Marcel Beyer: Kaltenburg (ukázka z knihy)


 

Marcel Beyer: KaltenburgBiologicko-společenský román Kaltenburg o paralelách mezi psychologií společnosti, člověka a zvířat uvádí čtenáře do atraktivního světa literárně nepříliš probádané ornitologie.

 

Podivínský vědec a jeho fámulus, dva muži s vlastním osudem i s osudem toho druhého, jako by byly spojité nádoby různých generací i světonázorů. Hermann Funk, vypravěč příběhu a respektovaný ornitolog, se v Poznani čtyřicátých let minulého století v chlapeckém věku seznamuje s věhlasným zoologem Ludwigem Kaltenburgem, v jehož osobě lze domýšlet vídeňského vědce a nositele Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Konrada Lorenze. Chlapec se přestěhuje s rodinou do Drážďan, ale přátelství Funkova otce s Kaltenburgem jednoho dne nečekaně skončí. Jenže bombardování na konci druhé světové války Funkeho život zásadně změní a na tragicky uprázdněné místo otce nastoupí právě věhlasný profesor Kaltenburg. Jednoho dne Funkeho vyhledá tlumočnice, která žádá o odbornou pomoc.

 

Rozhovor, který tito dva protagonisté vedou, však záhy přerůstá rámec původně zamýšleného uvedení do problematiky odborného názvosloví. Prvotní, ještě dětské dojmy v průběhu vyprávění narušují nová fakta, která otevírají třináctou komnatu složenou ze vzpomínek, dedukcí i dosud potlačovaných domněnek člověka, který se stal nejen uznávaným odborníkem, ale i citlivým pozorovatelem proměn německé společnosti během druhé poloviny 20. století.

 

Ukázka z knihy:

 

1

 

Ludwig Kaltenburg čeká až do své smrti v únoru 1989 na návrat kavek. Před návštěvníky se i poslední zimu vyjadřuje optimisticky: jednoho dne si pár těchto bělookých ptáků z čeledi krkavcovitých, které miluje a obdivuje, vybere k hnízdění krbový komín v jeho pracovně a založí se svými mláďaty novou kavčí kolonii. „Vím, že se stavbou hnízda začnou teprve až za pár měsíců,“ vykládá svým souputníkům, žákům či novinářům, kterým to z Vídně autem trvalo slabou hodinku zasněženou dolnorakouskou krajinou. Budoucnost vidí zcela jasně. Velký zoolog Ludwig Kaltenburg sedí u okna, zahalený ve vlněné dece – kostkovaný vzor a husté bílé vlasy. Slyší už velice špatně, duchapřítomnost jej však neopustila.

„Ptáci prchají před kouřem,“ říká, proto nepovažuje za rozumné, aby se v malém přístavku od časného rána až do večerních hodin topilo v kamnech. Pozdního Kaltenburga lze zastihnout mezi několika elektrickými radiátory. Je uvolněný. „Mladé kavky si beze mne budou muset poradit, toho jsem si dobře vědom.“

Než mají hosté šanci zdvořile zaprotestovat, že je velevážený pan profesor nakonec ještě všechny přežije, začne Kaltenburg líčit chování kavky, která sestupovala dolů do komína, kde v úplné tmě leželo její hnízdo. Po krátkém váhání a pobíhání pták skočil zobákem napřed do ústí této umělé dutiny, udělal obrat, přistál s rozpjatými křídly na hrubé stěně komína, rozepřel nohy a zachytil se o stěnu drápy. Pak se opatrně vydal, dalo by se říci krůček po krůčku, dolů do hloubky, dva metry nebo více. Ozvalo se hlasité rachocení, řinčení a klouzání. Tyto scény zachycující proceduru, která se několikrát denně opakovala, budí dojem, jako by se kavka z velké výšky bezmocně zřítila dolů, ale opak je pravdou: každý pohyb svědčí o promyšleném počínání a obratnosti.

Nikdo se neodváží s profesorem nesouhlasit. Jeho poslední kolonie se před mnoha lety rozpadla, stále však nikdo nezná kavky tak dobře jako Ludwig Kaltenburg. V mrazivém lednu barvitě vypráví svým hostům o čilém životě příštích generací kavek, a když se na invalidním vozíku otočí, mnoho návštěvníků znejistí, jestli skutečně slyšeli vrznutí pneumatiky o parkety, nebo jestli již zaslechli tiché volání kavky, která umí jejich skřípot k nerozeznání věrně napodobit. Kaltenburg nakloní hlavu, jako by naslouchal. Radiátory hučí. V komíně se otře kavčí křídlo o kámen pokrytý sazemi.

 

2

 

Ptáci prchají před kouřem. Kaltenburgovi je osmdesát, když se začne zbavovat starých materiálů, které jsou pro něj čím dál více jen balastem. Místo aby své každodenní poznámky, rukopisy přednášek, diáře a koncepty statí spálil, skýtá mu potěšení postupně tyto dokumenty svěřovat svým chráněncům. I všechny práce, ze kterých vycházel ve studii PRAPŮVODNÍ PODOBY STRACHU z roku 1964 a které více než dvě desetiletí bez povšimnutí ležely zamčené v tereziánské skříni, jim teď poslouží.

Během několika krásných jarních dní rozdal Ludwig Kaltenburg listy rukopisu pracovního znění hlodavcům a kachnám, kteří žili v jeho domácnosti, na stavbu hnízda. Půl tuctu seznamů s hesly přenechal mladému hranostaji, ke kterému cítil přátelskou náklonnost. V létě zase sedával za domem na terase, pozoroval širou zahradu, rybník a louku a z krabice od bot, kterou měl na klíně, nabíral hrsti papírků s poznámkami. Když se při západu slunce

vracela kachňata se svými rodiči, vzala místo pamlsku zavděk dřevitým papírem.

PRAPŮVODNÍ PODOBY STRACHU vždy vnímal jako předěl ve svém celoživotním díle. První kniha, která vznikla v jeho vlasti, v Rakousku, do kterého se vrátil po dvanácti letech. První kniha, ve které otevřeně čerpá z pozorování, která prováděl, když pobýval v Drážďanech, byť v úvodu zdůrazňuje, že napsat tuto knihu ho napadlo během šnorchlování na Floridě. Byl to jeho první rozsáhlý výzkum od konce druhé světové války, který nebyl obratem přeložený do ruštiny, pokud nepočítáme neúplné shrnutí, které kolovalo v samizdatu. Až roku 1995, u příležitosti šestiletého výročí Kaltenburgovy smrti, vyšlo v malém nakladatelství odborné literatury v Petrohradě úplné vydání bez překladatelských chyb pozměňujících smysl textu, bohužel však s nesrozumitelným názvem, který by v překladu zněl přibližně JÁ, LUDWIG KALTENBURG, A STRACH. Sovětský svaz zmizel z atlasů a ruští čtenáři o spisy zoologa Kaltenburga už nejeví sebemenší zájem.

Samotná existence knihy byla popřena. Zatajili, kdo je autorem. Kaltenburg byl veřejně zatracen. Vedli proti němu ostré útoky. Na konferencích se mu demonstrativně vyhýbali. Kolegové v USA mu vyčítali jeho podivínství. Kolegové v Evropě nekalé metody. Proti formulaci, že je strach přímo skvělý nástroj přírody, který může mít záchovnou funkci, brojili pedagogové i vědci zabývající se sociologií konfliktu až do osmdesátých let. V jedné televizní debatě jednou Kaltenburgův přítel z mládí vyhledal kameru a se slovy „Ludwigu, vím, že se teď na nás na obrazovce díváš,“ ho vyzval k tomu, aby si vzpomněl na svoji specializaci a jednou provždy ukončil spekulace o podstatě lidí. Díky PRAPŮVODNÍM PODOBÁM STRACHU si Ludwiga Kaltenburga začal všímat celý svět.

 

3

 

Během několika měsíců dosáhla kniha nákladu, který by u práce z pera zoologa nikdo nepovažoval za možný, a říkalo se, že si Kaltenburg ze svého honoráře pořídil mercedes s odklápěcí střechou.

Leckterému laickému čtenáři se při četbě prvních kapitol, ve kterých se Kaltenburg nechává unést samotným předestřením panoramatu možných reakcí vyvolaných strachem, běžně známých každému bedlivému pozorovateli zvířeny, mohlo místy udělat nevolno. Ví se například, že mláďata zpěvných ptáků – autor se zde odvolává na sýkoru uhelníčka – mohou po vylíhnutí navzdory dostatečnému přísunu tepla i potravy brzy pojít, je-li jejich hnízdo trvale vystaveno velkým, nepravidelně přicházejícím otřesům. Bylo pozorováno, že sebou tato slepá a holá stvoření škubou již ve vajíčku, kupříkladu když o hnízdo zavadí padající větev.

Obsáhlejší pasáž se zabývá fenoménem akutní ztráty peří – náhlým shozením jednotlivých per nebo části opeření v důsledku šoku. Charakteristická je absence faktoru násilí, jak je očividné na příkladu hrdličky divoké: když při přeletu nad otevřenou krajinou

zaslechne ránu, která padla v její blízkosti, zastaví se ve vzduchu, část jejího peří se snese k zemi, jako by rána byla určena jí, ba jako by se jí broky zavrtaly do těla. Za okamžik však pokračuje v letu, ačkoliv je zjevně zmatená a oslabená ztrátou per. Podle Kaltenburga představuje takováto akutní ztráta peří u dospělého ptáka jakési pokračování strachu mláděte z otřesů, s tím rozhodujícím rozdílem, že toto chování vykazují pouze jednotlivci. Kaltenburg

uvádí chovatele, jenž měl ve své voliéře s pěnkavami jednu obzvláště citlivou samičku. Stále dbal na to, aby své ptáky bral do rukou co možná nejopatrněji, a přesto, když chtěl poprvé vyjmout chycenou spící pěnkavu z klece s nástrahou, zůstalo mu v dlani obrovské množství břišních pírek. Po tomto zážitku samička téměř nutkavě ztrácela peří při pohledu na jestřába či kočku.

Pandánem k vylíčení ztráty peří v důsledku šoku je část pojednávající o hyenách. Tato zvířata nevykazují vůči člověku žádné únikové chování, neznají bázeň a osamocená hyena se sama ve volné přírodě přiblíží člověku tak blízko, že by nedalo žádnou práci zabít ji klackem. Zbytek hyeního loveckého spolku, říká se, sleduje takovéto případy s maximální lhostejností. V prostřední části Kaltenburg na základě vlastních pozorování z padesátých let koncepčně vymezuje rozdílné zkušenosti se strachem a následně v kapitole STRACH ZE SMRTI obrací pozornost k senzační fotografické sérii paviáních portrétů, které vznikly v nejdrsnějších podmínkách v přirozeném prostředí těchto opic a které autorovi dal k dispozici režisér filmů o zvířatech, s nímž se přátelil: výraz v paviánově tváři v posledním okamžiku života, když bleskurychle pochopil, že tentokrát útočníkovi neunikne, se podle

Kaltenburga v ničem neliší od výrazu člověka, který je vydán napospas svému úhlavnímu nepříteli.

Až do tohoto bodu, píše Kaltenburg, se studie do značné míry omezuje na střízlivou bilanci zoologických poznatků od počátku dvacátého století. Kolegové z oboru ani zástupci jiných disciplín pak skutečně nesouhlasí s jednou kapitolou, která se nazývá PERSPEKTIVA: BEZEJMENNÝ STRACH a která se věnuje souvztažnosti mezi zvířetem a člověkem v extrémních podmínkách. Dle prvních reakcí zde autor překročil mez. Vědcův dřívější spolupracovník byl pobouřen: Ludwig Kaltenburg patrně zapomněl, kde je jeho místo.

 

 

Německý básník, spisovatel a překladatel Marcel Beyer se narodil 23. listopadu 1965 v Albstadtu (Tailfingenu) v kraji Bádensko-Württembersko. Studoval germanistiku, anglistiku a literární vědu na univerzitě v Siegenu, studia ukončil v roce 1992 diplomovou prací o díle rakouské básnířky a spisovatelky Friederike Mayröckerové, která zpočátku silně ovlivnila i jeho vlastní literární tvorbu. Beyer působil řadu let v Kolíně nad Rýnem, od roku 1996 žije v Drážďanech. Je držitelem mnoha literárních ocenění, v roce 2016 obdržel prestižní Cenu Georga Büchnera. Z jeho žánrově široké tvorby jmenujme alespoň romány Das Menschenfleisch (Lidské maso, 1991), Flughunde (Kaloni, 1995), Spione (Špioni, 2000) a Kaltenburg (2008), který se právě dočkal českého vydání.

 

Přeložila Eliška Dubcová (spolupráce na překladu Marie Voslářová), nakladatelství Havran, Praha, 2018, brož., 360 stran

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB