František Mikš (ed.): Básníci čtou básníky (ukázka z knihy)


Ilustrační foto: Valentin Salja, UnsplashProč dnes vlastně číst poezii? Podle francouzského filosofa Edgara Morina je poezie především ochranným štítem proti „hyperpróze života“, jedním ze způsobů, jak čelit každodenní rutině a racionalitě. Umožňuje člověku vidět současný zmechanizovaný a uspěchaný svět jinýma očima, zakoušet ho jinak, pocitově, poeticky.

Poezie se však dnes nachází ve zvláštní situaci. Píše se jí stále víc, její vydávání je dotováno granty, ale přitom vyjma básníků téměř nikoho nezajímá. Uzavírá se sama do sebe, nevedou se o ni vášnivé spory, nečtou ji dokonce ani studenti literatury.Ojedinělá antologie Básníci čtou básníky je pokusem přiblížit poezii širšímu čtenářskému publiku. Vznikla na základě stejnojmenné rubriky v časopisu Kontexty, jež zaznamenala značný ohlas. Tři desítky básníků a básnířek se v ní snaží dopátrat toho, co je v poezii inspirovalo a inspiruje, co je v ní důležité, jaké je její poslání a smysl. A předkládají přitom čtenáři ty nejlepší básnické skvosty, které by podle nich neměly zapadnout.

Ukázka z knihy:

SLOVO ÚVODEM

František Mikš

Poezie se již dlouho nachází ve zvláštní situaci. Píše se jí stále víc, její vydávání je dotováno granty, jsou udělovány básnické ceny i stipendia, vznikají rozmanité antologie, ale přitom ji téměř nikdo nečte. Tedy kromě básníků samotných a úzkého okruhu jejich příznivců. Poezie již nepromlouvá k širší čtenářské obci, uzavírá se sama do sebe, stejně jako například výtvarné umění. Každoročně vychází nespočet sbírek, většinou ve velmi nízkém nákladu, jež zůstávají stranou zájmu veřejnosti. Ani zkušený čtenář již není schopen sledovat, co vše se publikuje (přičtěme k tomu internetové portály), natožpak se v tomto množství orientovat. V novinách a časopisech nenajdeme pravidelné recenze básnických sbírek, netisknou se zde básně. O poezii se nemluví a nevedou vášnivé spory, nečtou ji dokonce ani studenti literatury. Básníci se tak ocitají – jak sarkasticky poznamenal americký básník Dana Gioia – „v roli kněžích ve městě agnostiků“.1 Stále se sice těší jistému kulturnímu statusu a je jim projevována určitá zbytková úcta, ale coby jednotlivci jsou na umělecké scéně téměř neviditelní. Miroslav Balaštík, šéfredaktor literárního měsíčníku Host, dokonce uvažuje o tom, že by se poezie měla na katedrách literatury vyučovat jako „gramatika mrtvého jazyka“.2

František Mikš (ed.): Básníci čtou básníky            Poezie se stala v naší době popelkou, byla převálcována „prózou života“, píše francouzský sociolog a filosof Edgar Morin.3 Těžko však můžeme z jejího ústupu ze slávy vinit samotné básníky, již nedokáží oslovit širší publikum, či naopak dnešní čtenáře, kteří k jejich poezii nenacházejí cestu. Jde o setrvalý trend, o němž se mluví již dlouho, důsledek racionalizace a komercionalizace moderních společností, jež ochuzují člověka o jednu důležitou dimenzi. Podle Morina je člověk „bipolární bytostí“, jejíž život je jemným předivem utkaným z prózy a poezie, které se v něm střídají a splétají. Za prózu života můžeme označit veškerou prakticky, technicky a materiálně zaměřenou činnost, která je pro život nezbytná, poezií nazýváme vše, co nás uvádí do „druhotného“, poetického stavu: především poezii samotnou, hudbu, tanec, smyslové požitky a samozřejmě lásku. Člověk také odvozuje ze svého jazyka dvě promluvy: jednu racionální, empirickou, praktickou a technickou, druhou symbolickou, mytickou a magickou. První směřuje k upřesňování, pojmenovávání a definování, vychází z logiky a snaží se objektivně posoudit to, o čem mluvíme. Druhá využívá spíše asociace, analogie a metafory, tedy především auru významů, která obklopuje každé slovo a výrok, a snaží se postihnout pravdu subjektivní. Tyto dvě promluvy mohou působit souběžně, prolínat se, ale mohou být i oddělené a protichůdné. V dřívějších dobách byly próza a poezie života úzce propojeny, postupně však docházelo stále více k jejich odcizování. V dnešních moderních společnostech již poezie nestačí odrážet nelítostný nápor prózy, související s příbojem techniky, mechaniky, odlidštěného světa, diktátu času a peněz. Stáváme se obětí vzedmuté vlny hyperprózy, přílivu rozkouskovaného, atomizovaného životního stylu. Napsáno o tom bylo mnoho, dělat se s tím dá málo, snad jen každý sám za sebe.

            Poezie by podle Morina měla být především ochranným štítem proti současné „hyperpróze života“, jedním ze způsobů, jak čelit každodenní rutině a racionalitě. Proto je důležitá, proto je třeba ji chránit, pěstovat ji jako křehkou skleníkovou květinu. Současný nátlak hyperprózy vyvolává potřebu hyperpoezie. Poezie vyžaduje účast, nerozum, určitou posedlost, podobně jako tajná láska, někdy pomíjivá a často zbloudilá, ale vždy vášnivá. Občas se dokážeme díky poezii i ztišit a soustředit, dívat se na svět jinýma očima, prožívat ho jinak. Snad každý vnímavý čtenář poezie zakusil, jak obohacující mohou být chvíle strávené nad novou básnickou sbírkou či jen několika jednotlivými básněmi, dojde-li k „porozumění“. Jak se některé básně (či jejich útržky) „vryjí“ člověku do paměti, jak ozvláštňují jeho pohled na svět, poetizují ho.

            Již zmíněný Dana Gioia píše, že ve svobodném světě poezie nepotřebuje jiné ospravedlnění než prosté konstatování, že je skvostnou perlou přispívající k lidskému štěstí. Děti to intuitivně vědí, proto chtějí znovu a znovu slyšet své oblíbené říkanky. Estetické potěšení je hodnotou samo o sobě, není třeba ho zdůvodňovat. Našly by se však i utilitární důvody, proč číst současnou poezii. Například péče o jazyk. Poezie používá slov nabitých jejich nejkrajnějším významem a může všem, kdo vládnou perem, ať již v oblasti prózy, běžné žurnalistiky či odbornějších textů, pomoci tříbit jazyk a schopnost vyjadřování. Může nás i chránit před ideologickými svody: zracionalizovaná a zmechanizovaná společnost, jejíž intelektuální elita ztratí schopnost pracovat s jazykem, rozumět mu, vnímat jeho poetickou moc, se lehce stane otrokem těch, kdo jazyk zneužívají. A v neposlední řadě může brzdit sílící snahy o zglajchšaltování jazyka, obludné ideologické oklešťování jazyka politickou korektností.

            Antologie Básníci čtou básníky je zamýšlena především jako hold poezii, nikoli jednotlivým autorům, kteří do ní přispěli. Vychází ze stejnojmenné rubriky, kterou jsme v časopise Kontexty zavedli počátkem roku 2012, kdy jsme hledali způsob, jak poezii více přiblížit čtenářům, jak ji zatraktivnit. Postupně do ní přispěly tři desítky básníků a byli jsme mile překvapeni, s jakou autorskou i čtenářskou odezvou se setkala. Ostatně nejlepším lakmusovým papírkem bylo, že jsme se na tyto poetické příspěvky v redakci sami těšili a při redigování časopisu je s chutí četli jako první. Přestože ne v každém čísle Kontextů se podařilo rubriku naplnit (básníci nejsou v dodržování termínů nejspolehlivější), vydržela na jejich stránkách celých sedm let.

            Záměrně jsme od počátku stanovili, že přispět do rubriky (a následně publikace) mohou pouze „aktivní“ básníci, tedy lidé „chodící s kůží na trh“, nikoli literární kritici či teoretici. (Výjimku jsme udělali u Jiřího Trávníčka, jenž se svého úkolu zhostil s citlivostí básníka a jehož příspěvek jsme do antologie zařadili namísto doslovu.) Snažíme se čtenáři zprostředkovat žitou zkušenost s poezií, nikoli jej odrazovat nudnými pseudovědnými rozbory. Básně nelze pitvat chladným skalpelem akademických prosektorů, byť by měli sebeušlechtilejší úmysly. Trefně to vystihl Czesław Miłosz, když napsal, že hračky nedopadnou obvykle nejlépe, když se dostanou do rukou příliš zvědavých a všetečných chlapečků, kteří je okamžitě začnou rozřezávat nebo rozebírat na kousky.4 Živoucí básnické dílo odolává interpretacím a rozborům, dovolí čtenáři proniknout pouze do určité hloubky, každému trochu jinak. Právě to ho dělá svůdné a podmanivé. I proto jsme ponechali básníkům

volnost v tom, jakou formu svého příspěvku zvolí, jak budou vypadat ukázky básní a jejich průvodní texty. Nastavili jsme pouze několik výchozích otázek: „Jakou poezii jste v mládí čítával a jakou čtete dnes? Kdo z dřívějších či současných básníků vás inspiroval/inspiruje? Jakou poezii a jaké autory stojí za to dnes číst?“ Mírná nejednotnost příspěvků tudíž není výsledkem nedostatečnosti editora, ale od počátku záměrem. Rozmanité je i složení přispěvatelů, od „mladší“ generace narozené v sedmdesátých letech až po prověřené básníky narozené v letech třicátých. Dva z nich, Zbyněk Hejda a Antonín Přidal, již bohužel nejsou mezi námi. Patří jim naše tichá vzpomínka.

            Závěrečné poděkování patří všem, kdo se o vznik této knihy zasloužili: básníku a překladateli Josefu Mlejnkovi, redaktorkám Zuzaně Voráčové, Lence Váchové a Kateřině Mikšové. Vítu Slívovi vděčíme za napsání prvního „pilotního“ příspěvku, jenž do velké míry předurčil podobu všech následujících. Koláže na obálku a do úvodů jednotlivých kapitol nám poskytl výtvarník (a rovněž básník) Miroslav Huptych, návrhy typografie a obálky jsou dílem grafika Jiřího Mičkala. Ministerstvu kultury ČR a Magistrátu města Brna děkujeme za finanční podporu, díky níž mohla antologie vyjít v této podobě.

1 Gioia, Dana (2011): „Může být poezie důležitá?“, in HOST, roč. XXVII, č. 9 a 10.

2 Balaštík, Miroslav (2015): „Gramatika mrtvého jazyka?“, in HOST, roč. XXXI, č. 5.

3 Morin, Edgar (2000): Láska, poezie, moudrost. Brno: Atlantis.

4 „Řeč pronesená na světovém setkání básníků“, Montreal, září 1967, in Miłosz, Czesław (2005): Saligia a jiné eseje. Brno: Barrister & Principal, s. 181.

(s. 5–8)

 
František Mikš (*1966) je šéfredaktorem nakladatelství Books & Pipes Publishing a šéfredaktorem revue Kontexty. Působí rovněž v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury (CDK). Je autorem a spoluautorem řady článků, studií a knih o politice, společnosti, kultuře a umění, zejména výtvarné moderně 20. století (například Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění, 2008, 2014; Jiná modernita, 2013; Rudý kohout Picasso, 2015), a také editorem básnické antologie Co zůstává (2011, 2013).

 
Vydalo nakladatelství Books & Pipes Publishing v koedici s Centrem pro studium demokracie a kultury CDK, Brno, 2018, brož., 328 stran.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB