David Pavlát: Novinář a politik Hubert Ripka. Člověk, který nemlčel


Pomník Huberta Ripky v Kobeřicích u Brna. Foto: RomanM82, Wikimedia, CC BY-SA 3.0Publikace se věnuje jednomu z nejaktivnějších demokraticky orientovaných novinářů a nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše.

 

Hubert Ripka (1895–1958) upozorňoval na hrozbu německého pangermanismu a byl odpůrcem mnichovské kapitulace. Od dubna 1939 působil jako protiváha Štefana Osuského v Paříži, ve Velké Británii se stal státním ministrem v československém exilovém ministerstvu zahraničních věcí. Vrcholem jeho kariéry byla poválečná pozice ministra zahraničního obchodu, které využíval ke spoluformování zahraničněpolitické orientace. Považoval se za iniciátora únorové demise v roce 1948. Po útěku ze země se zapojil do aktivit Rady svobodného Československa (RSČ), ačkoli kritizoval její stranické uspořádání. Evropský integrační proces chápal jako cestu k osvobození středoevropských národů. Ve Spojených státech amerických byl vyšetřován kvůli obavám z komunistické infiltrace, po návratu ze zámoří byl považován za nejdůležitějšího reprezentanta celé střední Evropy. Zemřel v Londýně.

 

Ukázka z knihy:

5. KAPITOLA

RIPKA V LONDÝNSKÉM EXILU. KONCEPCE ČESKOSLOVENSKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY

„Tím, že ujednáváme a utvrzujeme spojenectví se Sovětským svazem, tím, že pěstujeme a prohlubujeme přátelskou spolupráci se západními mocnostmi, tím, že orientujeme svou hospodářskou politiku na všechny strany do celého světa, tím, že usilujeme o zajištění trvalé součinnosti mezi Západem a Východem – tím vším ovšem sledujeme především vlastní národní zájem Československa; Masaryk a Beneš vytvořili výraznou koncepci naší politiky, spočívá právě v tom, že vlastní národní zájem je nerozlučně spojován s obecným zájmem evropským a přímo chápán jako jeho nedílná část. Jsme přesvědčeni, že takovouto politikou sloužíme zároveň mírovým a bezpečnostním potřebám celé Evropy.“345

5.1 Státním tajemníkem a od října 1941 ministrem exilové vlády

David Pavlát: Novinář a politik Hubert Ripka. Člověk, který nemlčelBěhem svého působení v Londýně našel Ripka útočiště v dobře zařízeném nájemním bytě č. 20 v Aldford House v Park Street,346 který obýval spolu s Ivem Ducháčkem, jenž byl jeho osobním asistentem a vyřizoval věci spojené s bydlením, a s Juliem Fürthem. Ripkova manželka Noémi a synové, kteří bydleli od března 1939 u Noéminých rodičů na francouzském venkově, se do Velké Británie dostali jinou cestou než on. Až v srpnu a září 1940 se spolu s Francine Ducháčkovou, manželkou Iva Ducháčka, a Evou Strimplovou, vdovou po bývalém československém vyslanci v Bruselu, dostali vlakem přes Madrid do Lisabonu a odtud do Velké Británie. Nový domov nalezli Ripkovi synové a manželka v Oxfordu v Mansfield Road, kam za nimi Ripka dojížděl na víkendy.347 Kamarádem Michala a Jiřího Ripkových se zde stal syn Juraje Slávika, který se sem s matkou přestěhoval z důvodu nepřestávajícího bombardování Londýna, a po matčině návratu do britského hlavního města se Noémi a Ripkovi synové stali pro mladého Slávika „náhradní rodinou“.348 Finanční situace Ripkových byla nevalná, jak vyplývá z jeho postesku při projednávání ministerských platů, kdy se nechal slyšet, že z obavy před výtkami jsou platy demagogicky nízké, a kdo má zde rodinu, jako on, je opravdu v nouzi. Oproti Francii, kde se mohl cítit jako ryba ve vodě, musel v britském prostředí rychle překonávat některé obtíže, mimo jiné spojené s jeho počáteční nedostatečnou znalostí angličtiny, což mu bylo některými vytýkáno. Kritiku však ustál.

Dne 21. července 1940 byla britským ministrem zahraničních věcí lordem Halifaxem uznána československá prozatímní vláda.349 I přes deklaraci kontinuity prozatímní vlády s pařížským ČSNV se vytvořené ministerstvo zahraničních věcí, do jehož činnosti se Hubert Ripka ihned zapojil, od pařížské Správy pro službu zahraničních věcí značně odlišovalo. Ministerstvo zahraničních věcí totiž prakticky vůbec nenavazovalo na svého pařížského předchůdce. Vznikem ministerstva zahraničních věcí byl především zásadně omezen vliv Štefana Osuského na zahraniční politiku. Do čela ministerstva se postavil Jan Masaryk, jehož úřad byl podle britského vzoru doplněn státním tajemníkem, jímž se stal jmenovacím dekretem ze dne 22. července 1940 Hubert Ripka.350 Jednalo se o věcnou dělbu, kde Ripka dostal do kompetence informační a propagační službu ministerstva, které od prosince 1940 sídlilo v Fursecroft Court v londýnské George Street. Na pozici státního tajemníka ho prosadil Edvard Beneš, který s ním již v této době do budoucna počítal jako s ministrem zahraničí. Budově v George Street se brzy začalo příznačně říkat „Ripkárna“, a lidé tam vedle úředních povinností často chodili jen tak na kus řeči, zdržet se, „pokecat“.

            Obdobně jako ministr Jan Masaryk měl i státní tajemník svůj vlastní kabinet, který vedl Ripkův osobní tajemník Ivo Ducháček. Pod státního tajemníka spadal tzv. informační odbor, jehož vedoucím úředníkem jmenoval Ripka Jaroslava Krause. Informační odbor, který se svým rozsahem blížil téměř samostatnému ministerstvu informací, se dělil na šest oddělení. V čele zpravodajského oddělení stál K. Kříž, kterému podléhala také ČTK. Zpravodajské oddělení vydávalo politický přehled pro potřeby ministerstva, sledovalo zahraniční tisk, spolupracovalo se zahraničními tiskovými agenturami a britským ministerstvem informací. Rozhlasové oddělení, jehož hlavním úkolem byla příprava materiálů pro československé vysílání v BBC, vedl Josef Körbel a pracoval zde mimo jiné také Pavel Tigrid. V čele „amerického“ oddělení byl Vojta Beneš. Úkolem zahraničněpropagačního oddělení, kde pracovali bývalí tiskoví atašé několika vyslanectví Josef Hejret, Gustav Steigerhof a další, bylo udržovat kontakt s ostatními exilovými vládami. Oddělení kulturní propagandy vedl Gustav Winter a oddělení vojenské propagandy major Koutník.351

            Je třeba hned říci, že přesto, že měl Ripka v ministerstvu zahraničních věcí na starosti informační a propagační službu, zasahoval zároveň významným způsobem do mezinárodních jednání vedených jménem československé (do poloviny roku 1941 prozatímní) vlády. Stávalo se tak do jisté míry paradoxem, že Jan Masaryk dělal prostřednictvím svých neformálních vztahů mezi britskými a americkými politickými kruhy a z pozice syna T. G. Masaryka spíše propagandu, zatímco Ripka, který byl zodpovědný za propagandu, vykonával v dohodě s Edvardem Benešem v mnoha ohledech zahraniční politiku. Nebylo tomu tak jen v době, kdy byl Masaryk mimo Londýn a kdy ho Ripka oficiálně zastupoval a kdy vystupoval jako úřadující ministr zahraničních věcí. Značná část diplomatického sboru i úředníci britského ministerstva zahraničních věcí totiž záhy zjistili, že je lepší obracet se na Ripku než na Masaryka, chtěli-li brzké vyřízení záležitosti, s níž přicházeli. Jan Masaryk se nerad pouštěl do podrobných diskusí, znamenajících následné zdlouhavé projednávání s příslušnými politiky a referenty, což neměl v oblibě. Masarykovou předností bylo, že dovedl mnoho věcí vyřídit vtipem a prorazit cestu k jednání. Samotné jednání už musel většinou dělat někdo jiný. To byla parketa pro Ripku, který naopak vynikal systematičností, schopností vyjednávat a organizovat.

            Jak je patrné ze záznamů Benešova osobního tajemníka Eduarda Táborského, přenechával Masaryk značnou část úředních povinností a každodenní administrativní práce Ripkovi i v době, kdy necestoval mimo Velkou Británii.352 Masaryk neskrýval, že úřad ministra zahraničních věcí přijal až poté, co mezi ním a Edvardem Benešem bylo vyměněno několik telegramů a na Benešovo výslovné přání.353

            I přes značně odlišné Masarykovy a Ripkovy povahové vlastnosti a pracovní metody – nebo možná právě proto – měla jejich spolupráce v ministerstvu zahraničních věcí principiálně kladné výsledky. Ačkoli úzce spolupracovali pět let, nebylo nikdy třeba, aby si mezi sebou formálně určovali své kompetence. Jan Masaryk si byl vědom toho, že Ripka se stal jeho jen těžko nahraditelným spolupracovníkem.

            Také Ripka později vzpomínal na Masaryka jako na citlivého, vnímavého a inteligentního člověka: „Pod prostým zevnějškem, který rád zdůrazňoval, skrýval Masaryk složitou a těžko postižitelnou povahu. Ačkoli skoro vždy stavěl na odiv až nápadnou veselost, měl ve skutečnosti sklon k melancholii. Jako skvělý a oslnivě duchaplný vypravěč platil často za člověka, který se rád baví. Ve skutečnosti byl mizantrop, a i když si příliš nevážil společnosti, přece – aniž si to přiznával – trpěl svou morální osamělostí. […] Zdálo se, že se celý rozdává, a přece byl uzavřený a nesmělý i vůči svým přátelům. Měl nepopiratelné a neodolatelné osobní kouzlo, které bylo možná částečně výsledkem jeho složité povahy.“354 Zřejmě právě značná odlišnost Masarykovy a Ripkovy povahy byla příčinou několika drobnějších neshod, které však nikdy nenabyly většího významu. Prokop Drtina ve svých pamětech vzpomíná na napjatou situaci mezi Masarykem a Ripkou poté, co Československo vypovědělo válku Maďarsku. Silný propagační a povzbuzující efekt mělo oznámení vládního rozhodnutí o vypovězení války rozhlasem do vlasti. Masaryk však odmítl do rozhlasu mluvit, a tak měl projev přečíst Ripka, kterého do rozhlasu doprovázel právě Drtina s Josefem Körbelem. Podle Drtiny už Ripka čekal na zavolání do vysílací kabiny a pročítal si ještě naposled vládní prohlášení, když v tom do studia vešel Masaryk a oznámil mu, že si to rozmyslel a že přečte prohlášení do rozhlasu sám. „Zůstali jsme všichni tři [Ripka, Drtina a Körbel – DP] jako zkoprnělí, Ripka znatelně zbledl a beze slova odevzdal text Masarykovi.“355 Naopak Masaryk si někdy stěžoval na Ripkův bujarý život a oblibu alkoholu.356

            (…)

345/ RIPKA, H.: S Východem a Západem. Londýn: Čechoslovák, 1944, s. 63.

346/ NA, f. Ivo Ducháček, k. 4.

347/ NA, f. AHR, k. 3 a k. 262.

348/ SLÁVIK, J. L. J. V.: Môj otec Juraj Slávik. In: MICHÁLEK, S. a kol.: Juraj Slávik Neresnický. Bratislava: HÚ SAV, 2006, s. 334.

349/ Britská strana se však v této době uznáním prozatímní vlády nehodlala vázat v otázce budoucích hranic, v otázce uznání Benešovy koncepce právní kontinuity a vyjímala z pravomoci československých úřadů osoby, které se nebyly z vlastní iniciativy ochotny podřídit, čímž byl řešen především problém československých Němců.

350/ První londýnská exilová vláda, jejímž předsedou se stal Msgre Jan Šrámek, sestávala z pěti resortních ministrů, tří ministrů bez svěřeného resortu (tzv. státních ministrů) a čtyř státních tajemníků. Vedle Ripky v ministerstvu zahraničních věcí se státními tajemníky stali gen. Rudolf Viest v ministerstvu národní obrany, Ján Bečko v ministerstvu sociální péče a Ján Lichner v ministerstvu financí.

351/ KUKLÍK, J: Vznik československého národního výboru…, c. d., s. 120–122.

352/ TÁBORSKÝ, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 229.

353/ FEIERABEND, L. K.: Soumrak československé demokracie, díl I., s. 189, též FEIERABEND, L. K.: Politické vzpomínky, díl I., s. 90.

354/ RIPKA, H.: Únorová tragédie. Brno: Atlantis, 1995, s. 268–269.

355/ DRTINA, P.: Československo, můj osud, c. d., sv. I, kniha 2, s. 592.

356/ Srov. OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie…, c. d., díl I., dok. 168: Stížnost ministra zahraničních věcí československé prozatímní vlády J. Masaryka na chování ministra národní obrany S. Ingra a státního tajemníka Ripky, 7. května 1941.

Nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 500 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB