Christine Manganová: Marokánka (ukázka z knihy)


Ilustrační foto: Aziz Acharki, UnsplashJeden rok a celý oceán dělí Alici Shipleyovou od jejího bývalého studentského života – a od strašlivé nehody, při níž zahynul muž, za něhož se chtěla provdat. Nyní se píše rok 1956, Alice Shipleyová žije v Tangeru se svým manželem a rozhodně nečeká, že se tu setká s Lucy Masonovou. Od nehody totiž spolu tyto dvě kdysi nerozlučné přítelkyně nepromluvily. Vypadá to, že Lucy chce vše napravit, a proto pomáhá Alici, která si na život v Maroku, na přeplněné tangerské ulice a nesnesitelné horko nedokáže zvyknout.

Jenže záhy začnou Alici sužovat staré známé pochybnosti. Zdá se jí, že ji Lucy neustále ovládá a dusí svou přítomností. Pak se zničehonic ztratí Alicin manžel John. Alice má podezření, že s tím má Lucy něco společného, a rozhodne se to dokázat. Je však Lucy skutečně tak nebezpečná, nebo si to Alice jen namlouvá? Postupně se začíná rozplétat jejich společná komplikovaná minulost – nesrovnalosti v tom, co Lucy tvrdí a co si Alice pamatuje, jsou stále patrnější…

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

Španělsko

Tři chlapi musejí zabrat, aby dostali tělo z vody.

            Na první pohled je zřejmé, že patří muži, ale nic víc. Už se do něj stihli pustit ptáci, možná je přivábily stříbrné odlesky spony na kravatě. Ale jsou to jenom straky, říkají si chlapi. „Asi mu přes cestu přeběhla černá kočka,“ pokusí se jeden z nich o vtip. Zvednou tělo a zaskočí je jeho tíha. „Copak mrtví váží víc než živí?“ diví se další z mužů nahlas. Čekají na příjezd policie a usilovně se snaží nedívat dolů, vyhnout se pohledu na prázdné důlky, kde kdysi spočívaly nebožtíkovy oči. Neznají jeden druhého, ale všechny tři teď pojí cosi hlubšího než příbuzenský vztah.

            Pravdivý je samozřejmě jen začátek, zbytek jsem si prostě vymyslela. Když tu tak sedím a rozhlížím se po místnosti nebo se dívám z okna, mám na takové věci čas. Scenerie za oknem se mění, ale jinak nic. Někdo by to asi nazval zíráním, ale já bych namítla, že toto je jiné: tak jiné, jako se liší denní snění od přemýšlení.

            Venku je horko, blíží se léto. Slunce pomalu zapadá a obloha se barví do zvláštního odstínu žluté, varujícího před bouří na obzoru. Právě v takových chvílích, kdy v těžkém, horkém vzduchu visí tichá hrozba, kdy zavírám oči a nasávám vůni, tehdy si dokážu vybavit Tanger. Je to vůně keramické pece, něčeho teplého, ale ne žhavého, jako by někdo opékal žužu, jen ne tak sladké. Je v ní cítit závan koření, něco trochu povědomého jako skořice, hřebíček, možná kardamom, a do toho cosi docela neznámého. Ta vůně mě uklidňuje jako vzpomínka z dětství, do níž se zachumláte a která vám slíbí šťastný konec jako z pohádky. Je to samozřejmě iluze. Pod touto konejšivou vůní bzučí masařky, hemží se švábi a hladové kočky sledují nepřejícím pohledem každý váš pohyb.

            Město se většinou jeví jako horečnatý sen, třpytivá fata morgána, o níž jsem málem sama sebe přesvědčila, že bývala skutečná, že jsem v ní žila a že lidé, které si vybavuji, byli z masa a kostí, a nejen průsvitné přízraky, které si vybájila má mysl. Zjistila jsem, že čas plyne rychle a místa a lidi mění na historii a později na historky. Dělá mi problém vzpomenout si, jaký je mezi nimi rozdíl, mozek si se mnou teď často hraje na schovávanou. V nejhorších chvílích – v těch nejlepších – zapomínám i na ni. Na to, co se stalo. Je to zvláštní pocit. Ona je totiž pořád se mnou, pořád vyčkává těsně pod povrchem, jako by měla každou chvíli prorazit nahoru. Sem tam se ale stává, že si nemůžu vybavit ani její jméno. Rozhodla jsem se tedy poznamenat si ho na cokoli, co mám po ruce. V noci, když jsou sestry pryč, si ho pro sebe šeptám, jako by šlo o modlitbičku, kterou jsem se naučila jako malá, jako bych si tím opakováním měla vytrénovat paměť, abych přestala zapomínat: zapomenout nesmíš, vtloukám si do hlavy.

            Ozve se zaťukání a do pokoje vstoupí mladá zrzka s podnosem v rukou. Vidím, že paže má poseté pihami tak hustě, až drobné hnědé skvrnky překrývají bledou kůži pod nimi.

            Zkoušela už je někdy počítat? napadá mě.

            Sklopím oči, z nočního stolku na mě vykoukne jméno naškrábané na kusu papíru a začne naléhat. Nepatří mně, ale působí důležitě, jako bych si ho měla s někým spojit. Dopřeji své mysli trochu klidu. Tato metoda se mi osvědčila: usilovně se snažím přestat myslet a tajně přitom žhavím mozek na plné obrátky.

            Ale nestane se nic.

            „Budete snídat?“

            Vzhlédnu a k vlastnímu údivu před sebou vidím neznámou dívku s tmavě zrzavými vlasy. Nemůže jí být víc než třicet, takže nás dělí jen pár let. Zrzky nosí smůlu, pomyslím si. Nemá se člověk před vyplutím na moře zrzkám vyhýbat? Myslím, že se nejspíš brzy přes moře vypravím, do Tangeru. Teď jsem nervózní a ráda bych, aby to zrzavé zlé znamení odešlo z mého pokoje. „Kde jste se tu vzala?“ naléhám na ni a dávám najevo nelibost nad tím, že se ani neobtěžovala zaklepat.

            Přejde mou otázku bez odpovědi. „Vy dneska nemáte hlad?“ V ruce drží lžíci s nějakou šedou hmotou, snažím se vybavit si její název, ale mysl se mé snaze vzpírá. Naštvaně lžíci odstrčím a místo toho ukážu na útržek papíru na nočním stolku. „Hoďte to do koše,“ řeknu. „Někdo mi tu nechává vzkazy plné nesmyslů.“

            Lehnu si zpátky na postel a peřinu vytáhnu až pod bradu.

            Myslím, že je léto, ale v pokoji je najednou chladno jako v zimě.

            Maroko. Už ten název evokoval obrazy rozlehlé pouštní pustiny a pronikavě rudého slunce. Když ho přede mnou John zmínil poprvé, vyprskla jsem drink, který mi předtím podal, a zakuckala se. Potkali jsme se v hotelu Ritz v londýnské ulici Piccadilly a jenom kvůli tetě Maude: její neustálé naléhání několik týdnů po mém návratu z Bennington College bylo jako bolehlav, kterého se nedá zbavit. Do Anglie jsem se vrátila teprve před pár měsíci, Johna jsem znala ještě kratší dobu, ale v tu chvíli jsem si tím, co cítím, byla jistá: jeho nadšením, jeho energií, která vyplňovala prostor kolem nás a vlnila se v teplém letním vzduchu. Nečekala jsem a pokusila se tu energii zachytit, udržet, ukrást si z ní kousek pro sebe a přitom jsem tomu nápadu dovolila, aby se mezi námi uhnízdil. Afrika. Maroko. O pár týdnů dřív bych se při těch slovech zarazila, o týden později zasmála, ale v tento den, v tuto konkrétní chvíli mi v kontextu Johnova vyprávění, jeho slibů, jeho snů připadala až příliš skutečná, příliš snadno dosažitelná. Poprvé od návratu z Vermontu jsem si uvědomila, že něco chci, aniž jsem přesně věděla co. Měla jsem tehdy podezření, že za tím vůbec nemusí být muž sedící přede mnou, že prostě jen něco chci a je mi jedno, co to bude. Napila jsem se koktejlu, který mi objednal. Šampaňské mezitím zteplalo a vyčpělo a na jazyku i v žaludku jsem cítila jeho kyselou chuť. Než jsem stihla změnit názor, naklonila jsem se dopředu a stiskla mu ruku.

            A přestože John McAllister rozhodně nebyl tím, o kom jsem snila – byl hlasitý, družný, neomalený a často lehkovážný –, zalíbila se mi příležitost, kterou nabízel: zapomenout a nechat minulost být.

            Nemyslet každičkou vteřinu na to, k čemu došlo v Green Mountains, mrazivých horách ve Vermontu.

(...)

Christine Manganová vystudovala tvůrčí psaní na University of Southern Maine a získala doktorát na University College v Dublinu, kde se zabývala studiem gotického románu osmnáctého století. Pojmy jako identita a nezávislost ovlivnily i její první román Marokánka, podle něhož se v současnosti natáčí film v produkci George Clooneyho se Scarlett Johanssonovou v jedné z hlavních rolí.

Přeložil Matouš Hájek, nakladatelství Host, Brno, 2019, váz., 320 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB