Josefa Slánská: Zpráva o mém muži (ukázka z knihy)


Slánský s rodinou. Foto z knihy, archiv Marty SlánskéVzpomínky manželky generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, popraveného ve vykonstruovaném procesu 3. prosince 1952.



Zpráva o mém muži je otřásajícím svědectvím o době, ve které se za velké ideály skryly i ty nejtěžší zločiny. Tentokrát se nejedná o pohled jasné oběti, ale manželky jednoho z těch, kteří obludnou mašinerii pomáhali budovat, aby nakonec skončili na jejím popravišti. Vzpomínky Josefy Slánské, manželky generálního tajemníka KSČ, nás zavedou na demonstrace ve třicátých letech 20. století, do emigrace v Moskvě, ale i do Československa poválečné doby. Bez servítků a idealizace před čtenářem předestírají realitu doby a vnitřního fungování strany, jejíž nástup k moci u nás předznamenal realitu života prakticky celé druhé poloviny minulého století.

Rudolf Slánský byl ve vykonstruovaném procesu s protistátním spikleneckým centrem odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 v Praze oběšen. Knihu Zpráva o mém muži napsala Josefa Slánská v roce 1963, o pět let později byla připravena k tisku, avšak její vydání bylo v roce 1969 zastaveno.

 

Ukázka z knihy:

JMÉNEM ZÁKONA


Útržky hovoru jako cáry poletujícího papíru naznačovaly, že stovky demonstrujících studentů a mladých dělníků zvířily zájem Prahy. Numerus clausus, hlučně propagovaný stříbrňáky, skončil z vůle pokrokové mládeže v listopadu 1929 na pražských ulicích svůj jepičí život.

            Jdu mezi dvěma policisty. Jeden mi kroutí ruce dozadu, bolí to, ale ať, před nimi ani nesyknu. Zezadu mě tu a tam kopne druhý. Prý proto, že se jim chci vymknout a utéci. Je mi šestnáct, ještě jsem dětsky nohatá a štíhlá. Přímo se mezi těmi dvěma pořízky ztrácím.

            Rudu vedou za mnou. Tu a tam mi domlouvá:

            „Jen klid, soudružko, jen klid.“

            „Proč mi to povídá,“ zlobím se v duchu, „vždyť přece jsem docela klidná. Copak za to mohu, že mi policajti kroutí ruce?“

            „Nějak se mi zdá,“ řekla mi cestou na demonstraci moje sestra Milka, „že dnes zatknou tebe a mě ne.“

            „A nebudu se bát, až mě zavřou?“ zeptala jsem se.

            „Uvidíš, že ne. Já jsem se taky nebála. Svou účast na demonstraci přiznej, to ti povídám, ale o druhých ani muk.“

            Cesta na policejní komisařství byla dost dlouhá.

            Stále jen jsem přemítala, jak se mohlo stát, že jsme Rudu před zatčením neubránili. Nejspíš asi proto, že nechtěl utíkat, když kolem něho zatýkali děvčata.

Josefa Slánská: Zpráva o mém muži            Ruda jde klidně, tou svou zvláštní chůzí, při které je nakloněn dozadu. Tak chodí jen on. Někdy se ti zdá, že se zvrátí dozadu a upadne. Nu dobrá, pro tu chůzi ať se mu posmívá, kdo chce. Ale ty oči! Pravda, jsou malé, snad šedé, snad zelené, a přece tak hluboké a něžné. Když se na mě podívá, jsem ztracená, nadobro ztracená.

            Tentokrát se „ve jménu zákona“ nedobrovolně shromáždilo ve velkém sále policejního komisařství v Krakovské ulici jedenačtyřicet účastníků solidární demonstrace mládeže studující a dělnické. Brzy jsem zjistila, že Milka mezi zatčenými skutečně není. Tvořili jsme hloučky, diskutovali, uvažovali, koho po výslechu asi pustí a koho ne.

            I na mě došla řada. Vedou mě do prvního patra k výslechu. Na průčelní stěně velký portrét T. G. Masaryka. „Demokracie, toť diskuse,“ připomínám si maně jeho slova a při pohledu na portrét se trochu usměju.

            „Vy se budete pošklebovat našemu prezidentovi? Víte, že je to urážka hlavy státu?“

            „A víte, že to, co děláte vy za jeho souhlasu, je výsměch jakékoli demokracii?“

            „Nebuďte drzá!“

            Výslech je brzy skončen, protokol podepsán.

            Odvádějí mě dolů mezi ostatní.

            Před půlnocí přišel policista a oznámil, že z jedenačtyřiceti zatčených zůstanou ve vazbě jen dva. Pak četl jména těch, kteří mohou odejít.

            Místnost se rychle prázdnila, špinavá podlaha bila do očí víc a víc.

            Tak tedy přece zůstanu. Je na mě uvalena vazba.

            „Neboj se, soudružko,“ říká mi stísněně Ruda a plaše mi podává ruku.

            „Já se nebojím, soudruhu,“ a přitom mám srdce radostí až v hrdle. Neodešel tedy bez rozloučení. Ale ten jeho klid mě ubíjí. Ubíjí každou jiskřičku naděje, že by mi někdy místo „soudružko“ dokázal říci „Jožko“.

            Na noc mě odvedli do cely. Ne, tomu se nedalo říci cela. Byla to klec. Mříž rozdělovala dlaždičkovou chodbu od podlahy až ke stropu. V pravé části chodby měl stolek službu konající dozorce. Levá část byla po každých dvou metrech přepažena, a tak byly vytvořeny cely. V nich usmolená, oblýskaná pryčna a nic víc.

            Slyšela jsem každý povzdech, každý sebemenší zvuk ze sousedních klecí. Protože celá průčelní stěna byla zamřížovaná a dozorce mohl neustále sledovat zatčené, byl dojem klece ze zoologické zahrady úplný.

            Těžko říci, co přimělo dozorce, aby si přinesl hrst oblázků a v pravidelných intervalech je po mně házel. Ležela jsem na holé pryčně schoulená do klubíčka, třásla se zimou a čekala na soustředěný útok štěnic a vší, kterých tu muselo být plno. Přesně mířené oblázky mi dopadaly na hlavu, na tvář. Ne, takhle ovšem neusnu.

            „Máte jednatřicet šedesát,“ říká úředník a prostrkuje mi mříží papír a tužku. „Podepište to!“

            „Co je to? Moje číslo?“

            „Ale ne. Máte jednatřicet korun šedesát haléřů. Nechal vám je tady redaktor Slánský.“

            Podepsala jsem. Tak radostně jsem v životě nic nepodepisovala. Ruda mi tu nechal všechny své peníze i s těmi haléři.

            Už nejsem ve špinavé cele na usmoleném kavalci. Jako by se kolem mě všechno rozzářilo. Ta radost přišla náhle, nečekaně, a proto jsem ji v té chvíli prožívala mimořádně silně. Přece na mě myslí, přece mu nejsem lhostejná, když mi tu nechal do haléře všechno, co měl u sebe. Ani ty přesně mířené oblázky mi tehdy nezabránily, abych neusínala s radostnými pocity. I pryčna byla už měkčí a zima snesitelnější.

            Druhý den ráno předjel zelený anton. Po obou stranách tohoto vozu byly skříňky podobné skříňkám v továrních šatnách, kovové, v horní části štěrbiny, aby do nich mohl proudit vzduch. V uličce uprostřed seděl dozorce.

            Strčili mě do jedné ze skříněk, zámek cvakl. Nemohla jsem dýchat a marně jsem se snažila dosáhnout ústy k štěrbinám. Byly příliš vysoko.

            „Čtyřka.“ Policejní komisařství v Bartolomějské ulici. Po celém schodišti po obou stranách stojí tajní, svítí silné žárovky, které mě ozařují jako herečku na scéně. Tato „přehlídka“ je organizována záměrně. Tajní musí mít možnost dobře si mě prohlédnout a zapamatovat, aby mě pak poznali všude, kde mě potkají. Tak to přece dělají s každým komunistou, kterého zatknou poprvé. I na chodbě ke kanceláři je hodně tajných.

            Znovu výslech. Krátký. Účast na demonstraci jsem přiznala, protokol podepsala.

            Pak se mi otevřela cela pověstné „čtyřky“. Devítka. Do té zpravidla dávali komunistky. Je to prý jedna z nejslušnějších cel. Ale protože byl v noci zátah na prostitutky, byla jich plná i devítka. Pryčny byly obsazeny, a tak jsem se musela usídlit na holé podlaze.

            Myslila jsem na maminku, která už jistě ví, že jsem zatčená. Moje maminka měla zprávu brzy. Totiž sotva někoho policie zatkla, už si pospíšila udělat domovní prohlídku. A protože jsem byla policejně hlášená u maminky, ačkoli jsem tam nebydlela, byla už jistě u ní prohlídka. Já jediná ze čtyř sourozenců jsem dosud nebyla zatčena. Policejní prohlídka byla pokaždé, ať zatkli Tondu, Ríšu nebo sestru Milku. Maminka už měla četníky vycvičené. Nesměli odejít, pokud po sobě všechno neuklidili a nesepsali protokol. To proto, aby nemohli, jak se někdy stávalo, podstrčit k zabaveným věcem nějaký „usvědčující materiál“ vyrobený na policii, který pak byl „nalezen“ a „zabaven“ v bytě zatčeného.

            Maminka už jistě brzy přijde a přinese mi nějaké jídlo. Na „čtyřce“ se totiž nic erárního nedalo jíst, ani při největším hladu. Kdo měl peníze, mohl si nechat přinést jídlo zvenku, kdo ne, čekal, až mu někdo z příbuzných něco přinese.

            „Kohopak tu zas máte?“ ptávali se dozorčí úředníci maminky, když přinášela jídlo.

            Maminka vždycky nakrájela chleba na krajíčky, salám na tenké plátky, ovoce přepůlila, aby nic nemuseli překrajovat, když hledali „motáky“. Přitom se mamince často podařilo propašovat potřebné vzkazy. Někdy o tom ani sama nevěděla, to když jídlo připravoval někdo z nás, dětí.

            Opravdu, maminka jídlo přinesla. Jak tady chutnal ten kousek chleba a jablko. Představovala jsem si, jak s tím šla pěšky z Krče a jak se zas pěšky vrací. Slyšela jsem ji v duchu, jak uklidňuje otce, který mi činnost v komunistickém hnutí sice nezakazoval, ale tolik se o mě bál, že každá rána pendrekem, o které se dověděl, ho bolela víc než mě.

(s. 84–88)

Josefa Slánská (1913–1995), překladatelka z ruštiny, se v roce 1929 seznámila s Rudolfem Slánským a s dalšími předními členy KSČ včetně Klementa Gottwalda. 20. dubna 1937 byli s Rudolfem Slánským oddáni, syn Rudolf se narodil o dva roky dříve, již v roce 1935. Po Mnichovské dohodě byl Slánský povolán do Sovětského svazu, manželka odcestovala se synem za ním. Po manželově zatčení byla Josefa Slánská vyloučena z KSČ. Členství jí bylo navráceno po rehabilitaci Slánského v roce 1963; v roce 1969 byla znovu vyloučena. Roku 1977 podepsala spolu se synem Rudolfem Chartu 77 a s chartisty aktivně spolupracovala.

Nakladatelství JOTA a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2018, váz., 256 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB