Fernando García de Cortázar: Stručné dějiny španělské kultury (ukázka z knihy)


Mexická básnířka sor Juana Inés de la Cruz, dobový portrét, výřez reprodukce z knihyCo má společného Toledo, Mexico, Santiago de Compostela, Kanárské ostrovy? Goya, García Lorca, Unamuno? Španělskou kulturu. Monumentální dílo Fernanda Garcíi de Cortázara Ruiz de Aguire je dobrodružným vyprávěním dějin myšlení, literatury, malířství na pozadí historie měst, jejich obyvatel a fascinujících příběhů.

Je též průvodcem krajinou hispánskou, především však krajinami kultivovaného ducha a rovněž dokladem toho, že kultura, malířství a zejména literatura jsou tím, co z dějin přetrvá a že poté, co se přeženou historicky bouřlivé události, výtvory lidského ducha a umu jsou tím jediným, co jako odkaz dalším generacím přetrvá pro další období.

Kniha Stručné dějiny španělské kultury s podtitulem „Cesty kulturou prostřednictvím měst“ je postavena na nápadu zpřístupnit čtenáři kulturní dějiny země prostřednictvím dvacítky španělských měst, která v určitém historickém období měla vliv na směřování země, nebo takových měst, odkud vyzařovalo poselství děl některé z významných osobností španělského malířství, literatury či filozofie. Každé z pojednaných měst je spojeno s některou kulturní či literární osobností, z nichž mnohé ovlivnily myšlení španělské společnosti a mnohé z nich měly přesah i za hranice této země, jejíž kulturní bohatství je u nás pro mnohé ještě stále velkou neznámou.

Tak například Santiago de Compostela je spojeno se jménem spisovatelů Álvara Cunquiera či Ramóna del Valle Inclána, Toledo s překladatelskou školou, skrze níž do Evropy proudilo řecké vědění a filosofie, Córdoba zase s věděním a se spisy židovských a arabských učenců (Maimonides, Averroes), Gijón s osobností osvícenského myslitele Gaspara Melchora Jovellanose, Mallorca zase s literárním modernistickým hnutím a významnou generací 1898, k níž patřil i známý filozof překládaný do češtiny José Ortega y Gasset.

Ukázka z knihy:

ÚVOD

Je překvapivé, že země tolik náchylná k vynalézání falešné minulosti chová tak malou lásku a tak malou úctu k opravdovým stopám včerejška. Někdy zde nic nepřetrvá. Procházím se po třídě Gran Vía v Bilbau, kde se nacházela kavárna Lyon d‘Or, kam chodívali Miguel de Unamuno a doktor José María Areilza a posléze Ramón de Basterra. Kavárna už samozřejmě neexistuje, ale není tu ani pamětní deska, která by básníka časopisu Hermes připomínala. Veškeré stopy minulosti byly vymýceny. Je tomu tak i v mnoha dalších městech, nemluvě o agresi vůči krajině, jejíž krása byla vypleněna neurvalou tupostí a kanibalskou hrabivostí nejednoho stavitele. Zůstaly a dál přetrvávají předsudky, nejpošetilejší nápady, zahanbující tradice, nyní proměněné v nedotknutelné rysy pradávné kultury. Přetrvávají a rostou v důsledku umanutých partikularismů jednotlivých autonomních oblasti, kvůli námaze, žvanivosti a penězům vynakládaným na agresivní vyzdvihování rozdílů, které cestovatel ani nestačí rozeznat, anebo na jejich vymýšlení, když takové rozdíly neexistují. Jak říkávala María Zambranová, Španělsko je země, která nepřijímá své vlastní dějiny a mnohdy je chápe (a chápe je tak stále) jako stín, jako vinu. Je to země, jejíž občané mají dějiny navzdory sobě samým, navzdory tomu, že je neprožívají a neoddávají se jim s důslednou poslušností Evropana, jako to dělají zejména Francouzi a Angličané. To, co kdysi dávno v době vlády Habsburků napsal Lope de Vega v epické básni La Dragontea, je dodnes nejabsurdnějším problémem naší doby: „Ó, vlasti! Kolik skutků, kolik jmen, /kolik událostí a velkých vítězství ... / Máš, kdo by pro tebe činy vykonal i kdo díkem byl ti zavázán, / tak proč ti, Španělsko, chybí, kdo by to slovem vyprávěl?“

            Tato kniha je procházkou po kultuře Španělska a zároveň cestou v čase prostřednictvím jeho měst. Také je cestou proti zapomnění. Stejně jako životopisy, v nichž vzpomínka vyděluje vrcholné chvíle, jež nabývají života v přítomnosti nepopsané stránky, a odsuzuje k zapomnění momenty podružné, i tato kniha, kterou začínáte číst, se snaží stručnými střípky a vždy na pozadí nějakého města s úchvatnou minulostí oživit běh španělské kultury.

            Kým jsme byli, co se vytvořilo a udělalo, kým jsme mohli být, to všechno se vždy nachází ve velkých městech, která dýchají dějinami a která mají tvář, osobnost a fyziognomii. Vzpomeňte na vyprávění cestovatelů, na mapy a rytiny měst z doby Filipa II., na čtvrť Triana v Seville, kterou namaloval Sánchez Coello, a na pohled na Zaragozu od Martíneze del Maza, či na fotografie tvořící součást sbírek novin a časopisů, jež jsou plné mlčenlivých měst v černobílém provedení, na nichž se zprávy a osobnosti zveličené dějinami rozplývají ve všední každodennosti a na nichž lze někdy nalézt zachycený bezvýznamný okamžik a opravdovost života, otočenou tvář, dvě postavy sklánějící se nad kavárenským stolkem, stěnu polepenou potrhanými plakáty, některé s politickými hesly a jiné s upoutávkou na nějaký dávno zapomenutý film.

            Kultura je tvořena centry a město je jedním z jejích paradigmat, střed, který tato centra propojuje a sjednocuje. Tak jako to platí třeba o Salamance doby pátera Luise de Leóna, skutečná města vždycky mají něco z cesty, z římské cesty, dokonce přístavu. Jsou vydlážděnou stezkou vedoucí k univerzálnosti, jakousi řekou, která místo, aby vyústila na nejbližším pobřeží, pokračuje v cestě po mořské hladině a odevzdává své vody u vzdálených břehů. Myslitelé, umělci a tvůrci se jejím prostřednictvím obracejí k mnohem širším prostorům. Město má kromě toho svou vlastní alchymii. Město, to nejsou jen dějiny samy, ale také místo, kde přebývá něco, co historii plodí. Všechna díla a univerzální postavy vzešly z nějakého města, vyzařovaly z něj, někdy nesou jeho jméno. Pomyslete například na mystika Ibn Arabího z Murcie. A jindy, dokonce i tehdy, když byly sociální, ekonomické a politické okolnosti nepříznivé, procházely městy a splácely jim svůj dluh. Představte si nyní Velázquezovu a Murillovu Sevillu, město překypující malíři a sochaři uprostřed zániku imperiální moci Habsburků.

            Pro Řeky a Římany se město stalo středem učených debat a vědění. Obehnáno hradbami a vždy vystavené možné hrozbě nájezdných tlup a zločinců, město bylo ve středověku místem soužití a rozptýlení par excellence. Existuje romance, která vypráví o muži, jak v hloučku rozmlouvá s ostatními na náměstí, odbíhá domů a zase se vrací, vytrhován a zároveň poháněn náhlou močovou inkontinencí a vtíravým erotickým nutkáním. Město je zde světem Tisíce a jedné noci a také světem arcikněze z Hity, jehož poezie vyžaduje shon, hluk, rozruch svátečního trhu, společnost rozmařilých a rozpustilých studentů, smlouvání s hostinskými a prostitutkami, rozrušení a rozohnění hudbou, milostnými zpěvy, veselými hostinami. Město ve stínu katedrál utváří prostor k setkávání, domov pro nezávislý a, chcete-li, dokonce nesolidární život, ale také prostor svobody, prostor bez útisku, který na jiných místech prosazovala feudální nebo církevní autorita.

            S renesancí, s barokem, osvícenstvím a později s kapitálem a buržoazií se město má tendenci měnit v památník, divadlo a utopii. V památník, nikoli spontánního a divokého proudu každodenní existence, nýbrž v památník existence pojímané jako obrazárna. Divadlo moci a peněz. Utopie s rovnostářskými představami Cabeta a Cerdàa. Granada doby Karla V., odsouzená k tomu, aby povznášela způsoby imperiální reprezentace Habsburků, neoklasicistní Madrid Karla III. nebo modernistická Barcelona Antoni Gaudího, to jsou tři příklady nového pojetí města nahrazujícího město období středověku.

            Dnes je město závratí mrakodrapů a semaforů, místem, kde cestovatel každý den zaznamenává, jak se postupně zmnožují jazyky, odstíny pleti a způsoby oblékání, kde se opravdu měníme v promíchané a rozmanité jedince a kde se stává nutností existence několika málo dohodnutých zásad zajišťujících soužití a občanskou pluralitu. Noční dopravní obchvaty, z nichž se tyčí svalstva továren a kanceláří v nekonečném demografickém smrákání. Na tomto jevišti se odehrává zápolení mezi starým a novým, mezi jistotou a popíráním práva. Dnes je město chvatnou současností globalizovaného a paralelně probíhajícího světa. Je však také muzeem. Muzeem lépe či hůře zachovalým, lépe či hůře udržovaným, v němž vystrašený cestovatel může hledat obrysy minulosti, dějiště výtvorů a snů, jež spředly kulturní gobelín Španělska.

 Fernando García de Cortázar: Stručné dějiny španělské kultury           Cestovatel touto knihou se stává poutníkem kulturou. S dějinami v jedné ruce a s poznámkovým blokem v druhé popisuje tisíc a jeden zázrak, které jako poklad uchovává dvacítka španělských měst, zrcadlících velikost i bídu této složité země a protiklady, jež utvářely její životopis a budou jej pravděpodobně utvářet i nadále. Cestovatel Stručnými dějinami kultury ve Španělsku si bere jako záminku město, cesty a síly, které protínají jeho náměstí a domovy, aby sepsal kulturní breviář doby, aby popsal umění, literaturu, filosofické a politické myšlení určité doby prostřednictvím mozaiky složené z osobností a děl.

            Cestovatel touto knihou se více než o místo samotné zajímá o jeho příběhy. Městský prostor tu existuje jako rekonstrukce kultury, jako odraz přeludu a představ, které každá doba do Španělska obtiskla. Míjejí se tu králové, zbraně, války, porážky i vítězství, vyhnání a pronásledování. Středověký historik Ibn Chaldún nám v jednom zákoutí této knihy připomene, že zánik je budoucností všech dynastií a všech měst, například různých Córdob, té z doby Ibn Hazma i té z doby Luise Góngory, že všechno se časem promíchá, že všechno je svým způsobem jednoduchá kresba pošlapaného koberce. Medina Azahara, jejíž kameny a výzdoba byly použity na jiné córdobské stavby a na další města Středomoří, nebo zhanobená mešita, jež ve svém lese sloupů chová novou budovu katedrály. Co tedy přetrvá? Kouzlo kamene, čarovnost knih. Zůstávají obrazy, sochy, neuspořádaná architektura myšlení. Jak zvolal vítězně řecký básník Pindaros: „Až město, které oslavuji, zhyne, až lidé, které opěvuji, upadnou v zapomnění, má slova přetrvají.“

            Města v tomto svazku byla vybrána, protože je v nich cosi z autora, i kdyby to bylo pouze to, že tam žil a zemřel malíř, kterého obdivuje. Byla však také vybrána s cílem vytvořit jednotící text, v němž by kulturní cesta vyprávěla zároveň i příběh dějin. Jednotící osou všech kapitol je město, s výjimkou kapitol zaměřených na dobu objevů, na poezii Zlatého věku a kapitoly věnované Belle époque. Kapitola Trujillo, Plasencia, Kanárské ostrovy, k Novému světu zavede cestovatele přes brázdu Kolumbových lodí a objevitele doby Habsburků z Plasencie a Trujilla ke Kanárskému souostroví a do Nového světa. Kapitola Mexiko, bratři v jazyce projde Mexikem Juana Ruize Alarcóna a sor Juany Inés de la Cruz zpět k Madridu Franciska Queveda a Lope de Vegy. Kapitola Bilbao, v tom nejlepším Madrid se kolébá tam a zpět mezi Bilbaem před první světovou válkou a Madridem diktatury Prima de Rivery.

            Města obsažená ve Stručných dějinách kultury ve Španělsku jsou velmi probádanými místy, avšak zde usilujeme o to, abychom nalezli tajemství, jež v sobě ukrývají, a také tvůrčí drahokamy, které pocházejí zvenčí. Přestože se během této okružní cesty zjevuje a zase mizí stín Říma, kroky cestovatele začínají ve středověku a zastavují se tváří v tvář zemi, jež načrtává proměnu, tváří v tvář současnému Španělsku 21. století, složitému a různorodému, jehož překotnost může docela dobře být příčinou ztráty historického smyslu naší společnosti.

            Středověk připadá na Santiago, Córdobu a Toledo, města, kde se odráží stíny i světla období poutních cest do Compostely, Abdarrahmána III. či Alfonse X.; města, kde se zrcadlí katedrála a mešita, románský a gotický sloh, trubadúr a král básník, malíř miniatur a překladatel, věda a černá magie, styk s Římem, Bagdádem nebo Byzancí a proroci hněvu a smíření.

            Rozkvět Habsburků provází poutníkovy kroky po Granadě a jejím renesančním paláci; po Salamance, velké humanistické aule, a po Ávile, kastilské mystické růži. Úpadek Habsburků se projevuje v Seville, pokladnici malířství Zlatého věku, v Zaragoze, pikareskní a fantaskní, a v Mexiku, které je jazykem a kulturou spojeno s divadelním a básnickým Madridem 17. století, s oním Madridem, jenž je svědkem představení Fuenteovejuna a kde neznámí nájemní vrazi probodnou básníka a hraběte Villamedianu.

            Cádiz, Gijón a Madrid 18. století zabarví cestovatelův pohled při hledání stop vědeckých expedic, osvícenského despotismu či neoklasicistní diktatury. Přitom chce vidět za bezprostřední současností města možné náznaky oné již proběhlé přítomnosti, kterou čteme v denících Gaspara Melchora de Jovellanose nebo kterou objevujeme na Goyových obrazech.

            Devatenácté století zastihne cestovatele v Málaze, třpytivém přízraku romantismu na pozadí modrého moře; v Santanderu, kde jej překvapí román restauračního období; v Palma de Mallorca, na mlčícím ostrově s pohromou roku 1898 a modernismem v pozadí. Bilbao, Barcelona a Valencie tvoří tři poslední zastávky, 20. století zaplněné literárními a uměleckými sny zahnanými na útěk, přervanými masovými bouřemi, estetickými avantgardami, propastmi surrealismu, občanskou válkou, diktaturou a přechodem k demokracii, který připravil přítomnost bez ortodoxií.

            (…)

Fernando García de Cortázar (*1942), jezuitský kněz a jeden z nejvýznamnějších současných španělských historiků, univerzitní profesor. Napsal přes 60 historických knih, z nichž některé byly vydávány opakovaně a přeloženy do cizích jazyků. Kromě své vědecké a univerzitní dráhy se věnuje popularizaci španělských dějin, zejména kulturních, a napsal několik knih věnovaných baskickým dějinám. Nezdráhá se španělské dějiny popularizovat v tisku i v televizi. Je autorem několika dokumentárních televizních seriálů, např. Španělsko v občanské válce nebo Občanská válka v Baskicku. Jeho kniha Stručné dějiny španělské kultury je považována za nejvýznamnější příspěvek ke španělské historiografii posledních let a v roce 2008 byla oceněna Národní Cenou za historii.

Přeložila Anna Tkáčová, verše přeložil Miloslav Uličný, nakladatelství Dauphin, Podlesí, 2018/2019, brož., 464 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB