Martin Němec: Bod tání (ukázka z knihy)


Martin Němec. Foto: Ája DvořáčkováBod tání je již třetí povídkový soubor hudebníka, malíře a spisovatele Martina Němce. Dvacet příběhů s často bezejmennými protagonisty vychází z reálného světa kolem nás, ale nezřídka čtenáře konfrontuje s čímsi fantaskním, magickým, nevysvětlitelným. Proti tomu autor staví povídky, které na první pohled působí banálně – například třídní sraz po letech –, ale tento dojem i díky obraznému, místy až básnickému jazyku Němcových textů záhy mizí.

Literární historik a teoretik Petr A. Bílek o knize píše: „Dvacet nových povídek Martina Němce přesvědčivě dokládá, že povídka není odpad z materiálu, který nevydal na román, ale že je svébytným útvarem s vlastními pravidly, podobnými pravidlům výroby miniatur. Na malém prostoru letmo potkáváme neznámé postavy, kterým se přihodí zvláštní věci, jež se často z banálního začátku vyvinou k fatálnímu konci. (…) Němcův básnivý jazyk evokuje atmosféru a čtenáře pobízí nehledat jen to, co se tu odehrává, ale i to, co to znamená.“

Ukázka z knihy:

ZA OKNEM

Martin Němec: Bod táníDívám se z okna. Je mnohem obvyklejší hledět oknem ven nežli dovnitř. To snad směl jen Andersenův pohádkový stín. Rád se dívám z okna své pracovny do dvora domu na velký kaštan, jehož větve jsou téměř na dosah. Venku se dnes prohánějí větrem rozčeřené roje sněhových vloček. První den roku začalo v této zimě poprvé chumelit. Brunátné veselí Silvestra odeznělo, všechny rachejtle a dělobuchy byly odpáleny – město je pro tuto chvíli odzbrojeno.

            Stojím u okna do dvora v šeru pracovny, osvětlené jen lampičkou na psacím stole. Psací stůl zůstává psacím, i když zrovna nepíšu, stejně jako houpací kůň zůstane houpacím, když dospějeme, a nezbaví se svého adjektiva ani po letech ustájení někde na půdě. Dnes už poněkolikáté stojím u okna a nechávám psací schopnosti svého stolu zahálet. Je ticho – takové ticho, jaké přináší jen sníh. Bílé ticho, tišší než ticha jiných barev. Střepy, odpadky a cáry včerejšího dne pokryla milosrdná vrstva čistoty. Ozvěna velkoměsta se náhle zkrátila až plebejsky – náměstí změnila v návsi, ulice v cesty a vinohradský činžák v samotu. Město plné samot. Koukám se svým oknem do prvního dne neznámého roku. Okno je mé jen zevnitř, zvenku teď patří zimnímu podvečeru. Ve větvích kaštanu se o silvestrovské noci zachytil kus jemné, tmavé látky. Mezi holými větvemi teď vlají její potrhané cáry, jako by na stromě mával křídly dravý pták. Odvracím se od něj a jdu si sednout ke stolu, abych pokračoval v práci.

            Psaní je práce podivná, a to zdaleka ne jen tehdy, pokud se zabýváte podivnými texty. Psaní je zvláštní ze své podstaty, bez ohledu na obvyklost či výjimečnost psaného textu. Z pár desítek znaků sestavit cosi jako mandalu. Psaní. Kolik asi už o něm bylo napsáno? Mé soustředění nad klávesnicí ruší periferní vjem. Otáčím hlavu k oknu a hledím skrze něj na všechnu tu zkrystalizovanou vodu, na marnivý ohňostroj mrazu. Najednou se mi zdá, že mi z větve starého kaštanu kdosi mává. Rychle se šeří a sníh létá bláznivě, jako roj bílých včel z převrženého úlu. Přimhouřím lehce oči, abych zaostřil. V poryvech větru jako by se chvílemi pod útržky jemné látky rýsovalo malé kostnaté tělo. Na okamžik mám dokonce pocit, že jsem zahlédl temný obličej s komicky dlouhým nosem a ve skučení větru zaslechl šustivý smích.

            Ve dveřích bytu zachrastil klíč. Zvolna odtrhnu pohled od okna, jako bych ho zavíral. Za ním ve větru dál vlají cáry látky v houstnoucím tanci sněhových vloček. Protáhnu se a líně se zvedám ze židle.

            „Jsi doma?“ ozveš se z chodby zároveň se zvukem oklepávaných bot a cinknutím láhví v tašce s nákupem, jak ji pokládáš na dlaždicovou podlahu.

            „Jsem,“ zavolám. Slyším, jak oprašuješ kabát od sněhu a zhluboka vydechneš, jako bys vyplula z ledové vody nad hladinu. Lovkyně perel. Trochu unavená lovkyně perel…

            „Ufff. Dám na čaj, jsem úplně zmrzlá – dáš si taky?“

            „Dám si s tebou rád.“

            Jdu ke dveřím na chodbu. To už v nich stojíš ty a přikládáš mi ze strany na krk ledový hřbet ruky. Zima z tebe vane jako parfém. Odvěký parfém zimních večerů, kterého se v jeskyních u ohňů zbavovali před sto tisíci Novými roky naši pravěcí předkové.

            „Je tam kosa jak v gulagu!“

            Představuji si rozšklebenou, vychrtlou a nahou Brueghelovu smrtku, jak se kosou rozhání a seče do davu trhanů s nohama obutýma onucemi. Onuce, říkám si v duchu a vidím rozervaný hadr, ukřižovaný na větvi kaštanu, jak se zmítá v novoroční agonii za mým oknem, za oknem našeho bytu.

            „Napustím si horkou vanu!“

            „Horkou vodu, lásko!“

            „No jo, pán je spisovatel,“ říkáš s obligátní, téměř vlídnou ironií. Ve tvých, v podstatě ještě černých vlasech se rychle rozpouští několik zázračných krystalů sněhu. Některé vlasy zůstanou bílé, tyhle vločky už se nerozpustí… Obracíš se s neslyšným povzdechem a odcházíš uklidit nákup. Odér zimy zůstává ještě chvíli kolem tebe, jako vypůjčená aura.

            „Napustím si teda vanu horkou vodou, abys měl klid, že to nezvořu,“ oznamuješ už z kuchyně.

            „Jdu ti ji napustit! Chceš pěnu?“ volám a mířím do koupelny.

            „Vždycky chci pěnu, lásko!“

            „A já se vždycky stejně ptám, viď?“

            „Jo, vždycky… stejně.“

            Směješ se (taky jako vždycky) a hlasitě uklízíš nákup do lednice a spíže. Nerada vaříš, a vůbec nerada jakkoliv zacházíš s potravinami (kromě ovoce samozřejmě – jsi přece žena). Chápu tvůj reálný pocit, že příprava jídla je jaksi neadekvátní jeho užití, a přesto mě rozčiluje hluk, kterým to dáváš najevo. Nádobí se dá mýt potichu, vařit se dá bezhlesně a do myčky rovnat talíře jako froté ručníky, nebo ne? Ale i když tiše (na rozdíl od tebe) trpím, tak tuhle kuchyňskou revoltu chápu. Nebo se alespoň snažím. A patrně i ty se snažíš – vždyť bys taky mohla ty nemilované talíře, špinavé od jídla, rozmlátit o podlahu nebo o zeď. Ale to už u nás vlastně kdysi taky bylo a talíře to byly umyté. A nebylo to kvůli gastronomii. Tolik střepů! Na mozaiku bílou jako vánice by to vystačilo. Vánice, okno, za oknem strom – stále víc bílý a méně černý.

            „Hlídej si to! Já musím ještě něco dodělat,“ volám, když do vany pustím proud horké vody a odcházím do (své) pracovny (v našem bytě). Lžu – nemusím dodělat vůbec nic. Navíc lžu v takové marginálii… Kde jsou ty časy, kdy jsme si lhali pořádně, o podstatných, velkých věcech? Fatální lži, riskantní a krásné, nebo spíš šílené, vražedné… a sebevražedné. Lži s úderem kotlů. Lži zachvacující přízemí ohněm. Lži tak skvělé, že jsme je vzájemně akceptovali a možná i vzájemně obdivovali. Jdu k oknu a pátrám v nastalé tmě po siluetě z hadrů, která se zachytila ve větvích kaštanu za mým oknem (našeho bytu). Kde je vlastně tvé okno našeho bytu? To kuchyňské to asi nebude… Možná okno v ložnici, kde na nočním stolku leží měsíce rozečtená knížka a v šuplíku toho stolku prošlá antikoncepce a čerstvá hypnotika? Za oknem jen víření bílé tmy, ve které utonul i zasněžený strom.

            „Dáš mi prášek na hlavu?“

            Promluvíš za mými zády. S leknutím se prudce otáčím a patrně trochu komicky odskočím od okna, jako bych byl přistižen při něčem nepřístojném (při koukání z okna? Při nepsaní?).

            „Jako že ti mám položit nějakou tabletu na hlavu?“

            Nesměješ se, jsi unavená, protože je to recyklovaný vtip. Vtipy a lži jsou vyčerpány a my jsme vyčerpaní. Vyčer pán a vyčer paní, směju se tedy alespoň já v duchu vlastnímu, navíc nevyřčenému vtipu. Sedám si a sahám do svého šuplíku (v mé pracovně našeho bytu), kde se mezi počmáranými papíry valí pro změnu mé léky. Léky? No dobře. Podávám ti tabletu a obracím se k monitoru, posypanému písmeny. Zůstáváš stát za mnou – vnímám tvou přítomnost s lehkým podrážděním, jako vždy, když mi čteš přes rameno – jako vždy, když bys mi mohla číst přes rameno.

            „Napíšeš někdy jednou taky něco o lásce, a ne jen o vlkodlacích v sauně a sudetských sudičkách?“ Polykáš prášek bez zapití. Jedna z mnoha drobností tvého repertoáru, které nesnáším. Svůj nesouhlas polykám s větší námahou než ty (svůj) prášek (z mého šuplíku). Sedím a s mírnou ostražitostí vnímám tvou přítomnost.

            „Promiň, ptala ses na něco?“

            „O lásce kdy napíšeš?“

            „Zrovna jsem s tím dnes začal. Jak to víš?“

            Otočím se na tebe a oba se rozesmějeme. Oblak chladu, který sis přinesla s nákupem, rychle taje.

            „Už přece bylo na čase.“

            „Asi máš pravdu. Chceš to přečíst?“

            „Jasně, proč bys to jinak psal?“ říkáš klidným, tím svým jedinečně chraplavým hlasem a znovu se krátce zasměješ (chraplavě a jedinečně).

            „Pro anděly.“

            „Pro anděly.“

            Bonmot Egona Bondyho řekneme oba synchronně. Synchronicita je v manželství krásná jako v krasobruslení nebo v baletu. Je to těžce vykoupená lehkost. Pas de deux!

            „Tak jo,“ říkám.

Pozvánka na koncert a křest knihy Martina Němce            Hledám začátek. Pokolikáté už dnes? No, vždyť je první den roku, tak proč ne? A stejně budu začátek hledat letos ještě mnohokrát. A budu ho, jak už dnes vím, hledat až do konce… Ty si klekneš na podlahu vedle mě, podepřeš si hlavu o svou dlaň a loket o mé koleno. Mé okno, tvé okno, můj loket, tvůj loket – vždyť je to jedno, ne? Docela hezky jedno… Odkašlu si.

            „Ještě to nemá název,“ říkám nejistě. Vždycky jsem nejistý, když mám číst nahlas – i po těch letech – i tobě – právě tobě! Znovu si odkašlu a začínám číst.

            „Dívám se z okna. Je mnohem obvyklejší hledět oknem ven než dovnitř. To snad směl jen Andersenův pohádkový stín. Rád se dívám z okna své pracovny do dvora domu na velký kaštan, jehož větve jsou téměř na dosah. Venku se dnes prohánějí větrem rozčeřené roje sněhových vloček. První den roku začalo v této zimě poprvé chumelit.“

            „A kdy už bude ta láska?“ zeptáš se trochu pitomě.

            „Chvilku počkej,“ řeknu já trochu netrpělivě.

            „Jasně že počkám… jsem zvyklá,“ řekneš a já čtu dál:

            „Brunátné veselí Silvestra odeznělo, všechny rachejtle a dělobuchy byly odpáleny – město je pro tuto chvíli odzbrojeno. Stojím u okna do dvora v šeru pracovny, osvětlené jen lampičkou na psacím stole. Psací stůl zůstává psacím, i když zrovna nepíšu, stejně jako houpací kůň zůstane houpacím, když dospějeme, a nezbaví se svého adjektiva ani po letech ustájení někde na půdě. Dnes už poněkolikáté stojím u okna a nechávám psací schopnosti svého stolu zahálet. Je ticho – takové ticho, jaké přináší jen sníh. Bílé ticho, tišší než ticha jiných barev…“

            Za oknem, oblečené do cárů, sedí na větvi tmavé stvoření a velkýma mléčně namodralýma očima nahlíží s laskavou závistí do našeho okna – zvenku bývá vidět líp než zevnitř. Nos má ta bytost tak zvědavě dlouhý, že v jednu chvíli tichounce ťukne do vnějšího okenního skla jako ta nejtenčí větévka starého kaštanu oživlá větrem. Zvedneš hlavu, podíváš se za tím tenkým zvukem, ale za oknem je na tmavém pozadí vidět jen bílé tečky sněhu.

            „Čti dál, prosím,“ řekneš, položíš svou hlavu do mého klína a já se usměju. Zavřeš oči. Tvá hlava je těžká a krásná. Jako náš společný život…

            „Ozvěna velkoměsta se náhle zkrátila až plebejsky – náměstí změnila v návsi, ulice v cesty a vinohradský činžák v samotu. Město plné samot.“ Chvíli se na tebe mlčky dívám. „Miluju tě.“

            „Ko-neč-ně,“ zašeptáš chraplavě jako nastydlé dítě, které mluví ze spaní.

Martin Němec je český hudebník, malíř a spisovatel. Narozen 16. 6. 1957 v Praze, kde absolvoval malířství na Akademii výtvarných umění u profesora Jana Smetany. Kapelník a výhradní autor hudby a textů rockové skupiny Precedens a Lili Marlene. Natočil desítky autorských alb. Tvůrce hudby k mnoha filmům a divadelním hrám. Autor scénářů k filmům T.M.A. a Perníková věž a jejich literárního zpracování. Vydal dvě knihy povídek – Stodola (2004) a Vana s výhledem (2008). Jeho obrazy jsou zastoupeny v uměleckých sbírkách doma i v zahraničí a byly prezentovány na desítkách samostatných výstav. Aktuálně se intenzivně zabývá psaním.

Nakladatelství Plus, Praha, 2019, váz., 168 stran.

ROZHOVOR S AUTOREM PŘINESEME JIŽ 28. 2. V BŘEZNOVÉM VYDÁNÍ BIBLIA, PŘÍLOHY LITERÁRNÍCH NOVIN!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB