Daniel Pagáč (ed.): Souhvězdí Gulag Karla Pecky (ukázka z knihy)


Foto ze křtu knihy v Knihovně Václava Havla  zleva Daniel Pagáč Jiří Padevět Cyril HöschlKniha je výborem z díla Karla Pecky a je myšlena jako pocta k jeho nedožitým devadesátým narozeninám. Představuje titul vhodný pro všechny, kdo si chtějí přečíst kvalitní literaturu a zároveň se dozvědět, co obnášel v bývalém Československu reálný komunistický režim, jaké byly jeho skutečné metody a přístupy k lidem s odlišným politickým názorem.




Každá z devíti částí, kromě souboru povídek Svůdnost černé barvy, je doplněna doslovem, úvahou nebo básní významné osobnosti českého kulturního, vědeckého či společenského života (mj. Cyril Höschl, Jiřina Šiklová, Václav Malý, Petr Pithart, Eva Jiřičná). Předmluvu napsal Jiří Padevět, poslední slovo patří Jiřímu Stránskému. Kniha obsahuje rovněž studii literárního kritika Václava Černého Románový svět Karla Pecky v paralelách tragiky a antického mýtu.

Další informace o vzniku publikace naleznete na webu www.nemohujinak.cz, kde lze dotyčnou knihu – jinak dostupnou pouze v pražském knihkupectví Ostrov – též zakoupit."

 

Ukázka z knihy:



POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE


Zamířil kužel elektrické svítilny na postavu, která se blížila tmou překopu. Vzápětí poznal, že je to Slávek, patrový zámečník, ještě dříve, než světlo reflektoru osvítilo jednotlivé rysy v jeho obličeji.

„Haló, počkej chvíli,“ řekl, když se Slávek přiblížil. „Pálíme v sypu, abys to nekoupil.“

Překop se topil ve tmě. Slávek se opřel o jeden z řady plných vozů a brašnu s nářadím hodil na kamení v něm. Šňůry kolejí odrážející světlo Rudova reflektoru vypadaly jako dva spící stříbrní hadi.

„Co máte se sypem?“ otázal se Slávek. „Na Štědrej den se nemá hejbat zemí.“

Ruda mávl rukou. „Ale někde se to zaklínilo, vypouštěli jsme dole a udělala se kaverna. Už to střílíme potřetí a pořád nic. Drží to moc vysoko, sotva tam dosvítíš, ale blbnem tady od rána. Maškovi je fuk, jestli je Štědrej den nebo ne.“

Za rohem práskla suchá rána, proud vzduchu zafičel překopem. Oba napjatě poslouchali, ale očekávaný rachot padajícího kamení se neozval.

„Nic,“ poznamenal Slávek.

„Samozřejmě,“ řekl Ruda. „A co taky? Tak je to vždycky, když se moc spěchá. Mašek z toho ale zcvokatí.“

„Jak se snášíte?“

„Moc ne. Já dělám tolik, kolik musím. Ale on by se strhal. Řeknu ti, ten naddůlní věděl, kam mě dát za trest, to se mu tedy povedlo. K takovýmu magorovi!“

„Ty, to je těžký, Rudo,“ řekl Slávek. „Já ho náhodou znám, není to špatnej chlap. Má doma nemocnou ženu a čtyři děti, jsou odkázaný jen na něj, co vydělá.“

Ruda uplivl do foroty ve voze. „To snad věděl i před tím, než ho zavřeli, ne? To je pořád řečí o politickejch vězních a já nevím co. Měl zůstat venku.“

„Co já vím, Mašek tyhle levý řeči nemá. On tedy ne.“

Karel Pecka: Souhvězdí Gulag„Víš, já už je poznal, tyhle politický. Obyčejně ty, co se na člověka dívaj nejvíc skrz prsty, by se sami v šachtě sedřeli.“

„Tedy nabroušenej jsi dneska pěkně, to je pravda,“ usmál se Slávek. „Já jsem taky politickej.“

„Tebe se to netýká,“ zavrčel Ruda. „Víš dobře, na koho to myslím.“

Na chvíli se odmlčeli. Pak se v tichu ozvaly kroky a ozářilo je světlo karbidky.

„Visí to tam pořád,“ řekl Mašek. „Zespodu to nemá cenu střílet, zkusíme to seshora.“

„Seshora, jo?“ vysmíval se Ruda. „To bude ohromný.“

„Tady jsem sehnal kus trubky, kdyby se nám ji tam podařilo zarazit dost hluboko, nacpat střelivem a odpálit, možná že by se to hnulo.“

„Vykašli se na to dneska, Mašku,“ řekl Slávek. „Pojďte se mnou do dílny a uvaříme čaj. Ostatní přijdou taky.“

„Dneska přece nikdo nedělá, na Štědrej den,“ řekl Ruda. „Už toho mám plný zuby.“

„No když chceš, Rudo,“ řekl Mašek. „Já tě přece nedržím. Já to zkusím sám, pro mne by to stejně nebylo, sedět a vzpomínat. Člověku je skoro lip, když na to všechno nemusí myslet, ale jak ti říkám. Jestli chceš, tak jdi.“

Obrátil se k odchodu, ale ještě se ohlédl zpátky. „Ty, Slávku, budeme brzy potřebovat prodloužit potrubí. Až to teď uvolníme, vydřevíme pár metrů komína a pak bys nám prodloužil aspoň vzduch, jo?“

„To víš, že jo,“ řekl Slávek.

Mašek odcházel. Jeho sporá postava vrhala dlouhý lomený stín, než zmizel za rohem chodby, vedoucí ke komínu.

„Tak ho vidíš,“ řekl Ruda. „Je to magor.“

„Co se rozčiluješ? Seber se a pojď. Když je takovej blázen, tak co?“

„Copak ho tam můžu nechat samotnýho?“ vztekal se Ruda. „On to dobře ví, že nemůžu, ten grázl.“

Slávek si přehodil brašnu přes rameno. „Podívej, kdybyste si to ještě rozmysleli, tak přijďte. Budeme určitě v dílně.“

„No jo,“ řekl Ruda. ״S ním je to marný. Bud zdráv, zatím.“

„Ahoj,“ řekl Slávek a odcházel.

Ruda se za ním ještě chvíli díval. Pak zabočil ke komínu a začal stoupat po žebříku za Maškem. Spatřil ho hned, jak vylezl na dobývku. Mašek stál na hlušině, která zároveň tvořila strop nad prázdnou prostorou v sypu a těžkou palicí zatloukal trubku dolů. Nárazy kovu o kov zněly zvonivě. Po každém úderu trubka popolezla o kousek blíž ke kamenům, které se vzpříčily a nesly na sobě celou váhu stropu. A teď i Maška.

To je mu líto času, aby si přinesl kus fošny pod nohy, myslil si Ruda vztekle. Kdyby to tak s ním chtělo spadnout, ještě bych za ním plivnul, za šílencem.

Jako by ho Mašek slyšel, nechal klesnout palici.

„To nespadne, když s tím nehnulo trojí střílení,“ řekl udýchaně. „Ještě by tam potřebovala nahnat aspoň půl metru.“

Ruda stál a mlčel. Nepohnul se, aby Maška vystřídal. Po chvíli Mašek začal znovu. Ruda slyšel jeho uštvaný dech a zvonění ran. Trubka se teď potápěla jen po milimetrech. A opět Mašek ustal, opřel se o násadu a odpočíval. Volnou dlaní si utíral pot s čela a jeho zraky se zastavily na Rudovi. Chvíli se na sebe němě dívali. Pak Mašek sevřel rty a zdvihl palici.

„Proboha, já tě zabiju,“ zařval náhle Ruda. „Dej si k sakru něco pod nohy nebo jdi od toho!“

Několika skoky se ocitl zpátky u komína. Popadl jedno z prken, která tam byla složena, a vztekem bez sebe se rozběhl k Maškovi.

„Uhni od toho,“ procedil zuby, „uhni, než tě něčím praštím.“

Zastavil se těsně u něho, ale Mašek jako by neslyšel. Napřáhl se k další ráně a jeho drobné tělo připomnělo oblouk luku. Tato rána však již nedopadla. Ozvalo se zlověstné zapraskání, v okamžiku přešlo v ohlušující rachot a země se jim propadla pod nohama.
Ruda zavřel oči. Cítil, že padá, snad křičel, ale rachot kolem vše přehlušil. A pak nastalo ticho. Naprosté ticho, jen ještě slabé zasyčení sesouvajícího se štěrku doznělo do vířícího prachu.

Zvolna otevřel oči. Zjistil, že dýchá a že si uvědomuje, že dýchá. Pomalu se zkusil pohnout. Celé tělo měl jako přelámané, ale mohl hýbat trupem a rukama. Nohama ne. Ty byly uvězněny v kamenném závalu vysoko nad kolena. Pravou rukou se držel onoho prkna, které přinesl, nepustil se ho ani v pádu a to ho možná zachránilo. Rozhlédl se kolem v pološeru. Kdesi vysoko nahoře svítila Maškova karbidka, zavěšená na svém místě ve štěrbině skály, ale její světlo pronikalo dolů jen slabounce. Podle ní se snažil odhadnout, jak hluboko se zřítili. Karbidka! Maškova karbidka, blesklo mu náhle hlavou. Kde je Mašek?

Spatřil ho hned. Mašek byl jen pár kroků od něho a žil. Vězel přímo v trychtýři kráteru jako zátka v láhvi, jen hlava, část trupu a jedna ruka vyčnívala ven. A pak uviděl, že trychtýř není úplný. Jedna jeho strana se tyčila nad jejich hlavami kolmo jako stěna. Zastavil se v něm dech. Ta stěna se mohla zhroutit každou vteřinu a pohřbít je jako lavina.

„Jak je to vysoko, co myslíš?“ zašeptal.

„Já nevím,“ sípal Mašek, „snad pět šest metrů.“ Zaplavila ho divoká vlna vzteku. Byli v pasti, která mohla co chvíli sklapnout, a nebylo nic platné šeptat. „Ty zvíře,“ zařval. „To je kvůli tobě!“

„Bože můj, já tohle nechtěl. Nezlob se na mne, Rudo.“

„Drž hubu. Za chvíli to půjde dolů a to už se nikdo z nás nebude zlobit. Tak aspoň drž hubu!“

Bolelo ho v krku od řvaní, ale ten vražedný vztek ho přešel. Štítivě pustil kámen z napřažené ruky. V nastalém tichu se zdálo, že stěna už už padá. Bylo hrozné ticho, Mašek je nemohl unést.

„Což, na mně nezáleží, kdyby na to přišlo, ale co ty děti? Vždyť já to všechno dělal jen kvůli nim.“

Ruda neodpověděl. Nevěřil mu, nevěřil, že by někdo mohl takhle uvažovat. A nechtěl ztrácet čas. Jeho mozek už myslel naprosto jasně a hledal možnost záchrany.

Nohy, které vězely v zajetí kamenného sevření, vlastní silou vytáhnout nemohl. Měl však volné ruce. Opatrně se pustil prkna. Přemosťovalo zužující se spodní část trychtýře a odhadl, že by pod ně v případě nejvyšší nouze mohl schovat hlavu. Ale na to teď nechtěl myslet. Začal hrabat. Odebíral kousky sutě a kameny kolem sebe a odhazoval je naproti. Byla to obtížná práce. Sotva odstranil pár kamenů, hned se pohnula drobná hlušina a zasypávala uvolněný prostor. V tichu se ozývalo jenom šramocení odhrabovaných kaménků a rychlý psí dech Maškův, jehož rozšířené oči sledovaly každý jeho pohyb.

Hrabal jako potkan. Čím hlouběji se dostával, tím obtížnější byl další postup. Stružky potu mu crčely po zádech. Pak se prohrabal až ke kolenu a zkusil jím zahýbat. Nohu však stále ještě vytáhnout nemohl. Chytil se rukama prkna a táhl vší silou. Rychle pozbýval sil, ale nakonec ucítil, že se noha uvolňuje. Oddechl si a vzepřel se znovu. V tu chvíli to zachrastilo za jeho zády a závěj sutě pohřbila celý výsledek jeho námahy. A také naději. Poněvadž když se ohlédl, zpozoroval, že z úpatí stěny se utrhla hromada hlušiny a zanechala po sobě ošklivou díru. Byl příliš blízko, a jak odebíral materiál, podhrabával zároveň patu stěny za sebou. Chvíli se tam ještě díval, pak se obrátil s úšklebkem na Maška.

„Tak to by bylo,“ řekl. A pak dodal: „Tedy, tohle je opravdu vypráskanej Štědrej den.“

Mašek těkal očima z místa na místo. Volnou rukou odhrnoval drobný štěrk, který se navalil kolem něho. Potom toho nechal, protože štěrk se k němu sesouval nazpět. Padlo na ně ticho, v němž jen krev bubnovala o spánky.

„Kolik je asi hodin?“ zeptal se nakonec Mašek. Možná jen proto, aby přerušil to ticho. Ale Ruda se nezlobil.

I jemu bylo příjemnější slyšet lidský hlas.

Pamatoval si, že naposled pálili asi v osm. Pak ztratil pojem času. Mohlo být jedenáct, ale taky devět.

„Počítám, že je tak dvanáct. Možná, že jedna,“ řekl. „Za chvíli se bude fárat nahoru a přijdou na to, že scházíme. Nebo si vzpomenou kluci, sedí teď u Slávka v dílně. Tu hodinku ještě vydržíme, ne?“

„Hodinu snad jo,“ šeptal Mašek. „Chybí mi dech, víš, svírá mě to kamení.“ Přes jeho obnažený obličej stékaly kapky potu.

„Tak nemluv, to tě namáhá ještě víc,“ řekl Ruda.

Nastalo opět ticho. Ale tolik rdousilo, že Mašek zase promluvil. Hovořil těžce, trhaně, s pomlkami mezi jednotlivými slovy.

„Ty jsi předtím říkal, proč jsem neseděl doma. Ale já sám nevím, jak se to vlastně stalo. Byl jsem obyčejnej kupec, ten koloniál nás stačil uživit, žili jsme slušně, rodinu jsem měl v pořádku a všechno, a i kdyby mi to vzali, nemohlo to vadit, spousty lidí přece pořád žijou...“

„Kde jsi to měl, ten kšeft?“ otázal se Ruda. Byl zvědav, co z toho vyleze.

„U nás, v Domažlicích, jsem odtud a moje taky.“

„A proč tě vlastně zavřeli, člověče? Ty jsi převáděl přes hranice?“

„Jo. Například generál Mikota, jestli ti to jméno něco říká, ale ne, ty jsi ještě moc mladej... Jezdíval k nám s rodinou na dovolenou.“

„Myslím, že jsem o něm něco slyšel,“ řekl Ruda.

„To byl hodnej člověk. Nebo poslanec Šimánek, ten byl u lidovců. S celým doprovodem, celkem šest lidí tenkrát.“

„Tos musel vydělat balíky,“ řekl Ruda. „Kolik jsi bral za kus?“

„Peníze? Kdepak, chlapče, to byla povinnost. Tobě to možná bude divný, možná, já nevím. Byli ještě jiný důležitý lidi, museli pryč, byli by je zavřeli.“

Mašek se odmlčel, už nemohl dál. V jeho znetvořeném hlase však zněla ozvěna nějakého uspokojení. Ruda mlčel. Představil si generála Mikotu a poslance Šimánka, představoval si celou řadu těch politiků, vůdců a důležitých lidí, jak je poznal tady na lágru. A představil si lorda džentlmena, jak říká svým sytým, kultivovaným hlasem své: Dobrou noc a pevnou naději. Jak to Mašek poslouchával a opatroval fotografii prezidenta Beneše a jak to pořád ještě kape z rádia: Pevná naděje, pevná naděje...

„Víš, já o tom hodně přemýšlím,“ pokračoval přerývaně Mašek, ״ono je to všechno hodně složitý...“

„S tím si teď nelam hlavu, nemá to cenu,“ řekl Ruda. „Šetři si radši dech.“

V nastalém tichu si uvědomil, že svírá křečovitě v prstech hrst štěrku. Povolil sevření a utřel si vlhkou dlaň o propocenou košili. Nevěřím, přesvědčoval se, tomu nemůžu věřit.

Ale ticho, ve skutečnosti možná krátké, v této chvíli znamenalo velmi dlouhý čas tím, kolik myšlenek prošlo jeho hlavou. Myslil si: Lidé a věci kolem vypadají jinak, když se na ně člověk dívá ze svého kruhu. A jinak začnou vypadat, když se na ně podívá z kruhu toho druhého.

„Já jsem ty koloniály zase vykrádal,“ řekl potom. „Jsem sice z dobrý rodiny, ale jak jsi říkal, je to složitý, no.“

A po vteřině řekl dále: „Víš určitě, že se nemůžeš pohnout? Ani trochu pohnout?“

„Ne,“ řekl Mašek, ״myslím, že ne. Nevím.“

Ruda věděl, že Mašek ví, že se nemůže pohnout. A že Mašek ví, že on to ví. Ale napřáhl k němu paži, poněvadž to teď nebylo důležité.

„Chyť se, jestli by nešlo, aby ses vytáhnul ven,“ řekl. ,,Já se tady zapřu, zkusíme to.“

Mašek věděl, že to nemůže jít. Uchopil však pevně podávanou ruku.

„Zkusit to můžeme,“ řekl. „Co kdyby to šlo.“

Zabrali oba vší silou. Nesmírné úsilí je znovu zalilo potem. Bylo to však marné úsilí. Pak povolili, ale Mašek už nepustil Rudovu ruku. A ten nestáhl svou zpět.

„Tak to nejde,“ řekl nakonec Mašek.

„To nevadí,“ řekl Ruda. „Za chvilku tady musí kluci být. To už vydržíme.“

Cítil, jak z té stěny za ním čiší chlad. Údery srdce tepaly čas a ticho narůstalo do obludnosti.

„Tak tedy Štědrej den,“ řekl potom Mašek. „Člověk by neřek, že to bude zrovna Štědrej den. Večer budou ty moji fakani sedět u stromečku, dárečky budou skromný, co taky člověk může poslat... Venca, to je nejstarší, Běta, to je taková drobounká plavovláska, ta je moje, víš, a Bohouš...“

„Ty, Mašku,“ řekl Ruda, „drž radši hubu. Šetři s dechem. Musíme to vydržet až do konce.“

„Dobře,“ řekl Mašek, „já vím.“

„My to vydržíme, rozumíš,“ řekl Ruda. „My to musíme vydržet.“

Pak najednou zaslechl za zády tichý šramot. Nepotřeboval se ohlížet, aby poznal, co to znamená.

„Ale že to ticho jde na nervy, co?“ řekl. „Víš co, já ti budu povídat, aby nám ušel čas, o svým některým Štědrým dnu, když jsem byl ještě malej. U nás doma vlastně Štědrej den začínal už tím, když táta snes z půdy betlém. Vždycky ho přines a maminka se naoko zlobila, on to totiž byl takovej letitej betlém, některý figurky byly otlučený a za ten rok se odlepily.“

Mluvil nahlas, hlasitěji než bylo třeba, aby to přehlušil.

„Ten betlém byl zkrátka moc starej a ani se nehodil pod všechny ty krásný ozdoby z křehkýho skla, my byli opravdu dobrá rodina, jak už jsem říkal...,“ kdy, kdy už, nedostávalo se mu slov, vždyť on přece ví, že to přijde..., „překrásný ozdoby, opravdu, a zlatý řetězy, ale něco na tom bylo, na tom betlému, co byl tak starej a legrační a naivní, ale to nebylo naivní, i když to bylo starý...“

Za jeho zády se ozvalo tlumené chrupnutí, jako když praská ztrouchnivělé dřevo.

„Nápis, takovej nápis kroucenejma vybledlejma písmenama...“

Ohlušující rachot přerval jeho slova. Cítil, jak se kamarádova ruka zachvěla a on ji sevřel plnou silou. Měl ještě tolik času, že vrazil hlavu do volné díry pod prknem. Pak přišel náraz kamenné laviny a ztratil vědomí.

Procitl na nosítkách. Spatřil nad sebou zachmuřenou prosincovou oblohu. Cítil se lehký jako motýl a rytmické houpání nosítek ho konejšilo.

„Podívejte, už se probral,“ řekl hlas jednoho z nosičů za jeho hlavou.

„Rudo, jak ti je, kluku?“ řekl jiný. Poznal, že to je Slávek.

„Kde je ten...,“ vypravil ze sebe těžce. „Co je s ním?“

Nastalo ticho. Jen nosítka se houpala.

„Mašek tam zůstal,“ řekl ten první hlas potom. „Eště je tam.“

Zavřel oči. Nechtěl nic vidět, ani to staré nebe bez barev a bez lítosti.

„Já už mu to nestačil říct... Jak tam byl ten nápis,“ zašeptal a jeho rty se pohybovaly dál.

„Co to povídá vo nápisu?“ řekl zas ten první hlas.

„To nic není,“ řekl Slávek. „To ho přejde.“

Jeden z těch, kteří byli u jeho nohou, obrátil hlavu a řekl:

„To se člověk nediví. Něco takovýho přežít, to je jako by se znova narodil.“

„Aspoň že se z toho dostal takhle,“ řekl Slávek.

Pokusil se nadzdvihnout na nosítkách, ale byl příliš slabý a klesl zase zpátky.

„Co vy víte?“ řekl chraplavě. „Co vy vo tom víte?“


(povídka z knihy Na co umírají muži, 1968)


Vydal Daniel Pagáč vlastním nákladem v roce 2018, váz., 996 stran.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB