Petr Gajdošík: František Vláčil. Život a dílo (ukázka z knihy)


 

Petr Gajdošík: František Vláčil. Život a díloObsáhlá publikace nabízí životní i tvůrčí příběh Františka Vláčila ve formě bohatě zdokumentovaného textu, jehož součástí je mj. produkční historie všech Vláčilových filmů i neuskutečněných projektů, přiblížení jejich dobové reflexe, ukázky ze scénářů a dalších textů.

 

Kniha přináší také kompletní detailní filmografii, včetně spoluprací na projektech jiných tvůrců nebo neuskutečněných záměrů, úplnou bibliografii, medailony Vláčilových spolupracovníků aj.

 

Proti původním plánům a dispozicím vychází bez obrazových příloh. Při práci na knize bylo shromážděno několik set obrázků, fotografií, kreseb, skenů dokumentů, plakátů a screenshotů z filmů, z archivních i soukromých sbírek. Byl pečlivě proveden jejich výběr a zařazení, poté byly zapracovány do sazby, a ta byla v rámci redakčních prací předána ve dvou částech ke konzultaci také panu Františku Vláčilovi ml., dědici autorských práv, který si již dříve vymínil jejich odsouhlasení. U první předané části sazby měl k obrazovým přílohám asi tři připomínky na doplnění či úpravy, vše bylo obratem do sazby zapracováno. K textu této části nic neměl.

 

Po obdržení druhé části sazby se ale pan František Vláčil ml. odmlčel, neodpovídal na zaslané e-maily, písemné dopisy, nebylo možné se s ním spojit telefonem ani přes rodinné příslušníky. Vydavatel namísto toho zničehonic obdržel dopis od agentury Dilia, aby nadále nově jednal o obrazových přílohách jen s Dilií, která pana Vláčila zastupuje (ten si ovšem do té doby vyhrazoval veškerá jednání o přílohách pro sebe). Nastala tak situace, kdy nebylo jasné, co se vlastně s výtiskem sazby předané k posouzení děje, a která vybízela k různým interpretacím. Vydavatel se začal zabývat předáním věci právníkům, současně s autorem zvažoval možnost vydat knihu jen s omezeným obrazovým doprovodem, takovým, na který byla již práva zajištěna.

 

Ukázalo se ale, že kniha vybavená jen tímto obrazovým materiálem by působila velmi nevyrovnaně: k některým kapitolám byly obrazové přílohy alespoň na úrovni základní dokumentace, k jiným naopak skoro vůbec. Padlo proto rozhodnutí vydat knihu bez jakýchkoliv obrazových příloh, jako čistý autorský text. (Několik málo černobílých fotografií v textu knihy má funkci spíše obrazové interpunkce mezi jednotlivými oddíly knihy, než nějakou dokumentační úlohu.)

Kniha je pojednána historicky chronologicky, a to v pozitivistickém duchu. Vláčilovo dílo tedy neinterpretuje, nýbrž podrobně zaznamenává. Součástí vyčerpávající faktografie je kompletní detailní filmografie, včetně spoluprací na projektech jiných tvůrců nebo neuskutečněných záměrů, úplná bibliografie, medailony Vláčilových spolupracovníků atd.

 

Ukázka z knihy:

MARKETA LAZAROVÁ

 

„Dříve, před Marketou –

vidíte, dělím život na ,před‘ a ,po‘ –

jsem točil filmy s radostí, Marketa byla pro mne očistcem.“

 

Byť byly filmy Holubice a Ďáblova past nepochybně tvůrčím úspěchem, zůstával ve studiu Vláčil v profesním zařazení zatím stále režisérem II. kvalifikační kategorie.516 Vedle vlastní tvůrčí práce byl od března 1962 také členem Ideově umělecké rady tvůrčí skupiny Švabík – Procházka, v níž se účastnil posuzování námětů a scénářů.517 Podílel se třeba na posuzování scénáře Jana Němce Chuť léta, který i přes konečné doporučení nakonec realizován nebyl,518 a od září 1963 byl v téže skupině přidělen jako supervizor k Němcovu debutu Démanty noci, dokončenému v březnu 1964. Jan Němec na tuto spolupráci později vzpomínal: „Velkou roli sehrál František Vláčil. Tehdy každý začínající režisér musel mít garanta, zkušeného profesionála, který zaručoval, že když to ten režisér nezvládne, nebo se zblázní, tak to za něj dodělá. Já jsem si vybral Vláčila po dohodě s ním a on se chodil občas dívat na denní práce. Ten film chtěli několikrát zastavit, když viděli, jak hodinu němí kluci běhají po lese a vypadalo to jako nesmysl. Vláčil, který seděl v projekci, usnul, ale probudil se, najednou vyskočil a říkal: Skvělé, geniální. Musíte toho Honzíka to nechat dodělat. A pak, když to bylo hotové, tak byl filmem nadšený a dal do toho svoji reputaci nejen jako filmaře, ale i jako armádního důstojníka a člena KSČ. Takže mně vlastně hodně pomohl, že to obhájil a vzal si to na triko. Kromě toho jsme byli i strašně dobří kamarádi, takže mi i fandil. Ne, že by mi říkal jak a co, ale poskytl mi tu morální podporu, kterou jsem měl jedině od Ester a od něj.“519 Vláčilova supervize se ale neomezila pouze na návštěvy projekcí denních prací. Hynek Bočan, který na Démantech noci pracoval jako asistent, vzpomínal, jak na projekci první střihové verze Vláčil film strhal a měl spoustu připomínek: „Honza vzal své kapesní hodinky a mrskl s nimi o plátno. A to jsem poprvé a naposled viděl Frantu Vláčila, jak byl rudý vzteky a strašně křičel. Řekl mu: Proč jsi to udělal? […] Franta na něj začal řvát, ať tedy jde pryč z té profese, když na to nemá nervy, a ať jde raději něco prodávat, či tak. My jsme všichni zírali na toho laskavého Vláčila, jak byl rozčílený…“520 Jan Němec tuto situaci nevztahoval k Vláčilovým připomínkám, ale ke svému rozčilení z produkčního omezení natočit slavnou úvodní scénu v jediném záběru: „František ke mně přišel a přede všemi mi povídá: Honzíku, režisér není nějaká hysterická sestra v semináři. Tohle nemůžeš dělat, to musíš zvládnout. Uklidni se, jistě to dáš dohromady.“521

V té době se už Vláčil intenzivně věnoval práci na scénáři podle Vančurova románu Markéta Lazarová.522 Historie jeho adaptace se začala psát na přelomu 50. a 60. let. Vláčil román obdivoval již jako student, ale o jeho zfilmování sám nikdy neuvažoval. Těch, kdo později zmiňovali svůj podíl na iniciaci adaptace, se objevilo hned několik, ale nezpochybnitelným „prvotním hybatelem“ byl František Pavlíček, který přišel jako dramaturg na Barrandov v roce 1956. S Vláčilem sdílel obdiv k Vančurově předloze, ale na rozdíl od něj si ji dokázal představit i ve filmové podobě. (Ve stejné době označil Markétu Lazarovou za kinetické dílo Milan Kundera ve svém Umění románu. V kapitole o evokaci předmětného světa poukazuje na „zvláštní Vančurovu schopnost vidět předmětné okolnosti, krajinu, situaci, scénu, v pohybu“.)523 Když se v roce 1959 po personálních změnách stal jedním z protagonistů nově přeobsazené tvůrčí skupiny Hanuš – Pavlíček (dříve Hanuš – Träger), prosadil adaptaci románu do výhledových plánů studia, byť ještě bez jasné představy filmového tvaru a bez určení tvůrce, který by dokázal náročný Vančurův jazyk převést do filmu. Vláčil ve stejné tvůrčí skupině dokončoval Holubici, a když měl Pavlíček možnost vidět první ukázky filmu, začal tušit, že Vláčil by mohl být přesně tím režisérem, jakého vančurovský námět potřebuje.524 Vláčila oslovil asi bezprostředně po dokončení Holubice, ale ve studiu tehdy ještě s látkou, jak poznamenal Pavlíček, neuspěli: „V mé původní tvůrčí skupině Feix – Daniel vyvolala spíš skeptickou odezvu. Vančura se všeobecně považoval za autora ,nefilmového‘, Marketa Lazarová jako historický film předpokládala vysoké náklady, především však dominovalo přesvědčení, že pro realizaci podobného dramaturgického záměru nemáme režiséra a scenáristu. Můj návrh nebyl tedy prapůvodně přijat. Přijal jsem to se zklamáním, ale ne s resignací.“525 Úspěšnější druhý pokus o prosazení realizace námětu, tentokrát u skupiny Švabík – Procházka, učinil Pavlíček až po dokončení Ďáblovy pasti. „Otázku financí se nám podařilo odsunout, já jsem byl v té době vedoucím dramaturgem, takže jsem měl určitý vliv, aby se těmto věcem vytvořila dobrá perspektiva, schůdná cesta k realizaci. Věděli jsme, že Marketa nebude záležitost na jednu dramaturgickou sezónu, taky se to nakonec potvrdilo… […] Na druhé straně byla jistou výhodou má funkce a odpovědnost. Ještě účinnější však bylo ocenění Vláčilovy Holubice na festivalu v Cannes.“526 Velkou zásluhu na přijetí námětu měla ještě jedna důležitá postava, dramaturg skupiny Jan Procházka, který Vláčila vyzval, „aby přestal recitovat Marketu po klubech a vtělil svou představu do díla“. Když mu na to Vláčil odpověděl, že na něco podobného by československý film neměl peníze, vzkázal mu Procházka aby se o peníze nestaral, že to není jeho záležitost.527

(…)

 

516 Kvalifikační kategorie režisérů byly zavedeny pro diferenciaci mezi tvůrci, na základě jejich tvůrčích výsledků. Vedle jistých rozdílů v platovém ocenění měli ale tvůrci ve vyšší kategorii (I.) především výhody ve volnosti volby námětů.

517 S Vláčilovým jmenováním souvisela i úprava jeho platu režiséra z 1 600 na 1 700 Kčs. NFA, OPA, Vláčil František, inv. č. 109, oznámení o úpravě platu ze 7. 3. 1962. V rámci reorganizace studia byla předchozí centrální Ideově tvůrčí rada FSB k 1. březnu 1962 zrušena a obratem nahrazena ideově tvůrčími radami při jednotlivých tvůrčích skupinách. Po asi dvouletém „dusnu“ a přísnější ideologické kontrole tvorby, vyvolané závěry banskobystrické konference (1959), šlo o progresivní krok směrem k decentralizaci filmové výroby, který měl přispět k větší pestrosti tvorby a tematické profilaci jednotlivých skupin. Szczepanik, Petr: „Machři“ a „diletanti“. Základní jednotky filmové praxe v době reorganizací a politických zvratů 1945 až 1962. In: Skopal, Pavel (ed.): Naplánovaná kinematografie. Český filmový průmysl 1945 až 1960. Praha, Academia 2012, s. 56–57.

518 Bernard, Jan: Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954–1974. Praha, AMU 2014, s. 63–64.

519 Bernard, Jan: Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954–1974. Praha, AMU 2014, s. 91. V jiné vzpomínce popisuje Němec tuto spolupráci stručněji: „Můj film garantoval právě Vláčil. […] Postavil se za mne ve chvíli, kdy se pomalu montovaný film, který se co chvíli musel podrobovat ,supervizi‘, vyvíjel ke všemu, jen ne k nějakému zřetelnému, jasnému tvaru.“ Cieslar, Jiří – Němec, Jan: Když si film o něco začne říkat. Film a doba 46, 2000, č. 2, s. 84.

520 Bernard, Jan: Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954–1974. Praha, AMU 2014, s. 91–92.

521 Bernard, Jan: Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954–1974. Praha, AMU 2014, s. 92.

522 Jméno hlavní hrdinky v titulu díla se v literární předloze a ve filmu nepatrně liší – Markéta/Marketa. V textu, který zmiňuje obě díla současně, proto zachovávám oba dva tvary, vždy podle toho, jde-li o knihu (Markéta Lazarová), nebo o film (Marketa Lazarová). Z tohoto pravidla jsou vyjmuty citace z dobových dokumentů, kde je ponechána původní rozdílnost psaní, jako doklad neujasněnosti tohoto detailu už v době vzniku filmu.

523 Podle Kundery se Vančurův romanopisecký sloh v Markétě Lazarové oprošťuje „od rétoričnosti a vůbec všeho toho, co bylo zbytečné z hlediska zraku a sluchu“. Kinetičnost vnímá Kundera jako redukci popisných a vysvětlujících prvků vyprávění, eliminaci „kausální souvislosti mezi větami“ ve snaze dynamicky traktovat události. Když Vančura „ukáže vždy jen podstatné momenty událostí a vynechá nepodstatné ,spojení‘, které je mezi nimi, silně zvyšuje dynamičnost románu a uvádí jeho scény do strhujícího pohybu“. To vše je podle Kundery analogií filmového střihu. Kundera, Milan: Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Praha, Československý spisovatel 1960, s. 134–150. Pavlíček s Vláčilem Kunderovu knihu znali, při psaní scénáře s ní pracovali, ale Kunderův pohled, alespoň podle Pavlíčka, nesdíleli: „Kundera tvrdí na několika místech, že Markéta Lazarová je dokonce psaná jako ideální filmový scénář. Což vůbec není pravda. Kundera, o němž jsme si řekli, že se o něj budeme opírat jako o univerzitního intelektuála, píše, že ,Vančura zaujímal nepřátelský vztah k měšťácké společnosti od samých začátků své tvorby‘ a že to byla pozice ,upřímného komunistického přesvědčení‘. […] Kundera napsal, že podklad Vančurových děl je ,rudý‘. Že musel vytvořit umění, které by bylo součástí nového lidského řádu, za nějž komunismus bojuje. Že mu šlo tedy o nový sloh. […] Vančura je fenomén, který se vůbec nedá vysvětlit ideologicky, kulturně politicky a už nejméně tímto způsobem zjednodušené klasifikace. […] To je úžasná, řekl bych, imaginačně burcující, podnětná próza, ale v této podobě je vysloveně nefilmová. Řekl bych dokonce, že je protifilmová. […] Markéta vůbec není to, čemu se říká klasická předloha. Ať už v podobě dramatu nebo prózy. To je pouze velice silný, osobitý podnět, který vyvolává nebo může vyvolat u některých neprozřetelných scenáristů nebo režisérů pokušení zmocnit se ho. Ale vůbec to není předloha, která by se dala jakkoli snadno uchopit.“ Přádná, Stanislava: František Pavlíček o Marketě Lazarové (1996). In: Gajdošík, Petr (ed.): Marketa Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 346–347. Z uvedených ukázek je ale zřejmé, že Pavlíčkovo odmítnutí Kundery se vůbec netýká jeho analytických závěrů, ale jen obecného ideologického pohledu na Vančuru z jiných kapitol knihy.

524 Šrámek, Petr – Pavlíček, František: „Říkejte tu řeč“. Souvislosti 10, 1999, č. 2 (40), s. 13–14; Přádná, Stanislava: František Pavlíček o Marketě Lazarové (1996). In: Gajdošík, Petr (ed.): Marketa Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 345; Dufek, Jiří: Výtah z rozhovoru s Františkem Pavlíčkem (2002). In: Gajdošík, Petr (ed.): Marketa Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 363.

525 Dufek, Jiří: Výtah z rozhovoru s Františkem Pavlíčkem (2002). In: Gajdošík, Petr (ed.): Marketa Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 363. Na stejné období vzpomíná Vláčil těmito slovy: „Marketu jsem zbožňoval již jako středoškolský student […] přišel za mnou František Pavlíček, když jsem pracoval na Holubici. Čím víc jsem se ale do celé věci ponořoval, tím víc jsem zjišťoval, že to není k natočení. Pak jsem to vzdal.“ Až když za Vláčilem přišli Zbyněk Brynych a Antonín Jaroslav Liehm, kteří chtěli námět zpracovat také, leč ve studiu ho měl zaregistrovaný Vláčil, začal pochybovat, není-li omyl v něm. Jak Vláčil dál poznamenává, dostal „nálady vesnických frajerů, co se šprajcují, aby zdolali nemožné. […] Scénář, který mně František Pavlíček předložil, byl příliš pietní. Začal jsem celou věc dělat méně na základě Markéty Lazarové, víc na základě jejích myšlenkových impulsů a také Obrazů z dějin národa českého. Ty mají skladbu symfonické básně a já jsem také film v celkové skladbě jako hudební záležitost stavěl.“ Kapek, Ladislav – Vláčil, František: O filmu k nenatočení. Hovoříme s Františkem Vláčilem. Kulturní tvorba 6, 1968, č. 9 (29. 2.), s. 4.

526 Dufek, Jiří: Výtah z rozhovoru s Františkem Pavlíčkem (2002). In: Gajdošík, Petr (ed.): Marketa Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 364. Není jasné, zda-li Pavlíček nemá na mysli ocenění z Benátek 1960, nejprestižnější ze všech cen filmu udělených. Holubice ovšem získala i hlavní cenu na Mezinárodním setkání filmů pro mládež v Cannes v roce 1960.

527 K situaci. Hovoří dramaturgové Vladimír Bor, dr. Miloš Brož, Ladislav Fikar, Bedřich Kubala, F. B. Kunc, Jan Procházka a redaktoři Filmu a doby. Film a doba 14, 1968, č. 1, s. 8; Měšťan, Vojtěch: Muži v pozadí 4. Goldwyn Film Procházka. Záběr 1, 1968, č. 20 (19. 10.), s. 4. V pozdějším rozhovoru pro orální sbírku NFA zmínil Karel Kachyňa osobnost Jana Procházky právě připomínkou jeho zaujetí pro Marketu Lazarovou, když pomohl na Barrandově film prosadit a angažoval se ve změnách a navyšování jeho rozpočtu. NFA, Sbírka orální historie, inv. č. 324 OS Karel Kachyňa, Přepis záznamu rozhovoru Karla Kachyni s Marcelou Pittermannovou a Evou Struskovou z 22. 11. 1999, s. 11. Připomeňme ještě jednu málo známou vzpomínku kameramana Jana Čuříka, který se také považoval za jednoho z iniciátorů filmu: „Já jsem si přečetl vlastně po letech Markétu Lazarovou a říkám – Franto, tohleto by byl biograf! A za tři neděle že na tom začíná dělat.“ NFA, Sbírka orální historie, inv. č. 232 OS Jan Čuřík, Přepis záznamu rozhovoru Jana Čuříka s Evou Struskovou z 21. 11. 1996, s. 4.

 

Petr Gajdošík (*1968) pracuje jako archivář. Od roku 2002 spravuje internetovou doménu Nostalghia.cz zaměřenou na duchovní a autorskou kinematografii, kde se na samostatných stránkách mj. věnuje i tvorbě Františka Vláčila. Příležitostně publikuje v tisku, v roce 2009 se jako hlavní editor podílel na sborníku Marketa Lazarová. Studie a dokumenty (nakl. Casablanca), oceněném v roce 2012 Cenou Iluminace za nejlepší vědeckou práci.

 

Nakladatelství Camera obscura, Příbram, 2018, 875 stran

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB