Madeleine Delbrelová: Člověk mezi vírou a ateismem


Ilustrační foto: Josh Applegate, UnsplashJak žít víru ve společnosti, která s Bohem v každodenní realitě nepočítá? Co mi může dát osobní vztah ke Kristu při střetu s praktickým ateismem?

 

Úvahy Madeleine Delbrelové o křesťanství v dnešním světě jsou mrazivě přesné, hluboké a zároveň povzbudivé. Důležitým krokem je přestat směšovat víru v Krista s křesťanskou mentalitou. Víra je vztah, který máme operovávat a každodenně uvádět do života. Mentalita jsou přejímané postoje a zvyklosti: vypadají rozumně a slušně, ale když je neprožíváme, mizí. V každodenním napětí a nárocích, které přináší život, obstojí jen autentické přesvědčení – živá víra.

 

Ukázka z knihy:

Madeleine Delbrelová: Člověk mezi vírou a ateismemVíra sama se nemění a nevyvíjí. Nejsme schopni vylepšit ani zdokonalit věčný život, který nám přináší. Víra, která nás uschopňuje k věčnému životu, nás však ponechává lidmi se vším všudy. Víra v Ježíše Krista je nezbytně vírou, již člověk přijal, již žije. Máme ji přijímat a žít na každém „zde“, které existuje na této zemi, a v každém „dnes“ našeho času. Prožívaná víra, která se stala křesťanským životem, musí být nutně stále jedna, a zároveň nesmí být nikdy uniformní. To, co ji činí neměnnou a neotřesitelnou, ji zároveň určuje k různosti a k pohybu.

            Jestliže nám evangelizace ukazuje příhodné podmínky pro křesťanský život právě tam, kde jsme dříve viděli jeho rozklad, je to tím, že evangelizace nám dává novou optiku tam, kde se obnovuje nadpřirozený život v reálných zákonitostech jeho perspektivy. Objevujeme zároveň nevíru našeho bližního i to, že evangelizace je v jeho případě požadavkem lásky. Znovu uskutečňujeme tento dvojí objev. Nejsme zvyklí na tuto dramatickou situaci ani lhostejní k výzvě, kterou pro nás znamená. Víra nás může naučit na těchto věcech svoji věčnou perspektivu, svoji absolutnost i relativitu. Avšak zákony, které nás při setkání s ateismem víra naučí, nejsou zákony nahodilými. To, co nám zde ukazuje jako absolutní, jisté a nezbytné, bude nezbytné, jisté a absolutní všude. To, co nám zde označuje za základní povinnosti, bude platit i jinde. A to, co je zde dnes relativní, proměnlivé a příležitostné, zůstane zítra a na jiných místech příležitostné, proměnlivé a relativní. A proto, aby toto všechno zůstalo tím, čím má být, bude se to muset zítra a na jiných místech změnit.

            Ateistická mentalita je mentalitou bez Boha. Bůh v ní přestal být objektem agrese, pohrdání nebo zvědavosti. Objevuje se jen pod pojmem lži, které někteří lidé věří. Ateistické prostředí se nezajímá tolik o Boha jako spíše o víru. V ateistickém prostředí není víra příznakem něčeho božského, co je nutné pronásledovat proto, aby Bůh utrpěl porážku. V ateistickém prostředí je víra již zastaralým lidským fenoménem. Pokud je třeba ji vymýtit, pak proto, že člověka brzdí a omezuje ho v jeho současném rozvoji. Nepřítelem současných ateistů není Bůh, ale věřící člověk a jeho víra v Boha.

            Ateistické prostředí nám protiřečí do té míry, do jaké věříme v Boha, a v kontaktu s námi se stává nepřetržitou otázkou. Jeho akce, jeho výzkumy, jeho činy nám stále kladou otázky a sám věřící člověk je podroben zpochybňování. To nás vyvádí z míry a hned se ptáme: „K čemu je víra a co znamená věřit?“ Jsme zmateni, protože jsme zasaženi v samém středu naší slabosti, ve víře, o níž jen stěží víme, co znamená. Ve víře v Boha, kterou jsme skoro nepraktikovali, protože se nám zdála poněkud přebytečná. Jsme vykolejeni, protože se nám zdá, že ateismus nás posuzuje správně. Uvědomujeme si, že stojíme proti němu, protože jsme se stali anachronismem, jako relikty minulosti, které je třeba eliminovat, neboť jsou překonané. Pokouší nás představa, že nás nečeká nic jiného než stát se minulostí.

            Pokud prožíváme zkoušku víry, spočívá právě v tomto ohledu. Jako by se jednalo o laboratorní pokus, při kterém se od sebe oddělují dvě navzájem smíšené skutečnosti, které jsou si však cizí. Ale má-li naše víra znovu získat integritu, musí se obnovit její zorné pole. Nepochybně to je možné, jestliže nás však zachvátila touha evangelizovat, naše víra se osvědčí postupně – podle toho, jak bude procházet zkouškami.

            Tak naše víra obživne, protože bude stále na něco reagovat – v nás i mimo nás. Bude reagovat svou vlastní dynamikou i svým vlastním účinkem. A tak se naučíme, co je víra a k čemu slouží.

Madeleine Delbrêlová (1904–1964) patří k důležitým ženským postavám církve 20. století. Narodila se v Mussidanu na jihu Francie. Dostalo se jí důkladného vzdělání, zajímala se o literaturu, hudbu a umění, psala poezii. Studovala filozofii v Paříži. Zde ztratila víru, ale ve dvaceti se obrátila a s několika přítelkyněmi se posléze přestěhovala na pařížské předměstí, do dělnické čtvrti Ivry, kde prožila ve službě chudým nejen druhou světovou válku, ale i celý zbytek života. Její myšlení a autentický životní styl výrazně ovlivnily chápání role laiků v církvi, v mnohém předjímaly impulsy Druhého vatikánského koncilu a jsou dodnes aktuální. V současnosti probíhá proces jejího blahořečení. Česky vyšla její kniha Misionáři bez lodi (KNA 2008). Jejímu duchovnímu odkazu se pak věnuje Kateřina Lachmanová v knížce Laická spiritualita Madeleine Delbrêlové (KNA 2004).

Přeložila Pavlína Bílková, Karmelitánské nakladatelství, Praha, 2019, brož., 155 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB