Ivan Jemelka: Nadějný iluze (ukázka z knihy)


Ivan Jemelka. Foto: archiv I. JemelkyV roce 1967/68, ve dvou světech oddělených železnou oponou, se objevily paralelní pokusy o změnu politického uspořádání. Holky a kluci z VIII. A ze Základní devítileté školy v Masné ulici na Starém městě pražském dospívají v této všeobecně slibné náladě. Mají své cíle a snaží se je uskutečnit. Bojují sami se sebou i s měšťáckým komunismem.


V Československu a také Polsku se v daném období jednalo o liberalizaci a demokratizaci komunistického státu. Ve Francii, Západním Německu, Itálii a dalších evropských zemích i v USA nebo Mexiku šlo liberalizaci a „socializaci“ kapitalismu.

Svět nebo alespoň jeho část žila nadějí, vírou i akcí, které byly základem kultury 60. let.

Soubor povídek Ivana Jemelky Nadějný iluze je nejen o odhodlání a rozporuplných činech žáků jedné devítiletky, ale o i naší komunistické minulosti. Často děláme, jako by nebyla. Přesto je přítomná i v naší současnosti

Po roce 1968 kapitalismus na západ od nás zkonzumoval revoluci a vznikly sociální státy. V Československu, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, se etabloval ideologicky přísný totalitarismus. Polské protesty potlačila armáda a policie. Naděje, že bude svoboda, spravedlnost a rovnosti se ukázaly být falešné. To víme my dnes, ale netušili žáci VIII. A ani jejich učitelé a rodiče. V tom byla jejich výhoda.

Kniha Nadějný iluze volně navazuje na předchozí knížku Ivana Jemelky Králíček a Medvídek o žácích stejné třídy a školy v roce 1961/1962.

Povídka z knihy:

Dubonnet

Je to mžik. Chleba s máslem a turisťákem je fuč. Škube jí ho z ruky nějakej debil na kole a jede s tím chlebem pryč. Pak ale kousek vod Haškový zastavuje smykem.

„Si debil?“ nechápe Hašková.

„Chtělas to vyhodit, ne?“ myslí ten debil a Hašková kouká, že má takovou tu sovětskou bundu a čepici jako Mičurin. To bude teda fakt debil, napadá Haškovou. Taky ale vidí, že je docela vysokej a že má světlý vlnitý vlasy a vůbec, vypadá jako nějakej anděl.

„Co je ti do toho?“ nechápe Hašková.

„Mám hlad.“

„Jo,“ pohazuje Hašková hlavou, „co když to není k jídlu?“

Ten debil to rozbaluje a vokazuje, že je to chleba s turisťákem.

Hašková krčí ramenama, že ať si to nacpe, stejně je to zkažený. Ten debil ale stojí přes chodník a couvá s tím kolem až k lavičce.

„Si fakt debil?!“ vzteká se Hašková.

Von ale, aby počkala, a že na co má ty brusle.

„Na co asi?“ ušklíbá se Hašková.

A von se hned diví, jako ten debil, kterej von je, že brusle? Teď večer? Na co?

A Hašková, ať uhne, že už musí. Von ale chce jít s Haškovou. A vona: A proč?

A von: No, abys přece viděla, že jim ten chleba.

A Hašková, že jí je to ukradený, ať ji pustí. Tak von ji teda pouští, ale dělá kolem ní, na tom chodníku, vod Štvanice, jak Hašková jde kolem Vltavy ke Švermovu mostu, tak na tom chodníku a na tom kole, kolem ní dělá vosmičky. Hašková si toho jako nevšímá, ale von se furt na něco ptá: Jestli krasobruslí, proč nejí chleba, kam chodí školy a furt něco.

A když jsou v Revoluční, tak Hašková se zastavuje a ptá se, vo co mu jde.

A von, že co kdyby na ni zejtra počkal a vona mu dala zase chleba. Hašková ale neví, kde by počkal. A von: No, tam, kde dneska.

Hašková chce teda vědět, jestli ji teď už nechá. Von, že jo, když mu slíbí, že zejtra bude chleba. Hašková kejve a ten debil nasedne a šlape k náměstí Republiky jako blázen.

Ivan Jemelka: Falešný iluzeDoma, u Haškový v pokoji, se svítí, je tam máma a všechny šuplíky jsou vytažený a věci ze skříně jsou na posteli a všechno vostatní taky. Hašková stojí mezi dveřma pořád v kabátě a chce se jí brečet, ale máma si jí nevšímá a bere její tašku do školy a vysypává ji na zem. Pak si kleká k tomu, co vysypala a začíná se v tom přehrabovat, a potom teprve se votáčí a dívá na Haškovou, a má staženou pusu, a vrásku mezi vobočím. Najednou řve, kam to Hašková dala, kam to schovala, ať jí to okamžitě dá. Hašková sebou škube, jak se leká a říká, že nic neschovala. Jenomže máma řve tím víc, že je hloupá lhářka a zlodějka, a že nechápe, kde se to v Haškový bere. Hašková vopakuje, že nic neschovala, a máma se najednou zvedne a hrozně rychle jde k Haškový, a Hašková zvedá ruce, a máma ji přes ty ruce mlátí a vobčas se trefuje i do hlavy a znova řve, že neví, proč tohle Hašková dělá. Jestli jim to dělá naschvál. Hašková se teda votočí, a tak jak je v kabátě a s bruslema utíká zase ven. Když bouchá dveřma, ještě slyší, jak máme za ní řve, kam jde teď večer, když se má učit.

Z Benediktský je to pár kroků do Dlouhý a přes křižovatku, naproti zelenině do Dubonnetu. Hašková jde dolů a dřevěný schody vržou, i když je na nich koberec. Dole je šatna s pultem a vitrinkou s cigárama a šatnářka s drdolem, v modrým lesklým plášti, ze kterýho jí koukaj prsa. Ksicht má taky lesklej a bílej a voči jako dobouchnutý razítkem a ptá se kampak? Hašková vytáhne ten řetízek a chce vědět, jestli by šatnářka takovej chtěla. Šatnářka se nejdřív dívá na řetízek, a pak na Haškovou a hned vyzvídá, vodkud ten řetízek má, jestli má punc a bere řetízek do prstů, a nechá sklouznout do dlaně a prej za padesát. „A šatnu k tomu,“ voznamuje Hašková. Takže Hašková dává řetízek, kabát a brusle a dostává čtyři pětky a dva bůry a lístky vod šatny. Jeden zvlášť na kabát a jeden zvlášť na brusle. Vevnitř si dává kofolu, karbanátek a bramborovej salát. Vod jednoho stolu na ni koukaj a jedna holka, co má ofinu a modrý šaty, že jestli si Hašková nechce sednout k nim. Tak jo. A pak se bavěj a pijou svíčku a pořád Haškový dolejvaj a potom se smějou, když Hašková něco řekne, a pak Haškovou buděj a musí jít. Jdou s ní až do Benediktský, tam kde bydlí. V baráku si Hašková sedá na schody a budí ji Korytář ze druhýho, kterej jde z noční. Hašková musí k sobě domů, a Korytář tam zvoní a máma votvírá a kouká, jako kdyby byli gestapo. Když je Hašková v posteli a už se jí skoro něco zdá, jde máma.

Heleno!

Hašková, dělá, že spí.

„Nedělej, že spíš. Já vím, že si ten řetízek ukradla. Ví to celá škola. Tvoje třídní mi to včera na schůzkách řekla.“

Hašková slyší, jak máma dejchá.

„Proč kradeš?!“

Máma to říká, jakoby ji chtěla něčím probodnout a Hašková se bojí, že ji fakt něčím probodne. „Já ti řeknu proč. Protože si zlá a falešná. A falešná a zlá si, protože si závistivá a mstivá. Někdo ti to musel říct, aby sis to uvědomila… Vychovávali jsme tě jako novýho člověka…, ale v tobě je pořád to… ta měšťácká malost. Seš pro nás velký zklamání. Když si vzpomenu, jaká si byla roztomilá, jak jsme se těšili, až budeš velká…“

Máma vzdychá a vodchází, ale ještě Haškový nařizuje, aby ten řetízek vrátila. A že vo tom jejím nočním vejletu si promluvej vodpoledne. Milotová prej byla strašně naštvaná, že Hašková nepřišla na trénink, a táta do dvou vobíhal kolem. A aby si ji Hašková nepřála, jestli zaspí.

Hašková se budí po devátý, takže ví, že stihne hlavní přestávku. Cejtí se dost blbě, a když se meje, přemejšlí, že by jako byla nemocná. Kouká na sebe do zrcadla a vidí takovej ten všude voblej ksicht, jako maj plastikový pany a velký hnědý voči, jako maj telata a černý pačesy a připadá si děsně tlustá. Najednou na sebe dostane příšernej vztek, že je tak hnusná a nejradši by se zabila. Mohla by třeba skočit z vokna. Pak ji ale napadá ten debil ve furažce a tělogrejce na tom kole. Slíbila mu chleba. Takže musí do školy a na trénink. Že je tlustá, to takovýmu debilovi nemusí vadit.

Ve škole se nikdo neptá, kde byla, každej ví, že krasobruslí. Nikdo si jí nevšímá. Třetí hodinu maj fyziku a píšou nějakou pitomou písemku a Hašková to má hned, protože máma se s ní pořád učí. Když je přestávka a Halová jde na záchod, Hašková jde za ní. Halová je taková tlustá vykulená kráva, s vlasama jako nějaká blbá slunečnice. Snaživá a podělaná tlustoprdka, který doma všechno koupěj. Hašková slyší, že Halová splachuje a pak se hrne ven a Hašková, která tam stojí, jí vlepí takovou, až Halová chytá druhou vo dveře. „Příště nežaluj, ty krávo!“ syčí Hašková.

Pak maj zemák, ale Halová chybí a nikdo neví, kde je, jen všichni říkaj, že na fyziku tam ještě byla. Radičová chce začít zkoušet, ale dveře se votvíraj a do třídy nakukuje Mlž a vyvolává Haškovou, to Mlž může, protože je třídní. Hašková teda vstává a Mlž voznamuje, že Hašková s ním půjde. Tak Hašková jde, a když jsou spolu na chodbě, tak se Mlž votočí a belhá se na těch svejch berlích pryč. Hašková neví, jestli má jít za ním nebo vedle něj, tak jde tak napůl. Když jsou v jazykovým kabinetu, tak Mlž si sedá a ty svý berle dává na stůl a Hašková, která stojí před tím stolem, zatím kouká na takový ty starý knihovny kolem, který sou plný nějakejch knížek.

Mlž na Haškovou zírá a Hašková dělá jakoby nic, i když vidí, že Mlž má takový ty řídký, mastný vlasy a je rozkydnutej, fousatej a bledej, jako utopenej. Potom se Mlž ptá, co Haškovou trápí a Hašková, že nic.

„Takže ty jsi Halový sebrala ten řetízek a dneska jsi jí nafackovala, protože jsi nevychovaná, a nevíš, co je dobře, a co špatně. Udělala jsi to, protože jsi zlá, a chtěla jsi jí ublížit. Je to tak?“ Mlž zase na Haškovou zírá a Hašková vidí, že Mlž má slinu na rtu, ale Hašková pořád dělá jako by nic.

„Asi jo,“ souká ze sebe Hašková.

„Jsi nevychovaná a zlá. Ano?“ ujišťuje se už maličko hlasitě Mlž.

„Asi jo,“ vopakuje Hašková.

„Dobře.“ Hašková vidí, že Mlž je naštvanej, protože se mu maličko třepe hlava a hlas taky. „Můžeš jít.“

Hašková tam pořád stojí, poněvadž neví, co Mlž chce.

„No běž, nestůj tady! Vrať se do třídy!“ Teď už je Mlž vopravdu namíchnutej. Tak Hašková teda jde.

Vodpoledne jsou tréninky na staďáku až vzadu, kde je to pro lidi zavřený, ale k vůli rámusu se cvičej akorát povinný. Hašková to musí vobejít, protože Milotová stojí z druhý strany. Stojí za tou sítí, za kterou se lidi klátěj dokola a nad hlavou jim vyřvávaj Beach Boys That's Not Me. Na ledě je Julča a Hanča a Milotová dělá, že Haškovou nevidí. Podívá se na Haškovou teprve, až Hašková stojí vedle ní, a pak se ptá, kde byla Hašková ráno.

„Pohádala jsem s mámou,“ říká Hašková a divá se na Julču a Hanču, jak zkoušej kruhy, vosmy a paragrafy.

„Takže slečna se doma nepohodla a já, stará kráva, se hrkala v pět přes půl Prahy, abych tady čučela a kopala se do zadku?“

„Promiňte,“ pípe Hašková.

„Vomluvy si strč někam!“ Milotová se k ní votáčí a v tom svým kožichu a s naondulovanou hlavou vypadá nějakej lovec mamutů. „Nějak se vezeš, holka. Nežereš. Říkám ti to pořád. Podívej se na sebe. Je tě půlka. Kde jsou ty tvoje skvělý nohy? Copak na těchhle hůlkách něco skočíš?!“

„Skočím, zase jsem lehčí,“ pípe Hašková.

„Lehčí…, dyť si kost a kůže!“

„Já nechci bej tlustá,“ vozývá se tiše Hašková.

„Tlustá.? Přeskočilo ti nebo co?! Copak Mašková je tlustá?!“

„Trochu je,“ pípe Hašková.

„Tlustá, ale v tvým věku už byla nejlepší.“

„Jenže dneska je to jiný,“ myslí Hašková.

„Jiný, jo?! Jestli chceš bejt Twiggy, tak sem nechoď!“

„Tak se nezlobte,“ pípe Hašková.

„Slib mi, že budeš normálně jíst.“

„No jo, dyť jo,“ slibuje Hašková.

„To se v neděli hned uvidí. Nezapomnělas? Je ten konkurz.“

Hašková kejve, že jo, ten konkurz, a Milotová, ať se teda jde přezout.

Toho kudrnatýho debila s furaškou a v tělogrejce vidí Hašková, už když jde po těch schodech vod staďáku na most. Už je tma a Vltava je jako z černýho skla a vodrážej se v ní všechna světla a je to takovej ten první už jako zimní večer, kdy se dá vydejchnout pára, ale nefouká, a ani není lezavo a jsou cejtit saze. Von balancuje na tom svým kole jako v cirkuse a jak Haškovou vidí, hned k ní jede. Prej, kde je ten chleba. Tak mu Hašková ten chleba dává a von hned kontroluje, jestli je s tím turisťákem. Tak mu Hašková rovnou říká, že jestli ji chce na tom kole zase vobjíždět jako včera, tak ať si ten chleba nechá a jede někam. Pak jdou přes most a von teda vede to kolo vedle Haškový a ptá se, jakej byl trénink. Hašková, že hrozná nuda, protože kvůli lidem můžou trénovat jen povinný, a přitom vona má v neděli konkurz. Takže von se samozřejmě ptá, jakej konkurz a Hašková, no přece do tý revue, no do tý Vídeňský, na to představení Duha, jak je v něm ta Kladrubská. A von, jestli tam Hašková bude sólistka. Hašková se plácá do čela, jestli upad, že sólistka teda sotva, protože potřebujou akorát sboristku. Von samozřejmě myslí že, bejt v revue je dobrý i jako sboristka a Hašková, že no, to teda. Pak jsou na konci mostu a Hašková chce jít po nábřeží, ale von, jestli by nešla na Těšnov, že tam maj na rohu v Klimentský, jak byla Rekrea, takovej klub. Hašková chce vědět, jakej klub, a von, že se jmenuje Ta-jüe-ťin a vobčas tam někdo přečte nějaký svoje básně nebo zahraje nebo tak něco. Mohli by si tam dát třeba čaj nebo kafe a je tam teplo. Hašková neví, co je to tajin nebo jak. Von, že je to čínsky a znamená to velkej skok. Hašková, jestli třeba jako axel nebo rittberger, ale von že to ne, že to je z maoismu. Hašková myslí, že jestli von myslí Mao Ce-tunga, tak to je nějakej čínskej Hitler. Von se hned rozčiluje, že žádnej Hitler, že to vo Mao Ce-tungovi říkaj naši papaláši, protože se ho bojej. Mao Ce-tung prej jenom říká, že z komunistickejch vůdců se stali buržousti a je potřeba začít znova. Von vo Maovi mluví víc a Haškovou napadá, že von snad je fakt debil. Jenže je taky hezkej, takže s ním do toho klubu Hašková jde. Klub vypadá jako krám a má i takovej ten výklad do ulice. Vevnitř je akorát tma a harampádí, ale von tam rve to svý kolo a pak vede Haškovou dozadu. Jsou tam dveře a něco jako hospoda. Hašková vidí knihovnu, vlajku. Ta je prej čínská. Vobraz Maa. Ten prej dostali vod čínskýho vyslanectví. Plakát s nějakým Kubáncem, kterýmu von říká Če a pak ještě fotka takovýho trochu neandrtálce. To je prej nějakej Rudi Duček nebo Tuček.

U pípy se klátí nějaká starší mánička a vedle stojí nějaká ceckatá tlustoprdka, s ní je tam další mánička. Ta je ale mladší, uhrovatá a vysoká. Von vede Haškovou až k poslednímu stolu v rohu, a potom říká, že jde pro čaj. Ta starší mánička teda dělá čaje, a přitom se všichni hádaj kvůli Haškový. To Hašková slyší, i když neví, vo co jde. Von, když pak přinese ty čaje, se Haškový ptá, jestli slyšela vo propagandě činem. Hašková myslí, jestli je to něco z vobčanky. Von, že jo, ale ne z tý ve škole, a jestli si jí liběj ty sochy na Karlově mostě. Mašková neví, prostě sochy, no. Von, že jo, ale že když se nad tím Hašková zamyslí, tak ty sochy jsou podle měšťáckýho vkusu, ale všichni je furt vobdivujou. Prej, že to svědčí vo tom, že z revolucionářů se stali zase měšťáci, jak to říká Mao. Hašková poslouchá, co von říká a ta tlustoprdka i ty dvě máničky na ni furt čučej. „My natřem ty sochy na bílo, aby to bylo každýmu jasný,“ říká von. Hašková chce vědět, jak je natřou a von, že malbytem a v noci. „A ty nám pomůžeš, protože máš rychlý nohy,“ myslí von.

Hašková přemejšlí a najednou vedle ní sedí ta tlustoprdka, a prej jestli má nějakou zkušenost se změněným vědomím. Každýho vědomí, říká ta tlustoprdka, vzniká v každýho mozku, ale když se tomu pomůže, vědomí může bejt tam, kde vo tom nikdo nemá ani ánunk.

„Papaláši nechtěj, abysme poznali nový světy, ale víš co je tohle?“ Tlustoprdka pokládá ruku na stůl a pak ji zvedá. „Algena,“ čte Hašková a dostává dvě tablety.

„Papi, tři piva a tři rumy,“ vobjednává tlustoprdka.

Takže Hašková polyká ty algeny a pije rum a pivo, a pak má v puse něco jako kouř a zdrhá ven se vyblít.

Když se Hašková zouvá v předsíni, táta zase nadává. Chodba je, jako kdyby tam svářeli koleje, takže koukaj na televizi. Táta křičí něco vo zákazu Bílý paní a máma, že nejdřív zamáznou literárky a teď tohle. Hašková jde nakouknout do pokoje a máma, že polívka je na sporáku, a až to skončí, podívaj se na příroďák. Tak Hašková jde do kuchyně, koukne do hrnce a cejtí držkovou. Naleje si teda talíř, a pak jde a tu držkovou zase vyleje do záchodu. Potom kouká voknem do dvora, jak tam prosvítaj rolety a závěsy, a vznášej se ve tmě jako nějaký lampiony. Za chvíli nese mámy hrnky vod kafe a Hašková čeká, kdy začne vo tom Dubonnetu, ale jdou k Haškový do pokoje a máma si bere ten příroďák. Najednou je tam i táta, a co to prej slyšel, že Hašková vzala zlatej řetízek a jestli by si vo tom neměli promluvit. Máma ale tříská příroďákem, že teď ne, že teď se učej .

V noci se Hašková budí, a protože pořád cejtí ten kouř a chce jít na záchod, tak jde po špičkách a slyší, že táta a máma se bavěj. Máma říká, že jako by tu holku měla s někým jiným a táta hned, jak to jako myslí, ale máma, ať se uklidní, že asi nějaký přeházený geny. „Ale, hlavně,“ vzdychá máma, „já si s ní nevím rady.“ Táta, že Hašková taky hrozně zhubla a jestli není nějak nemocná, ale máma syčí, že je to káča a chce bejt moderní. Hašková ještě chvíli poslouchá, ale vo Dubonnetu nikdo nic neříká.

Takže jsou tři ráno a jdou Mosteckou. Von, Hašková, tlustoprdka a ten uhrovatej. Maj kýble s barvou a štětky a sochám maj zabílit ksichty nebo alespoň něco. Hašková má ty nalevo za půlkou. Nebe je úplně černý a ve vzduchu je cejtit mokro a skrz to svítěj lucerny. Vod Staromáku nikoho nepotkávaj, ani vopilce. Už jsou v tom průchodu pod věží a von říká: Tak teď! A Hašková běží, a když staví kýbl, tak ji voslní nějaký pitomý světlo a pak někdo řve, jménem zákona, takže jsou to esenbáci. Jeden říká, že Hašková pude s nima, a jestli bude blbnout, tak dostane vobuchem a pouta. Pak si má nastoupit do volhy a jedou do Vlašský a tam ji posaděj do nějaký kanceláře a má čekat. U dveří stojí docela mladej esenbák a za chvíli vchází nějakej plešoun bez brady a v obleku. Sedá si naproti Haškový a přitahuje si stroj, co tam na stole je. Hašková musí říct jméno a všechno vo sobě a pak má říct, s kým tam na tom mostě byla a Hašková, že sama. Tak se domluvili. Plešoun vytahuje nějaký desky a říká, že tak to si Hašková už asi nezabruslí a chce, aby mu řekla, kdo to vymyslel, a s kým tam byla, a koho zná ještě. Hašková furt, že všechno sama a plešoun řve, že půjde do vězení mezi kurvy cikánský a ty jí budou chcát do huby. Jenže Hašková je na řvaní zvyklá a čeká, kdy ji začne třískat. Plešoun ji ale netříská, tak ho Hašková ho nechává, ať si řve. Pak už je venku trochu světlo a zvoní telefon a plešoun ho zvedá a říká slyšim, a pak se zvedá a jde pryč. Hašková najednou slyší něco na chodbě a dovnitř jdou máma, táta, nějakej další esenbák a strejda Horský, kterej je advokát, a ten se ptá toho u dveří, jestli zde přítomná zadržená nezletilá byla vyslýchaná, ale ten druhej, co přišel s mámou, tátou a strejdou Horským říká, že žádnej výslech nebyl, a že by jim radil, aby si Haškovou rychle vodvedli. Máma Haškový hned ječí, že tady drželi čtrnáctiletý dítě, a že na to jsou zákony, a že už to dávno není tak, že by si bezpečnost mohla dělat, co chce. Strejda Horský tahá Haškový mámu za rukáv a ten esenbák říká, že bezpečnost si nedělá, co chce, ale vona, paninka, si zodpoví, co dělala její nezletilá dcera v noci na ulici.

Strejde Horský ji veze do školy, protože to tak Hašková chce, ale hned při matice usíná, a Rezková se může pominout a vříská, že ji nějakej sport nezajímá, a že školní docházka je povinná a žádný výjimky neexistujou. Hašková musí hned do ředitelny, ale když tam jsou, tak Křepelová nechává Haškovou čekat na chodbě a Rezkovou si bere dovnitř. Za chvíli Rezková i Křepelová vycházej na chodbu a vobě koukaj na Haškovou, jako kdyby přinesla metrák sběru, nebo co. Rezková ji vede zpátky a ptá se, jako by tomu nevěřila, jako kdyby tím byla překvapená, jestli je pravda, že Haškovou celou noc vyslýchali estébáci. Hašková krčí ramenama, protože neví, proč Rezková říká estébáci místo esenbáci a vodpovídá Rezkový, že to nebylo celou noc, a potom Hašková málem padá, protože Rezková ji hladí po hlavě.

Vodpoledne, když je Hašková ze školy doma, volá její máma, že Haškovou už ráno vomluvila ve škole a teď i na trénink, ale prej má za Milotovou alespoň zajít a domluvit se s ní na ráno, hlavně kvůli tomu konkurzu. Máma s Haškovou najednou mluví, jakoby ji měla ráda nebo si myslela, že není blbá nebo tak něco. Máma chce říct ještě něco, ale pak to neřekne, a Haškovou napadá, jestli to nebylo vo tom Dubonnetu. Jde teda na ten staďák, a Milotová je hned protivná. Prej, ať jí Hašková radši neleze na voči, je to s ní, s Haškovou, čím dál tím horší. Fláká to, ztrácí se před vočima, je samý problémy, a teď ještě politika. Že ať rovnou Hašková řekne, jestli chce bruslit nebo ne. Pro sport je prej politika to samý jako alkohol nebo kouření.

„Jaká politika?“ nechápe Hašková.

„Dyť kvůli tomu tě tvoje matka vomlouvala, ne?“ diví se Milotová.

„Kvůli politice?“ nevěří Hašková.

„Nedělej ze sebe trdlo,“ vzteká se Milotová, „dyť tě tvoje matka vomluvila kvůli tomu výslechu. Jako že ses do něčeho zapletla proti státu, nebo co. A ještě to snad obdivovala, nebo co. Ta tvoje matka. To bych vod ní fakt nečekala…“

„My jenom chtěli pomalovat sochy na Karlově mostě,“ vobjasňuje Hašková.

„Cože?! A proč jako?“

„No,“ Hašková kouká Milotový do obličeje, a teď jí ten vobličej trochu připomíná tu šatnářku z Dubonnetu, „jen tak.“

„Jen tak, vona řekne jen tak,“ vrtí Milotová hlavou a Hašková musí slíbit, že přestane blbnout, půjde brzy spát a ráno přijde na trénink. Už kvůli tomu konkurzu.

Navečer Haškovou budí máma na válendě před televizí. Hašková se hned hrabe na nohy a čeká, kdy máma začne ječet, ale máma je taková jako hlaholivá a že prej v sámošce v Dlouhý měli rybízovej džem, tak udělá palačinky. Ty má přece Hašková ráda, a už je dlouho neměli. Nejmíň rok, myslí si Hašková a přemejšlí, co se děje. Pak přichází táta a chodí kolem toho jako kolem horký kaše, že prej vůbec nic netušili, že je nějak politicky činná. Holčičko. Kdy Haškový takhle řekl? Holčičko. Prej že maoismus a strategii revoluční akce tak docela neschvaluje, ale pro mladý je to prej přitažlivý, to chápe. Máma chce taky něco říct a nafukuje se, jak moc to chce říct a hned, a když může, tak to říká. Jako že esenbáci to strejdovi Horskýmu prozradili. Prozradili hned ráno, když vod nich, z tý Vlašský, vodcházeli. Totiž, že tam s Haškovou byl skoro celou noc ten estébák, ale Hašková nic neřekla. Byla pěkně tvrdá, řekli ty esenbáci. Kdežto ta holka i ty kluci to vyklopili všechno hned. To ale strejda Horský samozřejmě nemůže nikomu říct. Hašková chce vědět, co je s těma klukama a holkou, a máma myslí, že jsou ve vazbě, protože jim už bylo patnáct. Potom je to skoro takový jako slavnostní, máma dělá ty palačinky a Hašková s tátou u toho seděj a Hašková vykládá, protože musí, vo tý klubovně v bejvalý Rekreji a máma i táta žasnou. Máma natírá ty palačinky tím rybízovým džemem a táta votvírá víno, vo kterým říká, že ho koupil v Gastronomu, protože tam mívaj dobrý, a táta pak nalejvá toho dobrýho vína Haškový půl skleničky. Hašková myslí na Dubonnet, ale neříká nic a ani nic moc nechápe, ale cejtí se jako vysvobozená princezna. Jí teda ty palačinky, který jsou fakt dobrý a má je fakt ráda a fakt je nejmíň rok neměla, a pak jde na záchod a zvrací je. A když jde z toho záchoda zpátky, tak táta a máma jsou jako zticha a koukaj a Hašková teda říká, že se jí udělalo blbě z toho vína.

Milotová je nahoře v kabině a Hašková sleduje, až vystrčí z vokýnka ruku a mávne, jakože pouští hudbu. Hašková bruslí na Slovanský tance. Zatím ale jen skřípou brusle kolem a Hašková stojí na ledě jako porcelánová baletka. Je půl šestý. Už jí není zima, ale necejtí se ve svý kůži. Spala by a je jí tak nějak slabo. Vokýnkem konečně prolejzá rukáv kožichu, ze kterýho čumí Milotový pařátek a mává a celej ten do tý chvíle tichej, rozářenej vzduch nad ledem rve filhamonickej vobkročák a Hašková se vodráží a jede. Tříčtvrťovej takt ji žene k prvnímu rittbergeru. Skočí a hned ví, že blbě. Slabej vodraz, takže nedotáčí a dopadá na vobě nohy a nemůže to ustát a padá. Hudba vřeští dál, ale Hašková se nějak nedokáže sebrat. Sedí na ledě, jak hadrová panna. Najedno je ticho a zase jen skřípou brusle, takže Hašková se přeci jen zvedá, ale je to, jako by vážila metrák. Vleče se na tu značku, co tam maj hokejisti a znova čeká na ruku v kožichu.

„Holka, to bylo hrozný,“ Milotová si sedá vedle Haškový, ale už nic neříká a Hašková je taky zticha a jenom dejchá a vobě přitom koukaj na led. „No,“ Milotová vstává, „na ten konkurz radši nechoď.“ Milotová už dělá první krok ke schodům, když se Hašková vozývá: „Já tam pudu,“ voznamuje a Milotová se zastavuje a votáčí se zpátky. „Cože?!“

„Chci tam. Pudu tam,“ vopakuje Hašková.

„To sis měla rozmyslet dřív. Jsi úplně z formy. To nemá cenu,“ Milotová už jde zase pryč.

„Paní Milotová!“

Milotová se přeci jen zastavuje a jako nerada se votáčí zpátky.

„Já se dám do neděle dohromady. Vopravdu,“ slibuje Hašková.

„To se teda nedáš. To by trvalo tejdny,“ vodsekává Milotová.

„Já vím, ale já to chci zkusit.“

Milotová se dívá na Haškovou a vrtí hlavou, „Co tam budeš dělat? Takovýhle ramínko na šaty! Neříkala jsem ti, abys přestala blbnout?!“

„Tak můžu?“

„Nevím. Dám ti vědět,“ Milotová vodchází v tom svým kožichu, ve kterým vypadá jako lovec mamutů, a její bílý kozačky naštvaně dupou po dřevených schodech a Haškovou znova napadá ten Dubonnet.

Hašková je zase v tom klubu, kam ji zavedl ten debil, co teďka asi sedí v base s tou tlustoprdkou a tím uhrovatým. Je tam pár mániček v džínách a vytahanejch svetrech a několik holek, který vypadaj stejně. Všichni se dívaj, kdo přišel a Hašková jde rovnou k výčepu a Papi ji zdraví a pak říká všem, že vona je ta, jak byla s Tobim, Žemlí a Špínou chycená, ale nikoho nepráskla a museli ji pustit, protože jí nebylo patnáct. Všichni, kdo tam sou, zvedaj půllitry a Papi šeptá, že toho debila, kterýmu Papi říká Tobi, ani tu tlustoprdku, který Papi zase říká Žemle, ani toho uhrovatýho, kterýmu pro změnu Papi říká Špína, ještě nepustili. Hašková taky šeptá, jestli Papi nemá něco na změnu vědomí. Papi se na Haškovou chvíli dívá a jeho voči se k němu moc nehoděj, protože jsou takový divně klidný a studený. Zubařka v Pštrossový má takový voči. Pak Papi kejve, že něco má, ale prej něco za něco a staví před Haškovou kofolu. Takže Hašková pije a Papi čeká, a pak prej, aby šli dopředu do krámu. Tak Hašková jde. Je tam skoro tma. Trochu světla se tam dostává jen skrz tu vejlohu z ulice. A Papi, že by byl rád, kdyby mu vobčas řekla, co se děje ve škole, doma nebo na bruslení. Hašková, neví, vodkud Papi ví, že Hašková bruslí, ale napadá ji, že možná vod toho debila. Cumlá tu kolu, a pak se ptá, jestli Papi jako myslí, aby mu donášela, nebo co. Papi je chvíli zticha a potom říká, že spíš, aby ho informovala, aby byl ve vobraze, že chce vo týhle době napsat knížku. Že by třeba, každou středu, až půjde ze školy na staďák, se sešli v tom parčíku, jak má Šverma sochu. Hašková přemejšlí, vodkud Papi ví, že má vodpoledne trénink, ale kromě toho debila ji nic nenapadá. Chce teda vědět, co Papi má na tu změnu vědomí, ale Papi, aby mu napřed slíbila, že bude každou středu v tom parčíku. Hašková, že teda jo, a teď ať jí to dá. Papi chytá Haškovou za ruku a jeho prsty jsou takový lepkavý a něco tiskne Haškový do dlaně. Nějakou skleněnou ampulku. „Dej si bacha,“ šeptá Papi, „to je dolsin, stačí trochu do vody nebo do šťávy.“

V neděli Milotová přeci jen volá, aby Hašková byla v půl jedenáctý před halou u tý sochy. K večeři maj filé z Frionoru, ale Hašková říká, že má takovou trému, že nemůže nic jíst. Tak jí máma vaří heřmánkovej čaj a táta se nabízí, že se s ní půjde projít, ale Hašková se projít nechce, protože se nemůže na nic soustředit. Plouží se teda po bytě, chvíli kouká na televizi, chvíli zkouší něco číst a chvíli jen tak chodí, nebo kouká z vokna. Pak je najednou za deset deset a Hašková jde do Revoluční na trojku a táta ji ve dveřích jako trochu kope do zadku a máma na ni jako třikrát malinko pro štěstí plive. Venku není ani moc zima, takže ani tak nevadí, že trojka, co přijíždí, je ta stará. Vlečňák je prázdnej, tak Hašková nastupuje dopředu a tam je jenom pár nastrojenejch holek a kluků, co jedou nejspíš z prodloužený. Když tramvaj jede na most a kolem toho parčíku se Švermou, Haškovou napadá Papi a dolsin.

Milotová na ni čeká v tom svým kožichu, ve kterým vypadá jako lovec mamutů a má taky něco jako beranici a velký zlatý náušnice a je hodně namalovaná. Až moc, myslí si Hašková. Když jdou dovnitř, Milotová říká, že Hašková nebo Julča maj šanci, ale ty vostatní venkovský nemehla sotva. V hale se uklízí po večerním představení a Milotová vede Haškovou tou chodbou dokola. „Máte štěstí, že tady není nikdo z Brna, ale tebe Julča přeskočí. Ty seš úplně z formy,“ skřehotá Milotová a Hašková se ptá, proč teda měla přijít. „Protože si nána pitomá, proto!“ vodsekává Milotová. Jdou do šatny a tam má Hašková počkat. Julča už tam je a je převlečená a v bruslích. Tak Hašková se hned převlíká taky a trochu se bavěj a Julča říká, že prej jim řeknou, co si maj představit, a pak to budou muset zaject. Julča je nervózní a Hašková dává Julče napít kofoly z termosky. Potom, když jde Milotová pro Julču, aby šla na led, tak zírá, že Julča leží v dresu a v bruslích na podlaze a kouká jako mrtvá a z pusy jí teče slina. Milotová hned lamentuje a křičí na Haškovou, co stalo a Hašková naříká, že neví. Milotová teda utíká k telefonu a volá záchranku a přicházej nějaký další lidi a Julča dostává polštář pod hlavu a přikrejvaj ji dekou. Vobjevujou se i lidi z revue a je s nima Kladrubská v bílým kožichu, která jim překládá. Pak přichází doktor se saniťákama a doktor si kleká k Julče a mluví na ní a svítí jí baterkou do vočí, pak zkouší, jestli dejchá a třese s ní, ale Julča pořád nic, tak vyndavá z tašky injekci, a ptá se, jestli Julča něco pila nebo si něco vzala. Všichni čuměj, a Milotová říká, že je to ještě dítě, a měla dělat konkurz do Vídeňský revue. Doktor jí teda píchá tu injekci a saniťáci ji nakládaj a jdou s ní pryč. Doktor říká, že tohle bude muset hlásit, a ať tam počkaj. Lidi z revue nad tím vrtěj hlavou a jeden z nich něco říká Kladrubský a Kladrubská se ptá Milotový, jestli by přeci jen nemohli pokračovat, protože je tlačí čas. Milotová je trochu mimo a jenom kejve a ukazuje Haškový, aby šla s nima. Takže Hašková jde a Kladrubská říká, ať si představí, že je sněhová vločka a poletuje ve vánku a někdo dává znamení a vozývá se hudba, takže Hašková se vodráží a jede a představuje si, že honí ve větru tu sněhovou vločku, ale neskáče, místo toho dělá kroky. Pak je najednou ticho a lidi z revue tleskaj a usmívaj se, a když je Hašková u manťáku, tak jí Kladrubská klepe na rameno a říká, že se jí to líbilo. Taky se ptá na Milotovou a Hašková neví, tak jdou do šatny a tam stojí Milotová s nějakým chlápkem v hubertusu a v takovým klobouku jako maj myslivci, a s esenbákem. Ten chlápek v klobouku si prohlíží Haškovou takovejma vočima jako špinavá voda a chce vědět, jak se to s Julčou seběhlo. Hašková teď myslí hlavně na to, že ten konkurz asi udělala, ale neví to jistě, a tomu chlápkovi v klobouku říká, že Julča najednou jako vomdlela. Ten chlápek v klobouku na ni zase tak divně zírá a ptá se, jestli jen tak najednou, z ničeho nic, a prej, jestli Julča nebrala drogy. Milotová se zase diví, že prosím vás, dyť je to ještě dítě a že chodí tak akorát do školy a na trénink. Ten chlápek v klobouku se pak ještě ptá na něco Milotový, a potom, že jede za Julči mámou a tátou na František, kam Julču vodvezli, takže je může vzít do Revoluční. Milotová tam má auto, takže jede jenom Hašková a ta je furt hrozně zmatená, protože pořád neví, jestli ten konkurz udělala, nebo ne. Esenbák řídí a von i ten chlápek v klobouku celou cestu mlčej, až teprve u Vltavy, když Hašková vystupuje, tak ten chlápek v klobouku říká, že tohle má Hašková už nadosmrti u nich, a jestli nechce do pasťáku, aby byla ve středu tom v parčíku se Švermou.

Ivan Jemelka (1953), novinář a spisovatel. V 90. letech pracoval jako redaktor v tištěných médiích. Autorské literární texty publikoval v internetových periodikách Divoké víno, Dobrá adresa, Poli5, Britské listy, iLeGaLiT a v literárních tištěných titulech Host, Psí víno či Tvar. Jeho prvotinu V Šikmý ulici, soubor krátkých příběhů – črt ze současné Prahy, vydalo v roce 2015 nakladatelství Petr Štengl. O rok později, ve stejném nakladatelství, vyšla Jemelkova sbírka povídek Králíček a Medvídek. Jde o příběhy zasazené do atmosféry Prahy raných 60. let, v nichž se dětské lásky, radosti, strachy i traumata prolínají s dějinnými událostmi a dobovou realitou.

Ivan Jemelka: Nadějný iluze, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2018, brožovaná, 254 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB