v rozhovoru spisovatel Viewegh. „Požádám svého šéfa Žantovského o volno, abych vám mohl ten velký román, který ode mě všichni tak netrpělivě očekáváte, napsat. Už mám osmdesát tři stran,“ říká ředitel zábavy Knihovny Václava Havla Jáchym Topol. Jako by nestačilo, že Velký román už napsal Ladislav Klíma.

„Asociace spisovatelů a její činy se nesmějí vnímat a kritizovat jako činy instituce, je to především společenství přátel,“ dozvídám se v kavárně, kterou už nemám rád, od certifikovaného spisovatele, který to myslí vážně a dává mi vizitku, z níž se dozvídám, že má parádní flek v kultuře. Doufám, že i tam má nedotknutelné společenství přátel. V téže kavárně se dozvídám od německé překladatelky, která mě chce kdovíproč zapojit do svého boje se sexistickým ministerským úředníkem, zneužívajícím své postavení, že jsem kvůli nedostatku českých překladů ze současné evropské literatury zbaven možnosti vidět „ten kontext“ a psát na úrovni nadřazeného kulturního vzorce, který tu ona reprezentuje. Jinými slovy, že pokud nebudu mít hlavu plnou nové euroliteratury, jsem unterkünstler a nenapíšu velký román. Vzápětí, abych si to lépe uvědomil, mě označí za bernhardovského epigona (to trefila). Poté tato téměř neafektovaná žena nějak vycítila, že se v kavárně rozhlížím nikoliv z roztržitosti, ale po nějakém ještě větším sexistovi, než jsem sám, který by mě zbavil její přítomnosti, což si přebrala tak, že znepřátelený ministerský úředník je můj kámoš, který mi dohazuje kšefty. Vše zakončila lehkým hysterickým záchvatem, který však padal na můj vrub, protože jsem v zoufalé snaze říct něco pravdivého k její spasitelské (ach, tak německé) obavě o osud literární Evropy řekl, že je mi lhostejné utrpení mladých autorů, jež dosud nikdo nevydal, protože si upřímně myslím, že by se mladí autoři neměli vydávat, jelikož píší blbě – a to i když, jak vidím kolem, zestárnou. Naopak si přeji zánik té její kultury veletržních kontaktů, okšeftovaných témat a „nezbytných“ autorských kontextů, jsem totiž i epigonem fašismu, nezodpovědným primitivem a zamindrákovaným slouhou kulturní diverze a umělecké subverze (to jsem trefil).

Nejsem ale zas taková svině, která by si přála, aby se ten velký román někomu podařilo napsat. Nejde o to, že k tomu je potřeba velké prostředí, které by zahubilo zdejší certifikované krysí charaktery, ale spíš o to, že by ten zázrak vyšel najevo nejmíň o generaci později a všechna ta přátelská přízeň z uměleckých svazů, všechna ta chemická eurosůl naší umělecké země byla by pak vysmívána za ignoraci a diletantství, s nimiž tento velký opus nepochopila a odsoudila.

„Trpím nesnesitelně“ a vycházím ze své vilky už jen do kavárny Spitfire, kam chodí normální, apatičtí a nonartificiální blbečci jako já (jo, a Vašek Jebavý s prachama).

(s. 59–60)

 
Anděl análního podobenství

Zjevil se mi anděl a pravil: „Vrať se, odkud jsi vyšel, a modli se, aby ti Bůh dal zapomenout na všechno, co jsi uviděl, a zbavil tvou paměť jmen, která v ní uvízla! Před pěti minutami bylo dvanáct!“

„Nemohu!“ zalkal jsem pateticky.

Anděl se zatvářil, jako by podobné zoufalství čekal, ležérním pohybem přivolal další dva anděly, ti mě popadli, ohnuli a stáhli mi kalhoty. Potom před mýma očima vytiskl na tiskárně HP článek Magdy de Bruin Hüblové ze serveru iLiteratura.cz pojednávající o vítězném tažení jejich kšeftu s jednou českou knížkou nizozemskými médii, vytištěné listy rituálně sroloval a strčil mi je do zadku. Dále všechny čtyři hvězdičky z pěti, které román v rovinaté zemi dostal. Poté vytiskl stanovy českého PEN klubu a strčil mi je tam taky. Poté přednášku renomovaného českého spisovatele, který není v PEN klubu, o PEN klubu. To už bolelo. Následovala kompletní anketa Kniha roku Lidových novin a novoroční literární příloha Respektu. Nejvíce bolela část s ukázkou z nového románu Kateřiny Tučkové, asi pro sílu námětu. Zatímco z tiskárny šla kompletní kauza Literárního domu vyostřená schizmatem spisovatelské asociace, mně šly z tlaku v análu slzy. Uvědomil jsem si, že tahle trýzeň může být nekonečná, cokoliv z Literárek, zvláště příloha o zdravém životním stylu, cokoliv z Tvaru, zvláště referáty z autorských čtení, mi mohou ošklivě perforovat střevní stěnu, nebo strhující analýza okrajového hudebního jevu v A2, při které jsem tuhle usnul ve vaně, kulturní starosti Revolver Revue by také mohly být má smrt, kterékoliv číslo Psího vína i Hosta je naprosto vážným ohrožením. Hlavně ať mi tam nenarvou celý Portál české literatury, doufal jsem při představě portálu, nebo celou Knihovnu Václava Havla nebo cokoliv moravského zemského, ostravsky progresivního, a to jsme teprve u literatury. Až mi tam začnou rvát divadlo se všemi těmi studiovými cool premiérami a ono mi začne v zažívacím traktu tápat, výtvarné umění se všemi těmi šokantními bienále a ono se mi tam začne hledat, filmový dokument, zvlášť ten časosběrný, až se mi tam začne rozvíjet, na druhou stranu hraný celovečerák, napadlo mě, by mě mohl trochu vyprázdnit, stejně jako designérská osvěta. Když jsem si ale uvědomil, že lze vytisknout i zamindrákované facebookové debaty, zařval jsem:

„Dost, prosím, dost! Už jsem to pochopil! Už se na to všechno vyseru!“

„Dobrá,“ řekl anděl. „Teď rozestavíme za tvým análem všechny možné umělecké ceny a celý ten umělecký svět z něho vyjde.“

„Jak je to možné?“ ptám se.

„Už na škole výtvarníci pochopí, že bez Chalupecky Award budou makat v kavárně už věčně. Lidé od pera vědí, že teprve ocenění vygenerované italským kapitálem a knižním supermarketem jim otevře cestu do spodních pater evropského literárního průmyslu. Filmaři teprve skrze své Lvy míří za nominací do okrajové kategorie opravdu prestižní ceny a hudebníci už nikdy zoufalejší nebudou. Divadelníky a herce musíš vytlačit sám, po zániku Radokovy ceny si jména nových ocenění není ochoten nikdo ani zapamatovat, takže z jejich udílení neplyne nic, a herci, ti ani nemusejí usychat touhou po ceně Thálie, protože se mohou provařit v televizní zábavě.“

„Buď rád, že svět umění naplnili pragmatici, kteří touhu frustrovaných anachroniků po svobodném prostoru, v němž se uplatňuje tvůrčí princip oživovaný autentickou motivací, považují za přežitek. Přestože je deformováno politicky motivovanou podporou, podléhá umění mechanismům kariérního růstu a mediální praxe jako každý kreativní byznys. Složité

otázky kolem etických aspektů různých kšeftů se tím zjednodušují a Bůh miluje jednoduché věci,“ pravil anděl a vypnul tiskárnu.

(s. 80–82)


Pro dámu u psacího stolu

S.d.Ch.: Idiot dýcháNa okapu nad kuchyňským oknem slyším vzájemný masakr holubů, pak ten moudřejší ustoupí, vertikálně protne výhled okenním rámem a slétne do útrob vnitrobloku, kde mi vzala klid na práci takzvaná restaurační zahrádka. Především afektovaný smích přiopilých žen velmi ochotně stoupá po fasádě domu a v neztenčené intenzitě proniká okenním sklem dovnitř. Jako by pobavená dáma seděla přímo u mého psacího stolu. Ostatně to není vůbec nepodnětná představa, takový transfer. Abych dotyčnou udržel v dobrém rozmaru, budu ji dál podlévat alkoholem a vyprávět zábavné historky ze světa umění: Představte si, madam, co jsem se dočetl v propagačním materiálu soutěžní přehlídky dokumentárních filmů, cituji: „Umění by mělo narušovat jistoty…“ Ne, fakt, vy se smějete, ale takhle to tady chodí… Vtipná ironie? Ale vůbec ne, oni to myslí vážně, já také nevím, jaké jistoty, ale to máte jedno, důležitý je neokázalý étos nad lidským údělem, i proto snad zvítězil nastajlovaný oční granulát natočený v koprodukci s HBO, ne, nesmějte se… Tohle víno vám chutná? Nedivím se, také není z Moravy… Vy jste z Moravy? A víte, že v Moravské galerii vystavili kolečkové brusle Davida Černého, na kterých se ten rebel v devadesátých letech proháněl po chodbách AVU, kde ostatní rebelové odbojně kouřili? Ježíšmarja, nesmějte se tolik, vždyť se praštíte hlavou o můj psací stůl z překližky! Výstava fetišů? Ne, takhle to neprezentují, jde o další podobu projektu Kmeny… Co se smějete? Že tu zdechlinu ojíždějí do mrtva? Také to kurátoruje komodifikovaná duševní mrtvola, to se nedivte, výnosný nápad se musí vytěžit, poněvadž naštěstí už žijeme v kapitalismu, vzpomeňte jen na nebožtíka Aloise Nebela… Toaleta? Do předsíně a vpravo… Co říkáte? Že je i pod deklem na hajzlu? To víte, být všude je první zákon píárkového zoufalství… Prosím? Já vás přes to splachování špatně slyším. Že jsou ti umělci s čísly jako mor? Ano, vždyť je to mor… Teď ochutnáme červené… Kolaborace? To je silné slovo, oni prostě využívají možnosti, o kterých se programový ředitel Knihovny Václava Havla domnívá, že tu stále jsou a pro všechny… Ne, vážně, nesmějte se, kombinace raně devadesátkového mentálního zámrzu s podceňováním obludného systému, běžícího na principu prohlubování nerovnosti a nespravedlnosti, je povinnou výbavou všech trafikantů… Na zvracení? Tak do předsíně a vpravo… Cože? Pije Bu2r a zapíjí ho Redbullem s vlastním portrétem? Tak ho nechte, můžu být rád, že se mi v míse neprohání v nejnovějším BMW, které německá automobilka v rámci prevence chudoby půjčuje zdejším celebritám… Co se smějete? Tuhle nabídku využívá i houslista Šporcl… Ano, ten, co je schopen v televizi na housle doprovázet obrazovku se záznamem ženského biatlonu… No, a teď jste se uhodila! Ne, bez legrace… Byli by blbí, kdyby se zříkali marketingové vyžírky, protože tu není nikdo, kdo by je přesně a nemilosrdně charakterizoval a oddělil tak od světa, na kterém parazitují. Tím myslím od zanikajícího světa autentického umění… Ale hlavně že se bavíte… Proč jim to lidé žerou? Já nevím, madam, možná to souvisí s takovým tím zvláštním zúžením společenských impulsů. Než aby konzumovali, radši řeší své duševní potřeby konzumováním duševního zboží, abych se tak blbě vyjádřil… A jejda! Vy jste smíchy spadla ze židličky…

Neuhodila jste se? Tak radši něco jiného… Povím vám, jak jsem byl pozván na diskusi o umělecké kritice, moderovanou moderním divadelníkem Petrem Christovem… No to si děláte legraci, že jste se mi tu smíchy počůrala, a přitom víte, že je to v předsíni napravo!

(s. 99–100)


Mým elitám!

Lid měl s vámi nekonečnou trpělivost!

Zotročen k nekonečnému osvobozování, fanatizován i demotivován, poháněn k neomezenému rozplozování i k řízené porodnosti, obojí při plnění zásad výchovy a soužití proměňujících rodinu v trvale feudální instituci.

Nechal se děsit metafyzickými přízraky a meteorologickými jevy prezentovanými jako metafyzické přízraky, zahanbovat nesrozumitelným konstruktem dědičného hříchu označujícím sexualitu jako vinu, likvidovat dřinou, deptat nezaměstnaností, opíjet rohlíkem makroekonomických ukazatelů a demoralizovat vašimi napříčdějinnými buržoazními manýry!

Přinucen válčit se zbraní v ruce za impéria a o svá práva bojovat holýma rukama, hladovět i přežírat se.

Uváděn do prosté nevzdělanosti a nabádán k nevzdělanosti opatřené diplomem, osvojil si jen rozdíl mezi vraždou a zabitím a despekt k autoritám, které ho neoblbují.

Přitáhnut k adoraci vlastního ožebračování, naučil se papouškovat alibi vašeho nekonečného kšeftu a zapomněl na obrovskou sumu peněz, kterou mu dlužíte, jednoduše proto, že jste ho okradli.

Uprostřed nekončící práce obtěžován direktivami: modli se a pracuj, pracuj a šetři, pracuj a pracuj nebo častován urážkami o své neefektivitě a nerentabilitě.

Nakrmen intelektuálským kýčem v literatuře a umění, který ho degradoval na pasivního, věčně poučovaného překoktávače nemocných a izolovaných myšlenek.

Infikován lakotou a hamtavostí, onemocněl ve zbabělce imitujícího svým životem hegemonii zisku.

Zmanipulován až k citovým vazbám na prapory s nesrozumitelnými hesly, uvržen do závislosti na výrobcích zábavního průmyslu potravinářského a spotřebního, která ho zbavila instinktů a intuice, dohromady schopnosti sebezáchovy.

Připraven o schopnost očisty a samoléčby, zasypává příkop stáří antiage placebem, aby vymřel věčně mladý, protože kult svých potomků dotáhl k apatické pažravosti žijící v mobilech, kde se nesouloží.

Osvobozen k otročení své nezávislosti, která se odvíjí od úspěšnosti kariéry, povýšen k vysoké životní úrovni, která ho ruinuje.

Médii a institucemi progresivně paralyzovaný životní prostor ho připravil o přímé vazby a bezprostřední vidění, a tak přemýšlí na základě falešných předpokladů.

Ženy přinuceny dosahovat autodestruktivního ideálu krásy, nastaveného zfetovanými homosexuály v módním průmyslu, muži ideálu blbečka z reklamy na margarín, disponujícího velkým domem s věčným sluncem za oknem, jejž vygenerovali služebníci kapitalismu v PR agenturách a na koksu.

Lid (z podstaty neomezeně exploatující utilitární druh, který jste po vaší rezignaci na neefektivní sociální inženýrství, jež jeho destruktivní založení korigovalo, totálně nasadili do nekonečně exploatujícího a utilitárního společenského modelu, čímž chcete mazaně ukončit dějiny) měl s vámi nekonečnou trpělivost!

Zdálo se, že soubor ubožáků doplněný kurvami a prostituty džobů, dohromady robotů, kteří ještě chvíli, do příchodu nové umělé generace, budou obtěžovat pocity a potřebami, sežere všechny vaše podvody až do konce beze všech následků. A jelikož levicoví intelektuálové všem vysvětlili, že revoluce je nemožná, a vy jste jim nechali volební právo, prostě vás v okamžiku, kdy se střevo nacpané vším tím svinstvem pohnulo, za paravánem volebního hajzlu nečekaně od hlavy až k patě posrali, protože konečně mají, co jste chtěli: celý internet jako okrsek své infomoudrosti, kritickou schopnost nenávisti, svá bezmezná, nekonečně bezcenná práva, svůj strach jako vlastní (televizní) názor, hypertrofované konzumní návyky a bezděčný nihilismus, se kterým vás v nejbližším čase zametou do pekla a pak tam za vámi skočí.

(s. 115–117)

 

S. d. Ch. (*1970), vlastním jménem Miloslav Vojtíšek, je autorem prozaických a dramatických textů, kolážistou, skladatelem, textařem a lídrem kapely Ruce naší Dory.

Nakladatelství RUBATO, Praha, 2019, brož., 128 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB