Jana Štroblová: Rok sem, rok tam (ukázka z knihy)


Jana Štroblová v roce 2016 (reprodukce z knihy)Kniha Rok sem, rok tam je svěže napsaným záznamem „malých osobních dějin“ básnířky, prozaičky, překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové (*1936).



Vzpomínkovou knihu básnířky Jany Štroblové uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu.

Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filozofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž například sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek.

Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy – alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla – ve stínu postavy pátera Koniáše – transparent „libri prohibiti“, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví.

To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost.

Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka – Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

Ukázka z knihy:

Jana Štroblová: Rok sem, rok tamMilá kolegyně Daniela Fischerová jednou uspořádala anketu mezi několika lidmi různého zaměření. Měli jsme bez rozmýšlení odpovědět na otázku „Kdo jsi?“... Tomáš Halík tenkrát odpověděl: „Přítel.“ Kdosi uvedl své povolání. Něčí bratr řekl: „Bratr.“ A já řekla: „Já.“ Přehnané sebevědomí? Spíš snad jen náhlý pocit identity, či alespoň snaha ji najít. Co ale je ze všeho jasné: že nebudu ve svých vzpomínkách držet své „já“ zcela v pozadí a mluvit především o jiných, jak je dobrým zvykem u těch, kdo nikdy nejsou sebestřední. Naprostá nezaujatost se ode mě čekat nedá, budu se ale snažit: nezamlčím nic z toho, jak jsem poznala své souputníky – ani ne tak na pozadí doby, jako v mých malých osobních dějinách. Vidím je ovšem ze svého hlediska – a proč by je i ostatní měli vidět z toho mého? Zajisté všecko to v jejich očích vypadalo jinak a v určitých situacích, jakkoli podle mě líčených zcela přesně, se třeba ani nepoznají.

            I vzpomínky ovšem jsou hledáním identity, takže je vyvolávám možná především pro sebe.*

Odkud však začít? Snad tradičně od narození.

            Jenomže člověk nepřichází na svět – či do světa – výhradně porodem. Může už nějaký ten rok na světě pobývat v blahé nevědomosti, a pak je teprve vržený do života vší silou – silou otřesu nebo hrůzy. Přesně to v jedné ze svých básní vyjádřil Josef Hanzlík. Kdysi na samém počátku šedesátých let jsme při společném vystoupení stáli na jevišti poměrně velkého divadla, někdejšího Divadla mládeže – jako to divadlo a jako my, bylo i obecenstvo tehdy mladé. Pozvali nás tam číst básničky a Josef nečekaně rozesmál publikum hned prvním vážným veršem: Narodil jsem se pětiletý... Následující slova – při válečném žurnálu před Karkulkou; /od té doby se probouzím v těle s kulkou / dum dum – v tom nepatřičném veselí jaksi zanikla. Jinak jsme si za oněch časů nemohli na publikum stěžovat, bylo většinou vnímavé, ale to už je jiné vyprávění. Teď běží o to narození – anebo probuzení – s pomyslnou kulkou v těle. Přesněji v hlavě.

            Já jsem se – podle toho verše – takhle „narodila“, když mi bylo už devět let. Prožitky z dětství, často spící, se většinou probouzejí, teprve když je někdo připomene. Zato ty zraňující nám nikdo připomínat nemusí. Je konec druhé světové války, ale v mé rodné Praze, v naší ulici Na Pankráci, se dosud bojuje. Muži jsou na barikádě, ustupující Němci ženou ženy a děti před tanky. Před naším domem je zastaví vlasovci. A ty o den později samozvaná Národní garda nám před očima žene na popravu, mlátí je pažbami, vojáky sotva o desetiletí starší než já, v mých očích hrdiny, kteří nás zachránili... Další den je z nich mrtvá hromada přikrytá celtami, co nestačily zakrýt bezpočet bosých nohou, okradených gardisty o boty. A z plakátu na domě na to spokojeně, samolibě zírá hlava Velkého Stalina. S nápisem-příkazem: KAŽDÉHO VLASOVCE ZASTŘELIT!

            Vedle téhle vzpomínky poněkud vybledla jiná – ze stejného dne: ruský voják mi z tanku hodil čokoládu, o níž jsem do té doby jen slýchala, snad i snila, a kterou mi vzápětí vzal z ruky neznámý zloděj – elegantní starší pán. Ani jsem se nestačila podivit.

Sem tam – zcela vytržené ze souvislostí – bohudík ožívají i starší, méně výrazné, zato mnohem utěšenější obrázky a obrazy. I děje. Občas jim chybí správná časová posloupnost. Úplně na začátku mě tatínek vozí v kočárku, a protože nedovede mluvit s nemluvnětem, uspává mě – on, účetní úředník – Seifertovými verši: Když se nám stýská po dálce / říkáme si / vlny moře vlny moře / Svou lásku vyznáváme v růžové obálce / a líbajíce měkké dívčí vlasy / říkáme si / vlny vlasů vlny vlasů / Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne / a moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou / A námořník houpající se v lodním koši / počne si zpívati jinou / a vlny a vlny se vlní a vlní a na pobřeží hynou... Básničku uvádím záměrně celou, i s případnými nepřesnostmi, protože v této podobě jsem ji uměla ve dvou a půl letech odříkat a zapamatovala si ji provždycky. Kdy a jak se ji naučil tatínek, je pro mě dodneška záhada – i když byl, navzdory svému povolání, obdivuhodně sečtělý.

            Maminka vyprávěla své vlastní pohádky, barvitě a svérázně, takže se mi spojily výhradně s její osobou. Někdy však byly z druhé ruky, jak se po čase ukázalo. Jedna z nich, o Meluzíně, mi utkvěla natolik, že jsem – už v dospělosti – podle ní napsala leporelo. A tu se přihlásil František Kožík, že původní, knižně už v jedné pohádce zpracovaná látka je jeho. Naštěstí rychle pochopil, že jsem nekradla vědomě.

            Tatínek se u mě nejvíc proslavil, když zachránil během náletu slepici. Opeřenec zvaný Pepina měl vůbec dobrodružný život. Byl původně součástí maminčiny válečné kořisti. Obyvatelé velkoměst čelili, jak známo, za německé okupace hladu tím, že jezdili na venkov vyměňovat šatstvo, koberce, cigarety, zlato a jiné věci za potravu. Takřka s nasazením života, jak pamětníci dobře vědí. Černý obchod byl přísně zakázán, na nádražích hlídkovalo gestapo. A maminka jednou takto provezla živou slepici. Ani ona, ani tatínek si nevěděli rady, jak ji co nejhumánněji zabít, a odložili tedy popravu na ráno. Co se však neudálo: slepice do rána snesla vejce. Díky tomu dostala milost. Snášela potom jedno za druhým, den co den, stala se oblíbenou členkou rodiny, bydlela v koupelně a kluci z celé ulice jí nosili žížaly. Chodila na procházky a domů pak do třetího patra po schodech, mířila do správných dveří, jenom poschodí si pletla. Právě si klidně hrabala v předzahrádce u domu, když na sousední činžák spadla bomba. Už předtím jsme byli sirénou zahnáni do sklepa, a pak jsme spolu se sestrou a tou ječící sirénou spustily povyk ze strachu o Pepinu. Teprve když za ní vyrazil, dostaly jsme strach i o tatínka. Však právem. Vyplašená slepice přeletěla plot, osamělý běžec ji naháněl ve zdivočelých ulicích, jedna za druhou třaskaly bomby trhavé i zápalné – šlo o ten nálet, o kterém se povídalo, že si piloti spletli Drážďany s Prahou. Ale tatínek s Pepinou se šťastně vrátili do krytu.

            S úsvitem, po opuštění krytu, jsme se našli v samých troskách. Opodál vyhrabávali první mrtvé. Nad námi pozotvírané domy s utrhanými stěnami, visící půlky pokojů se zbytky postelí, stolů a křesílek... Jako pokojíčky pro panenky, s kterými si už nikdo nechce hrát. Smrt se mi ale ještě ani teď nezjevila tak zblízka a surově jako o málo později v těch po osvobození zabitých vlasovcích. Teprve potom jsem začala neuroticky mrkat, při každém mrknutí nechala oči co nejdéle zavřené. Možná jsem nechtěla pár měsíců ani vidět svět, ale nakonec mě to přešlo.

Hned na obecné škole jsem vyvolala svou první aféru v životě. Na školním shromáždění jsem se zasmála při Hitlerově projevu – přišel mi prostě k smíchu ten pištivý hlas. Před ředitelskou důtkou a důkladným rozmáznutím „politického“ přečinu mě zachránila „naše“ paní učitelka (tehdy se ještě neříkalo „třídní“); omluvila mě tím, že se ráda směju a nenapravitelně vysmívám dočista všemu; stačí, když moucha hne nožičkou.

            To jsem chodila teprve do první třídy a konec války byl ještě v nedohlednu.

            Sestru Marii, svého jediného sourozence, který se narodil čtyři roky po mně, jsem vzala ve vzpomínkách na vědomí až v jedné dramatické chvíli, kdy jí byl asi rok; maminka ji tiskne v náručí a volá na tatínka, vcházejícího zvenčí do dveří: „Utíkej pro Tůmu, Mařenka umírá!“ Doktor Tůma bydlel v našem domě, přiběhl a konstatoval psotníkovou křeč. Naštěstí si s ní věděl rady.

            Tím jsou mé vzpomínky z raného dětství vyčerpány – když ovšem nepočítám fotografie. Na nich chovám s obdivným, až nábožným výrazem sestru už v okamžiku, kdy ji přivezli z porodnice.

Fotografie hrají v našich vzpomínkách nezastupitelnou úlohu. Někdy jen připomenou pozapomenutý prožitek, někdy vyvolají i takový, jaký by bez fotoilustrace vůbec v paměti nebyl; vzpomínka je zprostředkovaná... Vzpomínka na vzpomínky. Maminčiny předvánoční ruční práce – perníková chaloupka, perníkový Betlém. S pohádkovými rampouchy z cukrové polevy.

            Z šedivých válečných časů se mi jinak nic zvláštního vytáhnout nedaří. Vidím se vyfotografovaná na kolotoči, maminka nad fotografií podotýká, že kůň, kterého jsem tehdy před objektivem hladila po nozdrách, se jmenoval Karel, ale nevzpomínám si, nic mi to neříká. Tatínkem vysazena při nedělní procházce na sám okraj zídky na vyšehradských hradbách… Maminka prý tehdy šílela strachy. To si dovedu představit. Bála se i o pár let později, když jsem o prázdninách s oblibou ztékala triangly na šumavských kopcích. Výšky mě odjakživa táhly. A co další obrázek? Malá prodejkyně u improvizovaného stánku v nouzové kolonii, hned za vilovou čtvrtí, ležící jen několik bloků od našeho činžáku; usmíváme se na sebe, ona je o maličko starší než tehdy já... „Nepamatuješ? Na procházce jsi nás tam vždycky táhla, pokaždý jsme museli koupit ředkvičky, aspoň jeden svazeček, od Marty ředkvičkářky...“ Ano, to pojmenování je mi povědomé. Jindy si na snímcích prohlížím znehybnělé tváře raných spolužaček a kamarádek. Ovšemže vím, která je která, ale příběhy se vytratily. Na dalším obrázku jsem s babičkou, co u nás bydlí, před kostelíkem svatého Pankráce, jdu k prvnímu přijímání, v ruce lilie, mašle na copech, bílé šatečky – nic víc se mi nevybaví? Snad leda sváteční pocity.

            A přece jen: ve výklenku vedle vchodu do kostela stál kamenný anděl, namlouvala jsem si, že je můj ochránce, možná tam stojí dodneška, třeba si to pamatuje stejně jako já...

            Ale – prozatím – snad i před tím andělem, co mi nahlíží přes rameno – zamlčím zážitek, který s ním nějak souvisí... Ještě si vzpomenout nechci.

            Stačí, že mě pronásleduje ve zlých snech.

Daleko líp než děje mi v paměti utkvěly obrazy. Nezávisle na fotografiích. Krajiny letních pobytů. Mateřídouškové meze, lesy, a především rybníky, u kterých se střídalo rákosí s čistými písčitými břehy – okolí Vrchotových Janovic. Hlavně však Šumava s lipovými a jeřabinovými alejemi, s pestrobarevnými stráněmi, se zelenými pastvinami, s balvany obrostlými vřesem a bystrými potoky.

            Do Janovic jsme jezdili před válkou a krátce po ní k maminčiným příbuzným. Měla tam tolik bratranců a sestřenic, že jsem se v nich nikdy moc nevyznala. Babička, její matka, byla totiž z jedenácti dětí.

            Za války se vzájemné návštěvy násilně přerušily; německá armáda si v Janovicích a sousedních vesnicích zřídila střelnici a obyvatelé byli vystěhováni. Za poválečných návratů do vsi mi učarovala nádherná zahrada u zámku baronky Nádherné. Později jsme pak s mladší sestrou a dvěma bratranci mého věku přelézali zeď a zapalovali o půlnoci svíčku na baronově náhrobním kameni. Fascinovalo nás, že taky ležel zde v zahradě, nedaleko hřbitova svých koní a psů. K našim výpravám patřila půlnoc, skrytý měsíc, vyvolávání baronova ducha, pěšina okolo jámy na kompost, o které jsme si namlouvali, že je to taky něčí – otevřený – hrob; hustá tma, nahuštěná romantika, nemělo to chybu.

            Nic jsem tehdy netušila o někdejším barončině přátelství s R. M. Rilkem a Karlem Krausem, zato jsem ji viděla, jak ve starém kabátě rozváží – po Vítězném únoru – na zahradě hnůj. Muselo to být v onom krátkém období, než stačila odejít do ciziny, ale obrázek to byl výmluvný. A zapamatovatelný. Pamatuji si taky, že mi jí bylo líto, stejně jako všem, pokud si odmyslíme pár škodolibých sousedů.

Teď už se vzpomínky zpřesňují a zároveň větví do mnoha různých stran, často ovšem i díky tomu, co mi kdo z rodiny odvyprávěl. Samozřejmě zahrnují tu už zmíněnou Šumavu, otcovo rodiště, které jako bych – co do vřelého vztahu – převzala za své. Jeho domov se stal mým domovem. Žádný dům. Nebyl žádný dům, byla jenom ta krajina.

            Narodil se u Stach, nedaleko Klostermannových skal, mezi Zadovem a Churáňovem, na samotě U Škalných. Chalupa se jmenovala po svých původních obyvatelích, jak bylo na Šumavě zvykem. Tatínkově rodině nepatřila, ta tu bydlela v dočasném podnájmu a živila se všelijak – děda přes zimu provozoval krejčovství a od jara do podzimu chodil i s babičkou za zednickou a nádenickou prací do Němec. Dětí – dvou synů a dcery – si tedy vlastně užili jen při špatném počasí, většinou je svěřovali různým tetám. A vnoučat se nedožili.

            Kulisy neradostných dějů byly však náramné, ještě taky kamenné zídky kolem luk a polí, kde mezi kameny štědře rostly jahody, maliny a ostružiny, podobně jako v lesích kolem rašelinišť brusinky a borůvky. I ty zídky z ručně vysbíraných kamenů svědčily o nelehkosti zdejšího živobytí. Takové myšlenky mě tehdy ovšem netrápily. Příroda mi splývala s neohraničenou volností, zatímco dosavadní nesvoboda s městem.

(…)

* Z větší části jsem toto mé vzpomínání odvyprávěla v pořadu Osudy na stanici Československého rozhlasu Vltava na konci roku 2016. Fotografie byly vybrány z našeho rodinného archivu, přičemž za některé z nich děkuji svým přátelům fotografům Daně Mojžíšové, Janu Parkmanovi a Jiřímu Škochovi.

 

Básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka Jana Štroblová se narodila 1. července 1936 v Praze. Verše začala publikovat během studií na Filosofické fakultě pražské Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1959. Diplomovou práci napsala o Jiřím Ortenovi. První sbírku (Protěž) vydala v roce 1958. Do roku 1970 jí stačily vyjít další tři sbírky a dvě prózy. Za normalizace nesměla zhruba deset let publikovat, zároveň přišla o práci redaktorky v nakladatelství Albatros; ve svém oboru nemohla působit celých 20 let. Po roce 1989 redigovala po několik let zahraniční poezii v Českém rozhlase. Je členkou výboru Českého centra PEN-klubu, Umělecké besedy a Evropské akademie poezie (European Academy of Poetry). Donedávna se angažovala i v ekologických aktivitách zaměřených na estetiku krajiny a ochranu zvířat.

Vydala celkem sedmnáct básnických sbírek, dosud poslední z roku 2018 nese název Odstíny světla, vyšly jí i tři menší výbory a dvě bibliofilie. Píše také prózu a knížky pro děti a mládež. V roce 2003 vydala knihu esejů Až přistane poslední ostrov. Její verše byly zařazeny do mnoha zahraničních antologií, výbory jí vyšly na Slovensku (2006) a v Bulharsku (2009). Z jejích vlastních překladů nelze pominout několik výborů z díla ruské básnířky Mariny Cvetajevové (např. Černé slunce, Hodina duše, Pokus o žárlivost, Začarovaný kruh). Z ruštiny přeložila také lidovou poezii a verše Novelly Matvejevové nebo Jeleny Švarcové. Spolu s orientalistou J. Kolmašem překládala poezii staré Číny a Tibetu. Ze slovenštiny básníky M. Rúfuse, L. Feldeka, M. Richtera a další. Roku 2006 obdržela cenu P. O. Hviezdoslava, o dva roky později cenu Jána Smreka. Byl jí udělen čestný doktorát Světové akademie umění a kultury a cena Českého centra PEN klubu „Vlastní cestou“.

Nakladatelství Pulchra, Praha, 2018, brož., 216 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB