Yuri Slezkin: Židovské století (ukázka z knihy)


Zeď nářků, Jeruzalém. Foto: Ondřej Žváček, WikipediaV úvodu tohoto historického díla nalezneme smělé prohlášení: Moderní věk je věkem Židů a my všichni jsme, různou měrou, Židé. Tento výrok je samozřejmě obrazný a Yuri Slezkin jím jen podtrhuje svá provokativní tvrzení.

Nejenže se Židé v moderním světě dokázali adaptovat lépe než mnohé jiné skupiny, ale stali se celosvětově hlavním symbolem a standardem současného způsobu života. Slezkin toho má mnoho co říci jak o mnohotvářnosti současného světa – nacionalismu, socialismu, kapitalismu a liberalismu – tak o Židovstvu. Tato kontroverzní kniha ojedinělým způsobem osvětluje nejen židovské a ruské dějiny, ale též dějiny evropské i americké.

Ukázka z knihy:

PŘEDMLUVA

Když jsem vyrůstal v Sovětském svazu, byl jsem si blízký s oběma svými babičkami. Jedna z nich, Angelina Ivanovna Ždanovičová, se narodila ve šlechtické rodině, vystudovala institut pro urozené dívky a pak absolvovala moskevskou hereckou školu Malého divadla. V roce 1920 ji ve Vladikavkazu dostihla Rudá armáda. Byla velice hrdá na své kozácké předky. Během revoluce přišla o veškerý majetek. Na konci svého života byla loajální sovětskou občankou, smířenou se svým osudem, a ve své zemi se cítila doma. Druhá babička, Berta (Bracha) Josifovna Kostrinskaja, se narodila ve štetlu, nikdy nechodila do školy, coby komunistka skončila za mřížemi, emigrovala do Argentiny a vrátila se v roce 1931 budovat socialismus. Když zestárla, byla velmi hrdá na své židovské předky a většinu svého života považovala za omyl. Tato kniha je věnována její památce.

ÚVOD

Yuri Slezkin: Židovské stoletíNovověk je věkem Židů a především dvacáté století nese výrazné židovské rysy. Modernizace mění nás všechny v mobilní, vzdělané, výmluvné, pracovně flexibilní, psychicky komplikované a fyzicky choulostivé obyvatele měst. Učíme se kultivovat lidi a symboly, nikoli pole či stáda. Snažíme se získat majetek, abychom si mohli dopřát vzdělání, usilujeme o vzdělání, abychom rozmnožili svůj majetek, a rozhojňujeme vzdělání i majetek kvůli nim samotným. Sedláci i šlechtici se proměňují v obchodníky a kněze, dědičná privilegia nahrazuje získaná prestiž. Zavedené sociální struktury korodují ve prospěch jednotlivce, nukleární rodiny a kmeny (národy) spojené čtením knih. Stručně řečeno, modernizace mění nás všechny v Židy.

            Někteří sedláci a šlechtici si vedou lépe než jiní, nikdo však není lepším Židem než Židé samotní. V době kapitálu jsou nejkreativnějšími podnikateli, v době odcizení nejzkušenějšími vyhnanci, v době expertízy představují nejprofesionálnější odborníky. Některé z pradávných židovských specializací – obchod, právo, lékařství, interpretace textů a zprostředkovávání kultury – jsou zároveň nejzákladnějšími (a nejvíce židovskými) činnostmi dnešní doby. Toto prastaré etnikum se stalo modelem moderní doby.

            Základním náboženstvím novověku je nacionalismus, víra, jež představuje novou společnost jako historické společenství a umožňuje urbanizovaným sedlákům a šlechticům cítit se jako doma i v zahraničí. Každý stát musí být kmenem, každý kmen musí mít svůj stát. Každá země je zaslíbená, každý jazyk je jazykem Adamovým, každá metropole je Jeruzalémem a každý lid je vyvolený (a s dlouhou historií). Stručně řečeno, doba nacionalismu mění každý národ v židovský.

            V Evropě devatenáctého století (kdy se věk nacionalismu zrodil) byla jen jedna veliká výjimka – Židé samotní. Nejúspěšnější ze všech moderních kmenů byl zároveň tím nejzranitelnějším. Ti, kteří dokázali nejlépe využít věk kapitalismu, se stali největší obětí věku nacionalismu. Více než kterýkoli jiný evropský národ potřebovali ochranu státu, té se jim však nedostalo, neboť žádný stát Evropy se nemohl prohlásit za ztělesnění židovského národa. Ve většině evropských národnostních států tak žili občané, u nichž se mísil obdivuhodný úspěch s beznadějnou etnickou cizotou. Doba Židů je zároveň dobou antisemitismu.

            Všechna hlavní moderní (anti-moderní) proroctví byla také řešením židovské otázky. Freudismus, který byl převážně židovský, prohlásil bolestné osamění nově „emancipovaných“ za obecnou podmínku lidské existence a navrhl terapii, jež aplikovala liberální systém vzájemné kontroly (řízená nedokonalost) na duši jednotlivce. Sionismus, nejvýstřednější ze všech nacionalismů, prohlašoval, že nejlepším způsobem, jak překonat židovskou zranitelnost, není to, aby se všichni připodobnili Židům, ale aby se Židé připodobnili všem ostatním. Marxův vlastní marxismus začal prohlášením, že úplné osvobození světa od židovství je možné jen kompletním zničením kapitalismu (protože kapitalismus je čisté židovství). A samozřejmě nacismus, brutálně nedůslednější ze všech nacionalismů, věřil, že vytvoření čistého národního společenství je možné jen po úplném vyhlazení Židů (protože židovství je ryze kosmopolitní).

            Dvacáté století se stalo židovským stoletím hned z několika důvodů. Jedním z nich byl Hitlerův pokus uskutečnit své vize, který vyústil v kanonizaci nacismu jakožto absolutního zla a vedl k opětovnému prohlášení Židů za univerzální oběť. Další důvody souvisejí s kolapsem zóny osídlení v Ruském impériu1 a třemi mesiánskými poutěmi, jež následovaly: židovskou migrací do Spojených států, které představují nejdůslednější verzi liberalismu, židovskou migrací do Palestiny, zaslíbené země sekulárního židovstva, a židovskou migrací do měst Sovětského svazu, světa, jenž se zdál být zbaven jak kapitalismu, tak etnického napětí.

            Tato kniha se pokouší vyprávět příběh židovského věku a vysvětlit jeho původ i důsledky. Kapitola 1 se z komparativního pohledu zabývá židovským životem v diaspoře, kapitola 2 popisuje přeměnu zemědělců na Židy a Židů na Francouze, Němce a jiné národy, kapitola 3 se soustředí na židovskou revoluci v rámci ruské revoluce a kapitola 4 sleduje cesty dcer mlékaře Tovjeho do Spojených států, Palestiny a především do Moskvy. Kniha končí na konci židovského století, ale nikoli na konci židovského věku.

            Jednotlivé kapitoly se značně liší žánrem, stylem i rozsahem (ten postupně roste na dvojnásobek, ale naštěstí se na čtyřnásobku zastaví). Čtenář, kterému se nelíbí kapitola 1, možná nalezne zalíbení v kapitole 2 (a naopak). Čtenář, jehož nezaujme kapitola 1 a 2, může shledat zajímavou kapitolu 3. Pokud se vám nebude líbit ani kapitola 1, ani 2 či 3, asi nemá smysl to zkoušet dále.

            Tato kniha je nejen o židovském století, ale samozřejmě také o Židech. Pro účely svého vyprávění chápu „Židy“ jako členy tradičních židovských společenství (Židy narozením, vírou, jménem, jazykem, zaměstnáním, sebereflexí a formálním zařazením), stejně jako jejich děti a vnuky (bez ohledu na jejich víru, jméno, jazyk, zaměstnání, sebereflexi či formální zařazení). Hlavním cílem příběhu je popsat, co se přihodilo Tovjeho dětem, bez ohledu na to, co si myslely o Tovjem a jeho víře. Hlavními aktéry příběhu jsou ty z Tovjeho dětí, které opustily jeho a jeho víru a byly proto zbytkem své rodiny na určitou dobu zapomenuty.

1/ Zóna osídlení byla v letech 1791–1917 území Ruského impéria, mimo které nesměli mít Židé a Romové trvalé bydliště. Židé tam žili v takzvaných štetlech (pozn. překl.)

 

Yuri Slezkin (*1956) studoval na Moskevské univerzitě a na University of Texas v Austinu, nyní vyučuje ruské dějiny na kalifornské univerzitě v Berkeley. Je autorem knih Between heaven and hell: the myth of Siberia in Russian culture (1993), Arctic mirrors: Russia and the small peoples of the North (1994), In the shadow of revolution: life stories of Russian women from 1917 to the Second World War (2000), The Jewish century (2004).

Přeložila Lucie Nováková, nakladatelství Dauphin, Praha – Podlesí, 2019, brož., 564 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB